https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/esej-muze-se-nam-libit-divocina-prales-z-pohledu-estetiky
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Může se nám líbit divočina? Prales z pohledu estetiky

5.1.2010 14:10 | PRAHA (Moravská galerie)
To je tedy otázka… My, obdivovatelé pralesa samozřejmě tvrdíme, že ano. A je jedno, zda se má jednat o hustý temný tropický deštný les, šumavský Boubín či otevřenější severskou tajgu. Přitom to, že se nám, Evropanům, divoké, neregulované scenerie líbí, je věc poměrně nedávná, sahající do 18. století.
 

Zdánlivě nacházíme ve výtvarném umění stoupající zájem o lesní či horské scenerie už dříve, prakticky od I6. století, ale to neznamená, že to dokládá zalíbení v nich – Rembrandt také maluje rozpůleného vola, a neznamená to, že samotný rozpůlený vůl byl považován za něco krásného. Co je považováno za hezký obraz, nemusí ještě zobrazovat hezké předměty. Ještě v samotném 18. století píše např. Diderot, že „lesy, hory, propasti, chaos, stařecké vrásky, smrtelná sinalost, následky nemoci“1 se mohou líbit v malířství, ne však ve skutečnosti. Dokladem o pociťování krásy při pohledu na divoké scenerie mohou být až písemné reflexe tohoto pocitu – ať již ve filozofických či literárních dílech nebo denících turistů a cestovatelů – a ty se objevují ve vyšší míře až ve století osmnáctém.

Boubínský prales, 1958-1959.

Všechna práva vyhrazena.

Foto: Čestmír Krátký/Moravská galerie v Brně

Z  pohledu estetiky jako filozofické disciplíny stojí na počátku reflektovaného obdivu k  volným přírodním sceneriím lord ze Shaftesbury, který velebí volnou přírodu v  díle Moralisté, filosofická rapsodie (1709) především na základě argumentu, že taková vzešla z  rukou Božích. Ruka člověka, která přírodě vnucuje geometrický řád, regulace, ji pouze znásilňuje a  kazí. U  Shaftesburyho sice ještě výslovný obdiv k  divočině nenalezneme, přesto je mu divoký terén hodnotnější než umělost lidských zahrad: „Nebudu se více vzpírat své rostoucí vášni pro věci přirozené, u  nichž člověk ani svou dovedností, ani důmyslnými nápady či rozmary nezasáhl do prvotního stavu, a  nezničil tak jejich skutečný řád. I  drsné skály, mechem zarostlé jeskyně, nepravidelné sluje bez stopy lidských rukou či tříštící se vodopády se vším svým děsivým půvabem pravé divočiny jsou o  to přitažlivější, že lépe postihují podstatu přírody, a  vypadají velkolepěji a  nádherněji než kejklířství šlechtických zahrad.“2

Po Shaftesburym, ostatně jednom z  inspirátorů anglického krajinářského parku, nastupují další generace britských myslitelů, ale i  malířů či obdivovatelů přírody a  přímo turistů, kteří se postupně odklánějí od tradičního obdivu k  člověkem ovlivněné přírodě zemědělské či zahradní k  přírodě vysloveně divoké. Jejich inspirace často pocházejí z  filozofické, estetické a  uměleckokritické literatury i  teorie zahradního umění, jejímiž „rastry“ se dívají i  na krajinu.

Značný význam mělo dílo pozdějšího politika Edmunda Burka O  vkuse, vznešeném a  krásném (1757). Burke totiž posunul estetický zážitek do emocionální sféry, oddělené od rozumové, a  velice radikálně ukončil tradiční spojení krásy s  proporčností, symetričností, ale i  užitečností či vhodností. Tedy s  tím, co provázelo zájem o  přírodu zušlechtěnou lidskýma rukama, tj. jak zemědělskou, tak i  přírodu geometrizující zahrady renesančního i  barokního parku.

Burke upozorňuje, že vlastnosti jako proporce či účelnost působí na rozum člověka, a  nikoli na city, ze kterých vychází pocit krásy. Jsme racionální bytosti, a  máme tendenci se ptát po cíli, ke kterému věci směřují (ostatně nacházení účelů v  přírodě je přece také antropomorfizace, vkládání lidských představ a  vlastností do přírody). Burke ukazuje, že i  tak zdánlivě na proporci závislé přírodní krásy jako květy, např. květy růže, vzbuzují estetickou libost i  z  pohledů ze strany, kdy už žádná symetrie viditelná není. Nebo působí krásně i  ve velkých souborech na keřích či stromech, kde jsou často vztahy velmi disproporční mezi velikostí květů a  dřevin, ze  kterých vyrůstají. Navíc mohou být květy dle Burka často mnohem krásnější ve chvíli rozkvétání, a  nikoli tehdy, kdy dosáhnou plné, symetrické podoby. Co se nám tedy na rostlinách líbí, není symetrie – louka nám přijde krásná sama o  sobě, nikoli díky proporcím. Zvířecí i  lidské tělo, skutečné i  vytvořené umělcem podle těch nejpředpisovějších proporcí, může být zcela ošklivé. Stejně tak účelnost podle něj nezakládá krásu – to by musel být krásný prasečí rypák, chobot slona či naše (jistě funkční) vnitřnosti.

Burkem reflektovaný zlom ve vnímání přírody je zásadní – příroda najednou nemusí vykazovat ani souměrnost, ani dokonalost či vhodnost a  užitečnost, ba nemusí být ani obrazem morálních hodnot. Ba právě naopak – to, co je na ní obdivováno, je její nezávislost na těchto (lidských) konceptech. Stejně tak krása také najednou není něco převoditelného na geometrii, dobro či morální kvality. A  zde jsou prales či velehory nejlepším příkladem – chaotické, drsné, nemilosrdné.

Britové ještě na počátku 18. století obdivují krajinu na základě podobnosti s  pastorálními a  bukolickými scénami líčenými u  římských básníků a  klasicizujících malířů-krajinářů, jako byl Claude Lorrain. V  průběhu století se ale místo toho stali nadšenými obdivovateli přesně opačných scenerií – tedy zarostlých či skalnatých pustin, které skýtají potěšení díky své nepravidelnosti, nespoutanosti až chaotičnosti a  navzdory své neužitečnosti. Obdobně propagoval na kontinentu divoké scenerie hor a  horských lesů Jean Jacques Rousseau, a  to nejen ve svých esejích a  rozpravách, ale i  v  prózách jako Julie aneb Nová Heloisa (176I) či v  pedagogickém spise Emil čili O  výchově (1762). Přestože velebil i  venkov, nadřazoval nad něj divokými lesy porostlé Alpy, a  stejně jako Shaftesbury nadřazoval přírodu nad města a  lidská díla. Na rozdíl od Burkovy argumentace psychologií či dokonce biologií argumentoval opět jako Shaftesbury především tím, že Bůh stvořil přírodu ve volném, divokém stavu a  lidská ruka ji jen ničí, degeneruje. Nejen zvířata, ale dokonce i  lidský druh jsou podle něj v  divokém stavu zdravější a  úctyhodnější než ve stavu domestikovaném a  kultivovaném. Obdobně jako Burke ovšem dával přednost citu před rozumem, takže i  on projevoval odpor vůči geometrickým strukturám francouzského parku, těšícím rozum, a  navrhoval zahrady simulující divočinu. Jeho nadšené popisy divokých přírodních krás byly pak následovány v  mnohém romantiky (asi nejslavnějším propagátorem pralesních krás byl v  té době Alexander von Humboldt).

Ve filozofické estetice ovšem patří hlavní místo při obdivu k  divokým sceneriím Immanuelu Kantovi, v  jehož Kritice soudnosti (1790) krása (a  vznešenost) přírody zůstává stále v  ohnisku zájmu. Kant stejně jako Burke odmítne spojování krásy s  dokonalostí či účelností, proporčností a  geometričností, které i  podle něj působí na rozum, a  nejsou tedy předmětem čistého estetického zalíbení. Zejména „všechno upjatě pravidelné (co se blíží matematické pravidelnosti) má v  sobě něco nevkusného, neboť při prohlížení neposkytuje dlouhou zábavu a  nudí…“.3 Prales, bouřící oceán či rozeklané velehory jsou vrcholem estetického zážitku právě díky tomu, že poskytují našemu oku stále nové a  nové podněty pro obrazotvornost. Forma je potřeba pouze pro to, abychom mohli identifikovat jednotlivé objekty jako objekty.

