Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989

Kniha Tmavozelený svět známého aktivisty a environmentálního sociologa Arnošta Nováka se zabývá radikální částí českého environmentálního hnutí a procesem jeho deradikalizace v průběhu posledních třiceti let. Zvláště se zaměřuje na léta devadesátá a klíčové události a osobnosti, které hnutí nejvýrazněji formovaly, přičemž upozorňuje, že alespoň v počátcích byla zelená barva environmentalistů prakticky neoddělitelná od černé barvy anarchistů.

Arnošta Nováka není třeba dlouze představovat. Sám se označuje za příslušníka anarchistické kontrakultury, tedy přinejmenším v době, na niž se v textu nejvíce soustředí – 90. letech minulého století. V současnosti působí na katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a vystupuje jako jedna z hlavních postav Autonomního sociálního centra Klinika.

Publikace je rozdělena na přibližně dvě stejně rozsáhlé části – teoretickou a „praktickou“, která koresponduje s podtitulem knihy a pojednává o situaci radikálně ekologického hnutí na území České republiky po roce 1989. V první polovině se nám autor představuje jako samostatně uvažující teoretik sociálních hnutí. Smyslem pasáží, v nichž nastiňuje vývojové fáze (post)moderního ekologického hnutí ve světě a jejich reflexi v odborné literatuře, není jen prostá sumarizace dosavadního vědění. Arnošt Novák si zde jednak připravuje argumentaci pro hledání paralel i odlišností ve vývoji českého radikálního ekologického hnutí, a zároveň přitom občas poukazuje na limity a zamlčené předpoklady některých teoretických konceptů.

Troufám si nicméně tvrdit, že drtivá většina čtenářů a čtenářek sáhne po této knize, vedena jejím názvem, především s cílem dozvědět se něco nového o radikálních ekologických hnutích, jejich představitelích a aktivitách v Č(SS/F)R po roce 1989. Snad se autor nebude hněvat, když vás ujistím, že lze četbu klidně začít až v polovině knihy a teoretické koncepty, s nimiž Novák pracuje, si zpětně dohledat na příslušných místech teoretické části.

České (radikálně) ekologické či environmentální prostředí je relativně málo početné, na což také autor často upozorňuje. V knize tak najdeme všechny „obvyklé podezřelé“ i detailní analýzy jejich vlajkových přímých akcí – blokáda bourání Libkovic, několik let trvající blokády dostavby JE Temelín nebo protesty proti kácení v tzv. bezzásahových zónách NP Šumava. Při jejich analýze čerpal autor nejen z více jak dvou desítek rozhovorů s přímými účastníky a dobových textů, ale také ze své aktérské zkušenosti, kterou nejen že nezakrývá, nýbrž ji po vzoru mnoha současných etnografických výzkumů otevřeně začleňuje do svých analýz.

V knize i na svém příkladu ukazuje, že na začátku 90. let se mnoho lidí k radikálním ekologickým akcím a environmentálnímu hnutí obecně dostávalo přes příslušnost k jinak vymezeným subkulturám. Z příznivců punku a anarchismu se rekrutovali ti, kteří společně s hrstkou prvních ekologických aktivistů blokovali stavební stroje v Libkovicích nebo Temelíně. Především pro období prvních polistopadových let Novák na rozdíl od dosavadní odborné produkce ukazuje, že prostředí, v němž se o podobných aktivitách rozhodovalo, tvořili společně pankáči, anarchisti a „klasičtí“ ekologičtí aktivisté, například z Hnutí Duha.

Autor zároveň podrobně sleduje rozklad této aliance, přičemž důvody vidí spíše na straně výrazných (ideových) vůdců ekologického hnutí. Spolu s ním tak sledujeme postupnou deradikalizaci a profesionalizaci českých Greenpeace nebo právě Hnutí Duha. Přičemž tento proces je zasazen do kontextů postupující ekonomické transformace České republiky i prosazení konsensu o správnosti budování kapitalistického systému po vzoru evropského Západu. V situaci, kdy byly ekologické organizace státní mocí označeny za extrémistické, měly v podstatě jen dvě možnosti. Mohly se vydat „anarchistickou“ cestou, tedy státní moc otevřeně nerespektovat, nebo přistoupit na dialog a ukazovat, že podobná charakteristika jejich činnosti je nesprávná. Jak víme, zvolily si druhou možnost, a proto se ještě usilovněji snažily zbavit kontaktů s anarchistickou scénou a zároveň nespojovat svou činnost s přímými akcemi typu blokád. Organizace se tak postupně proměnily v lobbisty, příjemce národních či mezinárodních grantů a pracovníky, podobně jako jiné nevládní organizace nebo firmy, začaly hledat na volném pracovním trhu.

Specifičnost vývoje českého radikálně ekologického hnutí ukazuje Novák i na příkladu street parties, které na rozdíl od zahraničních modelů postrádaly svou karnevalovost, radost a cílenou snahu zapojit místní obyvatelstvo. Na vnitřních diskusích hnutí ohledně legitimity násilných aktů, třeba v podobě symbolických útoků proti majetku korporací, lze zase dobře vidět omezený repertoár nástrojů, s nímž, na rozdíl od svých zahraničních souputníků, byli čeští aktivisté ochotni pracovat (či o něm aspoň vážněji uvažovat). Na několika místech knihy autor připomíná důležitost společného tělesného a emočního prožitku při kolektivní přímé akci, který je pro její účastníky mnohdy velmi formativní. Opuštěním taktiky přímých akcí se tudíž ekologické hnutí připravilo o zásadní identitní prvek.

Vzhledem k tomu, že obdobných inspirativních podnětů lze v knize najít mnohem víc, má Novákova kniha potenciál stát se jednou ze základních publikací o českém environmentálním hnutí po roce 1989. Navíc díky své propracované teoretické části ji mohou s užitkem číst i ti, kteří se zajímají o sociální hnutí v (post)moderní době obecně.

Vytýkat autorům, že to či ono ve své práci vynechali, je asi ta nejjednodušší a dodávám i nejhloupější recenzentská praxe. Přesto bych si v podobné publikaci – a zrovna od Arnošta Nováka – rád přečetl pár stránek o protestech českých Greenpeace proti stavbě radarové základny v Brdech z let 2007–2008. Příslušníci hnutí tuto svou aktivitu, která pro ně prý znamenala i ztrátu řady podporovatelů, vysvětlovali jako svého druhu „návrat ke kořenům“, k zásadám mírovému hnutí, z něhož původně vzešli. Podobně jako autor rozebírá diskuse uvnitř Hnutí Duha, zda v roce 2011 přistoupit k blokádě (nelegální) těžby v šumavské lokalitě na Ztraceném, zasloužila by si i tato epizoda českého radikálního ekologického hnutí svou analýzu.

Na úplně jinou knihu by pak vydala analýza psaná nikoli z perspektivy aktivistů, nýbrž z pozice moci. Tedy na základě materiálů administrativy, rešerší mainstreamových médií, která v 90. letech podporovala konsensus ohledně návratu ke kapitalismu bez přívlastků, popřípadě oficiálních dokumentů uhelných či energetických firem, tehdy ještě převážně státem vlastněných. Recenzovaná kniha tak částečně může sloužit i jako zpráva dovnitř ekologického hnutí, neboť představuje jednu z možných interpretací jeho vývoje a dokumentuje hlavní místa paměti této subkultury/kontrakultury. Publikace psaná z druhé strany pomyslné barikády by ji však vhodně doplnila. Snad se i něčeho podobného jednou dočkáme.

---

reklama

---