Ekolist přináší další esej z knihy Václava Cílka Krajina z druhé strany, která vyšla vloni na podzim. Tentokrát se věnuje tzv. ley liniím. "Mým hlavním popudem pro napsání tohoto článku je určitý druh spirituální ekologie. Objevíme-li totiž leye i v běžné české krajině, je pravděpodobné, že mnoho zapomenutých míst dostane nový význam a že tento význam přitáhne zadumané poutníky a místa ožijí. Děje se tak u českých menhirů, kde velmi často můžete nalézt drobnou vzpomínku-obětinu jako je hrst obilí nebo kytičku. Tomu dřív nebývalo. A protože místa rostou úctou, je zde naděje na duchovní probuzení zanedbané české krajiny, přes kterou lidé migrují, ale v níž již téměř nebydlí," píše v eseji autor.

Kdykoliv hovořím s lidmi, vždy se najde někdo, kdo mi řekne: „Zastaňte se, prosím, půdy!“. Tato situace se opakuje již celé roky. Zejména starší lidé, kteří pamatují jiné, řekl bych obvyklejší doby, těžce nesou, jak sklady a rozlézajícími se suburbiemi zastavujeme půdu. Bolí je z toho srdce a mně také. Navíc věřím tomu, že další revoluce neproběhne v internetu, ale na poli.

Michal Medek, člověk dlouhodobě působící v environmentálním vzdělávání, se společně se svými studenty na Masarykově univerzitě zamýšlí nad kvalitou programů o přírodě pro školní děti. Nedávno jsme s ním vedli řeč o penězích jdoucích ze státních prostředků do vzdělávání o ekologické problematice. Poprvé v historii byly finance do této oblasti veřejně zpochybněny. Posteskli jsme si společně, jak jinak. Nakonec mi Michal řekl: „V něčem pravdu mají - bude potřeba jasněji dokazovat jaký mají environmentálně vzdělávací programy pro školy smysl a jak naplňují své cíle“.

To je tedy otázka… My, obdivovatelé pralesa samozřejmě tvrdíme, že ano. A je jedno, zda se má jednat o hustý temný tropický deštný les, šumavský Boubín či otevřenější severskou tajgu. Přitom to, že se nám, Evropanům, divoké, neregulované scenerie líbí, je věc poměrně nedávná, sahající do 18. století.

Letos v únoru uplynulo 200 let ode dne, kdy se narodil velký přírodovědec Charles Darwin, zároveň je tomu ale i 150 let, co bylo vydáno dosud nejvlivnější dílo v biologii a možná nejvlivnější kniha v novověkých dějinách vůbec – jeho O vzniku druhů přírodním výběrem. Nechceme se však přidávat k textům připomínajícím přelomovost Darwinovy evoluční teorie, spíš se podívejme, zda a jak jsou u Darwina přítomna i environmentální témata.

V letošním roce si kromě vzpomínek na kolaps tuzemského komunismu připomeneme i dvacet let soužití svobodné české společnosti s environmentálním hnutím. Proměnili se čeští zelení v průběhu zmíněných dvou dekád, a pokud ano jak? Patří současní environmentální aktivisté spíš k dogmaticky zatvrzelým extremistům ohrožujícím naši svobodu, nebo k odvážným kritikům nadále neudržitelných rysů vývoje moderní společnosti? Byli a jsou čeští zelení radikální? O tom všem pojednává následující text.

Zelené hnutí, tedy přinejmenším v České republice, ztratilo v poslední dekádě mnoho ze své mladické nerozvážnosti, ale také nemálo ze svého kdysi pevného a nekompromisního postoje. Dokázalo vybojovat mnoho důležitých malých bitev, ale rozostřil se a ztratil na hodnotě cíl, kvůli kterému se ve všech svedených bitvách bojovalo. Použijeme-li terminologii Andrewa Dobsona – z ekologistů usilujících o zásadní proměnu společnosti se stali environmentalisté-úředníci po milimetrech zlepšující parametry principiálně neudržitelného systému. Zdá se, že nastal pravý čas připomenout život a myšlenky nedávno zesnulého člověka, který dal zeleným idejím nejenom promyšlenou filosofickou hloubku, ale i potřebnou dávku argumentované radikality. Zakladatele hlubinné ekologie, filosofa a velmi neortodoxního mystika Arna Naesse. Ohlédnutí začněme u otázky, kým byl a kým nebyl Arne Naess.