https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/mytus-o-prave-ceske-chaloupce
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

fotogalerie uvnitřMýtus o pravé české chaloupce

18.10.2010 12:45 | PRAHA (Ekolist.cz)
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii. Tenkrát to celé začalo?
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii. Tenkrát to celé začalo?
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
"Už při vyslovení slova chalupa se každému z nás určitě vybaví tu jasnější, tu vágnější obrázek toho, jak má vlastně takový dům vypadat. Středoevropská venkovská architektura je ovšem mimořádně pestrým fenoménem a rozhodně nelze tvrdit, že by kdy existovala typická česká chalupa, ba co víc, na rozdíl od řady jiných zemí je tomu spíše naopak. Přesto je mýtus o její existenci mimořádně silný." Ekolist přináší esej Jiřího Woitsche.
 

Televizní a filmové pohádky, knížky pro děti i dospělé, reklamní fotografie, turistické průvodce a katalogy cestovních kanceláří, ale samozřejmě i vesnice, vesničky a samoty po celých Čechách, Moravě a Slezsku jsou místy, kde můžeme narazit na „typické“, „lidové“ neřkuli „tradiční“ chalupy a chaloupky. Už při vyslovení slova chalupa se každému z nás určitě vybaví tu jasnější, tu vágnější obrázek toho, jak má vlastně takový dům vypadat. Někdo bude vycházet ze znalosti venkovských staveb v určitém regionu, jiný si vzpomene na návštěvu ve skanzenu. Většina obyvatel naší země však dost možná dospěje k až archetypálnímu obrazu roubené chalupy s pěkně bíle vymazanými spárami mezi trámy, s muškáty v oknech a s krásným ozdobně skládaným dřevěným štítem – lomenicí.

Neméně problematickou, avšak pravděpodobnou možnost – tedy že si v duchu dechovkářské estetiky představíme „pravou jihočeskou“ zděnou stavbu ve stylu tzv. selského baroka, ponecháme protentokrát stranou, a zaměříme se na stavby roubené. Konkrétně na to, odkud se vlastně představa typické české chaloupky vzala, kdo, jak a kdy se zasloužil o její rozšíření a proč tak vytrvale přežívá dodnes. Středoevropská venkovská architektura je totiž mimořádně pestrým fenoménem a na území českých zemí, budeme-li akceptovat uznávanou regionální typologizaci Josefa Vařeky, se zhruba od konce 18. století vyskytuje celá desítka velmi rozmanitých regionálních domových typů, které se dále člení na množství tzv. místních dobových forem domu. Na našem území se dokonce protínají a střetávají celoevropsky významné fenomény stavební kultury tradiční vesnice: na Moravu zasahuje nejzápadnější enkláva tzv. karpatského domu, přes Čechy probíhá evropská izolinie rozšíření hrázděné konstrukce. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by kdy existovala typická česká chalupa, ba co víc, na rozdíl od řady jiných zemí je tomu spíše naopak. Přesto je mýtus o její existenci mimořádně silný.

Prostý ten stateček

„Prostý ten stateček, s doškovým šárem, s šindelovými okolky, s kalencem, hřebenem, na němž netřesk bují, se svými vyřezávanými lomenicemi, kuklami s nápisy, makovicí a vrzátkem, se svými sloupky, dvěma zahrádečkami, vraty a holubníkem, bělá se zdaleka již mezi zelení vysokých stromů v sadech výstavních. Vedle nádherné budovy průmyslového paláce, budící obdiv náš, není snad místa, po kterém by každý navštěvovatel tak se ptal, jako po skrovné té české chalupě. Každý ji hledá, každý ji chce vidět, každý se chce pokochat pohledem na kus toho českého venkova. Jest to místo blízké srdci českému.“ Líčení Josefa Toužimského otištěné ve Zlaté Praze 22. května 1891 výstižně vystihuje jak podobu, tak fenomenální úspěch České chalupy. Tedy muzejní expozice, která byla určitým vyústěním mýtu venkova a venkovské chaloupky 19. století, která mu však zároveň dodala i mnohé jiné kvality, nesmírně jej zpopularizovala a už natrvalo zakotvila v estetickém a národním povědomí obyvatel českých zemí. A bez nadsázky můžeme hovořit o tom, že s rozporuplným dědictvím České chalupy se potýkáme dodnes.

Všechno přitom začalo vcelku nenápadně. Počátky vymýšlení nové tradice (jak konstrukci historických mýtů hezky označil na počátku 80. let minulého století Eric Hobsbawm) můžeme hledat už v preromantické umělecké idealizaci nezkaženého venkova, jeho prosté krásy a lidovosti. Od 2. poloviny 18. století se venkov stává protikladem zahnívajícího města se všemi jeho problémy vyplývajícími mj. z bouřlivé modernizace a industrializace. Venkovský lid a jeho obydlí, tedy chaloupka, je naproti tomu považován za panenský, žijící v ideálním souladu s přírodou. Pastorální idyla chaloupky, jak se objevuje v literatuře a malířství 18. a počátku 19. století, je charakterizována několika základními atributy. Předně oním ideálním venkovským obydlím se u nás stává, v rovině jazykové, „chalupa“ či „chaloupka“, přičemž evidentně velmi brzy vyprchává vědomí o tom, že se původně de fakto jednalo o přesné označení určitého typu menší zemědělské usedlosti (stejně jako tomu bylo u termínů domek či statek). Za chalupu je od této doby možné označit takřka cokoliv.

Avšak pozor, ideální chaloupka přece jen není ledajaká – zejména v podobě literárního topoi je skorem vždy „skrytá“, „skromná“, „nízká“ či „chudá“ avšak „pohostinná“, obklopená nádhernou přírodou a plná něžné lásky a harmonie. Protože je skromná a obyčejná, je na rozdíl od městských staveb samozřejmě dřevěná (roubená), jakkoliv právě v této době dochází i na venkově k postupnému opouštění dřeva jako dominantního stavebního materiálu a jeho postupnému nahrazování nespalným a např. i z hlediska sociální prestiže výše ceněným zdivem. Ideální obydlí dále stojí kdesi v překrásné krajině, v romantickém bezčasí, je to prostor takřka sakrální. S takovou chaloupkou, velmi zhruba řečeno, tedy bylo možné se setkat v preromantickém a romantickém evropském umění. Vývoj v 19. století ovšem přidává, a nejen u nás, jednu zcela novou a rozhodně nikoliv nevýznamnou kvalitu – pastorální mýtus nezkaženého venkova se mění v mýtus národní, chaloupka se nacionalizuje. Vzniká česká chaloupka, deutsches Fachwerkhaus, russkaja derevnja a nesčetná další údajně typická, tradiční, potažmo národní obydlí.

A není divu, že zejména v etnicky či jazykově smíšeném prostředí střední Evropy se venkovské domy opravdu záhy stanou středobodem národnostního zápasu. Od 19. století se tak až hluboko do následujícího věku táhly spory o podílu německých kolonistů na zformování základního trojdílného půdorysného schématu pozdně středověkého a raněnovověkého obydlí (tedy domu se střední vstupní částí – síní, obytnou a vytápěnou místností – jizbou resp. světnicí a třetí hospodářskou prostorou – komorou nebo chlévem). Stohy knih a článků byly napsány o tom, zda tzv. chlévní dům je typicky německý a retardovaní středoevropští Slované jej jen zvolna a opožděně akceptovali atd. Podobné diskuse nám dnes mohou připadat směšné, avšak ve své době významně hýbaly společností, tedy alespoň její částí. Zejména těm, kteří v podobných domech žili, byly takové dohady povětšinou zcela lhostejné.

Štítová stěna a lomenice Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova (okr. Semily). Tato stavba byla jedním ze vzorů pro zbudování České chalupy.
Štítová stěna a lomenice Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova (okr. Semily). Tato stavba byla jedním ze vzorů pro zbudování České chalupy.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Woitsch / Ekolist.cz

Lhostejné však nebyly, přinejmenším zpočátku, průkopnickým generacím badatelů, kteří se venkovským obydlím začali zabývat v odborné rovině. Minimálně do počátku 20. století se tak mýtus o nezkaženém (českém či německém) venkovu a zaručeně lidových chaloupkách výrazně prolínal se studiem tradičního domu vědeckými metodami. A není jistě náhodou, že první důležité zmínky o venkovské architektuře nalezneme v pracích osobností typu B. Němcové, J. Nerudy či J. Kouly a vůbec nejzásadnější již skutečně odbornou studii České chalupy a stará stavení městská otiskl v Květech roku 1887 samotný Alois Jirásek, do 90. let 19. století patně nejlepší znalec této problematiky u nás.

Zemská jubilejní výstava roku 1891

V atmosféře, kdy už byl venkovský život, potažmo samotná venkovská architektura významným národně manifestačním prvkem, přichází rok 1891 a s ním Zemská jubilejní výstava. A od určitého okamžiku bylo nad slunce jasnější, že její původní zemský záběr nebude vzhledem k napjaté národnostní a politické situaci naplněn a výstava se stane spíše symbolickou národní manifestací. A právě v této chvíli, tedy v lednu a únoru 1891, několik měsíců po oficiálním termínu uzávěrky přihlášek na výstavu, se nesmělých návrhů několika jednotlivců podaných v průběhu předchozího roku ujímají členové a příznivci Výboru pro šíření národního vyšívání a vystupují s návrhem etnografické expozice, která vešla do dějin jako Česká chalupa. Těmto osobnostem, které se vzápětí sdružily ve Výboru pro výstavu lidového umění v Čechách (např. K. V. Adámek, F. A. Borovský, K. Hostaš, F. Hruška, A. Jirásek, J. Koula, F. Lego, J. Náprstková, T. Nováková, J. L. Píč, J. Prousek, A. Rýznerová, R. Tyršová, A. Wiehl, J. Zeyer, Č. Zíbrt), se s nesmírným úsilím a díky pomoci řady spolupracovníků v regionech, kteří obstarali většinu vystavených exponátů, skutečně podařilo v nesmírně krátké době připravit národopisnou expozici, která se stala jednou z nejúspěšnějších v rámci celé výstavy.

Nestalo se tak samozřejmě bez řady problémů a kompromisů, nicméně zorganizovat celý podnik za ani ne půl roku byl výkon skutečně úctyhodný. Organizačním peripetiím se však nemůžeme podrobněji věnovat. Lidová kultura byla nakonec prezentována výstavkou na severní galerii Průmyslového paláce, kde přesně v duchu dobového zájmu o nejexkluzivnější artefakty tradiční lidové kultury dominovaly oděvy, textil, lidový nábytek, keramika, sklo, vesměs předměty esteticky působivé a zajímavé. Nejšťastnějším nápadem tvůrců národopisné expozice však bylo jednoznačně zřízení samostatného pavilonu od počátku označovaného jako Česká chalupa. Kdo s ideou na jeho vybudování přišel jako první, netušíme, o tom, kdo a základě čeho jej navrhl a vytvořil pro další desetiletí až ikonický obraz pravé české chaloupky, jsme informováni celkem přesně.

Na tabulce u vchodu do České chalupy stálo: „Tato chalupa vyzdvižena z gruntu podle rysu Antonína Wiehla, mistra poctivého cechu stavitelského, od Antonína Kubeše, mistra poctivého řemesla tesařského“, a na jedné ze záklop kabřince pak v duchu sentencí typických pro tradiční stavitelství zase „Lomenice tato vyzdvižena jest s pomocí P. Boha všemohoucího a nákladem výkonného výboru výstavního“. Autorem definitivního návrhu České chalupy byl skutečně významný architekt Antonín Wiehl, klíčový podíl na podobě České chalupy však měl i malíř Jan Prousek, z jehož kresebných předloh Wiehl vycházel, a nelze zapomínat ani na příspěvek Aloise Jiráska a architekta Jana Kouly. Vzorem České chalupy bylo několik skutečných staveb z horního Pojizeří a obecné rysy lidové architektury severovýchodních Čech, které v duchu starší romantické tradice byly tehdy (a v laickém povědomí i po víc než sto letech stále jsou) považovány za nejreprezentativnější a nejlidovější v Českých zemích. Bohatě zdobená zpeřená lomenice obytného domu odpovídala lomenici v Jílovicích na Královéhradecku, pravá strana dvora byla pojednána podle Andělova statku v Ohrazenicích u Turnova, výměnkářova světnička na levé straně dvora korespondovala s chalupou v Turnově – Benátkách z roku 1806, brána a oplocení České chalupy byly převzaty z tzv. Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova. Též nesčetné výzdobné detaily (kabřince, makovice, okenice, sloupky, obloučkové vlysy) i další architektonické články byly zhotoveny podle reálných vzorů z Turnovska, Opočenska a Podorlicka. Jak konstatoval ve Výstavním časopise samotný Antonín Wiehl: „Není ničeho přidáno, co by nebylo dle skutečnosti vykresleno bývalo.“

Vlastní stavbu provedl od března do dubna 1891 již zmíněný tesařský mistr Antonín Kubeš (nápis na další ze záklop oznamoval datum dokončení stavby „Leta Páně 1891 dne 17. Aprilis“). Náklady na zbudování České chalupy se z plánovaných 3000 zlatých sice vyšplhaly na zhruba 4000, nicméně to bylo stále jen zhruba tolik, co na Jubilejní výstavě stálo postavení čtyř záchodů a dvou klozetů. Finance získal Výbor pro výstavu lidového umění v Čechách pomocí veřejných sbírek a darů, přispěl i centrální výkonný výbor výstavy.

Česká chalupa byla umístěna napravo od hlavního vchodu na výstaviště. Její trojboký dvůr uzavíral masivní dřevěný plot s kamennými sloupky, bránou a brankou pro pěší; před vstupem do dvora byla studna s rumpálem, jež měla „2 metry výtečné pramenité vody“. Vpravo od brány stálo trojdílné roubené selské stavení se štítovou podsíní orientovanou do hrazené předzahrádky se včelínem. Při pohledu zvnějšku se zdálo, že nad polozděnou síní a zadní prostorou se v patře nacházely komory s pavláčkou. Zadní část dvora uzavíral roubený objekt, k němuž v pravém rohu přiléhal výměnek, postavený na kamenném chlívku. K výměnku byl připojen ještě druhý chlívek s pultovou stříškou a opodál stál sloupový holubník. Všechny stavby s výjimkou zadního objektu se šindelovou střechou kryl hladce kladený došek, zpevněný řadami šindelů na hřebenu střechy a u okapu.

Takto se tedy jevil návštěvníkům exteriér České chalupy. Šlo nepochybně o impozantní objekt, který si během výstavy i později prohlédly miliony návštěvníků, a můžeme jen litovat, že Česká chalupa na jaře roku 1928 shořela. Budova samotná však nikdy nesloužila a ani nemohla sloužit k bydlení. Její interiéry totiž s jedinou výjimkou – světnicí v přední části obytného stavení – nebyly zařízeny tak, jak jsme zvyklí z dnešních skanzenů, ale šlo o rozměrné výstavní sály. Návštěvník tedy nejdříve vstoupil do stylizované „jihočeské světnice“ s nízkým trámovým stropem a pecí s kachlovými kamny, zařízené lidovým nábytkem, nádobím a náčiním i předměty určenými k výzdobě interiéru, zvykoslovnými artefakty a figurínami v blatských krojích.

Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě očima karikaturisty Humoristických listů
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě očima karikaturisty Humoristických listů
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Dalším prostorům uvnitř České chalupy, byť se zvnějšku jevily jako patrové, už chyběly stropy a příčky, a nesloužily ani imitovanému účelu (výminek, chlévy, komory). Byl to vlastně důmyslným systémem 37 oken a vikýřů osvětlený výstavní sál o ploše 135 metrů čtverečních (celková zastavěná plocha České chalupy činila 234 metrů čtverečních), ve kterém byla ve vitrínách, na stěnách či na figurínách instalována řada sbírkových předmětů, především opět textil, nádobí a nábytek, nechyběly ale ani některé artefakty běžnější (roubíky, biče, řemeslnické nástroje), byť opět vybrané s důrazem na jejich estetické kvality.

Oradlo, jemuž na zeměkouli není rovno

Českou chalupou, kterou jsem se pokusil ve vší stručnosti popsat, a zejména zakrátko následující Národopisnou výstavou československou v roce 1895 vyvrcholila a zároveň se uzavřela významná kapitola zájmu o lidovou architekturu a lidovou kulturu. Kapitola, která se nesla zcela nepochybně, avšak pochopitelně v nacionálním duchu, v duchu romantizace, extrémní estetizace a výběrovosti zaměřené v podstatě jen na hmotnou kulturu nejbohatších vesnických vrstev, a to nejen lidových staveb, ale tradiční kultury jako takové.

Ztvárnění České chalupy bylo ve vypjaté dobové atmosféře z české strany unisono přijato kladně, jakkoliv si samotní členové Výboru pro výstavu lidového umění v Čechách uvědomovali, že jejich znalosti o lidové kultuře jako celku jsou zatím povrchní a samotná chalupa že je jen výraznou stylizací. Jediný v literatuře často uváděný kritik vzhledu České chalupy Jan Peisker tak symptomaticky pojal svou polemiku v červnovém Athenaeu z roku 1891 nikoliv z pozic věcných, ale naopak ještě vyhrocenějšího nacionalismu – zvláště půvabná je třeba formulace: „Nejvíce želíme, že p. p. (tedy A. Wiehl, pozn. aut.) vynechal kůlny, místo jediné vhodné, aby v nich na odiv světu mohly vystaveny býti největší chlouby lidu našeho, česká oradla prostonárodní, jimž na celé zeměkouli není rovno,“ odkazující na další mýtus českého venkova, tedy údajnou existenci unikátních typů orebného nářadí. Pro německý tisk byla samozřejmě Česká chalupa, jako ostatně celá výstava, cílem posměchu a objevilo se i několik odborných kritik. Nesmíme však zapomínat, že ve stejné době pracovala rodící se německá obdoba českého národopisu – Volkskunde – na konstrukci mýtu o ryzí německosti hrázděné konstrukce potažmo hrázděných domů. Stejný osud jen o něco málo později potkal i tzv. podstávkové domy, které se pro některé odborníky – národopisce v Německu taktéž staly symbolem německé stavební kultury ve střední a východní Evropě.

Pro návštěvníky výstavy („byly to, jak známo, zástupy, které se často vraty nemohly prodrati na dvůr“), pro dobový česky vycházející tisk a pro budoucí obecné povědomí o lidové kultuře a podobě „pravých lidových“ staveb se však Česká chalupa stala ikonou. Nic, co by nebylo roubené, zdobené, co by nemělo lomenici, uvnitř kachlová kamna a malovanou truhlu nemohlo být propříště považováno za národní či lidové.

A na této situaci mnoho nezměnily ani diskuse spojené s bezprostředně navazující a na fenomenálním ohlasu České chalupy postavenou Národopisnou výstavou. Během několika let, které uběhly od realizace České chalupy do otevření Národopisné výstavy v květnu 1895, se totiž v našem prostředí nejen etablovala a institucionalizovala nová vědecká disciplína, jejímž úkolem mělo být kritické studium lidové kultury – národopis, ale zejména nástup mladších generací badatelů i do ostatních historických či filologických věd přestal do určité míry přát vyhraněně nacionálnímu vnímání poslání vědeckého bádání. V případě národopisu došlo dokonce k rozštěpení odborné obce na „okruh České chalupy“, který ještě po nějakou dobu fungoval v zaběhnutých nacionalistických kolejích, a na moderněji orientované „kosmopolitní“ směry, kterým měla patřit budoucnost.

Vývoj v nejvyšších patrech národopisné vědy však rozhodně nekorespondoval – a to bohužel platí takřka pro celé 20. století – s nejrůznějšími popularizačními aktivitami a laickým povědomím o lidové kultuře. To platilo jak pro „národopisnou horečku“ kolem Národopisné výstavy v polovině 90. let 19. století spojenou s desítkami dílčích výstav, vznikem řady romanticky zabarvených expozic i článků v nejrůznějším tisku, tak pro desetiletí následující. A tak, třeba i díky pozdější mytizaci venkova v dílech spisovatelů a žurnalistů blízkých prvorepublikovým agrárníkům, díky nástupu novodobého folklorismu (např. v podobě souborových aktivit), ale samozřejmě i pod vlivem překotných změn vesnice po polovině 20. století, došlo k pozoruhodné petrifikaci ducha České chalupy. Proto si dnes řada lidí může myslet, že se na venkově v minulosti běžně chodilo v nádherných krojích (ve skutečnosti jde o zřídkavě nošené sváteční a obřadní oděvy nejbohatších obyvatel vesnice), že život se zde sestával jen ze slavení svateb, masopustního hodování, účasti na koledních obchůzkách, barvení kraslic a skříní atd. Zkrátka, že byl jen veselý a barevný. Ve skutečnosti ovšem mohl i zatraceně bolet a zapáchat.

V případě tradiční architektury také národopisci (či etnografové a etnologové) i odborníci dalších oborů v českých zemích velmi rychle dospěli k mnohem střízlivějšímu hodnocení její podoby a vývoje, byli schopni uvažovat v širších evropských souvislostech a objevili, že třeba prvky výzdobné tak zdůrazněné A. Wiehlem a jeho spolupracovníky roku 1891 jsou vlastně podružné. Zhruba v 70. letech 20. století letech tak byli národopisci schopni vypracovat základní vývojovou, sociální a regionální typologii tradičního domu u nás. Do širšího kulturního povědomí však tyto poznatky, a dnes těžko hledat, kde se stala chyba, nepronikly. Ba spíš naopak. Vedle opravdového studia tradiční architektury se rozvinul proud svérázné estetiky, jakýsi „lidový diskurs“, jehož nejvýraznějším projevem byla specifická péče o tradiční stavby vykonávaná obyvateli měst, kteří neměli v podstatě žádné znalosti o životě na venkově.

Chalupářské intermezzo

Prvopočátky tohoto trendu můžeme samozřejmě hledat v dosidlování pohraničních oblastí českých zemí po odsunu německého obyvatelstva. Do regionů, kde – což je obzvláště důležité – dominuje roubená tradiční architektura, přicházejí lidé, kteří zpravidla začínají takříkajíc od začátku a původní stavby spíše vylepšují a rekonstruují, než aby měli prostředky na jejich náhradu novostavbami. Málo atraktivní život v některých částech pohraničí ovšem zhruba od 60. let vede k jeho depopulaci. V původních obydlích dožívají generace poválečných novoosídlenců, jejichž potomci postupně odcházejí do měst a „chalupy“ začínají využívat výhradně jako tzv. druhé, tedy rekreační bydlení. Zrodil se tak unikátní středoevropský fenomén – chalupářství. Fenomén, který stále čeká na podrobné zhodnocení, fenomén, který byl ve 2. polovině 20. století nejvýraznějším nositelem mýtu o krásné roubené české chaloupce.

Noční můra nebo roubená nádhera? Arcadian park ve Stupné (okr. Jičín) je u nás v současnosti místem s největší koncentrací nově postavených zaručeně lidových roubenek. Přes 30 chaloupek zhruba 5 základních typů zde stojí nahuštěno v příkrém svahu, aniž by respektovaly jedinou zásadu urbanismu tradiční vesnice. Hospodářské zázemí domům samozřejmě chybí, satelity a bazény nikoliv. O vířivých vanách a „tradičních“ kachlových kamnech v interiérech nemluvě.
Noční můra nebo roubená nádhera? Arcadian park ve Stupné (okr. Jičín) je u nás v současnosti místem s největší koncentrací nově postavených zaručeně lidových roubenek. Přes 30 chaloupek zhruba 5 základních typů zde stojí nahuštěno v příkrém svahu, aniž by respektovaly jedinou zásadu urbanismu tradiční vesnice. Hospodářské zázemí domům samozřejmě chybí, satelity a bazény nikoliv. O vířivých vanách a „tradičních“ kachlových kamnech v interiérech nemluvě.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Woitsch / Ekolist.cz

Kromě toho, že většina tradičních staveb užívaných k rekreaci stojí v oblastech roubené architektury (a pravá chalupa samozřejmě může být v duchu tradice 19. století roubená), vedla navíc ztráta normálních obytných a hlavně hospodářských funkcí lidových staveb k soustředění se majitelů na vylepšování jejich formálního vzhledu, na které za normálních okolností rozhodně neměli obyvatelé vesnice tolik času.

Těžko můžeme v zavěšování dřevěných loukoťových kol či chomoutů na stěny budov a v dalším, z hlediska normálního života na vesnici zcela neúčelném „vystavování“ nejrůznějších artefaktů tradiční hmotné kultury v interiérech i exteriérech, nebo v ad absurdum dovedeném opečovávání a zkrášlování nemovitostí apod. hledat nějaké stopy nacionálního symbolismu konce 19. století. V minulých desetiletích už skutečně nikdo nehleděl na roubenou architekturu jako na něco typicky českého, koneckonců velmi často šlo o domy získané po odsunu německého obyvatelstva, což jejich obyvatelé samozřejmě věděli. Spíše šlo o jakousi formu úniku z šedi velkoměst do romantizovaného světa venkovského života. Problémem ovšem je, že o opravdovém fungování vesnice v raném novověku, v 19. a v první polovině 20. století už chalupáři věděli pramálo a venkov se jim zúžil do několika málo symbolů tradičního selství – ať již zmíněného loukoťového kola či celé roubené chalupy.

Chalupářství nicméně, ačkoliv to může znít překvapivě, tradiční architektuře našeho venkova v globálním pohledu spíše prospělo. Ve druhé polovině 20. století sice někde došlo kvůli dlouhodobě zanedbávané péči o řadu nemovitostí k devastaci vesnic, jednotlivých staveb i celých celků historické kulturní krajiny (např. území vojenských újezdů), nicméně jinde to bylo právě a jen masové využívání lidových staveb k rekreačním účelům, které je pomohlo zachovat. A to v míře vyšší než na území jiných států střední a západní Evropy, kde přirozený vývoj venkova vedl k postupnému, byť citlivému nahrazování staveb z 18. a 19. století moderní architekturou.

Roubený epilog z katalogu

Zdálo by se, že 90. léta 20. století přinesou změnu. Ale nestalo se tak. Fenomén masového chalupářství žije dál (což mimochodem silně nabourává jeho jednostrannou interpretaci jako pouhého útěku před panující komunistickou ideologií) a s ním i svérázná představa o zaručené lidovosti roubených chalup. Avšak nedosti na tom. V nedávných letech se příběh české chaloupky završil způsobem, nad jehož absurditou zůstává rozum stát.

Prvotní zájem holandských rekreantů o prázdninové pobyty v typicky českých chalupách (a je vysoce nepravděpodobné, že by si Holanďané sami tak rychle vytvořili představu o tom, jak má takový dům vypadat, daleko spíše jim byl „ideální typ“ české chaloupky předestřen v nejrůznějších reklamních materiálech) a následné aktivity nizozemských i českých developerů a stavebních firem, jejichž zákazníky už jsou ovšem hojně i Češi, vyústily v rozsáhlou výstavbu tzv. roubenek (jak romanticky zní tohle slovo a jak účinně působí v propagačních brožurách!). Ponechme nyní stranou sruby v kanadském či ruském stylu, na které je možné u nás nově také narazit. Do nich se představa o romantické české chaloupce rozhodně nepromítá. Na mysli máme něco jiného – zejména severní, severovýchodní a střední Čechy jsou zemí zaslíbenou pro budování specifických staveb, které svým vnějším vzhledem, stejně jako to kdysi činila Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě, napodobují tradiční lidovou architekturu.

Jistě nelze nic namítat proti budování poměrně ekologických dřevostaveb, jistě nelze nic mít proti touze bydlet v blízkosti přírody. Masová suburbanizace řady oblastí českých zemí včetně chráněných území je ovšem fenoménem, na který se s obavami dívá řada odborníků. Nebudeme se zde ovšem zabývat výtkami architektů, urbanistů, sociologů či ekologů – ale vrátíme se zpět k mýtu české chaloupky. Výstavní expozice na Zemské jubilejní výstavě, přes její nesporné nacionální motivace, byla svými autory – byť ne třeba úplně veřejně a důrazně – chápána jako instalace stylizovaná, jako ušlechtilé představení lidové kultury, řečeno s Janem Prouskem, „ze zřetele dekorativního“. Moderní typizované roubenky dnes nabízené v katalozích stejnou formou jako (o nic obludnější) stavby tzv. podnikatelského baroka v 90. letech minulého století s něčím podobným nemají nic společného a při svém útoku na peněženky potenciálních kupců vycházejí z jediné věci – ze snad již podvědomě zakotvené představy o romantické chaloupce, která splňuje několik základních kritérií. Kritérií, která jsou (rozhodně ne překvapivě) v příkrém rozporu třeba s etnologickou klasifikací tradičních obydlí ve střední Evropě.

Taková novodobá česká chaloupka je tedy napohled vždy roubená (i kdyby to roubení mělo být imitováno prkny připevněnými na betonovou zeď) – co na tom, že chalupa bude stát v oblasti, kde se roubené stavby v minulosti třeba vůbec nestavěly, nebo se pokrývaly vrstvou mazanice a byly tedy stavěny tzv. v kožichu. Roubení bude mít spoje vždy „na rybinu“ – co na tom, že tento spoj patří k těm archaickým a třeba v 19. století se už moc neužíval. Kolem oken budou vždy zdobená ostění a parapety – co na tom, že jde o relativně mladý fenomén, který nám třeba ke zmíněné rybině nepasuje. No a samozřejmě chalupa bude mít vždy kvintesenci lidovosti – lomenici (co na tom, že bude stát v oblasti, kde se užívalo jednoduchého bednění štítů, co na tom, že lomenice typická pro severní Čechy bude umístěná na odsazeném štítu a kombinována s podlomením charakteristickým pro domovou kulturu Karpat – tedy třeba Valašska).

Podobný výčet by mohl být takřka nekonečný, lze jej však jednoduše zobecnit – soudobé chaloupky v duchu nejpokleslejší estetické představy o lidovosti a v duchu mytizované představy o pravé české chalupě zdůrazňují jen tzv. druhotné domové znaky (tedy výzdobné, nefunkční, symbolické aspekty tradičního obydlí). Primární domové znaky, které vymezují tradiční obydlí v jeho historických, geografických a také sociálních aspektech (např. půdorys, typ topeniště, konstrukce krovu, umístění domu v terénu, forma hospodářského dvora) a které zůstávají na první pohled často skryty, jejich tvůrce nezajímají. Namísto po staletí vznikajících sídelních útvarů, ve kterých byla tradiční obydlí budována s respektem k morfologii terénu, jejich podoba odrážela sociální postavení vlastníků, přírodní prostředí a způsob obživy apod. (což nemohlo být nijak zásadně proměněno ani v chalupářské druhé polovině 20. století), jsou dnes budována celá „městečka“ roubených chaloupek nesmyslně nahuštěných vedle sebe, obklopených místo hnojišti, kolnami a chlévy jen betonovou zámkovou dlažbou, zahradními grily a bazény.

Zásadní problém je ovšem v tom, že stejně jako návštěvníkům České chalupy na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 připadají i mnohým z nás tato obydlí krásná, romantická a lidová. A jedno z nejobludnějších „roubenkových ghett“ se tak dokonce dostalo do turistických průvodců a propagačních materiálů jako ukázka k přírodě a krajině údajně šetrné architektury. Na mysli tak tane varovná otázka: Proč vlastně? Kdyby dnes někdo chtěl postavit uprostřed Prahy či Brna administrativní budovu v podobě barokního paláce, bude všem pro smích. Když se dnes na venkově staví roubené kýče pohledově imitující architekturu 18. století, děsí to jen nemnohé, většina plesá nad tou nádherou. Jsme skutečně tak poznamenáni „duchem České chalupy“, že se nám obraz tradičního venkova smrsknul jen do roubení a lomenice?


reklama

Mýtus o pravé české chaloupce

předchozí    další
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii
Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě roku 1891 na dobové fotografii
Návrh bohatě zdobených lomenic České chalupy z roku 1891 zpracovaný dle pojizerských vzorů Antonínem Wiehlem
Pozdějšími přístavbami k nepoznání změněná usedlost z roku 1806 v Turnově – Benátkách (okr. Semily), která byla významným inspiračním zdrojem pro zbudování České chalupy. Z původní stavby zůstala jen patrová část s pavláčkou.
Kopicův statek u Kacanov (okr. Semily) z 19. století je jedinečným a hlavně skutečně původním zástupcem roubené architektury horního Pojizeří, nikoliv moderní novostavbou.
Domy vyzdobené ve stylu tzv. selského baroka v Holašovicích. Tyto „lidové“ stavby byly většinou budovány profesionálními zednickými mistry a jsou tedy povýtce projevem estetického cítění uměleckých řemeslníků, nikoliv (národního) ducha tradiční vesnice.
Při imitování lidovosti se fantazii meze nekladou. Přístřešek pro auto se ocitl pod klasovitě skládanou lomenicí s obloučkovými vlysy, šindelová střecha je doplněna měděným oplechováním a po stěně roubenky se plazí Santa Klaus. Stupná (okes Jičín)
Další informace |
Tento text byl poskytnut jako jeden ze studijních materiálů pro potřeby projektu CZ.1.07/1.1.00/08.0083 Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit, který byl podpořen ke dni 1. listopadu 2009 v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, v rámci priority 7.1 Počáteční vzdělávání a v rámci oblasti podpory 7.1.1 Zvyšování kvality ve vzdělávání z fondů Evropské unie a státního rozpočtu České republiky. Zkrácená verze tohoto článku byla publikována v časopisu  Dějiny a současnost 6/2008.
Podpora projektu kulturní a historické dědictví
foto - Woitsch Jiří
Jiří Woitsch
Autor v současnosti pracuje v Etnologickém ústavu AV ČR, přednáší na katedře antropologických a historických věd Západočeské univerzity v Plzni a zároveň působí jako vedoucí redaktor etnologického časopisu Český lid.
tisknout poslat  twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist