Loučení s velkým učitelem Vojenem Ložkem

Vojen Ložek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Lucie Juřičková / Přírodovědecká fakulta UK

Byl v plném slova smyslu polyhistorem – vedle nedostižitelné encyklopedické znalosti lokálních peripetií evropské přírody a historie byl autoritativním znalcem celé řady přírodovědných oborů, nemluvě o milovaných měkkýších, jejichž výzkum byl osou jeho skoro 80 letého vědecké působení. Po právu je pokládán za zakladatelskou osobnost moderní evropské malakozoologie stejně jako komplexního výzkumu čtvrtohor. Určující rámce těmto oborům vtiskl především svou fenomenální schopností koncepční analýzy složitých témat a jejich inovativních syntéz. Napsal téměř 1500 vědeckých publikací, včetně několika desítek knih a obřích monografií, kapitol ve světových kompendiích, množství popularizačních sdělení, balíky nepublikovaných výzkumných zpráv atd.

Byl členem řady mezinárodních a národních vědeckých společností, redakčních rad, vědeckých kolegií a komitétů, získal množství prestižních akademických ocenění, národních i zahraničních: čestné členství Cambridge Philosophical Society, medaili Albrechta Pencka za světové zásluhy o poznání čtvrtohor, zlatou medaili Gregora Mendela za zásluhy o rozvoj biologických věd, cenu Ministra životního prostředí, atd. atd.

Podobným sekulárním poctám věnoval ovšem Vojen, podobně jako jiným formálním stránkám své kariéry, jen velmi okrajovou pozornost. Cenil si spíše zájmu přátel, kolegů a žáků, a v první řadě možnosti trávit většinu aktivního času v přírodě. Byl prototypem terénního výzkumníka, zastávajícího zásadu, pro účastníka dnešního vědeckého dění sotva pochopitelnou, že místo přírodovědce je v přírodě. Svým vlastním působením navíc průběžně dokládal, že příroda sama, necháme-li se jejími projevy oslovit, je nevyčerpatelnou zásobárnou nečekaných objevů a potěšení, zdrojem nejvlastnějšího poznání.

Vojen Ložek se narodil v Praze 26. 7. 1925, jeho otec byl významným avantgardním architektem, matka malířkou, svými přírodovědnými zájmy byl v rodině naprostou výjimkou. Ty ovšem projevoval v nebývalé míře již během gymnaziálních studií, ostatně, své první sdělení o přezimování hlemýžďů publikuje ve věku 14 let.

Ložek patří ke generaci vědců, jejichž formování nezanedbatelně ovlivnilo uzavření vysokých škol v době německé okupace – a řekl bych, že způsobem rozhodně nikoliv pouze záporným. Národní muzeum, kam Vojen počátkem války co mladičký gymnaziální zájemce o přírodu přichází, je v té době útočištěm celé plejády vynikajících představitelů předválečné generace, věnujících se zde ve splendid isolation muzejních zákoutí svým přírodovědným zálibám naplno, pro ně samé a jaksi navzdory podmínkám. Vojenův zájem a výjimečné tvůrčí dispozice jsou tu stimulovány hned v několika směrech – nejen fascinující atmosférou takto provozované přírodovědy, koloritními specifikami pražské přírodovědné komunity či tušenými perspektivami jejího poválečného rozvoje, ale přinejmenším ve stejné míře i nepřehlédnutelnými nedostatky vědeckého působení českých velikánů a zarážející neúplností představ o nejrůznějších skutečnostech, často i velmi elementárních.

To platí do značné míry i o Jaroslavu Petrbokovi, malakologovi, s nimž přichází Ložek do kontaktu nejdříve, a který jej současně inspiruje patrně i v dalším směru – souběžným zájmem o problematiku archeologie, paleontologie, geologie, karsologie, geografie a botaniky. Po válce přichází Ložek na Přírodovědeckou fakultu UK, souběžně studuje zoologii, antropologii a geologii a v roce 1948 nastupuje do Státního geologického ústavu, kde se zásadním způsobem podílí na formování oddělení výzkumu čtvrtohor, pracovní skupiny, která průběžně organisuje do té doby zcela nebývalé komplexní výzkumné projekty. Ložek se pouští do analýz fosilního záznamu měkkýšů v různých typech uloženin a možností využití této skupiny pro detailní stratigrafii a paleoekologické interpretace čtvrtohorní minulosti. Zvláštní pozornost věnuje sprašovým souvrstvím, ukazuje obecné rysy půdního vývoje ve spraších střední Evropy, které dále spolu s J. Kuklou rozpracovává do obecného schématu, představujícího základ sprašové stratigrafie, globální soustavy umožňující přímou interpretaci terestrických uloženin v pojmosloví sekvence jednotlivých ledových a meziledových dob.

V polovině 50. let je Ložkovi nabídnut zdánlivě dosti neatraktivní úkol – vypracovat pro území Československa podrobnou strategickou mapu půdních substrátů a přirozených hnojiv. Ložek nabídku přijal a využil jí skutečně dokonale, a to nejen pro nebývalou autonomii a exkluzívní technické zázemí k nejrůznějším výzkumným aktivitám. Díky ní v letech 1956 až 1963 fyzicky prozkoumal doslova každý kilometr celého území tehdejšího Československa. Vedle výstupních map a mnohasetstránkových komentářů odkryl a podrobně zpracoval množství lokalit zásadních pro poznání kvartéru v nejobecnějších souvislostech a současně zmapoval mikrobiogeografickou proměnlivost společenstev měkkýšů a rostlin, fosilních i recentních, v měřítku, o kterém se dodnes v Evropě nikomu nesní. Získaný datový aparát a jeho bezprostřední propojenost se znalostí místních geologických podmínek a nejmladší geologické minulosti se staly základním impulsem pro komplexní přehodnocení stratigrafie mladších čtvrtohor (stratigrafie spraší, travertinů a jiných pokryvných uloženin), ale zejména pro nové tematické vymezení příštího výzkumu.

S tím přichází Ložek do nově založeného Geologického ústavu ČSAV, kde se soustředěně věnuje zejména problematice faciality a historii nejmladšího úseku čtvrtohor – holocénu. Ložek vypracoval celou sérii dnes rutinně užívaných operačních postupů výzkumu holocénu v karbonátových uloženinách a využití měkkýšů v komplexně pojatém výzkumu čtvrtohor. Ukázal obecné rysy faunového a sedimentačního vývoje středoevropského kvartéru a specifika jednotlivých geografických a klimatických oblastí, objasnil různé faktory ovlivňujících dynamiku litogenetických a faunogenetických procesů. Popsal řadu nových druhů měkkýšů, recentních i fosilních, včetně klíčových vůdčích fosilií různých úseků eurasijské čtvrtohorní minulosti. Ložkem popsané druhy glaciálních sprašových společenstev, byly v souladu s jeho předpoklady nedávno objeveny živé jako glaciální relikty středoasijských velehor.

Se svými spolupracovníky odkryl kolem dvou set souvislých vrstevných sledů, podrobně dokumentujících postup přestaveb místní přírody od konce poslední ledové doby do současnosti. Tato ojedinělá síť opěrných bodů skýtá podrobný referenční rámec nejen ke komplexnímu pochopení historických kořenů současného stavu středoevropské přírody, ale v první řadě k srovnání a věcnému zohlednění vývojových specifik místních a regionálních podmínek a jejich významu v kontextu zdrojových faktorů přirozené biodiversity našeho území.

Není náhodnou, že Vojen Ložek velmi výrazným způsobem ovlivnil i dění v praktické ochraně přírody – od konkrétních opatření v jednotlivých lokalitách po strategii krajinného managementu na nejrůznějších organizačních, prostorových a časových úrovních. Byl členem či předsedou poradních sborů několika CHKO, poradního sboru ministra životního prostředí, expertem TIS a ČSOP, České speleologické společnosti a dalších dobrovolných sdružení. Průběžně ukazoval, že symbióza ryze vědeckého pohledu a praktických ochranářských a pedagogických aktivit je nejen možná, ale i pro všechny zúčastněné také velmi přínosná a důležitá, přinejmenším provází-li ji schopnost širšího nadhledu a upřímné úsilí o společná řešení – kvality, které Ložek demonstroval exemplárním způsobem.

