Úryvek - Morální ekologie
Je tu ještě třetí možný výklad ekologické krize. První ji odvozoval z odcizení lidského vědomí hlubinám citu a nevědomého, druhý odcizení člověka v umělém světě živé přírodě, třetí poukazuje na odcizení člověka jeho vlastní morální odpovědností.
Tu však je třeba upřesnit: rozhodnutí pro život ve svobodě a odpovědnosti, místo v pudu a zvyku, samo o sobě ještě nepředstavuje odcizení. I ono je přirozenou lidskou možností. Není to rozhodnutí žít mimo náš „biotop“, což pro člověka znamená určitý řád, rytmus, smysl. Je to jen rozhodnutí založit svůj „biotop“ nejen na pudovém a návykovém řádu, nýbrž na řádu morálním, který člověk sám rozpoznává a ustavuje. To je ona odpovědnost svobody. K odcizení dochází teprve tehdy, když člověk volí svobodu, avšak odmítá odpovědnost, která k ní nutně náleží.
Jeden příklad za všechny: vlk nemá morální povinnost omezit svůj úlovek, když stav psounů v jeho lovišti poklesne pod určitý bod. Příroda se o to postará. Člověk se však rozhodl pro život ve svobodě, a tudíž má morální odpovědnost omezit svůj úlovek, když jeho automatizované rybářské lodi začnu ohrožovat přežití určitého druhu. Člověk se od ostatních živočichů neliší jako „vyšší“ či privilegovaná bytost. Není o nic vyšší či nižší než jiní tvorové. Liší se svou svobodou a odpovědností.
Podle tohoto výkladu základní odcizení moderního věku nakonec není odcizení živé přírodě – té se člověk rozhodnutím pro život ve svobodě a odpovědnosti neodcizil, jen odlišil. Odcizení je teprve jeho odcizení vlastní odpovědnosti. Lidská svoboda ovšem vždy měla svůj rub odpovědnosti, avšak po celá tisíciletí jako by na něm nezáleželo. Při malých počtech a při velmi omezené schopnosti zasahování do přírody se mohlo zdát, že ať člověk jedná sebe nezodpovědněji, příroda vždy napraví škody, které člověk napáchá. Nezodpovědnost měla své následky ve vztahu k jeho lidským bližním, ne však ve vztahu k přírodě.
To se změnilo v našem století. S rozvojem techniku nesmírně vzrostla lidská schopnost zasahovat do přírodu. Spotřeba na obyvatele v privilegovaných zemích vzrostla na sedmdesátinásobek, celkový počet obyvatel Země z jedné miliardy na počátku století na skoro šest miliard na jeho konci. Lidská odpovědnost tu přestává být akademickou otázkou a stává se otázkou přežití jak člověka, tak lidstva. Dnes z odcizení odpovědnosti nevzniká jen škoda, nýbrž ekologická krize. Jistě, potřebujeme znovu objevit přírodu pečujíce o ni, avšak ze všeho nejvíce potřebujeme přijmout odpovědnost své svobody – překonat odcizení odpovědnosti. Tu je důležité připomenout, že odcizení vlastní odpovědnosti není nic záhadného. Je to prostě souhrnný výraz pro skutečnost, že většina lidí 20. století bez váhání prosazuje svou svobodu, svá „práva“, avšak zvlášť mezi obyvateli velkoměst a v průmyslovém světě, nepociťuje sebemenší odpovědnost vůči společnosti, světu, přírodě. Člověk tu nežije s pocitem, že příroda je něco cenného a že á povinnost omezit svoji spotřebu prostě pro dobro přírody, třeba nesníst rybu, protože ji hrozí vyhubení, či odnést noviny do sběru, protože ubývá lesů. Víme, jak automobilové výfukové plyny zatěžují ovzduší a ničí lesy, avšak nedomáháme se elektrizované hromadné dopravy. Dál prahneme po autech. Volání po dobrovolné střídmosti – soustavně odmítat více, když méně postačí – je výzvou k přijetí odpovědnosti za naši svobodu, avšak s výjimkou jedinců, k nimž náleželi třeba Ghándí či Albert Schweitzer, je našemu věku něčím na hony vzdáleným. Jenže právě svobodou bez odpovědnosti se člověk stává odcizeným exotikem – ničivým monstrem. Většinou zcela bez zlé vůle: vůli může mít zcela dobrou, vlídnou, plnou nejlepších úmyslů. Ničí bezděky, protože tak přivykl svobodě, že zcela zapomněl na odpovědnost.
Tu bych rád odložil úlohu referenta, protože jsem přesvědčen, že právě v odcizení svobody odpovědnosti je skutečný kořen ekologické krize a jen v přijetí odpovědnosti za naši svobodu je skutečné řešení. Nemyslím si, že můžeme přesvědčivě tvrdit, že příčinou ekologické krize je Descartova dehumanizace světa, Kantův antropocentrismus či křesťanská představa lidské nadřazenosti. Je dobře si tyto momenty naší kulturní totožnosti vyjasnit, uvědomit si, co v sobě nosíme a k čemu to může vést. Avšak u svobodných bytostí nejde o příčinu. Jde o volbu. Tu za nás nevykoná citová hloubka našich duší, ač nutně potřebujeme s ní nalézt propojení. Nevykoná ji za nás ani příroda, ač naléhavě potřebujeme obnovit přímý vztah k přírodě, k níž sami náležíme. Nakonec však sami musíme volit: vědomě doplnit svou volbu svobody odpovídající volbou odpovědnosti.
Základním úkolem ekologické filosofie a výchovy je obnova jak vědomí, tak pocitu odpovědnosti za naši svobodu. K tomu může přispět hlubinná ekologie, která nám připomíná společenství všech tvorů. Silně k tomu přispívá ochranářská ekologie, která představuje přímě přijetí odpovědnosti. Nakonec se však nemůžeme vyhnut potřebě morální ekologie.
reklama
