Kdo byl Erazim Kohák

Narodil se v Praze jen několik měsíců poté, co v Německu převzal moc Adolf Hitler. Sotva začal chodit do školy, byl jeho otec – odbojář zatčen. Na konci války postihl stejný osud i jeho matku. Všichni sice přežili, nakonec ale byli na jaře roku 1948 donuceni společně uprchnout před nastupující komunistickou totalitou do Spojených států amerických.

Za takových okolností vstupoval do věku dospělosti Erazim Kohák, jeden z nejvýznamnějších českých filosofů druhé poloviny 20. století. Vystudovat mohl až na amerických univerzitách, kromě filosofie i religionistiku a teologii, přičemž právě filosofii poté řadu let vyučoval v Bostonu a po návratu zpět do vlasti (1991) i v Praze. Sám sebe však občas označoval spíše za stavebního tesaře, čímž odkazoval na období svého života, kdy si vlastníma rukama na lesní mýtině stavěl dům.

Co dělá tesař, vědí patrně všichni, čím se zabývá filosof, tuší však již o poznání méně lidí. Obtíže totiž počínají už se samotnou definicí filosofie. Filosofové sami, jsou-li vnějšími okolnostmi donuceni nějakou definici oboru své činnosti poskytnout, volí zpravidla různorodé únikové cesty. Počínaje efektním prohlášením, že filosofií je vše, co se provozuje na pracovištích takto pojmenovaných, až po tvrzení, že filosofií je právě jen ten způsob myšlení o světě, kterému se věnují oni sami. Z důvodů této nejednoznačnosti, nevyhraněnosti a praktické nedefinovatelnosti procesu „dělání“ filosofie vzniká dojem, že filosofie je vlastně totožná s jednou ze svých subdisciplín, totiž dějinami vlastního oboru. Filosofové na tom ovšem mají svůj nemalý podíl viny. Mnozí z nich filosofii zredukovali na komentování textů svých předchůdců, autorit, které byly filosofy – dějepisci vybrány jakožto zásadní osobnosti pro dané období, nebo tzv. filosofický směr. Postupně se z nich stali právě spíše tito historici oboru, kteří píší komentáře o textech, ale nikoli již filosofické texty samotné.

Výjimečný filosof by však neměl disponovat pouze dostatečným přehledem o dějinách vlastního oboru. Mimo komentářů k již napsanému by měl být také schopen nabídnout svébytné tázání po povaze světa, třebas navazující na díla předchůdců. Platí totiž, že dobrý filosof přináší vždy více otázek, než na kolik z nich je schopen zároveň přinést odpovědi. Myslitelů tohoto typu se však v dnešní době, najmě v českém prostředí, vyskytuje jako šafránu. Erazim Kohák k nim ovšem nepochybně patří.

Po celou dobu své odborné činnosti promýšlel a interpretoval díla Tomáše G. Masaryka, německého filosofa Edmunda Husserla a francouzského fenomenologa a hermeneutika Paula Ricoeura. Některé Masarykovy a Ricoeurovy texty dokonce přeložil do angličtiny. Co Erazima Koháka vyčlenilo z dlouhé řady filosofů, byla jednak jeho široce pojatá pedagogická činnost, která se nezaměřovala jen na odborné univerzitní kruhy, ale cíleně se prostřednictvím publicistických článků snažila oslovit i laické publikum, ať již anglicko- nebo českojazyčné, a též způsob, jímž se rozhodl řešit svoje „životní ztroskotání“. Tak pojmenoval krach svého prvního manželství, po němž odešel od rodiny a na lesní mýtině ve státě New Hampshire si vlastními silami začal roku 1976 budovat dům. Důvody k tomuto odchodu na samotu byly především ekonomické, protože Kohák, který se tak náhle ocitl bez elektřiny a pro vodu musel chodit do studny, na lepší bydlení tehdy zkrátka neměl prostředky. Tento prožitek existence odvislé od okolních přírodních podmínek se mu však propojil s českobratrským odkazem, který si odnesl z Československa, a umožnil mu hlouběji promyslet specifickou americkou transcendentální tradici autorů, jako byli Emerson nebo Thoreau, zaměřenou na úctu k přírodě a osobní kontemplaci. Sám sice dojížděl učit na univerzitu, většinu času však pobýval uprostřed lesa, v domě, který si postupně svépomocí budoval. Nikdy přitom nepřestal usilovně psát. Vedle ryze odborných pojednání a publicistiky pozorně sledoval prostředí, s nímž se pomalu sžíval a zaznamenával nejen děje v přírodě, ale též vlastní prožitky. Svou situaci se snažil také filosoficky reflektovat, tedy zobecnit a zasadit do všech výše zmíněných tradic a směrů, z nichž čerpal, a k jejichž odkazu se hlásil. Výsledkem tohoto úsilí byla kniha Uhlíky a hvězdy, vydaná v roce 1984, jež ho také dosud nejvíce proslavila. Tedy především v anglickojazyčném prostředí, neboť její překlad, respektive komplexní převod do českých reálií autor teprve připravuje.

