V průběhu 18. století došlo k radikálnímu zlomu v obdivu k typům přírodních scenérií. Zatímco ještě na začátku století byla obdivována krajina hospodářsky využívána člověkem, jako jsou pastviny, pole a vinohrady, v druhé půlce století najdeme již výslovně obdiv k divokým scenériím, jako byly pralesy, rozbouřené moře či hory. Zejména velehory, platící v 17. století všeobecně za objekty šeredna či vůbec nehodné zájmu, se stávají cílem mnoha výletů a výprav. A to nikoliv pro nějaký sportovní výkon, ale pro jejich krásu či vznešenost, abychom použili pojem, který byl v té době používán. V tomto textu shrnu tento určitý zlom s tím, že budu akcentovat především návaznost obdivu k horám na obdiv ke zříceninám.

"Divočina v USA úzce souvisí se základními kategoriemi americké identity, jako jsou svoboda a patriotismus. I největší environmentálně smýšlející rebelové a kritici své země byli a jsou ve skutečnosti tělem i duší vlastenci. Pokud se na celou věc podíváme optikou známého pravidla, že environmentalismus jde ruku v ruce s industrialismem, nemůžeme se divit, že se toto hnutí tak rozšířilo právě v zemi, která ještě donedávna byla největším znečišťovatelem na světě." Ekolist.cz přináší esej Anny Fischerové o environmentalismu ve Spojených státech.

"Už při vyslovení slova chalupa se každému z nás určitě vybaví tu jasnější, tu vágnější obrázek toho, jak má vlastně takový dům vypadat. Středoevropská venkovská architektura je ovšem mimořádně pestrým fenoménem a rozhodně nelze tvrdit, že by kdy existovala typická česká chalupa, ba co víc, na rozdíl od řady jiných zemí je tomu spíše naopak. Přesto je mýtus o její existenci mimořádně silný." Ekolist přináší esej Jiřího Woitsche.

Několikero zamyšlení nad nezodpověditelnou otázkou v environmentálním vzdělávání.

Ekolist.cz publikuje několik hůře dostupných esejů z knihy Václava Cílka Krajina z druhé strany. Tento je poslední z nich a autor se v něm zabývá významným českým přírodovědcem Janem Evangelistou Purkyněm. "Jako první navrhl založit národní, tedy českou akademii věd a umění a není vyloučeno, že jednou v postkarbonovém světě se k odkazu tohoto z největších českých vědců všech dob vrátíme," píše Václav Cílek.

Ekolist přináší další esej z knihy Václava Cílka Krajina z druhé strany, která vyšla vloni na podzim. Tentokrát se věnuje tzv. ley liniím. "Mým hlavním popudem pro napsání tohoto článku je určitý druh spirituální ekologie. Objevíme-li totiž leye i v běžné české krajině, je pravděpodobné, že mnoho zapomenutých míst dostane nový význam a že tento význam přitáhne zadumané poutníky a místa ožijí. Děje se tak u českých menhirů, kde velmi často můžete nalézt drobnou vzpomínku-obětinu jako je hrst obilí nebo kytičku. Tomu dřív nebývalo. A protože místa rostou úctou, je zde naděje na duchovní probuzení zanedbané české krajiny, přes kterou lidé migrují, ale v níž již téměř nebydlí," píše v eseji autor.

Kdykoliv hovořím s lidmi, vždy se najde někdo, kdo mi řekne: „Zastaňte se, prosím, půdy!“. Tato situace se opakuje již celé roky. Zejména starší lidé, kteří pamatují jiné, řekl bych obvyklejší doby, těžce nesou, jak sklady a rozlézajícími se suburbiemi zastavujeme půdu. Bolí je z toho srdce a mně také. Navíc věřím tomu, že další revoluce neproběhne v internetu, ale na poli.

Michal Medek, člověk dlouhodobě působící v environmentálním vzdělávání, se společně se svými studenty na Masarykově univerzitě zamýšlí nad kvalitou programů o přírodě pro školní děti. Nedávno jsme s ním vedli řeč o penězích jdoucích ze státních prostředků do vzdělávání o ekologické problematice. Poprvé v historii byly finance do této oblasti veřejně zpochybněny. Posteskli jsme si společně, jak jinak. Nakonec mi Michal řekl: „V něčem pravdu mají - bude potřeba jasněji dokazovat jaký mají environmentálně vzdělávací programy pro školy smysl a jak naplňují své cíle“.

To je tedy otázka… My, obdivovatelé pralesa samozřejmě tvrdíme, že ano. A je jedno, zda se má jednat o hustý temný tropický deštný les, šumavský Boubín či otevřenější severskou tajgu. Přitom to, že se nám, Evropanům, divoké, neregulované scenerie líbí, je věc poměrně nedávná, sahající do 18. století.

Letos v únoru uplynulo 200 let ode dne, kdy se narodil velký přírodovědec Charles Darwin, zároveň je tomu ale i 150 let, co bylo vydáno dosud nejvlivnější dílo v biologii a možná nejvlivnější kniha v novověkých dějinách vůbec – jeho O vzniku druhů přírodním výběrem. Nechceme se však přidávat k textům připomínajícím přelomovost Darwinovy evoluční teorie, spíš se podívejme, zda a jak jsou u Darwina přítomna i environmentální témata.