V rámci svého výzkumu pro diplomovou práci jsem se snažila odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Když člověk jako dítě často pobýval v přírodě, znamená to, že ji teď, když je dospělý, bude více chránit? Při hledání odpovědi se postupně vynořovala řada dalších faktorů, které tuto vazbu činí méně zřetelnou, více problematickou a tím pádem i více zajímavou.

„Fotografování určitého prostoru je čas jeho převedení v obraz mého citu a mého rozumu. Je to přetváření jedné reality v jinou, a to pouze moji, a je krásné, přijme-li ji i divák,“ říká o své tvorbě jeden z předních představitelů české výtvarné fotografie Karel Kuklík. 7. března 2012 slaví tento autor podmanivých a esteticky působivých snímků pětasedmdesáté narozeniny. Podívejme se tedy podrobněji na vývoj a proměny, jimiž jeho dílo prošlo během více než půl století.

Estetická hodnota přírody i krajiny je důležitá pro mnohé z nás, motivovala často první pokusy přírodu chránit a dnes ji zmiňuje i zákon jako jeden z důvodů ochrany krajinného rázu nebo chráněných území, zejména přírodních památek. Angličané přímo označují chráněná území názvem, jenž odkazuje na jejich estetické hodnoty – Area of Outstanding Natural Beauty. A nemusíme jistě dlouho diskutovat o tom, že do přírody chodíme mj. proto, že nám připadá krásná a těšíme se z ní. Paradoxem je, že estetika jako odvětví filosofie víc než století krásu přírody přehlížela. Buď ji považovala ve srovnání s krásou umění za něco nižšího a nehodného zájmu, nebo odmítala samu její existenci. To se začalo měnit až na sklonku šedesátých let minulého století a dnes představuje jeden z proudů novodobé estetiky přírody, tzv. environmentální estetika, jeden z důležitých směrů současné estetiky vůbec. Potvrzuje to i minulý měsíc vydaná, obsáhlá a reprezentativní kniha Estetika na přelomu milénia, sestavená olomouckým estetikem a filosofem Pavlem Zahrádkou.

Ochrana přírody a krajiny a ochrana kulturních památek má v České republice nejen dlouhou, ale i společnou tradici. V posledních dvaceti letech však, zjevně i v důsledku institucionálního rozdělení státní památkové péče a státní ochrany přírody, dochází k nedostatečné vzájemné informovanosti a v některých lokalitách i k názorovým střetům. Ve snaze těmto problémům předcházet a spolupracovat při zachování a rozvoji našeho přírodního a kulturního dědictví uzavřely Národní památkový ústav a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v  roce 2011 smlouvu o vzájemné spolupráci.

V současné diskusi nad Šumavou zaznívá celá řada argumentů, z nichž kromě těch přírodovědeckých zaznívá i řada emotivních, a v neposlední řadě pak estetických. Dalo by se dokonce říci, že především ze strany odpůrců „přírodovědecko-aktivistického“ snažení zaznívá výrazná nespokojenost s estetickým výsledkem dosavadní praxe jako jeden ze základních argumentů proti dosavadnímu managementu v národním parku.

Nedělá civilizace vlastně dobře, že nechává lidi pomalu vymizet, že je „nechává nenarodit se“? Nad zásadní otázkou současnosti se ve své eseji zamýšlí biolog Stanislav Komárek.

V současnosti můžeme pozorovat celospolečenskou změnu v chápání toho, kdo je odpovědný za ničení životního prostředí, za změny klimatu, za lidskou bídu a globální nespravedlnost. Oproti dříve převládajícímu názoru, že tuto odpovědnost nesou politici, případně mocní hráči na poli světového kapitalismu, začíná nabírat na síle názor, že tuto odpovědnost neseme vlastně my všichni.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů, ale i na tom, že je dnes chráníme. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos a kdo ví, co bychom vlastně chránili. Romantismus je tak kolébkou našeho okouzlení přírodou, a to navzdory skutečnosti, že tenkrát slovo romantický zahrnovalo i věci, jež bychom dnes za romantické určitě neoznačili.

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos. V druhé části textu (první část najdete tady) se podrobněji podíváme především na důsledky romantického postoje k přírodě ve vědách, turistice a ochraně přírody.