Karel Stibral: Přinese Metropolitní plán konec zeleně v Praze?

Tak tu máme červenec, sice měsíc prázdnin, okurkové sezóny, ale také měsíc, kdy je možné se vyjádřit k novému pražskému Metropolitnímu plánu (dále MP), který byl nedávno zveřejněn. Musím se přiznat, že motivem mého textu není primárně touha po intelektuální polemice, ale jisté zděšení či smutek, které jsem zakusil při bližším prozkoumání, co se má kvůli tomuto plánu stát s naším pražským sídlištěm na severním okraji Prahy. Nemá ale podle mého smysl zde vypočítávat, kolik území a kde přesně má být v podstatě nabídnuto developerům, co všechno se má zastavět a jak místo výhod i nevýhod sídliště tu zbudou spíše nevýhody, které se tu v posledních letech se stále rostoucí zástavbou celkem zřetelně objevují. K detailům i obecnějším problémům se již vyjadřují jiní (zejména Arnika).

Spíše bych se chtěl vrátit k něčemu, co bych nazval chybným myšlením v základu celého plánu, respektive v přístupu jeho hlavního tvůrce Romana Kouckého. Ten je, zdá se, inteligentní člověk, který postavil několik pěkných mostů, ba sám je nepochybné malebně-dekorativní vizáže. Bohužel nyní jeho ideje mohou mít vliv na tvář nejen jednoho sídliště, ale celé Prahy. Koucký v rozhovorech celkem stabilně mluví o potřebě rozumného zachování tradičních forem s možnostmi rozvoje, propaguje zahušťování celého města z důvodů lepší dopravní dostupnosti, zastavení růstu Prahy do okolní krajiny i zlepšení sociálních kvalit. Na jedné straně vystupuje jako obhájce nového, rozvoje, je odpůrce monofunkčního zónování, nebojí se ale používat ani pojmy a obraty, jako že jeho cílem je „plánování krásného města“. Snaží se o návrat k některým tradičním kategoriím, jako je park a krajina, krása, nebo ulice (místo komunikace) atp. To je jistě sympatické, při bližším pohledu se však ukazují značné rozpory.

Co si myslím, že je jedním z hlavních problémů, který do Ekolistu.cz výrazně patří, je vyškrtnutí slova zeleň ze slovníku, ale především z úvah o městském organismu, a nahrazení ho parkem, či obecně proklamování návratu k parku. Koutecký doslova v jednom z rozhovorů říká: V našem plánu se z něj konečně stane zase „park“, protože „zeleň“ v tom plánu vůbec nebude. „Zeleň“ je něco, co nikdo neví, co je, o co se nikdo nestará a co nikomu nepatří. Zeleň je něco, co zbude, když si nevíme rady.

A skutečně se snaží v plánu buď nechat či udělat park, nebo dát danou plochu k dispozici zastavení. Město se má nyní skládat buď z domů, nebo z parku, za tím má být krajina, nic mezi tím.

Právě na sídliště a satelitní čtvrti, „modernistickou“ zástavbu, jak je MP nazývá, ovšem důsledky takového přístupu dopadají nejvýrazněji – zde se totiž bohužel za park v klasickém slova smyslu dá označit vlastně poměrně málo zelených ploch. A měly by být tedy zastavěny, zahuštěny. Tím se ale dostáváme do několika rozporů: a to již s „modernistickou“ ideou, jakkoliv diskutabilní, těchto sídlišť, které měly sice na jedné straně soustřeďovat větší počet lidí, chtivých života v městech, současně jim měly poskytnout širší plochu zeleně k odpočinku a vytvořit tak přechod mezi městem a krajinou. Tak pracoval s výškovými budovami v návrzích i třeba Le Corbusier, jeden z duchovních otců sídlišť a panelových domů. Jakkoliv bych byl k němu a jeho mechanistickým představám o bydlení poměrně kritický, toto byla evidentně idea, která se nějakým způsobem snažila vyrovnávat urbanismus s narůstajícím počtem obyvatel. Protože alternativou jsou, ať chceme či ne, kromě donekonečna se rozpínajícího kompaktního města zatím v reálu jen téměř do nekonečna se táhnoucí šmoulí domečky, sídliště naležato, kde sice každý má svůj dům a zahrádku, mizí ale v podstatě dostupná krajina, nebo co se tak nazývá. O reálné schopnosti uhlídat architektonické kvality takových čtvrtí ani nemluvě.

