Koncept planetárních mezí: složitý pohled na složitou ekologickou krizi

Běžný člověk by z novinových titulků mohl nabýt dojmu, že jediným ekologickým problém lidstva jsou klimatické změny. O některých aspektech ekologické krize se prostě píše a mluví více, o některých méně. Pokus o ucelený pohled nabízí koncept planetárních mezí. Sám však má své meze.

V roce 2009 představil tým pod vedením Johana Rockströma ze Stockholmského ústavu pro výzkum odolnosti (Stockholm Resilience Centre) koncept planetárních mezí. Základní článek byl otištěn v prestižním časopise Nature a nesl název Bezpečný prostor pro lidské aktivity. Autoři v něm identifikovali devět základních planetárních mezí environmentální povahy. Jsou jimi: změna klimatu, acidifikace oceánu, poškození stratosférické ozonové vrstvy, biogeochemické toky fosforu a dusíku, zdroje sladké vody, využití území, ztráta biologické rozmanitosti, atmosférický aerosol a chemická kontaminace. Později se objevily také návrhy na desátou oblast, která by zahrnovala celkovou biologickou produkci pevninských ekosystémů. Pro sedm z devíti oblastí byli vědci schopni také číselně definovat onen „bezpečný prostor“, tedy dané planetární meze – výjimku tvoří pouze atmosférický aerosol a chemická kontaminace –, a u třech rovnou konstatovali jejich překročení. K tomu mělo dojít v případě biogeochemického toku dusíku, ztráty biodiverzity a změny klimatu. V těchto oblastech se tudíž podle autorů lidstvo již nepohybuje v tzv. bezpečném operačním prostoru.

Koncept planetárních mezí vyvolal záhy po svém zveřejnění živou diskusi mezi odborníky. Mnozí ho přivítali jako nový podnět do dlouholeté diskuse o „limitech růstu“, jiní mu vyčítali, že sám o sobě nepřináší žádný užitek, když postrádá návrhy opatření, jak lidstvo ve stanovených mezích udržet. Kritici rovněž upozorňovali na skutečnost, že autoři teorie planetárních mezí nerozpracovali vzájemné interakce mezi definovanými devíti oblastmi a nevzali v potaz skutečnost, že překročení mezí v jedné z nich může mít zásadní dopad na ostatní, včetně těch, v nichž se lidé zatím pohybují v onom bezpečném operačním prostoru. Ze všech těchto důvodů tým Johana Rockströma svůj koncept stále přepracovává, doplňuje a aktualizuje. Nicméně už v roce 2012 odkazoval na planetární meze ve svém projevu generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun. Součástí závazných politických dohod se sice prozatím tento koncept nestal, ale v rámci diskusí o nich již zmiňován bývá.

Zjevnou výhodou této teorie je totiž její praktická aplikovatelnost. Za udržitelný lze díky ní prohlásit takový rozvoj, který nevede k překročení stanovených mezí. Závazky států v celosvětových dohodách i konkrétní politickou praxi je tak možno převést na udržování lidských aktivit v rámci stanoveného bezpečného operačního prostoru. Jedná se tudíž o ideální koncept pro politiky a politická zadání pro byrokratický aparát ministerstev i mezinárodních organizací typu OSN. Politika převedená do čísel je rovněž jednodušeji zprostředkovatelná široké veřejnosti.

Silné stránky této koncepce jsou však zároveň i její slabinou. První problém je etický. Stanovení mezí znečištění nebo horní hranice pro podíl využívání území pro zemědělské účely může vést k přesvědčení, že vše do této pomyslné hranice je bezpečné a „správné“, tudíž že tento prostor pro „ničení“ může být beztrestně vyplněn. Jeden z nejbezpečnějších operačních prostorů se dle Rockströmova týmu zatím nalézá v oblasti spotřeby sladké vody. Má to snad znamenat, že s ní proto můžeme více plýtvat? Samozřejmě, že nikoli, ale podvědomě k tomu takový přístup svádí.

Druhá slabina této koncepce je mnohem zásadnější. Domnívám se totiž, že sám koncept planetárních mezí je jedním z projevů daleko komplexnějšího problému naší západní civilizace. Novověká evropská věda zásadně změnila způsob, jakým nahlížíme na svět, který nás obklopuje, a také na naše místo v něm. Svět v posledních několika staletích postupně ztratil svou tajuplnost a posvátné kouzlo. Namísto toho nastoupily přírodní zákony, mechanická věda a matematika. Osvícenští intelektuálové 18. století usilovali, slovy sociologa Maxe Webera, o „ovládnutí věcí propočtem“. Jejich cílem bylo převést pokud možno co největší výsek reality do matematických vzorců a s pomocí výpočtů eliminovat nahodilosti a nepravidelnosti, které osvícenci pokládali za hrozbu pro společnost a její „blaho“. V důsledku tohoto vývoje postupně rostl vliv vědců, neboť politici se přednostně zaměřovali na skutečnosti, které jako důležité označili právě experti.

Úloha odborníků ještě zesílila v posledních několika desetiletích. Loni zesnulý sociolog Ulrich Beck si povšiml, že rizika, kterým je vystavena soudobá společnost, mají specifickou povahu. Jsou, jako například radioaktivní záření, našimi smysly nepostižitelná. Rizika mající tuto povahu musí tudíž být jakožto rizika nejprve za pomoci složitých měřících přístrojů vědci popsána. Zatímco Karl Marx tvrdil, že vědomí lidí je určováno jejich společenským bytím, Ulrich Beck tento výrok na základě zkušenosti s vědou 20. století zcela obrátil. Podle něj je to naopak vědomí, co určuje bytí, tedy konkrétně řečeno, rizika se stávají tím, čím jsou, teprve díky skutečnosti, že jsou takto definována experty. To ale ve svém důsledku znamená, že dokud nejsou touto cestou (vědecky) uznána, neexistují. Zároveň skutečnost, že je nelze poznat smyslově, vede nutně k diskusím o jejich interpretaci. Mohou být zveličována, zlehčována i úmyslně vytěsňována, přičemž vzniklé spory nelze vzhledem k neexistenci nezprostředkovaného přístupu k nim definitivně rozhodnout. O biogeochemických tocích fosforu či koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře nás totiž mohou informovat pouze vědci na základě přístrojového pozorování a až po interpretaci naměřených údajů.

Koncept planetárních mezí je tedy jedním z produktů této osvícenské představy o spočitatelnosti světa a klíčové úloze odborníků při nastolování společensky významných témat. Johanu Rockströmovi a jeho týmu se touto teorií podařilo zviditelnit rizika, která před rokem 2009 vlastně „neexistovala“, protože nebyla takto komplexně popsána. Snaha založit plán pro udržitelný život na Zemi pouze na vědecké teorii ovšem nemůže vést k úspěchu. Platí totiž, že vědecké teorie jsou ze své povahy vždy vyvratitelné a nelze dokázat jejich pravdivost. Říká se tomu princip falzifikace a ve vědě je uznáván už více jak osmdesát let. Rockströmova čísla a z nich plynoucí meze budou zpochybněna a nahrazována jinými. Vzniknou spory o metodiku měření a validitu vstupních dat i použité matematické modely. To vše velmi dobře známe ze sporů o globální oteplování nebo z našeho lokálního českého příkladu bojů o (ne)zasahování proti kůrovci v šumavském národním parku. Ani hranici 350 ppm oxidu uhličitého v atmosféře, ani „přirozené procesy“ v Národním parku Šumava se vědcům podle všeho nepodařilo široké veřejnosti prodat jako pro ni zcela klíčové sdělení. Lidé (nepřekvapivě) stále reagují především na extrémní projevy počasí či estetický dojem z kůrovcem poničených šumavských lesů. Čísla vědců a jejich impaktované publikace je pramálo zajímají a pod jejich vlivem rozhodně nejednají.

Koncept planetárních mezí je tak určen především těm, kdo mají ve zvláštní oblibě čísla. Patří sem nemalá část vědců a velká většina politiků. Běžné lidi grafy, tabulky a výsledky tisíců hodin složitých propočtů většinou neohromí. Má-li tedy teorie planetárních mezí větší ambici, než stát se jen jednou z dalších poznámek pod čarou v budoucích učebnicích environmentalistiky, musí si nalézt způsob, jak promlouvat i k těm, kteří měli matematiku naposledy na základní škole a ze sousloví „koláčový graf“ rozumí intuitivně jen jeho první polovině.

---

reklama

---