Útržek ze zápisků mrtvého přírodovědce
 |
|
|
Jan Evangelista Purkyně na portrétu Jana Vilímka
Licence: Volné dílo
|
|
| Foto: Jan Vilímek/Wikimedia Commons |
Před stopadesáti lety vydal slavný český přírodovědec Jan Evangelista Purkyně anonymní komentář k tehdy, stejně jako dnes, široce rozebíraným názorům o tom, zda je Země bytost, zda má národ svého vlastního ducha a jak probíhala evoluce. Tuto dlouhou nedokončenou esej nazval romantickým názvem „Útržky ze zápisků mrtvého přírodovědce“. V roce 1910, tedy před sto lety, vyšla kniha poprvé v českém překladu a s komentářem Emanuela Rádla.
Jedná se o klasické dílo české literatury poloviny 19. století, které mělo historickou smůlu v tom, že vyšlo anonymně, daleko od Prahy a německy. Dá se číst jako pohled na evoluci před Darwinem i jako filosofický či poetický doplněk díla K. H. Máchy či B. Němcové, se kterými souzní. Ve středoevropském prostoru mají zápisky mrtvého přírodovědce podobné postavení jako v anglosaském světě esej Edgara A. Poea o hmotném a duchovním vesmíru – Eureka.
Purkyňův spis je zároveň součástí úvah, jakými se Evropa i Amerika před bouřemi a revolucemi roku 1848 zabývala, aby v proudu změn pochopila své místo. Něco z této doby, z pokusů smířit a navzájem obohatit oblast vědy a umění a pochopit svět jako živoucí celek, se dnes vrací.
E. Rádl píše ve vydání z roku 1910: "Po smrti spí duše lidská nikoli už v lidském těle nýbrž v celé planetě, tedy také v živém těle, živém ve vyšším smyslu, a jen toto může zase celého člověka stvořiti. Čas mezi tím jsoucí, budiž si sebe delší, má jen význam okamžiku, jako ve spánku, lethargii, zdánlivé smrtí atd.“ Tento názor uvádí Ernst v odstavci nadepsaném "Mínění velkého a duchaplného přírodozpytce o této věci". Dále naznačuje, že tento přírodozpytec jest fysiologem; i není pochyby, že jest to Purkyně.
Purkyně sám hovoří dávno před Jamesem Lovelockem, autorem teorie Gaia, o „živé individualita země, o celkovém obrazu života zemního, aby se nám jevil jako individuální organismus, jak se ve stálém vznikání a zanikání vyvíjí a udržuje na výši své dokonalosti“. Domnívá se, že člověk cítí stejný původ s duší země a nakonec dochází k závěru, že příroda se nedá z rozumu sestrojit(!).
O pár stránek dál nalézáme věty, že „toto vyšší hnutí životní v duchovních orgánech zemských nemá nás odciziti zemi samé, má nás spíše vésti k poznání, že s ní tvoříme jedinou bytost. Jsou to jen začátky vývoje zárodků, které se teprve hnuly v zápasech živlů, aby připravovaly půdu pro budoucí věci; tyto zápasy upravovaly hmoty v bujných vegetacích rostlinných k vyšším schopnostem organisačním, které se různě pokoušely ve vyšších a vyšších formách zvířecích o duševní síly země, až se vzňaly plameny lidské duše a přišla doba, kdy plnost ducha počala zářiti vlastním světlem a individuum země probudilo se k sebevědomí“.
Josef Jungmann se po svém příchodu do Prahy v roce 1815 stal velkou národní autoritou. Jeho jedna z první inciativ vedla k pokusu o založení České společnosti na podporu českého jazyka a literatury (1818). Nezískal však úřední souhlas. Přesto se mu alespoň podařilo založit první česky psaný vědecký časopis či spíš sborník Krok. Do roku 1840 však vyšla jen čtyři čísla. Rozjezd české vědy byl v těch letech velice pomalý. Časopis se zabýval, jak tehdy bylo obvyklé, širokou škálou humanitních i přírodovědeckých témat.
|
Eseje Václava Cílka na serveru Ekolist.cz
Esej Útržek ze zápisků mrtvého přírodovědce je převzata z knihy Krajina z druhé strany, která vyšla na podzim roku 2009 a o níž podrobněji píšeme tady. Se svolením autora jsme postupně publikovali pět nepříliš dobře dostupných článků z knihy, tento je poslední z nich. |
Prvním redaktorem Kroku byl botanik Jan Svatopluk Presl, ale program časopisu byl sepsán mladým J. E. Purkyněm, který zdůrazňoval, že národ nemůže existovat bez své vlastní vědy. Na Purkyněho jistě působil příklad Francie i Německa, na kterých bylo vidět, že atributy "úplného" plnoprávného evropského národa obsahují vlastní jazyk, hudební tradici, básnictví pokud možno starého data, historii, národní muzeum i divadlo, tedy soubor národních institucí, a to včetně vědeckých.
Z pohledu naší doby jsou nejdůležitější nejspíš jeho návrhy o nezbytnosti národní, tedy české akademie věd. Akademie věd byla v tomto smyslu zamýšlena podobně jako národní divadlo. Mezi věčné, tedy nikdy nekončící úkoly národní vědy patří rozvoj obecné vzdělanosti (což je kombinace věd a umění) a hospodářský růst za ložený na "umu". Podobně jako vzdělanost není jen o znalostech, ale také o kultuře, tak um nejsou jen informace, ale rovněž dovednosti. Rozdíl je ten, že znalosti jsou v počítači a dovednosti v rukách. Moderní znalostní společnost zúžená právě jenom na zacházení s informacemi snad postačuje např. v ekonomice či produkci počítačových her a seriálů, ale již ne ve strojírenství. Nakonec i jaderný reaktor je nutné postavit rukama. V 19. století byly tyto věci tak zřejmé, že se o nich nediskutovalo.
Poznámka: Celé znění Purkyňovy práce společně s poznámkami ze tří století a esejemi několika přírodovědců o duši země a romantické vědě jsme společně s Tomášem Hermannem a s ilustracemi Kateřiny Piňosové připravili k prvnímu úplnému českému vydání (Academia, Praha 2010).
reklama