Zkušenosti s přírodou i sebou samým, které podnítily vznik publikace Uhlíky a hvězdy, vedly Erazima Koháka k hlubšímu odbornému zájmu o problematiku udržitelnosti života na naší planetě a jejím etickým souvislostem. Sám sebe začal vnímat jako ekocentristu, vědomého si složitosti provázaného systému života na zemi, a zároveň odpovědnosti, kterou za něj člověk převzal. Ve vztahu k ochraně přírody a životního prostředí proto rozlišoval tři rozdílné přístupy, u nichž poukazoval na jejich přínosy a limity, aniž by přitom jednoznačně určoval, který je „lepší“ a který „horší“. První stál na počátku poválečného ochranářského hnutí. Nešlo ani tak o ochranu přírody, jako o poněkud romantický únik od umělého světa, budovaného tehdy na Západě přímo závratnou rychlostí, kdy se zdálo, že prakticky nic není nemožné. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla oproti tomu ve znamení celosvětového vystřízlivění z tohoto konzumního optimismu, neboť se zásadněji rozšířilo povědomí o tom, že jednotlivé složky životního prostředí mohou být fatálně ohroženy. V reakci na toto poznání vznikla řada spolků, které se rozhodly stav přírody vylepšovat, třeba tím, že začaly čistit řeky či sázet stromy. Členové těchto organizací se přitom neprezentovali vědomě jako političtí aktéři, v dané fázi se soustředili především na praktické uklízení „nepořádku“. Třetí fáze, která nastala na prahu nového století, naopak vnesla do ochrany prostředí systémový rozměr, který byl nevyhnutelně spjat s angažovaností v sociální a politické oblasti. Není bez zajímavosti, že právě Kohák, v té době již univerzitní profesor blížící se důchodovému věku, upozorňoval počátkem 90. let české ochranáře a širší veřejnost, že environmentální problémy nelze v globalizovaném světě řešit bez akceptace systémového pohledu na svět, v němž jsou oblasti environmentální, sociální a ekonomické úzce provázány, a že ochrana přírody není apolitická činnost.

Erazim Kohák nepochybně výraznou měrou přispěl k osvětě v oblasti environmentální filosofie a etiky v České republice po roce 1993. Jednak svými univerzitními přednáškami a příležitostnými texty, ale především sepsáním přehledové knihy Zelená svatozář, věnované environmentální etice. Jedná se v českém prostředí vpravdě o zakladatelský počin, který dodnes, téměř 20 let od vydání, nebyl překonán. Otázku, zda je to způsobeno nadčasovostí Kohákova textu, nebo nedostatkem odvahy, popřípadě schopností dnes aktivních environmentálních vědců, ponechávám na tomto místě bez odpovědi. Erazim Kohák v Zelené svatozáři nenabídl jen encyklopedický přehled jednotlivých směrů a jejich proponentů, nýbrž s pochopením pro dějiny filosofického myšlení odkazoval na jejich často starší, (raně) novověké kořeny. Navzdory jisté autoritativnosti jeho textu v českém prostředí se mu ale například nikdy nepodařilo prosadit pojmové rozlišování mezi „hlubokou“ ekologií, odkazující k textům Arne Naesse, a „hlubinnou“ ekologií, tedy spíše psychoanalyticky pojímanými teoriemi mnoha jeho žáků – například Johna Seeda.

Již bylo zmíněno, že profesor Kohák není jen teoretikem udržitelného způsobu života, ale že se jeho zásadami sám řídí. Pobyt na samotě v New Hampshire byl pro něj klíčový a v mnohém formativní. Po návratu do vlasti již proto nenásledoval svůj „americký sen“ z padesátých a šedesátých let a místo do domu se zahradou se zcela cíleně nastěhoval na největší pražské sídliště Jižní Město a žil zde v panelákové dvougarsonce.

Být střídmý ve spotřebě materiálních statků ale neznamená, že by profesor Kohák trpěl přehnanou skromností, pokud jde o vlastní intelektuální dílo, na něž je zjevně náležitě hrdý. V jeho autobiograficky pojatých textech se tak můžeme například dočíst, že vystudoval na „přední univerzitě“ a obdržel „prestižní doktorát“, přičemž své texty, které „vzbudily pozornost“, publikoval ve „vážených časopisech“. Taková trocha sebechvály působí v českém kontextu stále poněkud exoticky. Ne že by si právě on či jeho dílo pochvalu nezasluhovali, je však poněkud podivné, že hodnocení neponechává na jiných. Ovšem i v tomto směru je pravděpodobné, že se česká odborná veřejnost brzy dočká komplexního posouzení jeho filosofického odkazu. Na Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky bylo v roce 2016 za tímto účelem zahájeno řešení tříletého grantu.

Erazim Kohák byl nejen standardním profesorem filosofie, který znal dějiny svého oboru, nýbrž byl i svébytným myslitelem, jenž k těmto dějinám sám svými texty a činy přispěl. Po pádu komunistického režimu v Československu se intenzivně podílel na etablování environmentální etiky a filosofie v našem akademickém prostředí a pomohl tak narušit zdejší, v zásadě konsensuální chápání ochrany přírody a životního prostředí jakožto technického a technologickými postupy i řešitelného problému. Zajisté, tyto filosofické oblasti nebyly a nejsou jedinými, kterým se Erazim Kohák věnuje. Jsou ale určitě těmi, které ho od dalších česky píšících filosofů výrazně odlišují.

(Erazim Kohák se narodil 21. května 1933. Zemřel 8. února 2020)

---

reklama

---