Paradoxem je, že se v novém Metropolitním plánu dělí město na takové kategorie, které jsou možná opravdu zastaralé a místo aby se nabízel slibovaný výhled do 21. století, jde spíše o návrat do století devatenáctého, kde byl park ve městě pokrokem (historie systematicky budovaných veřejných městských parků, stejně jako třeba svozu odpadků, není až zase tak v našich zemích dlouhá). Právě že vývoj vztahu k přírodě minimálně v posledních dvou stoletích ukázal, že není hodnotná jen příroda v podobě parku nebo nějaké užitkové plochy typu sad, pole nebo pastvina. Že hodnotu má i příroda, která si roste jen s mírnými zásahy a někdy i (kupodivu) sama od sebe.

Nemyslím, že by pojem zeleně byl špatný, naopak, a to, že ho Koucký nepoužívá, celkem dobře svědčí, jak si onu zeleň představuje. Pojem zeleně, jakkoliv limitovaný a jakkoliv může mít různé varianty, zahrnuje totiž jak zcela zahradnicky upravované, tak i „přírodě blízké“ plochy. Zeleň je jednoduše taxon, který je nadřazený jak parku, zahradě (ono to není úplně totéž, ale to teď nechme stranou), tak různým typům vegetace, které ještě nemusí být parkem, ale třeba trávou, které jednoduše dovolíme růst a občas jí posekáme a necháme na ní jeden dva stromy, příměstský les, nebo dokonce území, kde si všechno po nějaký čas roste, jak chce. Jakkoli řadu z podřízených slov návrh MP (alespoň z tištěné verze z roku 2014) uznává, zejména poslední případ leží mnoha architektům silně v žaludku.

Koucký v rozhovorech ukazuje nevoli k takovým územím, nazývá je prý pracovně „městská džungle“, a plánuje její likvidaci. Jak je ovšem zjevné, má ze všeho, co je zelené a není podřízeno inženýrskému pořádku, chorobný strach. Přitom není potřeba pro takový typ vegetace hledat nějaké nové jméno, nazývá se v literatuře jednoduše „nová divočina“ a zabývají se jí sociologové stejně jako přírodovědci a je i poměrně dost lidí, kteří jí cíleně vyhledávají i pro rekreaci. Mimochodem, jsou to často území biologicky docela cenná a zrovna ze Západu, kterým se Koucký tak rád ohání, vidíme příklady přírodních zahrad či přírodě blízkých, ať už se nazývají jakkoliv. Například Edinburghem vede říčka, jejíž břehy jsou opravdu hodně tzv. neudržované, Berlín má svůj „polodivoký“ Natur-Park Südgelände. Ostatně jednu takovou „džungli“ vyhradila i Londýnská Kew Garden, která je spojením botanické a napůl krajinářského parku, i když to je už trochu mimo centrum.

Není ale třeba nějak zdůrazňovat jeden druh zeleně na úkor druhého, málokdo je asi takový fundamentalista, aby chtěl, aby zdivočely všechny zelené plochy ve městě, to by byl samozřejmě nesmysl. Ale důležitější je mít možnost o nich uvažovat v různé škále a variabilitě. Mít na jedné straně formální „barokní“ zahrady, kde je vše zastřižené i plochy, kde ruka zahradníka dělá jen menší zásahy, kousek trávy se stromem za panelákem. Hlavě ale plochy, které jsou opravdu zelené, což ovšem současný plán docela omezuje, respektive řadu ploch umožňuje změnit na zastavitelné. A o těch, kteří se staví proti tendenci zastavovat volné zelené plochy, mluví Koucký (např. v knize Úřad kreátora) přímo jako o ekoteroristech, což je poměrně silný slovník a neměli bychom v něm pokračovat. I když není jasné, jak dalece je v této tendenci vstřícnost k developerským penězům, jednoduše je to pro řadu architektů bohužel typické vidění, nevidící pro domy lidi a cokoliv ostatního.

Přitom zeleň je zrovna to, co ovlivňuje kvalitu života lidí docela důkladně, výrazněji než několik minut navíc dojezdu do práce – nejen kvůli své schopnosti čistit vzduch, ale i své rekreační funkci. Ostatně byly studie i na to, jak vám zvýší hodnotu bytu v ulici stromy, pokud zde rostou. Koucký a jeho tým nelikviduje primárně parky, to by bylo přemrštěné tvrzení, metropolitní plán obsahuje i stránky věnované dostupnosti právě parků a označuje místa, kde jsou daleko. Celkově ale zamýšlí v různých důsledcích zeleně významně ubrat.

Právě třeba Bohnické sídliště je za poslední dekádu docela dobrý příklad, jak různé změny směřující k zahušťování snižují kvalitu zdejšího života: Jednak zde přibyly nové domy, z hlediska výšky dosazované poměrně bez rozmyslu (ostatně větší tolerance k výši povolených pater je další Kouckého vstřícnost developerům), který paradoxně nechyběl ani plánovačům v době komunistické. Bohužel ale nepřibývají jen samy budovy, lidé a psi, ale k nim pak i nové komunikace, parkoviště, přibylo nové obchodní centrum k již existujícím supermarketům, razantně se zvýšil průjezd aut celým sídlištěm a botanická zaplotila část dříve přístupného lesa a začala ho měnit na zahradu). To znamená, že dříve jste se mohli jít projít či projet na kole poměrně nedaleko domu, což dnes jde podstatně hůře a logicky to vede lidi k tomu, že nasednou do auta, a o víkendu jedou jinam a celý kruh se dál stupňuje. Navíc zde podle MP má vyrůst další zástavba - jak v samotném centru sídliště, tak na rozsáhlé louce před lokalitou Velká skála, skalnatém ostrůvku vegetace směrem do Prahy, a tím opět přerušit kontinuitu zeleného pásu oddělujícího sídliště od pražské kotliny.

Představa Kouteckého a urbanistů, že lidi budou žít spokojeně pouze uprostřed zdí a k relaxaci jim bude stačit malý parčík, je nesmyslná. Možná takoví městští lidé sem tam existují, ale nejsem si jist, zda jich je velký počet (sám jsem strávil řadu let na Smíchově, kde bydlí i Koucký a současné změny si pochvaluje – já jsem rád, že jsem pryč, i když nová architektura postavená tady se mi líbí). I když bych biologické danosti člověka nepřeceňoval, člověk není prostě druh, který se vyvinul pro život v těsných aglomeracích z kamene, jako řekněme tučňáci či lachtani (a i ti střídají pobyt v hejnu na souši s pobytem na moři), ale žil většinu své existence v menších skupinách v krajině, kde se střídaly možnosti úkrytu i výhledu. Jsou dokonce výzkumy, že i pouhý výhled do zeleně u nemocného zlepšuje jeho zdravotní stav a délku léčby.

Jestli něco oceňuje současný člověk žijící ve velkých aglomeracích, je to právě kromě dostupnosti obchodů i kultury či zábavy právě možnost být v zelených plochách. Podle mého je to dnes i téměř nutná součást kladného estetického ocenění města, které zdůrazňuje Koucký. Problém je, že jeho pojetí krásy je zvláštní kombinací řekněme raně novověké estetiky, založené na víře v matematické základy estetických preferencí, jako např. na zlatém řezu (Koucký vydává i stejnojmenný časopis), což bylo passé už před dvěma sty lety, s modernistickými vlivy. Nejde o to, že by proporce či zrovna zlatý řez neměly význam žádný, ale zjednodušovat na ně naše estetické preference, stejně jako na Kouckým zmiňovanou funkčnost, se ukázalo příliš zjednodušující. Málokdo také jako on drží představu o nějaké objektivitě krásy, to je opravdu názor již hodně diskutabilní. Koucký, který se pak pasoval do pozice znalce takového objektivního vkusu pak při jednotlivých vyjádřeních paradoxně ukazuje, jak problematické jeho nastavení vkusu je. Pokud se totiž hlavnímu urbanistovi Prahy líbí ze všech budov v Peci pod Sněžkou (kde se podílí také na plánování), hotel Horizont, nebo považuje za pěknou vyprahlou a depresivní budovu fakulty architektury ČVUT, měli bychom se začít opravdu bát, jakou krásu to do hlavního města přinese.

Zdroje:
Roman Koucký: Krása je objektivní, v: Město mezi domy. Rozhovory s architekty, Praha 2009
Roman Koucký: Úřad kreátora, Praha 2008
Roman Koucký: Metropolitní rozhovory 2012/2016
Metropolitní plán. Koncept odůvodnění, Praha 2014
https://video.aktualne.cz/dvtv/prahu-brzdi-bolsevicky-zpusob-planovani-to-ze-mesto-funguje/r~dd516d9a465c11e8a79a0cc47ab5f122/?redirected=1528898399
https://magazin.aktualne.cz/bydleni/ceska-spolecnost-je-nemocna-a-zablokovana-rika-otec-prazskeh/r~9a3ac65e49ff11e8a72bac1f6b220ee8/
https://pravednes.cz/KouckyRoman.profil
https://echo24.cz/a/S8pWx/sidliste-jsou-tikajici-bombicka-starnou-hloupnou-a-chudnou

---

reklama

---