https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/esej-darwin-a-ochrana-prirody
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Darwin a ochrana přírody

25.6.2009 16:02 | PRAHA (Ekolist.cz)
Letos v únoru uplynulo 200 let ode dne, kdy se narodil velký přírodovědec Charles Darwin, zároveň je tomu ale i 150 let, co bylo vydáno dosud nejvlivnější dílo v biologii a možná nejvlivnější kniha v novověkých dějinách vůbec – jeho O vzniku druhů přírodním výběrem. Nechceme se však přidávat k textům připomínajícím přelomovost Darwinovy evoluční teorie, spíš se podívejme, zda a jak jsou u Darwina přítomna i environmentální témata.
 

Charles Darwin
Na rozdíl od romantického naturfilosofa Alexandra von Humboldta, který asi nejvýrazněji inspiroval Darwina k rozhodnutí pro kariéru přírodovědce, v Darwinově díle přímé výzvy k ochraně přírody nenajdeme
Licence: Volné dílo (public domain)
Foto: Wikimedia Commons

Na rozdíl od romantického naturfilosofa Alexandra von Humboldta, který asi nejvýrazněji inspiroval Darwina k rozhodnutí pro kariéru přírodovědce, v Darwinově díle přímé výzvy k ochraně přírody nenajdeme. Zatímco Humboldt vyzýval už na počátku 19. století k zamyšlení nad destruktivností těžby amazonských pralesů a navrhl i spojení (a ideu) „přírodní památka“, Darwin nic takového nevyslovuje. Výjimku bychom našli pouze v jeho mimořádném cestopisu Cesta kolem světa (od jehož první publikace mimochodem uplyne letos 170 let) – Darwin si v něm všímá ničivého vlivu člověkem vypouštěných zvířat na ostrovní populace. Vepři a kozy totiž dokázali zlikvidovat už během 18. století lesní porosty na ostrově Sv. Heleny a zapříčinili tak vymření některých druhů místní fauny. To ale v té době už nebyl nijak originální postřeh – nad škodlivostí takových introdukcí se zamýšlel například už několik desetiletí před Darwinem mořeplavec James Cook.

Člověk a zvíře

Přesto však je u Darwina jedno environmentální téma silné – jedná se o vztah člověka a zvířete. Nemám teď na mysli všeobecně známý Darwinův „objev“, že lidé a opice mají společné předky, a že tedy lidé vznikli ze zvířat postupnou evolucí a nejsou něco zcela odlišného. Takové přesvědčení totiž ani dnes nevede k nějakému zvláštnímu zacházení se zvířaty. Rád bych spíš vyzvednul Darwinovu neustálou snahu povyšovat zvířata na pomyslném „žebříčku stvoření“ a svým způsobem jim tak umožnit citlivější zacházení ze strany člověka. V dnešní době vivisekcí a průmyslového chovu řady druhů má smysl se právě k tomuto tématu vracet. Pro Darwina rozdíl mezi člověkem a zvířetem rozhodně není nepřekročitelný, jak sám píše v díle Původ člověka, „nespočívá v podstatě, ale ve stupni jeho vývoje“. Zvířata podle něj mají podobně utvořené smysly i v podstatě podobné myšlení, psychologii. Pociťování radosti, bolesti, štěstí i tísně je obdobné, „všichni mají tytéž smysly, vjemy a pocity, podobné vášně, sklony a city, i složitější cítění, jako je žárlivost, podezíravost, soupeřivost, vděčnost a šlechetnost, dovedou klamat a jsou mstiví… pociťují úžas a zvědavost… A mají touž schopnost napodobování, pozornosti a uvažování, volby, paměti, představivosti, myšlenkové asociace a rozumu…“.

Je zajímavé, že obdobnou emoční výbavu u lidí a zvířat později zdůrazňoval i Konrad Lorenz – pro toho ovšem byla zvířata podstatně méně inteligentní. Darwin však zvířatům přiznává i schopnost pociťovat krásu a mít vkus. Ve svém díle rovněž výslovně uvádí používání jednoduchých nástrojů, například u šimpanzů – když něco obdobného později ve svých afrických výzkumech doložila Jane Goodalová, bylo to kupodivu považováno za nečekaný objev. Stejně jako byly Darwinovými následovníky popřeny jeho představy o existenci vkusu u zvířat, byly „vytěsněny“ i jeho teze o vyšších inteligenčních a emočních schopnostech zvířat. Pro Darwina přitom vůbec nebyla hranice vedena mezi lidmi a zvířaty, jako spíš mezi civilizovaným člověkem a domorodci, přičemž zvířata v některých ohledech podle darwina tzv. primitivní národy převyšovala – ve vkusu, ale i etických hodnotách. V tomto ohledu je tedy z dnešního pohledu Darwinovo dílo značně „politicky nekorektní“. Velký přírodovědec se setkal s domorodci především v Ohňové zemi a odnesl si odtud řadu zkušeností o „nelidských“ zvyklostech tamních obyvatel, včetně pojídání babiček v zimním období či „bezdůvodného“ zabíjení dětí. Nezapomněl potom vždy zdůraznit etickou, ale i estetickou méněcennost domorodců. Představa, že by třeba černoši měli hudbu, mu byla cizí, i ptáci měli podle něj víc vkusu než přírodní národy. „Pokud jde o mě, byl bych raději potomkem oné hrdinné opičky, co se vrhla na obávaného nepřítele, aby zachránila svého ošetřovatele, … nežli divocha, který s rozkoší mučí své nepřátele, předkládá krvavé oběti, bez výčitek svědomí zabíjí své děti, jedná se svými ženami jako s otrokyněmi, nezná nejmenšího ostychu a sám je otrokem nejprimitivnějších pověr,“ píše například Darwin.

Přesto však nachází zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem – vyšší etickou oblast. I nejvyvinutější primáti by prý museli uznat, „že nezištná láska pro všechny živoucí bytosti, která je nejušlechtilejší vlastností člověka, je zcela nad jejich chápání.“

Darwin ke zvířatům rovněž projevoval značnou citlivost – jeho syn například vzpomínal, jak jeho otec neváhal osvobodit hmyz uvízlý v pavučině. Stejně tak ovšem Darwin, přes veškerý pocit znechucení nad tzv. divochy, projevoval zájem o postavení domorodců a tvrdě kritizoval otroctví i násilnosti a destruktivní vliv evropské civilizace na některé přírodní národy. V některých, třeba v Tahiťanech a pochopitelně i v Tahiťankách, dokonce nalezl velké zalíbení. Přesto se nemůžeme ubránit dojmu, že se často dostává do rozporů. I ona proklamovaná citlivost ke zvířatům mu nebránila v tom, aby především v mládí podnikal lovecké výpravy – Darwin byl vášnivým střelcem, trénoval i v pokoji na kolejích v Cambridgi. A nebránila mu ani v tom, aby na cestě kolem světa z vědeckých důvodů sebral, rozuměj zabil, desetitisíce organismů – byť je pravda, že ho jeho lovecká vášeň postupně opouštěla. Takové ostrostřelectví ovšem nebylo v té době nijak výjimečné, a čteme-li zápisky třeba Alfreda Russela Wallace, spoluobjevitele teorie přírodního výběru, máme pocit téměř soukromé vyhlazovací války proti živému. Wallace ulovil organismů statisíce včetně desítek orangutanů. Vědecké výpravy do lesa byly něco jako střelecké cvičení, kdy se jednoduše pálilo po všem, co se v pralese hnulo.

Bylo by ovšem nefér vyčítat Darwinovi sdílení zvyklostí jeho doby, spíše stojí za to, připomenout jeho schopnost v mnohém ji překročit. Byl daleko před svými současníky nejen v otázkách přírodovědeckých, ale i v otázkách vztahu ke zvířatům jako svébytným cítícím a myslícím bytostem. I dnes zvíře považuje řada biologů za v podstatě descartovský mechanismus, který je jim plně k dispozici, a s názory svého předchůdce by měla velké problémy.

Krása pralesa

Darwin věnuje značnou pozornost rovněž tropickým deštným pralesům, nikoli však ve svém „vědeckém“ díle, ale především ve své Cestě kolem světa. Nevšímá si ovšem jeho bohaté biodiverzity, to je pojem značně pozdější. Prales Darwinovi učaroval především jako estetický objekt a jeho krásy popisuje na mnoha stranách superlativy. V cestopise se Darwin projevuje jako velký romantik, což může čtenáři jeho pozdějšího pozitivistického díla připadat poněkud překvapivé. Prales byl pro Darwina každopádně vrcholem či měřítkem krásy (přírodní nadřazoval nad uměleckou). Několikrát zdůraznil, že nádhera tropické vegetace a vůbec živého světa je nepopsatelná, pouze snad spisy Alexandra von Humboldta prý mohou poskytnout určitou představu. Takto například Darwin popsal své první setkání s tropickou přírodou (u Rio de Janeira) v dopise přírodovědci a svému příteli Hen­slowovi: „Zde jsem poprvé viděl tropický prales v celé jeho vznešené velkoleposti. Nic kromě skutečnosti nemůže dát představu, jak překrásné, jak nádherné jsou to scény … Nikdy jsem nezažil tak intenzivní rozkoš. Jak jsem dříve obdivoval Humboldta, nyní ho téměř zbožňuji, on jediný dává nějaké ponětí o pocitech, které vznikají v mysli při prvním vstupu do tropů.“ Taková nadšená reakce na vegetaci tropického pralesa přitom vůbec nebyla samozřejmá, a to ani mezi přírodovědci (jakkoli je u Darwina silný inspirační vliv Humboldtův). Třeba už zmiňovaný Wallace ve svém cestopise The Malay Archipelago z roku 1869 líčí prales jako něco esteticky nezáživného.

Jakkoli mně osobně se v pralese líbí, uznávám, že jeho působení je poněkud jiné, než můžeme zakusit při sledování filmů o pralese, a že si na jeho půvaby musí oko Evropana nějaký čas zvykat. Za to, že vůbec byly tyto typy krajin „objeveny“ jako něco hodnotného, vděčíme především jejich vysokému estetickému ocenění v dílech cestovatelů, jakými byli právě Humboldt a Darwin.


reklama

 
Karel Stibral
Autor je odborným asistentem na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist