Jak učit o přírodě?

Zamyšlení chápe environmentální vzdělávání jako způsob zušlechťování vztahu člověka a přírody, jako snahu o porozumění svému pobývání mezi nebem a zemí (jako evoluci kulturního pobývání člověka v přírodě).

Vždy existuje mnoho dalších čtenářových výkladů, jak se ve školní výuce k přírodě vztahovat. Zde je jedna z možností: ...

Jako člověk zabývající se environmentální pedagogikou jsem SI VĚDOM TOHO, že (doplňuj a škrtej):

• 1. Mohu mít radost z toho, že se společně se svými  žáky (ostatními lidmi) věnuji porozumění proměnlivých podob všeho živého, světu života, celku, zázraku, jehož jsme všichni součástí, který existuje sám o sobě, který člověk nesestrojil, ale sám jím byl stvořen. Mohu se stát překladatelem (tlumočníkem, svědkem, převozníkem) v nejistém prostoru mezi přírodou a člověkem (přírodou v člověku).
• 2. Příroda nefunguje, jak často o ní praví lidé i učitelé. Ona se evolučně utváří, komplikovaně splétá. Nelze ji zkonstruovat na základě námi vytvořeného plánu, opravit chyby a pak stále stejně (strojově, mechanicky) přistupovat k jejímu uchopování. Nelze ji popsat jedním vzorcem, modelem, popisem. Příroda se utváří s pomocí chyb, náhod, tu a tam bývá chaotická. Není hezká a romantická, jak si ji často představují (po svém) lidé. Je jiná a snad krásná tím, jak je ve všem co známe. Dopřejme našemu pedagogickému úsilí prožitek chyb, vědomí existence náhod a občas průnik živelnosti k nám, pro zpestření školního provozu.
• 3. Nejdůležitější aplikací, smyslem a cílem přírodního dění může být „pouhé“ trvání živého, to že jest, jest „jen tak“. Toto „jen tak“ je zdrojem pro vše živé co toto „jen tak“ následně po svém užívá, včetně člověka. Život trvá také díky tomu, že vše zrozené umírá a uvolňuje cestu jinému a jinak živému. Ochrana přírody není jen ochranou života, svým způsobem je i ochranou smrti. Protože smrt je nezbytnou součástí toho, jak život je. Hledejme společně s přirozenou pokorou a úctou složité umění, jak žákům vysvětlit neocenitelnou hodnotu tohoto „bytí jen tak“. Protože ono „jen tak“ v sobě ukrývá můj DOMOV, VŠE co znám, VŠE díky kterému jsem tím, čím jsem.
• 4. Při snaze o společné porozumění tomu, jak se příroda proměňuje, proměňují se časem i obecně přijímané a sdílené poznatky o těchto proměnách. I samotná věda a porozumění světu má svou evoluci. Ekologie může být popisem evolučního utváření života-schopné podoby lidského domova. Environmentální vzdělávání je vyhledáváním situací, kdy si můžeme lépe uvědomit a ocenit, že se nám tento domov stává vlastním, kdy si upřesňujeme způsoby jak je v něm možno zdravě přebývat. Společně s jinými lidmi, s ostatními živými tvory.
• 5. Učím vždy pouze o části celku, protože jeho prostorovost a časovost uniká i mým nejdivočejším představám, modelům a plánům. Můj výklad jakékoliv části či projevu přírody je jen jednou z mnoha možností, jak se k ní vztáhnout. Příroda tak není podána jako CO, příroda je KDYŽ … (a za KDYŽ si můžeme doplňovat svá pojetí našeho vztahování se k přírodě, například vědecky, poeticky, prakticky, umělecky, hravě, dramaticky, … či jakkoliv jinak).
• 6. K právě vyučovanému výkladu přírody hledám společně s žáky další a další ALE. Kladu si otázky ke všem absolutním pravdám, které svým posluchačům představuji. Alespoň v nauce o vztahu člověka a přírody vyhledávám otázky k již hotovým a  jasným odpovědím, které škola tak ráda poskytuje, včetně pravd ekologických. Mohlo by být environmentální vzdělávání koloběhem neustále otevíraných otázek k již vyhledaným odpovědím? Proč? Kvůli uchování pestrosti světa a jeho tajemství.
• 7. Upozorňuji na fakt, že příroda si bez člověka vystačí, ale opačně to neplatí. Poodkrývám to, že jsme součástí přírody. Společně s ostatními živými tvory. Že nejsme pány a dokonce ani správci tohoto živě se utvářejícího celku. Environmentální výuka může být poodhalením toho, že domnělý „pastýř“ je sám „pasen“ (napájen, udržován „při životě“) rozmanitými projevy živého.
• 8. Nacházím čas a prostor (připravuji příležitosti) pro to, aby žáci tvořili svoje vlastní pojetí vztahování se k přírodě. Mým výukovým cílem se stávají smysluplné cíle mých žáků. Živím své pedagogické umění touto motivací svých posluchačů.
• 9. Velkou pozornost věnuji zcela konkrétnímu a tělesnému poznání přírody v otevřené krajině, tedy k příležitostem utváření intimního vztahu s živou přírodou. Výukové a mediální technologie a administrativu používám pouze tam, kde je to nezbytně nutné k porozumění přírodních dějů a proměn nebo kvůli tomu, abych mohl zůstat zmíněným „překladatelem“ (administrativně, právně, jako položka v ekonomice, atd.).
• 10. Používám různorodé možnosti uchopení přírody (fakta a vědecké přírodovědné poznání doplňuji poznatky společenských věd, uměleckými prožitky, dramatickou výchovou, příběhy, pohádkou, mýtem, vírou, pouhým poutnictvím v krajině, atd.). Tuto variabilitu vnímám jako cestu vedoucí k pestřejšímu světu, k uchování bohaté biodiverzity lidských životních projevů a s nimi se utvářejících podob života. Takto pojatou pestrost výuky je možno vnímat jako krůčky k osvobození přírody a sebe, ve smyslu žití v „ekologicky“ bohatém světě, plném alternativních zdrojů (možností) pro jeho uchovávání se, jeho trvání.
• 11. Ovládám umění vyhledávat místa a situace, kde se může stát (přihodit), že prožiji poodhalení ustavující role přírody pro naplnění našich životů, prozření k vědomí její prosté existence, pro vnímavost k drobným zázrakům přírodního dění při pohybu krajinou. Mnoho přírodních projevů se objevuje nečekaně a environmentální vzdělávání je dlouhým čekáním na tyto sváteční okamžiky.
• 12. Upřednostňuji porozumění vztahům a souvislostem před hromaděním dat a aplikacemi poznatků.
• 13. Upřednostňuji obsah výuky před formou výuky (před „tou pravou“ metodikou, evaluací, standardizací). Nejde mi o změnu vnější formy ale o vnitřní proměnu, zacílenou k možnosti být blíže k podstatě života.
• 14. Je cítit, že žiji tím, co učím. Učím to, co žiji.
• 15. Přirozený a přiměřeně použitý humor učitele je známkou zdravé výuky. Koneckonců i učitelova zdraví a pohody. Nebojím se nesnadné lehkosti učení o těžkých a složitých věcech, s vědomím rizik, které toto učení vždy přináší.

Upozorňuji na počáteční formulaci: jako ekopedagog JSEM SI VĚDOM … Zejména ve vztahu k přírodě je jasné, že je pro každé učení o jejich částech důležité vědomí celku, kvůli němuž mám starost o jeho trvání. Toto mé vědomí je environmentální motivací pro vztah k přirozenosti vlastní i k poznávání přirozeností mně blízkých, se kterými společně sdílím ŽIVOT. Život je ve svém celku vždy nějak mimo obsahy mého vědomí i obsahy probírané látky. Jsem smířen s touto diferencí mezi mým výkladem o přírodě a přírodou jak je. Každý možný výklad je vždy určitou formou redukce živého světa. Domnívám se, že pro environmentální vzdělávání je podstatné být si neustále VĚDOM této redukce.

Jako autor zamyšlení jsem si vědom, že konkrétní školní praxe je vždy odlišná od těchto návrhů. Není snadné cokoliv z toho, co jsem si vědom plně přenést do školního života.

Zaměřil jsem se na problematiku možného směřování (orientaci) environmentálně pedagogického úsilí. Jde o přemítání v okolí jeho smyslu. Tento pokus považuji za cestu, která nemá jasně realizovatelný cíl, je pouhou ideou v šeru, nezřetelnou pěšinou, tajemnou a tím vzácnou. Je vzácná předmětem učiva. Snad právě proto, že příroda je všechno možné, ale ne pouze předmět.

K čemu je ale ono „být si vědom“, když toto vědomí nemá nikdy přesnou praktickou a změřitelnou aplikaci? Jsem přesvědčen, že toto promýšlení vztahu člověka a přírody se vždy nějak konkrétně projeví v tom, co právě říkám, co dělám, jak učím. I proto může mít smysl.

Zároveň je hledání podob ekologické výchovy pěšina nebezpečná těm, kdo ji myslí opravdu (smrtelně) vážně. Promyšlený a pochopený odstup je života-dárný.

Nebezpečí spočívá i v tom, že toto úsilí není nikdy dokončeno, příroda mi za ně nepoděkuje. Navíc porozumění přírodě je utkáno i z podlomení důvěry v absolutní lidskou moc. Tím asi bude vždy jakýmsi „civilizačním undergroundem“, subverzí panství člověka nad SVĚTEM. Se všemi důsledky pro osobní postavení a uznání v POLIS (obci).

Pokud cesta, po které se ubíralo toto zamyšlení, připadá čtenáři nebezpečná či nezajímavá, lze se z ní vrátit. Třeba k bezpečí a útěše již známých a osvědčených ekologických desater. Pokud Vás však nějak zaujala, pak je nutno říci, že lze na ní snadno zabloudit. Následování mé představy, či sestoupení, vlastní ukročení bokem, je na vlastní nebezpečí. Přesto vřele doporučuji prošlapávání vlastních stezek.

Byl bych rád, pokud by vlastní hledání způsobu environmentálního vzdělávání, nesměřovalo ke skepsi těch, kteří se mu věnují, ale naopak k radostným prožitkům při společném „myšlení přírody“. Při složitém a nikdy nekončícím hledání své vlastní, osobní podoby ekologické výchovy.

Poděkování „sluňákovcům“ za bouřlivou diskusi mezi pálavskými vinohrady v Mikulově. Poděkování Aleši Máchalovi a Tereze Stöckelové za jejich připomínky k textu. Jiřímu Fialovi za KDYŽ. Poděkování všem, kteří mi poslali či pošlou svůj pohled na toto téma.

Pozn. red.: Autor se environmentálnímu vzdělávání věnoval rovněž v článku O ekologické výchově s láskou, k němuž následovala obsáhlá diskuse.