Čáry na těle bohyně
Motto: "A cítila nitra kopců probuzená davy duší neviděných
jež znají úmysl tvůj a dychtivy jsou
srozumění mezi mužem živým a v hrobě ležícím."
John Masefield, Biography
Narodil se v Herefordu v jižní Anglii roku 1855. Několik generací jeho předků farmařilo, ale Alfredův otec se stal mlynářem a pořídil si malý pivovar. Bylo třeba objíždět zákazníky a domlouvat dodávky piva a splátky zboží. Byl to život v sedle na blátivých anglických cestách. Po čtyřiceti letech znal svou oblast jako nikdo jiný. Uměl se dívat. Byl jedním z prvních fotografů. Vynalezl svoji vlastní konstrukci expozimetru, který byl dokonce manufakturně vyráběn. Experimentoval s různými fotoaparáty, které si někdy zhotovoval. Musel hodně číst, protože jeho styl je přesný, ale přitom lehký a poučený velkou anglickou tradicí filozofického eseje. Uměl přemýšlet a objevovat, byl realistický, ale otevřený. Byl připraven k jednomu velkému záblesku, když v letním podvečeru roku 1922 v kopcích u Bredwardina blízko Herefordu náhle ze sedla svého koně spatřil důvěrně známou krajinu jakoby protkánu zářivými liniemi, které spojovaly kostely, vztyčené kameny, křižovatky cest a malé vodní nádrže.
 |
|
|
Asi nejznámější leyí je linie sv. Michaela, která prochází ve slunovratovém směru celou Anglií. Leží na ní například tak význačné objekty, jako je vrchol Glastonbury Tor v jižní Anglii se zbytky věže sv. Michaela.
|
|
| Foto: Jim Champion/Wikimedia Commons |
Nazval je „old straight tracks“ neboli „starými přímými cestami“. Dnes o nich hovoříme jako o „ley lines“, tedy jako o leyích nebo ley liniích. Slovo „ley“ je odvozeno od velšského výrazu pro světlo a má společný základ s moderním slovem „light“. Jakoby motiv světla provázel Watkinse na více úrovních – nejenom při konstrukci expozimetru. Na ještě hlubší jazykové úrovni („a s jazykem se to má jako se světem“) navazuje „light“ na sanskrtské „lílá“, které kromě světla také znamená hru, pohyb mezi dvěma událostmi, kosmický děj, divadlo – tak to alespoň tvrdí Mircea Eliade ve své stati o Ionescovi a osvětlování světa prostřednictvím absurdního divadla.
Watkins se zpočátku domníval, že objevil systém prehistorických cest, ale dnes dopřáváme sluchu i pokusům vysvětlit existenci ley linií jako jeden ze způsobů posvěcení (což, jak říká Dušan Třeštík, znamená polidštění) krajiny. Ke složce „light“, jež může označovat docela obyčejný průsek, prosvětlenou cestu, tak přidáváme i blíže neznámé množství metafyzické „lílá“ jako čehosi, co má vztah k posvátnu. Watkins své zkušenosti popsal ve dvou větších publikacích: „Early British Trackways“ (1922) a ve slavné knize „The Old Straight Track“ (1925). Jsou to solidní, dobře podložené studie, ale reakce na ně byly v obou směrech ohromující. Diskuze se táhly desetiletí. Protivníci Watkinsovi vytýkali, že každá náhodná přímka protne několik důležitých objektů. Matematické testování však prokázalo, že to je málo pravděpodobné. Další námitka spočívala v tom, že leye protínají objekty různého stáří, jež od sebe mohou být tisíce let vzdáleny. Zastánci odpovídají, že v tomto případě musí být rysy anglické krajiny ještě konzervativnější, než jsme předpokládali.
Jakoby krajina byla síť korálků spojených šňůrkami. Korálky jsou místa a zůstávají ve svých polohách. Šňůrky jsou vztahy a v každém časovém řezu se mění. Krajina pak je mnoho sítí položených na sobě. Nové pojetí archeologie (new archaeology) sblížila stanoviska profesionálů i amatérských lovců ley linií. Ti druzí záhy vypracovali soubor dosti přísných pravidel, jež musí každá ley linie splňovat, a publikují své objevy ve zvláštním časopise „Ley Line Hunter“. Nepopisujeme však peripetie vědeckého sporu, zajímá nás rovněž „jak básnivě bydlí člověk“ a co leye znamenají pro tok inspirace a imaginace krajinou. Vždyť z Watkinsova kraje pocházeli metafyzičtí básníci Henry Vaughan a Thomas Traherne. Chceme-li zachovat hodnotu krajiny, jedná se nám nejenom o množství petrklíčů a vstavačů na km2, ale také o tajemné vyzařování „lílá“; o zachování biodiverzity i spirituality krajiny.
Nejběžnějším a nejvíce nápadným prehistorickým prvkem jihoanglické krajiny nejsou magalitické památky, ale mohyly. V anglické literatuře posledních několika století se pravidelně setkáváme s pocitem zvláštního spojenectví mezi námi a předky (viz rovněž egyptskou črtu o času v krajině v tomto sborníku) a potřebou upevňovat toto srozumění návštěvami prehistorických míst – tu z „romantických“, jindy ze zištných důvodů, protože podle lidového podání se v mohylách dají nalézt různé magické předměty a kameny, které odhalují vše skryté. Snad proto v anglických mohylách kopal jistý, nám dobře známý, královský astrolog a alchymista John Dee.
Umístění mohyl v krajině není náhodné. Velmi často jsou orientovány proti linii obzoru, tak aby byly viditelné nejenom z dálky, ale také v jiných případech z důležitých míst v údolí, např. z okolí brodů. V takovém případě je nutné si všímat i významu místy, odkud se mohyly plně objevují oku pozorovatele. Mohyly někdy sledují linie, jindy leye začínají vztyčeným kamenem a končí mohylou. Mohyly nebývají vždy stavěny v nejvyšších bodech terénu, ale spíš pod hřbety, v mírných sedlech nebo na místech „strážících“ rozvodí řek. Některé mohyly byly později dotvořeny jako pozorovatelny, pevnosti, strážní kopce nebo orientační body krajiny. Někdy na nich vznikl středověký hrad, jindy kultovní místo. Několik fází budování mohyly je ostatně popsáno v Beowulfu i v XXIII. kapitole Ilias.
Linie mohyl protínají hřbety kolmo, zatímco cesty obvykle vedou podél hřbetu, tak aby jezdci nebyli vidět. Odlesněná, pastvinami pokrytá Anglie poskytuje ideální příležitost pro studium linií obzoru, ale je třeba si uvědomit, že i Čechy na konci bronzové doby a ve starší době železné a leckde i později byly mnohem víc odlesněné, než je tomu dnes. Jihočeská mohylová pole je nutné si představit v poměrně holé, pastevecké krajině a pak lokality jako např. Lomec u Vodňan nabývají zcela „anglické“ zasazení do krajiny včetně kontinuity mohyly a poutního místa s centrální, kruhovou dispozicí. A protože místa přitahují lidi, nedivíme se návštěvám Julia Zeyera a jeho přátel právě na kouzelném Lomečku.
Podobným způsobem můžeme uvažovat např. o skupině mohyl v mírném svahu Popelové hory naproti Obřím hradům na Šumavě. Leye málokdy procházejí prehistorickými sídlisky, ale často se jich dotýkají, jakoby se jednalo o nějaké zóny moci schopné zhoubného působení. Pravěké osady mají obvykle nepravidelně oválný tvar, ale část valu bývá rovná – ta často označuje důležitou krajinnou linii napojenou na vztyčené kameny nebo mohyly. Velmi důležitý je vztah leyí k brodům a malým vodním nádržím umělého i přirozeného původu. Leye se dotýkají okrajů rybníků nebo procházejí umělými ostrůvky v jejich středu. Směřují k řekám. Vztyčené kameny mívají podle lidových pověstí spojitost s vodou – jsou to zátky zabraňující, aby podzemní voda nepřetekla, jindy chodí v noci pít vodu do blízké nádrže nebo hlídají řeku. Je pravděpodobné, že část menhirů měla nějaký vztah k úrovni spodních vod a tím k úrodě.
|
Eseje Václava Cílka na serveru Ekolist.cz
Esej Čáry na těle bohyně je převzata z knihy Krajina z druhé strany, která vyšla na podzim roku 2009 a o níž podrobněji píšeme tady. Se svolením autora jsme postupně publikovali pět nepříliš dobře dostupných článků z knihy, tento je čtvrtý, předposlední z nich. |
Zároveň má vodní bariéra magickou funkci. Mohyly bývají navrženy z materiálu vykopaném v příkopu a tento příkop byl často zatopen vodou. Voda často symbolizuje řeku mrtvých, která vystupuje v tolika odlišných kulturách v podobě např. podzemního Stygu s převozníkem Charónem. Ostrovy v jezerech a řekách jsou pak velmi často kultovními místy jako např. ostrov sv. Kiliána při soutoku Vltavy se Sázavou. Staré cesty pak dosti často vedou na dně malých nádrží, jak Watkinsovi potvrdili farmáři čistící v době sucha rybníčky – zdá se, že zde svou roli sehrála skutečná i rituální očista lidí, zvířat i povozů.
Většina leyí, které Watkins znal, byla orientována vzhledem k tvarům reliéfu, ale ne vůči astronomickým objektům. Watkonsovy leye nebývaly delší než 5 km a obvykle spojovaly několik málo objektů. Dnes stále častěji uvažujeme o přímých liniích dlouhých až stovky kilometrů a spojujících až 20 důležitých objektů, ale celá záležitost si ještě vyžaduje důkladného přezkoumání. Za prokázanou můžeme považovat linii sv. Michaela, která prochází ve slunovratovém směru celou Anglií a na níž leží tak význačné objekty jako Stonehenge nebo Glastonbury. Indicie pro rozeznání takové linie jsou v zásadě dvojí – jednak se orientujeme podle jmen zasvěcení – často to bývají svatyně sv. Jiří, Archanděla Michaela a Panny Marie, anebo podle směrů slunovratových linií.
Svatý Jiří zemi otevírá a proto mu patří letní slunovrat. Svatý Michael jako nebeský sv. Jiří zemi zavírá a proto mu patří zimní slunovrat i funkce važiče mrtvých – chtonického božstva těch, za kterými se zavřela zem. Královna nebes pak velmi často navazuje na dlouhou linii bohyní, jež bývaly královnami země. Anglický lidový zvyk zapalovat na Michaelově linii ohně při východu Slunce o zimním slunovratu tak můžeme interpretovat jako pomoc Slunci nalézt cestu oblohou. Pro prehistorické společnosti je vždy důležitější linie slunovratu než linie rovnodennosti, protože při slunovratu se Slunce na obzoru krajiny zastavuje, váhá, nehýbá se a je třeba mu pomoci nějakým obřadem. Zřejmě z podobného důvodu byly důležité body obratu Měsíce a některých planet, to znamená jejich nejsevernější či nejjižnější východy a západy nad obzorem.
Zatím se zdá, že malé ley linie propojují místní objekty a nejsou astronomicky orientovány, zatímco dlouhé linie spojují význačné objekty a jsou poslušny kosmického řádu. Ještě počátkem století bylo mnoho ley linií označeno neopracovanými malými kameny, vysokými třeba jen 30 cm, které měly tvar komolého kužele nebo, pokud byly větší, tvar oltáře takového typu, s jakým se dodnes můžeme setkat např. v Indii. Watkins těmto kamenům říká „mark stone“, tedy ukazatele. Zřejmě měly řadu funkcí od skutečných ukazatelů směru až po obětní a různým způsobem magické kameny. Nejváženější z těchto kamenů stávaly na křižovatkách cest, což jsou pozoruhodně stabilní rysy krajiny dokonce i v přírodě, že se průběh cest během staletí mění.
Význačné kameny bývaly označovány jako Kingstone, neboli Králův kámen (u nás na řadě míst např. u Doks a Znojma). Ty jednak označovaly hranice královských držav, anebo sloužily jako „knížecí stolce“. To jsou kameny, na kterých se král spojoval se zemí. Nejdůležitější králův kámen je umístěn pod britským korunovačním trůnem ve Westminsterském opatství v Londýně. Kamenné ukazatele archaického vzhledu je občas dodnes možné nalézt podél cest. Mohou být přitesány jako milníky nebo podstavce křížů.
Jiným zajímavým rysem krajiny jsou staré úvozy, které mohou být v Anglii ještě starší než římská kolonizace, ale v Číně zasahují až 5000 let do minulosti. V samotné Praze je možná nejstarším dochovaným architektonickým prvkem obyčejná polní cesta z třetího tisíciletí před Kristem, která vede k bráně valu na ostrožně Zámka u Bohnic. Watkins líčí svůj zážitek, kdy za temné noci nalezl svoji cestu jenom díky tomu, že zachytil směr daný zářezem cesty na obzoru nejbližšího kopce. Podobné umělé zářezy mívaly asi hlavně orientační charakter. Dobrým příkladem by mohl být zářez tzv. Železných vrat na Cegeru u Brzotína ve Slovenském krasu.
 |
||
|
"V Čechách zatím nebyla ley liniím věnována téměř žádná pozornost ... Pokud bych postupoval pocitově a srovnával jihoanglickou krajinu s částmi Čech, cítil bych se velmi podobně nejméně ve dvou oblastech. První leží severozápadně od Prahy mezi Budčí, Makotřasy a Slaným," píše Václav Cílek. Na snímku rotunda sv. Petra a Pavla na Budči u Zákolan, nejstarší funkční stavba v ČR.
|
||
| Foto: Aktron/Wikimedia Commons |
Watkinsovou základní myšlenkou je, že v krajině existuje síť řady přímých linií, které interpretuje jako staré cesty spojující profánní i kultovní místa. Podobně i v Čechách pozorujeme cesty mířící přímo na věž kostela a předpokládáme, že toto spojení vůbec nemusí mít nějaký kultovní ráz, ale že se vozkové snažili pohybovat po co nejkratší trase a orientovali se přitom na nejvyšší bod, který jim zároveň ukazoval střed osady. Za Marie Terezie je napřimování cest a jejich orientace na věž kostela běžný jev.
V Čechách nebyla ley liniím věnována téměř žádná pozornost s výjimkou M. Špůrka, který odhalil geometrickou síť spojující české menhiry i pražské románské a ranně gotické kostely. Přestože můžeme předpokládat, že ve staré sídelní oblasti rozkládající se zhruba v severní polovině Čech můžeme na ley linie narazit. Pokud bych postupoval pocitově a srovnával jihoanglickou krajinu s částmi Čech, cítil bych se velmi podobně nejméně ve dvou oblastech. První leží severozápadně od Prahy mezi Budčí, Makotřasy a Slaným. Druhá oblast je tvořena enklávou kostelíků mezi Kolínem, Čáslaví, Kutnou Horou a Přeloučí. Zde bych začal své pátraní, ale podezřelá je celá oblast vztyčených kamenů stejně jako jihočeské pánve a jejich okolí.
Mým hlavním popudem pro napsání tohoto článku je určitý druh spirituální ekologie. Objevíme-li totiž leye i v běžné české krajině, je pravděpodobné, že mnoho zapomenutých míst dostane nový význam a že tento význam přitáhne zadumané poutníky a místa ožijí. Děje se tak u českých menhirů, kde velmi často můžete nalézt drobnou vzpomínku-obětinu jako je hrst obilí nebo kytičku. Tomu dřív nebývalo. A protože místa rostou úctou, je zde naděje na duchovní probuzení zanedbané české krajiny, přes kterou lidé migrují, ale v níž již téměř nebydlí. Naděje na vytvoření krajiny domova.
Řecký výraz pro místo – „topos“ znamená také styl, ráz či charakter a blíží se tomu, čemu Římané říkali „génius loci“. Je to víc než určení nějakého bodu na mapě, protože v „topos“ je skryt i náznak toho, jak místo funguje v krajině a jak působí na naše vnímání. Jedno z hebrejských slov pro místo – „makom“ zachází ještě dál. Chápe makom jako místo v srdci spojené s jinými místy a neustále vyvažované ve své poloze sítí vztahů k Bohu, rodině, komunitě, k myšlenkám a abstraktním pojmům. V hebrejském myšlení je makom kotveno ve vnitřním prostoru Smlouvou a ve vnějším prostoru Chrámem.
Každé místo má dva nedělitelné aspekty – funkci ve vnější realitě a roli ve vlastním vnímání a cítění. Mám obavu, že pokud nerespektujeme vnější krajinu, ničíme něco uvnitř a na zemi se přestávají rodit básníci jako byl Vaughan či Traherne. Důležitá je celá země stejně jako je důležitý celý člověk a nejenom síť akupunkturických drah a bodů v jeho těle. Je však nutné respektovat spirituální kostru krajiny, jejímž důležitým prvkem je posvátná geometrie ley linií.
Při kolonizaci Islandu byly jednotlivé usedlosti zakládány v přesně určených vzdálenostech, které byly násobky posvátných čísel. Z chaosu stvoření vznikl kosmos, tedy řád, civilizace. Od nejasného pravěku až do vrcholné gotiky byl svět na zemi chápán jako odraz světa na nebesích. Řád byl dobrem, protože přicházely-li deště pravidelně a pole rodila tak, jak měla, lidé neumírali hladem. Každá mimořádná kosmická událost, jako třeba kometa, byla narušením řádu a předzvěstí válek a nemocí. Nejdokonalejším druhem řádu, který měl člověk k dispozici, byl řád vesmírných pohybů. Hvězdy i planety se pohybují po pravidelných drahách a jsou blízko nebi, podle tehdejších představ jen malý kousek pod ním. Jejich řádu člověk přizpůsoboval časový řád astronomického kalendáře i tvorby krajiny, ze které museli být vypuzeni démoni chaosu. Posvěcení skutečně znamenalo, zopakujeme Třeštíkova slova, polidštění krajiny.
Není náhodou, že cítě se podvedeni lidským řádem, jež se snadno mění v zlořád, hledáme síť vztahů, která není založena jen na ekonomické využitelnosti, ale respektuje také naše hlubší potřeby a možná i způsob, jakým je vesmír uspořádán. Důležitá část této sítě má podobu protínajících se linií podobných vzorů jako čáry na těla hliněných, neolitických bohyň země.
Poznámka: Článek byl psán v roce 1995 pro Analogon 15.
reklama
