David Storch: Vojen Ložek jako prorok antropocénu

15. srpna tohoto roku zemřel ve svých pětadevadesáti letech Vojen Ložek, nestor české přírodovědy. Psalo se o tom všude možně, vesměs v duchu článků publikovaných vždy u příležitosti jeho předchozích kulatin – že jde o posledního opravdového polyhistora, který se dokonale vyznal v zoologii a v botanice, stejně jako v geologii a archeologii. Že publikoval přes 1500 odborných prací na obrovské spektrum témat, od biologie plžů až po čtvrtohorní historii Evropy nebo dějiny pravěkého osídlení Čech. Že svůj kurs Příroda ve čtvrtohorách přednášel na pražské Přírodovědecké fakultě více než 50 let a ovlivnil celé generace přírodovědců, kteří v jeho šlépějích začali detailně zkoumat historii naší přírody v měřítku posledních stovek, tisíců a desetitisíců let. Přesto se domnívám, že v nekrolozích něco chybělo. Totiž vysvětlení, čím byl tak jedinečný, že ovlivnil nejen své žáky, kteří studují historii přírody, ale i generace přírodovědců oborově značně vzdálených (včetně autora těchto řádků, který se zabývá makroekologií a ekologickou teorií, což jsou oblasti, k nimž se Vojen Ložek nikdy nepřiblížil). Co bylo vlastně jeho poselství, kterým oslovoval přírodovědce tolika generací a nejrůznějších specializací?

Vojen Ložek dokázal ve svých přednáškách a v rozhovorech (lze-li tomu tak vlastně říkat; měl ve zvyku přijít k někomu do kanceláře, sednout si a několik hodin mluvit, přičemž nikdo neměl odvahu jej vykázat, jednak z úcty, jednak proto, že to vždy bylo nesmírně zajímavé) zprostředkovat monumentální obraz přírody jako komplexního a dynamického celku, který se neustále proměňuje, často prostřednictvím prudkých zvratů. To se týkalo nejen vzdálené minulosti, ale i současnosti – vzpomínám na jeho líčení nové vegetace na březích Dunaje, složené z druhů naplavených tam během posledního desetiletí ze stovek zahrádek i rumišť celého povodí. Naučili jsme se od něj, že příroda, kterou kolem sebe bezprostředně pozorujeme, je jen momentálním výrazem mohutných dějů probíhajících po statisíce let, a že to, co považujeme za samozřejmé, může být z hlediska historie jen dočasná anomálie. Vždy při návštěvě Českého nebo Saského Švýcarska se mi vybaví Ložkovo líčení podoby těchto pískovcových krajin v dobách ledových (tedy vlastně po většinu čtvrtohor), které připodobňoval krajinám amerického jihozápadu, jak je známe z westernů a reklam na cigarety Marlboro. Bory šumí po skalinách až od konce holocénu, a kdo ví, jak dlouho ještě šumět budou. Vše podléhá proměně a současné rychlé změny, jakkoli nám připadají nevratné a varující, jsou jen pokračováním podobně dramatické historie.

Takový obraz světa občas evokují umělci, ale u Ložka bylo fascinující, jak jej dokáže vztáhnout k ohromujícímu množství konkrétních jevů odpozorovaných v přírodě kolem nás. Každá strž, reliktní step nebo skála pro Ložka představovaly stopy minulých dějů, krajina byla pro něj kniha, v níž lze číst. Ostatně většina jeho článků se týkala zcela konkrétních fenoménů, jednotlivých lokalit a výskytů jednotlivých druhů v konkrétním čase a prostoru. To, že studiem ulit plžů a kostí drobných savců ve sprašových profilech nebo pylových zrn v rašeliništích lze historii rekonstruovat, samozřejmě nebyl samostatný Ložkův přínos, koneckonců paleoekologie už tu byla (ne zas tak dlouho) před ním, ale Ložek dokázal tyto přístupy přetavit v syntetický pohled na krajinu a její vývoj a nadchnout spoustu svých následovníků, kteří obor dále rozvíjeli. Znalost přírodních jednotlivin přitom pro něj byla naprostým základem. Ložek ukazoval krajinu jako komplexní soubor jednotlivostí neredukovatelný na nějaký univerzální princip – a přesto synteticky interpretovatelný ve své dynamice. Důležitost konkrétností, z nichž každá svědčí o tkanivu historických souvislostí, ale neztrácí se v nich, je něco, na co máme v koloběhu vědecké praxe tendenci zapomínat.

Přestože v tomto ohledu byl Vojen Ložek klasickým zástupcem tradiční vědy založené na pozorování a sběru dílčích stop a kazuistik a spojené s encyklopedickou znalostí přírodnin, v pohledu na změny v krajině byl výjimečně progresivní. Na zarůstání krajiny, což je dnes zásadní téma spojené s úbytkem biodiverzity, upozorňoval v době, kdy převažující ochranářský diskurs zněl „vraťme zeleň do krajiny“. Klimatickými změnami a jejich vlivem na přírodu se zabýval celý život, takže klimatickou rétoriku posledních dvou dekád vnímal s nadhledem a oprávněnou skepsí – příliš dobře věděl, jak prudce a často se klima měnilo v minulosti a jak se s tím příroda vypořádávala (proto občas mluvil s despektem o americké vášni pro katastrofy). To se týkalo vlastně pohledu na všechny současné změny – dobře je vnímal, upozorňoval na ně, radil a angažoval se v ochraně přírody, ale vždy s jakýmsi optimismem a nadějí, plynoucí z hluboké znalosti proměn přírody v minulosti a její schopnosti na ně reagovat, často vytvořením něčeho nového a nevšedního.

Vojen Ložek velmi ostře vnímal úzkou provázanost přírodních změn a historie lidské civilizace. Spolupracoval s archeology a systematicky se zabýval pravěkým osídlením a jeho vlivem na přírody. Od něj víme, že holocén, tedy poledová doba, charakterizuje nejen relativně stabilní klima, ale hlavně zcela zásadní vliv člověka, jehož ale nelze jednoduše chápat jen jako cizorodý element zasahující do jinak harmonické přírody. Ložek nás učil, že neolitická zemědělská revoluce otevřela krajinu a zabránila tak zániku bezlesých stanovišť, k němuž by jinak došlo vlivem postupného šíření lesa. Díky tomu se u nás udržela značná přírodní rozmanitost, která pak dlouhodobě byla spjatá s tradičním zemědělstvím. Nejméně od neolitu je činnost člověka s historií přírody tak úzce provázaná, že je nelze studovat odděleně. Dnes mluvíme o tom, že žijeme v antropocénu, tedy v období, kdy vliv lidské civilizace je globální a srovnatelný s běžnými geologickými činiteli. Ložek o antropocénu sice explicitně nehovořil (občas ovšem ve velice podobném duchu hovořil o „pětihorách“), ale ve svém pohledu předjímal antropocénní myšlení, zaměřující se právě na neoddělitelnost dynamiky přírody a lidské společnosti. Koncept antropocénu by pro něj možná byla jen banalita, poněvadž on už desítky let velmi dobře věděl to, že jsme tu všichni – lidé a jejich artefakty, zvířata, rostliny, půda, voda, kameny, skály - už celé věky spolu, složitě a netriviálně spolu interagujeme, a že minulost této provázanosti je fascinující a budoucnost otevřená.

---

reklama

---