Ještě více oblibu divokých scenerií podpořilo Kantovo pojetí vznešena, přestože podle něj žádné vznešené objekty vlastně neexistují, pouze pohled na některé objekty v  naší mysli vzbuzuje ideje vznešena. Pro pocit vznešenosti musí být ale naše mysl již předem naplněna idejemi – takový soud tedy není přístupný jednoduché mysli, soud o  vznešenosti vyžaduje kulturu. Kant příznačně cituje cestovatele, který vypráví o  savojském rolníkovi, pro kterého jsou všichni milovníci ledovců blázni. Co vzdělanému člověku připadá jako vznešené, nevzdělaným přijde pouze jako odpuzující.

Není potom náhodou, že příklady objektů vyvolávající v  nás ideje vznešenosti bere Kant z  nově „objeveného“ repertoáru divokých přírodních scenerií, neboť „příroda nejvíce vzbuzuje ideje vznešenosti právě ve svém chaosu nebo ve svém nejdivočejším a  nejnepravidelnějším nepořádku a  zpustošení…“.4 Právě tyto přírodní jevy totiž nejlépe poukazují dle Kanta k  ideji nekonečnosti: „Příroda je … vznešená v  těch svých jevech, jejichž názor obsahuje ideu její nekonečnosti. To se nemůže dít jinak než nepřiměřeností i  sebevětšího úsilí naší obrazotvornosti…“5 U  vznešena není přítomen jako u  krásy pocit dojetí z  nezávazné hry a  půvabu, ale naše mysl je přitahována i  odpuzována zároveň. V  pralese, před horskými štíty či vůbec v  divočině pociťujeme libost i  nelibost současně. Řekl bych, že právě vůči pralesům je mnohem lepší použít pojmu vznešena – naše mysl je opravdu odpuzována i  přitahována současně a  zalíbení je jiného druhu než třeba zalíbení v  malém kvítku nebo v  soše či obraze.

Zalíbení v  obrazech pralesa, které nám nabízí i  fotografie této výstavy, už je jiného druhu, než když stojíme v  pralese skutečném. Přesto dobře odkazují k  estetickému zalíbení, které můžeme tváří v  tvář pralesu zakoušet a  kterému nás v  podstatě naučila až naše novověká kultura. Dovolit částem přírody „zdivočet“, „dát svobodu“, „neregulovat“ není jen vědecký či etický zájem, ale i  estetický, který historicky pravděpodobně předchází těmto dvěma a  je založen na změně řady hodnot. Tento velký posun najdeme nejen při pohledu na předchozí evropskou kulturu. U  těch totiž paradoxně i  při srovnání s  pocity tzv. „přírodních“ lidí, kteří se pohybují v  lesích či pralesích, lze asi těžko mluvit o  nějaké estetické zálibě v  pralese.6 Jak píše o  domorodcích Papuy-Nové Guineje entomolog Novotný, naše „názory o  estetické nadřazenosti lesního zátiší by tam narazily na nepochopení… plastikový sáček od instantní polévky je vždy nutno vyvěsit na nápadném místě, neboť on, jakožto lidský artefakt, les zkrášluje… dokonce i  buldozer je vnímán jako žádoucí zmodernizování lesní scenerie“.7 Papuánci zjevně neusilují o  přírodní krásy, ani o  námi vzývanou harmonii s  přírodou. Naopak se ke svému lesu chovají často drsně, „neboť les není jejich, nýbrž lesních duchů“.8 Obdobně malíř Otto Placht, který prožil v  amazonském pralese několik let a  založil zde i  rodinu s  domorodou ženou, říká o  místních lidech: „Že by prales viděli třeba jako ucelený ekosystém, který by měl být zachován, nebo z  uměleckého hlediska jako estetickou hodnotu, nebo jako celek, jenž má svůj vyšší řád, to ani náhodou.“9 Když jsem se při cestování s  domorodými negritskými Jahaji v  malajském pralese průvodce (Malaje) sám dotazoval, zda se domorodcům prales líbí, zda jim přijde krásný, odpověď zněla zcela „mimo“: „Jasně, vždyť tady můžou sbírat rotang… a  ten pak prodat“ (a  koupit si třeba cigarety).

Obdobně když česká etnoložka Pavlína Brzáková líčila jednomu Evenkovi v  tajze krásy přírody, které ji obklopovaly, nepřestával „obyvatel lesa“ pochybovačně kroutit hlavou: „Příroda ani počasí se nemají chválit. Nejsou ani krásné ani dobré, stejně jako nejsou ošklivé a  zlé… Jste divní, nerozumím vám.“10

Těžko bychom tedy naše nadšení pro nepravidelný chaos pralesa vysvětlovali jeho obyvatelům. Jak jsem se alespoň rámcově pokoušel ukázat v  tomto textu, vedla k  tomuto obdivu značně dlouhá a  komplikovaná cesta. A  divočina se nám může líbit jenom díky cestě, kterou urazila naše kultura a  které pochopitelně Evenk či Jahai jednoduše nerozumí.

Pokud tedy někdo míní, že do současné evropské – a  tedy i  české  –   krajiny žádný prales či vůbec divočina nepatří, hluboce se mýlí. Vždyť takový obdiv je právě rysem naší kultury a  do určité míry i  znakem její pokročilosti.

----------------------

1 Denis Diderot, Filosofické úvahy o  původu a  povaze krásna, in: Výbor z  díla, Praha 1990, s. 252.
2 Anthony Ashley Cooper, Third Lord of Shaftesbury, The moralists, a  philosophical rhapsody, being a  recital of certain conversations on natural and moral subjects, in: Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times, Cambridge 2001, s. 317. (Překl. Zuzana Šťastná)
3 Immanuel Kant, Kritika soudnosti, Praha 1975, s. 79.
4 Ibidem, s. 82.
5 Ibidem, s. 88.
6 Nechci tím samozřejmě tvrdit, že příslušníci tzv. „přírodních národů“ nevnímají estetické kvality přírody ve smyslu jednotlivých květů, ptáků nebo krajinných či atmosférických prvků apod., ale že nemáme příliš dokladů o  jejich estetickém zalíbení v  krajině jako organickém celku (pojem sám se objevuje až v  novověku) a  též v  pralese samotném. Při značné diverzitě kultur najdeme jistě velké rozdíly i  v  těchto preferencích. Zdá se též pravděpodobné, že estetický zájem např. o  hory by se dal vyčíst z  některých básní vyspělejších mezoamerických indiánských kultur, o  jejich velké zálibě v  květech ani nemluvě. Přes velké množství prací o  umění tzv. přírodních národů i  dalších „vyspělejších“ indiánských kultur bohužel žádnou ucelenou a  kvalifikovanou studii na téma jejich estetických preferencí a  pojmů bohužel neznám.
7 Vojtěch Novotný, Co si myslí lesní lidé, Vesmír 77, 1998, č. 4, s. 197.
8 Ibidem.
9 Jan Stejskal, Dravá síla Amazonie (rozhovor s  O. Plachtem), EkoList XIII, 2008, č. 5, s. 13.
10 Pavlína Brzáková, Ztracená divočina. O  osudu sibiřského přírodního národa Evenků, in: Jiří Zemánek (ed.), Divočina – příroda, duše, jazyk, Praha 2003, s. 142.

Esej Karla Stibrala je součástí publikace Neregulováno. Prales ve fotografii, kterou vydala Moravská galerie v Brně. V knize jsou představeny fotografie významných českých autorů, kteří se věnovali fotografování pralesa a divočiny. Kniha vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy. Více se o skončené výstavě dozvíte v recenzi Dvakrát poněkud nadivoko z ledna 2009.

reklama

Karel Stibral
Autor je odborným asistentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist