Estetická hodnota přírody i krajiny je důležitá pro mnohé z nás, motivovala často první pokusy přírodu chránit a dnes ji zmiňuje i zákon jako jeden z důvodů ochrany krajinného rázu nebo chráněných území, zejména přírodních památek. Angličané přímo označují chráněná území názvem, jenž odkazuje na jejich estetické hodnoty – Area of Outstanding Natural Beauty. A nemusíme jistě dlouho diskutovat o tom, že do přírody chodíme mj. proto, že nám připadá krásná a těšíme se z ní. Paradoxem je, že estetika jako odvětví filosofie víc než století krásu přírody přehlížela. Buď ji považovala ve srovnání s krásou umění za něco nižšího a nehodného zájmu, nebo odmítala samu její existenci. To se začalo měnit až na sklonku šedesátých let minulého století a dnes představuje jeden z proudů novodobé estetiky přírody, tzv. environmentální estetika, jeden z důležitých směrů současné estetiky vůbec. Potvrzuje to i minulý měsíc vydaná, obsáhlá a reprezentativní kniha Estetika na přelomu milénia, sestavená olomouckým estetikem a filosofem Pavlem Zahrádkou.

Ochrana přírody a krajiny a ochrana kulturních památek má v České republice nejen dlouhou, ale i společnou tradici. V posledních dvaceti letech však, zjevně i v důsledku institucionálního rozdělení státní památkové péče a státní ochrany přírody, dochází k nedostatečné vzájemné informovanosti a v některých lokalitách i k názorovým střetům. Ve snaze těmto problémům předcházet a spolupracovat při zachování a rozvoji našeho přírodního a kulturního dědictví uzavřely Národní památkový ústav a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v  roce 2011 smlouvu o vzájemné spolupráci.

V současné diskusi nad Šumavou zaznívá celá řada argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních, a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení zaznívá výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku.

Nedělá civilizace vlastně dobře, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nad zásadní otázkou současnosti se ve své eseji zamýšlí biolog Stanislav Komárek.

V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chápání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů, ale i na tom, že je dnes chráníme. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos a kdo ví, co bychom vlastně chránili. Romantismus je tak kolébkou našeho okouzlení přírodou, a to navzdory skutečnosti, že tenkrát slovo romantický zahrnovalo i věci, jež bychom dnes za romantické určitě neoznačili.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos. V druhé části textu (první část najdete tady) se podrobněji podíváme především na důsledky romantického postoje k přírodě ve vědách, turistice a ochraně přírody.

V průběhu 18. století došlo k radikálnímu zlomu v obdivu k typům přírodních scenérií. Zatímco ještě na začátku století byla obdivována krajina hospodářsky využívána člověkem, jako jsou pastviny, pole a vinohrady, v druhé půlce století najdeme již výslovně obdiv k divokým scenériím, jako byly pralesy, rozbouřené moře či hory. Zejména velehory, platící v 17. století všeobecně za objekty šeredna či vůbec nehodné zájmu, se stávají cílem mnoha výletů a výprav. A to nikoliv pro nějaký sportovní výkon, ale pro jejich krásu či vznešenost, abychom použili pojem, který byl v té době používán. V tomto textu shrnu tento určitý zlom s tím, že budu akcentovat především návaznost obdivu k horám na obdiv ke zříceninám.

"Divočina v USA úzce souvisí se základními kategoriemi americké identity, jako jsou svoboda a patriotismus. I největší environmentálně smýšlející rebelové a kritici své země byli a jsou ve skutečnosti tělem i duší vlastenci. Pokud se na celou věc podíváme optikou známého pravidla, že environmentalismus jde ruku v ruce s industrialismem, nemůžeme se divit, že se toto hnutí tak rozšířilo právě v zemi, která ještě donedávna byla největším znečišťovatelem na světě." Ekolist.cz přináší esej Anny Fischerové o environmentalismu ve Spojených státech.

"Už při vyslovení slova chalupa se každému z nás určitě vybaví tu jasnější, tu vágnější obrázek toho, jak má vlastně takový dům vypadat. Středoevropská venkovská architektura je ovšem mimořádně pestrým fenoménem a rozhodně nelze tvrdit, že by kdy existovala typická česká chalupa, ba co víc, na rozdíl od řady jiných zemí je tomu spíše naopak. Přesto je mýtus o její existenci mimořádně silný." Ekolist přináší esej Jiřího Woitsche.