Zelená svatozář
 |
Přes šíři záběru knihy bych rád upozornil, že četba Zelené svatozáře nemůže hlubším zájemcům o environmentální etiku nahradit četbu původních textů. Na autorovi je znát, jak se snaží vyrovnat se sporem o maximální objektivitu při prezentaci i jemu cizích názorů, na straně druhé nám nemůže uniknout, že se mu to ne vždy zcela podaří. Tak vychází poměrně neproblematicky Schweitzerův postoj lásky k životu (vyvolávající nutně otázky po rozlišení nutného zla od zbytečného), zatímco míra pro spravedlivou kritiku je poněkud posunuta v neprospěch (samozřejmě rovněž kontroversních) názorů Jamese Lovelocka. Přestože autor kritizuje udělování nálepek, označuje snad poněkud nespravedlivě nositele systémových přístupů (Šmajs) za postmarxisty či technokraty (Meadows).
Kohák podle mého zbytečně zabředá do diskuse o etickém náboji prací Římského klubu; Meze růstu skutečně nejsou knihou, která by člověka chytla za srdce, ale mně kdysi velice účinně zaútočila na rozum; Weizsäckerovu Faktoru čtyři můžeme oprávněně vyčítat jeho bombastický podnázev o dvojnásobném blahobytu, ale není za "technokratickým" opěvováním nových technologií hledání cest ke zmenšení bolesti a utrpení, kterou - nikoliv z nezbytnosti - konáme? Lovelockova hypotéza Gaia snad může vést k resignaci na "flanelovou ekologii" péče o náš svět, ale jeho vize lidstva jako šedé kůry mozkové Gaie může být chápána nejen jako rehabilitace místa člověka na Zemi, ale i jako obecný rámec pro strategii trvale udržitelného života. Zkreslená a nedoceněná se mi zdá interpretace názorů Konráda Lorenze, naopak z duše mi mluvilo distancování se od hlubinné (rozlišené od hluboké) ekologie.
Zelená svatozář je možná více polemikou, diskusí, než učebnicí. Ale nejsou takovou polemikou všechny Kohákovy knihy? Erazim Kohák je autor krásných, hlubokých a přemýšlivých knih. Píše snad více srdcem, než chladným rozumem; nemusíte s ním ve všem souhlasit, ale přesto mu zůstanete vděčni za nové světy, které vám svými otázkami otevřel.
reklama