Měl jsem štěstí, že jsem s Vojenem strávil před rokem 1990 skoro 15 let v kvartérním oddělením Geologického ústavu AV, jehož jsme po většinu této doby byli jedinými členy. Ložkův roční cyklus tu byl vymezen odjezdem do terénu na počátku dubna a podzimním návratem. Sledovat promyšlenost a efektivitu jeho terénních aktivit i míru nasazení bylo samo o sobě zážitkem. Při vysilujícím kopání nesčetných stratigrafických sond jsem svému o 27 let staršímu učiteli sotva stačil. Podzimnímu a zimnímu zpracovávání výsledků se Vojen věnoval vesměs po večerech, v klidu domova a pohodě rodinného zázemí. Někdy ovšem i na pracovišti. Tu zasedl k psacímu stroji a rychlostí kulometné palby doslova chrlil stránku za stránkou. Stejným tempem mu šly od ruky nejen rozmanité výzkumné zprávy a nesčetná popularizační sdělení, ale i členité vědecké práce a autoritativní přehledové kapitoly světových kompendií, a to takříkajíc v kterémkoliv ze základních světových jazyků. Bylo zřejmé, že ve své geniální hlavě má Ložek své texty hotové do poslední tečky a čárky.

Většinu společného působení ovšem zabraly mnohahodinové rozpravy, během nichž v kombinaci s rozmarnými historkami evokoval nejrůznější spletité otázky regionálních specifik evropské biodiversity, historie přírody či minulosti lidských kultur a s nevídanou lehkostí generoval komplexní odpovědi. Tento inspirační gejzír, bezprostřednost osobních vzpomínek, vnímavé porozumění nejrůznějším stránkám běžného života, entusiasmus, předznamenávající průběžně jeho výzkumné působení, stejně jako komplexitu jeho pochopení nejrůznějších přírodovědných témat, nelze zapomenout.

Vojen Ložek prožil dlouhý a bezpochyby velmi bohatý život, jehož stinné stránky vždy vyvážila radost z poznání nezbadaných tajemství světa, průběžně odměňující jeho výjimečné badatelské úsilí i bytostnou pokoru před smyslem věcí. Dokázal se vyrovnat se svými prohrami a neúspěchy a opakovaně, na perutích svého fenomenálního intelektu, vstát z popela jak Fénix. Jasnou mysl a vyrovnaný pohled na svět si ostatně uchoval doslova do posledních dnů.

Poznáními, jichž dosáhl, a vytýčením cest, jež k nim vedly, vytvořil Ložek exkluzívní platformu, které obory jeho zájmu vděčí za svůj dnešní rozkvět a jejich dnešní představitelé za nezanedbatelný zdroj svých vlastních úspěchů. Ojedinělá osobnost Vojena Ložka se stala legendou a inspirujícím vzorem pro několik generací přírodovědců. Byl opravdu velkým učitelem. A to nejen pro fenomenální učebnici Příroda ve čtvrtohorách nebo semestrální přednášku Vývoj přírody ČR na Přírodovědecké fakultě UK, jejíž 53. ročník dopřednášel ještě před půl rokem.

Početnému zástupu žáků, následovníků a přátel poskytoval názorná poučení především svým osobním příkladem: o bytostné relevanci přírodovědného zájmu, o tom jak důležité je usilovat o vlastní cestu k poznání, i o tom, jak přínosná tato cesta může být, provází-li ji skromnost, laskavý pohled na dění světa a bezpodmínečná důvěra v hluboký smysl věcí, jimiž se nám příroda dává.

Přečtěte si také |

David Storch: Vojen Ložek jako prorok antropocénu