https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/je-sobestacnost-nova-dobrovolna-skromnost
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Je soběstačnost nová dobrovolná skromnost?

21.8.2018 01:06 | PRAHA (Ekolist.cz)
Soběstačná permakulturní zahrada.
Soběstačná permakulturní zahrada.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Marta Kolářová
Ekologicky příznivý životní styl už dnes neznamená jen výměnu žárovek za úsporné, nákup biopotravin a třídění odpadků do barevných kontejnerů. Paleta udržitelných životních způsobů se velmi rozšířila a dřívější dobrovolná skromnost se oblékla do hávu nových trendů jako je udržitelná móda, permakultura či „zero waste“ (život bez odpadu). V souvislosti s udržitelností je dnes často skloňovaná i soběstačnost. Jak pojetí soběstačnosti rozšiřuje udržitelnou spotřebu? Může vlastní produkce jídla či kosmetiky nahradit leckdy odsuzovaný zelený nebo chcete-li „bio“ konzum? Je soběstačnost nová dobrovolná skromnost?
 

V posledním desetiletí se u nás více prosazují různé udržitelné, zelené či environmentálně příznivé životní styly. Rozšiřuje se vegetariánství a veganství, trendem je pěstovat si svou zeleninu či sbírat divoké rostliny k jídlu, budují se přírodní zahrady, rozmáhá se přírodní stavitelství, lidé dávají přednost přírodní kosmetice. K tomu se přidávají úplně nové směry jako život bez odpadu nebo udržitelná móda, které přesahují klasické způsoby recyklace. Kdo chce žít s přírodními materiály, staví si dům z obnovitelných zdrojů jako je hlína a sláma, a kdo bere recyklaci vážně, pořídí se kompostovací wc. Přibývá lidí, kteří si upravují domy na energeticky soběstačné tzv. ostrovní systémy. Environmentálně uvědomělý přístup k životu se projevuje i v nových rodičovských stylech nebo domácím léčení. Rozvíjí se komunitou podporované zemědělství, komunitní zahrady či dílny.

Environmentálně příznivý způsob života je už dlouhodobě předmětem výzkumného zájmu Hany Librové a jejich žáků, kteří spojují životní styl šetrný k přírodě s dobrovolnou skromností a zkoumají její generační přenos. V poslední době se ale rozrostla paleta eko životních stylů, lidí orientujících se na udržitelný životní styl značně přibylo a sdružují se v různých zájmových uskupeních a komunitách (permakultura, hnutí bez odpadu, biomatky apod.) a mají i svá mluvčí a média. V tomto textu se pokusím ukázat, že ekologicky příznivý životní styl už není jen záležitostí několika málo dobrovolně skromných jedinců a rodin, které se odstěhovaly na venkov, ale že se šíří v sítích a skupinách a to nejen díky alternativním médiím, které ho propagují, a sociálním sítím na internetu. Představím část sociologického výzkumu udržitelného životního stylu, který provádím v rámci projektu Strategie AV 21 Sociologického ústavu AV ČR (Globální konflikty a lokální souvislosti), a který je založen na analýze alternativních i běžných médií, pozorování a hloubkových rozhovorech s představiteli hnutí životního stylu a lidmi, kteří se snaží žít udržitelně a soběstačně.

Udržitelný životní styl a zelená spotřeba

Přístupů k udržitelnému životnímu stylu je celá řada, pohybují se na škále od zelené spotřeby přes antikonzumní jednání až k soběstačnosti a vlastní produkci.

Udržitelnou spotřebu můžeme chápat jako nahrazení nákupu výrobků a služeb, které nejsou šetrné k přírodě, takovými, které na ni mají menší negativní dopad. Patří sem konzumace biopotravin a lokálního ovoce, zeleniny či nově nákup květin, které nemusely cestovat na dlouhé vzdálenosti. Vedle toho se rozvíjí nakupování potravin, především sezónní zeleniny, ale i jiných produktů, v rámci projektů KPZ (komunitou podporované zemědělství), kdy se domluví skupina lidí a dopředu financuje ekozemědělce, který jim pak v průběhu roku dodává čerstvé potraviny. Udržitelná spotřeba zahrnuje i nákup eko čisticích prostředků a kosmetiky, používání látkových plen a alternativních hygienických produktů pro ženy (látkové vložky, kalíšky). Trh s biopotravinami a dalšími biovýrobky roste, a to nejen ve specializovaných prodejnách a restauracích, které přibývají ve velkých městech a rozšířily se i na maloměsta, ale i v supermarketech. Do udržitelné spotřeby dále patří například přechod na zelenou energii či pořízení solárních panelů, z hlediska dovolené je to třeba pobyt na ekofarmách, ekologicky si můžete zařídit i pohřeb.

Prohlídka soběstačné zahrady.
Prohlídka soběstačné zahrady.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Marta Kolářová

Problém se spotřebou bioproduktů je ten, že česká společnost je úplně nepřijala a spojuje je s luxusní spotřebou, zejména v souvislosti jejich cen, kterou si mohou dovolit jen lidé s vyššími příjmy. Udržitelná spotřeba tak bývá nálepkována jako „zelený konzum“ a v médiích prezentována spíše negativně. Setkala jsem se i s označením lidí, kteří se snaží o zelenou spotřebu, za „bioburžoazii“.

Další podskupinu udržitelných životních stylů můžeme oproti tomu nazvat „antikonzum“, kam bych volně zařadila dobrovolnou skromnost či jednoduchost, „downshifting“ (zpomalení životního tempa, orientace na jednoduchost a spokojenější životní styl místo materiálních hodnot) a nekonzumní jednání ve formě odmítání určitých neetických výrobků či služeb z důvodů environmentálních (poškozování přírody, zvyšování uhlíkové stopy) či sociálních (dětská práce, vykořisťující zaměstnání). Do takového ekologického životního stylu by jistě patřilo nelétání letadlem, cestování pouze lokálně a pozemními dopravními prostředky, nakupování bez obalu, šetření vodou, snížení konzumace masa nebo přechod na rostlinnou stravu (vegetariánství, veganství), omezení jízdy autem, recyklace, či používání oblečení a věcí z druhé ruky, které se dnes propaguje jako udržitelná móda.

Jako třetí typ přístupu k udržitelnosti vidím snahy o soběstačnost a vlastní výrobu potravin, obydlí či věcí denní potřeby (více níže).

Udržitelný životní styl v praxi

Lidé, kteří se vydali cestou udržitelného životního stylu, se pokoušejí do svého života včlenit různé přístupy a kombinovat různé prvky. Neznamená to, že všichni praktikují všechny složky udržitelného životního stylu ve všech oblastech, ale některým se daří začlenit celou paletu změn směrem k udržitelnosti do své každodennosti. Příkladem je rodina, která propaguje kontaktní rodičovství a k přírodě šetrný životní styl:

(…) dcery nenosily díky bezplenkové komunikační metodě pleny, víc než v kočárku byly v šátku u mámy nebo u táty, nejsou očkované, nechodí pravidelně k lékaři, protože nemoci řeší tahle rodina primárně homeopaticky. (…) nakupují zdravé a lokální potraviny, používají ekologickou drogerii a přírodní kosmetiku. Už několik let nemají televizi ani ledničku. Na Vysočině staví svépomocí slaměný dům a zakládají permakulturní zahradu (Pravý domácí časopis 1/2013, str. 5) Při přechodu na udržitelný životní styl a především udržitelnou spotřebu je nutné neustálé rozhodování, aktivní přístup k informacím ohledně původu a složení potravy, oblečení či energií. V praxi je tak člověk neustále vyzbrojen arzenálem vědomostí: Takový uvědomělý spotřebitel má v hlavě kalkulačku kilometrů, mapu světa, haldu přečtených článků o fair trade, tabulku škodlivých aditiv. (Pravý domácí časopis 3/2017, str. 48)

Někdy jsou ty volby obtížné, neboť jednotlivé hodnoty a identity jedince mohou stát v protikladu, nebo je potřeba dát v určitém případě přednost naplnění jednoho aspektu udržitelného životního stylu před jiným. Dilema ohledně volby při nákupu potravin může například představovat snaha o to, jíst biopotraviny a zároveň redukovat odpad:

Zároveň jsem zažila i značně frustrující okamžiky. To když stojíte před potravinou, kterou vaše děti milují, a vy ji „nemůžete“ koupit, protože je v plastu. (…) Pro mě osobně byly nejhorší volby ve chvíli, kdy kvalitnější potravinu (v mém chápání bio) nebylo možné koupit bez obalu, kdežto tu méně kvalitní ano. Jakou cestou se pak vydat? Podpořit ekologického farmáře, nebo ušetřit plastový obal? (Pravý domácí časopis 2/2017, str. 53).

Biopotraviny také nemusejí být všechny zdravé (například bio bůček nebo alkohol), nebo se dostane do konfliktu snaha o etický přístup ke zvířatům a odmítání živočišných produktů s preferencí lokálních potravin, například vajec od domácích „šťastných“ slepic. Řada potravin, které se považují za zdravé nebo dokonce až za „superfoods“ jako jsou chia semínka, quinoa či kokosový olej jsou dováženými plodinami, které se nepěstují v naší lokalitě, a tudíž jsou z hlediska udržitelnosti problematické. Nakupování potravin i vaření se stává vědou, a snaha o správnou volbu jedince může v každodenním životě unavovat i frustrovat.

Soběstačnost a domácí tvoření: vzít to do vlastních rukou

Pojem soběstačnost je dnes velmi skloňován, jde o termín, který dává název organizacím (Akademie soběstačnosti), knihám (Encyklopedie soběstačnosti, edici Klíč k soběstačnosti), kurzům a vzdělávacím akcím (Letní škola soběstačnosti), stojí v podnázvu či ve výčtu témat festivalů (Greenfest v Liberci, Allfestival Litoměřice 2016 s tématem soběstačnost, přírodní stavitelství, ekohospodaření) a tak dále. Propagátor soběstačnosti zařazuje začátek zájmu o soběstačnost časově: To bylo hlavně v roce 2012, kdy se očekávalo, že bude konec světa, to byl zájem o taková témata jako zemělodě a přežití.

Základem potravinové soběstačnosti je semenaření.
Základem potravinové soběstačnosti je semenaření.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Marta Kolářová

Soběstačnost se dnes stala populární záležitostí, ale je potřeba rozklíčovat, co se pod tímto pojmem skrývá. Soběstačnost má řadu projevů, přičemž některé se dají zařadit do praxe udržitelného životního stylu, a jiné už méně, i když s ním souvisejí, neboť lidé, kteří se snaží o soběstačnost v eko-bio oblasti, mají také sklon přistupovat soběstačně i k dalším sférám života jako je například rodičovství a vzdělávání (domácí porody, domácí vzdělávání).

Soběstačnost zde znamená převzetí zodpovědnosti za sebe, za své zdraví, za péči o své děti na sebe, svou rodinu, případně komunitu. Soběstačnost v tomto smyslu představuje odklon od veřejných institucí jako je zdravotnictví, porodnictví či školství, ale i zemědělství a průmyslové výroby a přenesení aktivity a zodpovědnosti zpět do domácnosti. Snahy o soběstačnost tak lze vnímat jako širší proces „deinstitucionalizace“, neboli odklonu od a nedůvěru v autority, expertní systémy a státní instituce. Soběstačnost tak můžeme chápat ve smyslu autonomie, to znamená samostatnosti, nezávislosti a odmítání vnucených pravidel společnosti, což někdy vede až k izolacionismu.

Soběstačnost se zdá být ideálem řady lidí, typické výpovědi jsou: „chceme být soběstační“. Se soběstačností se pojí výrazy jako nezávislost, svoboda, samozásobitelství, domácí, vlastní, z vlastních zdrojů. Dále jsem se setkávala se slovy, které se k soběstačnosti váží, ale které bych spojila do kategorie „do-it-yourself“ (DIY, „udělej si sám/a“): sámo dómo, svépomocí, vlastnoručně, homemade, ruční, tvoření či řemesla. Z analýzy vyplývá, že soběstačnost je cílem, ideálem, ke kterému řada lidí směřuje, chce ho dosáhnout. Ve vztahu k tomu je DIY (neboli kutilství, i když ten pojem jako takový se v eko-bio oblasti téměř nepoužívá) spíše metodou, praxí a procesem – dělání, tvoření, kutění – které si ale neklade tak vysoké cíle. V přístupu DIY nejde o to vyrábět si všechny věci denní potřeby a nikdy z toho neslevit. Tvořit doma neznamená nutně být soběstačný. Zatímco DIY představuje například občasné pečení vlastního chleba nebo domácí šití některých bot, tak soběstačnost by znamenala, že v oblasti zásobení se chlebem či botami nepotřebuji nikoho jiného, vyprodukuji si to (vždy) sám/sama.

Já jsem soběstačná v mastičkách, v kosmetice. Ale olej nakupuji, len nebo sezam si nevypěstuji na olej. Ale vím, jak si vyrobit krém nebo balzám na rty. (permakulturní lektorka a bylinářka)

DIY znamená sjednocení výroby a spotřeby v jedné osobě (či rodině), kdy se spotřebitelé aktivně a tvořivě zapojují do přeměny různých produktů.

Když bychom srovnali typy a množství věcí (či služeb), které lidé vytvářejí sami doma z hlediska soběstačnosti a DIY, tak paleta DIY praktik je širší. Zdá se, že by to mělo být obráceně: když chci být soběstačný, musím toho vyprodukovat více k naplnění potřeb mých i mé rodiny. Ale když odpadne imperativ povinnosti v rámci chápání soběstačnosti, tak pod hlavičkou DIY kreativita tryská více. Objevuje se tu tak i tvorba věcí ne nutně potřebných, ale milých a dekoračních nebo dárků. Na druhou stranu se DIY aktivita projevuje hodně v oblastech nezbytných potřeb jako je bydlení či potrava. V rámci DIY se uplatňuje také moment zkoušení a experimentování. Mnohem větší důraz se zde klade na emocionální stránku – mít radost z vyrobeného, tvořit s láskou nebo i z duchovních pohnutek. Doma vytvořené věci mají „duši“, vznikají výrobky „s jedinečným příběhem“, starým předmětům dá recyklace a opravy „nový život“. Takové vlastní výrobky či služby mají mnohem silnější energii, jsou originální a setkávají se s větší oblibou, i když nejsou až tak perfektní a dokonalé jako koupené.

V eko-bio kultuře si proto získávají popularitu různé recepty a návody na tvoření, například knihy jako „Děláme si to doma sami“ se sbírkou originálních nápadů na výrobu domácí kosmetiky a čistících přípravků, nebo „Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku“ s radami, jak vytvořit permakultulní zahradu. Ne všechno domácí tvoření ale spadá do oblasti udržitelného života. Například domácí vaření piva či výroba tzv. bosobot jako takové nejsou nutně ekologické, i když alespoň částečně omezí závislost na masové výrobě v nadnárodních firmách a třeba neetickou výrobu bot v robotárnách třetího světa.

Rozšíření udržitelnosti o soběstačnost a DIY

Když propojíme snahy o udržitelnost se soběstačnou a DIY praxí, dostáváme se do oblastí samozásobitelství potravinami (často v permakulturní formě), stavění svépomocí a energetické soběstačnosti v rámci přírodního stavitelství, a domácí výroby kosmetiky, čisticích prostředků a léčebných přípravků, které mohou i nemusejí souviset se snahami o bezodpadovost (zero waste).

Samozásobitelství čili produkce vlastních potravin, pěstování zeleniny, ovoce, brambor a dalších plodin dnes opět získává na popularitě. Nejde ale jen o pěstování a spotřebu potravin, kromě přímé spotřeby znamená i zásobení se „na zimu“, na uskladnění, s čímž jde nutně ruku v ruce umění zpracování potravin v různých formách jako je sušení, zavařování nebo kvašení; kromě pěstování vlastních produktů z vlastní zahrady zahrnuje i sběr v přírodě (například bylin); kromě pěstování a konzumace plodů představuje i semenaření, to znamená selekci a uchování semen na příští sezonu. S tím souvisí potřeba umět různé zemědělské práce (pěstování rostlin nebo třeba i chov a dojení zvířat, včelaření), ale i řemesla (pečení chleba, výrobu sýrů, tkaní či plstění).

Samozásobitelství v praxi popisuje na základě vlastní zkušenosti permakulturní lektorka a farmářka: Zeleninu pěstujeme to, co stihnu vysít a vysadit. Klasicky se snažím vždycky rajčata, papriky, okurky, cukety, červenou řepu, mrkev, cibuli, daří se tady dobře česneku. Zkoušeli jsme krmnou řepu pro zvířata, ale dostaly se tam ovce a všechno to sežraly, takže jsme neměli nic. Zkoušela jsem černý kořen, polníček, bylinky, i léčivky, abych měla na léčení. Třeba diviznu a slézy. Nesnažím se úplně všechno, protože to by se člověk úplně zbláznil, ale ty základní věci, brambory pěstujeme. Ty základní potraviny, které si můžete uskladnit na zimu.

Řada lidí, kteří chtějí praktikovat samozásobitelství, se tak stěhuje z měst na venkov, do vesnice či na samotu. Zahradničení se dnes nese v duchu tvorby „přírodních“, „permakulturních“ či „rodových“ zahrad, které respektují přírodní procesy, cykly a soužití jednotlivých druhů rostlin a živočichů. Místo chlorovaných bazénů si lidé pořizují přírodní jezírka, obracejí se k sázení starých odrůd stromů (například oskeruší či mišpulí), na zahradách se opět objevují kompostéry, v domácnostech pak vermikompostéry využívající žížaly v uzavřeném prostoru.

Soběstačnost se projevuje také v oblasti stavění domu svépomocí. „Eko-bio“ lidé často staví své „přírodní“ „organické“ domy či jurty sami, „vlastníma rukama“ či s dopomocí alternativních odborníků. Stejně tak se angažují i ve vlastní úpravě interiéru, vyrábí si nábytek, aplikují hliněné omítky, staví si vlastní kamna. Řada lidí dnes dává přednost stavění z přírodních obnovitelných materiálů a staví domky ze slámy s hliněnými omítkami zateplené ovčí vlnou či konopnou izolací. Někteří žijí celoročně v maringotkách, jurtách, v „ostrovních systémech“ – domech odpojených od všech sítí s vlastními solárními panely, či dokonce pod zemí v zemělodích z recyklovaných materiálů. Někteří recyklují vodu i odpady, pořizují si kompostovací záchody, perou v dešťové vodě nebo čistí vodu v kořenové čističce. O soběstačnost usilují často v oblasti získávání energie a zdrojů, tady soběstačnost vystupuje spíše ve smyslu nezávislosti na velkých dodavatelích energie. Tento přístup k životu ovlivnila mezinárodní hnutí jako permakultura či hnutí rodových statků inspirované romány Anastázie od Vladimira Megreho, které inspiruje k pořízení si rodového statku, minimálně s hektarovým pozemkem, postavení přírodního domu, pěstování vlastních potravin a soběstačnému životu.

Tvoření se rozvíjí i v oblasti výroby domácí drogerie a kosmetiky, často za použití tradičních čisticích prostředků (jako je ocet, soda, sůl), případně se vymýšlí nové postupy, jak dosáhnout kýženého výsledku s použitím jen obyčejných věcí (například tzv. metoda „no poo“ představuje mytí hlavy žitnou moukou nebo jen čistou vodou). Soběstačnost se projevuje i v domácím léčení stravou, bylinami, bez prášků a návštěv lékařů. Lidé využívají přírodní prostředky, jako jsou byliny a koření, které se doma zpracovávají na čaje, masti, oleje a podobně.

Semenaření. Bez toho se na soběstačné zahradě neobejdete.
Semenaření. Bez toho se na soběstačné zahradě neobejdete.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Marta Kolářová

Motivace k soběstačnosti a DIY

Proč vlastně lidé chtějí být soběstační? Co je k tomu vede? Významný důvodem je touha po nezávislosti: nemuset nakupovat produkty od jiných, především od velkých firem, korporací a řetězců, které ovládají globální trh a vytvářejí závislost. Motivem k soběstačnosti je často touha po svobodě, například v případě bydlení po svobodě od dluhů a placení hypotéky. Silně se tu projevuje i touha po autonomii a individualismus – dělat si věci po svém. Dokázat si, že „to dokážu“, dokázat si postavit dům, dokázat se uživit ze země, na které žiji.

V rozhovorech také zaznělo, že snaha o soběstačnost souvisí i s obavami o budoucnost a odcizením: Jednak se lidi opravdu bojí nějaké katastrofy nebo zhoršování podmínek a opravdu se chtějí naučit nějaké věci, díky kterým by se jim líp žilo v nějakých těžších podmínkách. A jednak si myslím, že už lidi mají dost toho odcizení, že používáš věci, o kterých vůbec nevíš, jak se dělají, a někdo ti je prodává a pořád za všechno jenom platíš, vlastně abys měla tu svoji úzkou specializaci. Tak to už lidi přestává bavit. Chtějí se věci učit pro tu radost. (permakulturní lektorka a publicistka)

Ekologické motivy jsou také důležité, ale souvisejí spíše s hodnotami obratu k přírodě, touze po kontaktu s přírodními materiály a odvrácení se od „chemie“. V pozadí těchto motivů stojí zdraví, zejména zdraví dětí. Kromě sledování dopadu věcí, s kterými se denně setkáváme, na naše tělo a mysl, je tu zároveň patrná snaha mít pod kontrolou proces výroby. U některých souvisí snaha si zpracovávat doma například potraviny či kosmetiku z důvodu odmítání nákupu zboží v obalech a plýtvání obalovými materiály.

Motivem k soběstačnosti může být i návrat k rodinné tradici, ačkoli jsou slyšet stesky nad tím, že prarodiče (i třeba díky kolektivizaci) potřebné know-how dál nepředali a dnes se musí znovu pracně objevovat.

Vedle všech těchto důvodů je významná i motivace emocionální. Z toho, co si vyrobím, mám zkrátka dobrý pocit. Vedle toho hraje i roli mít vazbu na něco vlastního a projev originality a osobitosti v daném výrobku. Na výsledek své práce může být člověk hrdý, navíc se v procesu tvorby naučí trpělivosti a zručnosti. Pro některé lidi je tvoření základní životní potřebou, jiní ho vítají jako formu odpočinku a relaxace od svého zaměstnání nebo vyplnění volného času. Řada jedinců chápe DIY praxi jako seberealizaci a mnoho z nich pociťuje radost z tvoření.

Chybou by ale bylo opomíjet ekonomické důvody, jednak z toho důvodu, že některé přírodní materiály například ke stavbě jako je sláma a hlína jsou levnější než klasické a dají se získat lokálně. Vyrobit nebo postavit věci sám/sama tak vyjde levněji. Na druhou stranu jsou jiné eko-bio produkty mnohem dražší než konvenční, a proto je ekonomický motiv pro vlastní vytváření významný, a to obecně pro střední a nižší vrstvy, ale i pro určité segmenty společnosti, například matky samoživitelky, které si drahé eko-bio produkty nemohou dovolit, tak si je vyrábějí ze základních surovin.

Cílem je tak spojit ekologický a ekonomický motiv, vyrobit si něco „za pár korun a bez chemie“. To je případ řady výrobků domácí kosmetiky a péče o domácnost (tablety do myčky „za pusu“). Výroba domácí kosmetiky skýtá možnost kontrolovat proces výroby i původ jednotlivých složek, vynechání nezdravých komponent, které se jinak vyskytují v konzervovaných průmyslově vyráběných produktech. K výrobě domácí kosmetiky je potřeba jen obyčejné nádobí z běžné kuchyně, takže lze vyrábět bez složitého vybavení. Hlavním motivem je tu kromě dopadu na přírodu efekt na zdraví.

Od zavařenin k „zavřeninám“: odlišnosti eko a socialistického kutilství

Samozásobitelství či stavba domu svépomocí u nás není nic nového pod sluncem, naopak tu má dlouhou, socialismem posílenou tradici. Nicméně eko-kutilství se od toho předrevolučního v řadě věcí liší. Nejvýraznější rozdíl spočívá v dnešním obratu k přírodě. Zatímco v období normalizace vládla obliba umělých materiálů, eko-kutilové jednoznačně dávají přednost přírodnímu a přirozenému před „chemií“, ať už v jídle, oblečení, domově, kosmetice či léčivých přípravcích. Preferuje se to, co je „pravé“ „domácí“ oproti průmyslově vyráběnému. Zatímco pro socialismus byly typické zavařeniny konzervující potraviny i čas, tak oproti tomu se dnes experimentuje se „zavřeninami“ obsahující živé plody. Návrat k tradici neznamená návrat do normalizačního období, ale spíš do mytických časů našich babiček a prababiček, které ještě neztratily kontakt s přírodou, žily převážně na venkově, uměly tradiční řemesla a zvládaly hospodařit. Na druhou stranu je potřeba zmínit, že řada dnešních eko-kreativců přiznává, že se inspirovala i svými rodiči – socialistickými kutily: tátou „všeumělem“, který doma věci spravoval, případně postavil svépomocí dům, mámou, která zavařovala a šila či pletla oblečení na děti.

Kutilství normalizační éry bylo spojeno s dočasným (víkendovým, dovolenkovým) únikem na venkov, na chaty a chalupy. Dnes se váže na reálný a trvalý (nebo alespoň dlouhodobý) přesun na venkov, do vesnic, či ještě lépe dále – na samoty, louky, bývalá pole, kde se na hektarových pozemcích na zelené louce zakládají „rodové statky“ (výjimečně také ekokomunity). Romantizované jsou především představy o obratu k tradičním činnostem spojeným se životem na venkově (kosení, včelařství, pečení chleba, pěstování zeleniny), ale eko kutilství se nevyhýbá se ani městu (podomácká výroba bot, či mletí zrna). Model dočasného úniku z města ale nezanikl zejména pro lidi, kteří kombinují výhody života ve městě i na venkově.

Za normalizace šlo především o únik do soukromí, což často přetrvává, někdy i ve formě „ostrovního systému“, ne však z důvodu odporu k režimu, ale z touhy po nezávislosti na institucích a korporacích. Úspěšnými se ovšem stávají ti, kteří se dokáží sdružit ať už s podobně smýšlejícími či v místní komunitě. Zejména ve městech zakládají komunitní zahrady, komunitní centra, společenství okolo alternativních škol a školek – společně pěstují zeleninu, organizují různé kurzy, společně tvoří.

Nově eko kutilství ovlivňuje samozřejmě internet a sociální média, ale i nárůst role alternativních expertů, kteří se lektorováním v oblasti soběstačnosti a výukou řemesel začali živit. K získávání znalostí, návodů a zkušeností a pro komunikaci mezi eko kutily se využívají nejmodernější technologie. Vypadá to, jako by počítače a chytré telefony už byly tak běžnou součástí našeho života, že už se vnímají jako neviditelné. Eko-bio lidé se neobrací k přírodě a tradici tak, že by se jich zbavili. To udělá možná jen pár „radikálů“.

Svépomocí postavený slaměný domek.
Svépomocí postavený slaměný domek.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Marta Kolářová

Závěr

K udržitelnému, zelenému či k přírodě šetrnému životnímu stylu vede řada cest. Vzhledem k tomu, že je obtížné obsáhnout všechny oblasti života a spotřeby, jednotliví lidé se, ačkoli se snaží kombinovat více prvků, zaměří spíše na některé. Udržitelný životní styl už dnes nelze chápat jen jako zelenou spotřebu a nákup bio výrobků nebo naopak omezování svých potřeb a život v dobrovolné skromnosti, neboť součástí životního stylu ohleduplného k přírodě je i tvoření a vyrábění vlastních produktů. Snahy o soběstačnost a DIY aktivity tak výrazně rozšiřují možnosti udržitelného životního stylu a zároveň představují propojení spotřeby i produkce v jedné osobě (rodině, komunitě). Kdo mluví o „bioburžoazii“ zaměřené na luxusní a okázalou spotřebu bio výrobků, opomíjí velkou sféru rukodělné a řemeslné práce, která rozšiřuje sféru eko spotřeby na udržitelnou výrobu-spotřebu, a která se zase vrací zpět do domácností a komunit. DIY praxe je jednak strategií střední třídy a méně majetných, kteří si nemohou dovolit nakupovat pouze bio výrobky, jak se svým vlastním každodenním životem a spotřebou s ním spojenou angažovat v oblasti udržitelnosti a nepoškozování přírody, ale soběstačnost zároveň propagují některé celebrity a třeba i lékaři. DIY aktivity představují také renesanci tradičního českého kutilství, i když v jiném, „eko-bio“ hávu, přičemž jsou zároveň ovlivněné zahraničními hnutími jako je permakultura, hnutí rodových statků, hnutí zero waste, či hnutí potravinové suverenity.

A kam zmizela dobrovolná skromnost? Určitě se nevytratila, naopak pomáhá soběstačnosti, protože když máme nižší potřeby, tak je snadněji svou vlastní aktivitou naplníme. Ke změně došlo v tom, že dobrovolná skromnost je jako pojem v dnešní eko-bio oblasti spíše neviditelná, protože výše zmíněná mezinárodní hnutí se snaží přilákat lidi na jiné ideály a mluví raději o soběstačnosti, svobodě, zdraví, hojnosti, či radosti. Domnívám se dokonce, že pokud se udržitelný životní styl rámuje jako zdravý životní styl, má větší šanci na úspěch. Když je dobrovolná jednoduchost nedílnou součástí nějakého udržitelného životního stylu, jako je třeba život bez odpadu, tak je přejmenována na minimalismus.

Soběstačnost jako přístup k životu odráží širší procesy pozdně moderní společnosti, pro které je typický rozmach individualismu a přebírání zodpovědnosti za svůj život a zdraví na sebe. Může být i reakcí na ekonomickou krizi, ale především představuje nedůvěru ve veřejné instituce různého druhu a oblast velkého byznysu. Snaha o soběstačnost především zosobňuje touhu po tom být tvůrcem svého života a získat nad ním moc (v sociologii bychom pro to použili těžko přeložitelné termíny agency a empowerment) a pomáhá naplnit potřeby kreativity. Vzít věci do vlastních rukou považuji za důležitý výraz, který zrcadlí to, že ruce (a nejen hlava) jsou prostředek ke změně. Nestačí si souvislosti našeho života na planetě pouze uvědomovat, ale důležité je začít něco dělat. Mohla by DIY praxe a soběstačnost, pokud by se uplatňovala do důsledků, představovat obejití (zeleného) konzumu vůbec? O překážkách a limitech na cestě k soběstačnosti ale až příště.


reklama

 
Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Kolářová Marta
Marta Kolářová
Autorka pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR, věnuje se environmentální sociologii.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (62)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

JS

Jiří Svoboda

21.8.2018 12:19
Fajn esej.

Zkusme si ale říci, co je vlastně myšleno soběstačností. Podle mne je to pouhá redukce toho, co si bereme od průmyslové společnosti, dejme tomu na polovinu, s tím, že nás to stojí spoustu úsilí navíc (to nemusí být na škodu, volného času máme dost) a vyžadujeme nadstandardní množství prostoru (to může být v případě zvýšeného zájmu dosti limitující a dělá tak koncept neudržitelným).

Jsem každopádně zastáncem skromnosti a maximálně účelného využívání produktů ať už přírody nebo průmyslové velkovýroby. Kombinace obojího na jedné straně umožňuje dostat se do koridoru udržitelného rozvoje, na druhé straně to může být hrobařem nastaveného systému vyžadujícím, aby se peníze co nejrychleji točily a utrácely za blbosti.

Asi velký problém u lidí, kterí se vydali cestou "soběstačnosti" je fakt, že si ani vlastně neuvědomují, že stále využívají spoustu výdobytků moderní doby a jsou jakýmisi "černými pasažéry", kteří si od rozvinuté společnosti málo berou, a to jen když a co opravdu potřebují, a tudíž jí i málo platí, a ten rozdíl musejí doplácet ostatní. Je to jako když mám studnu a kupuji si z vodovodu jen vodu na pití a vaření a nebo mám solární elektrárnu, a kupuji elektřinu, jen když je zataženo. Ty sítě musel někdo draze vybudovat a jejich provoz není levný, a tyto náklady se vlastně nespravedlivě rozdělují podle výše spotřeby. Pokud je takových lidí v systému málo, vsákne se to, pokud jich však bude většina, nastanou vážné problémy! Toto rozhodně není řešení pro většinovou společnost a toho by si měli být ti "samostatní" vědomi a rozhodně by neměli být šmahem dáváni ostatním za vzor.
Odpovědět
MK

Marta Kolářová

22.8.2018 15:41 Reaguje na Jiří Svoboda
Určitě máte pravdu, souhlasím. Jsou lidé, kteří se jakoby odstřihnou od "systému", například ve formě ostrovních systémů, ale na společnost jsou nadále napojeni třeba tím, že pobírají důchod. Zatím je vždycky možnost se do systému vrátit. Budu se tomu ještě věnovat v dalším článku.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

22.8.2018 16:23 Reaguje na Marta Kolářová
Budu se těšit!

Já však považuji nejvíce důležité dostat se do koridoru udržitelného rozvoje. Tam se možná prvky soběstačnosti či družstevničení uplatní, mnohem důležitější je ale asi co nejefektivněji využít již existujících poznatků. Tam bota šíleně tlačí, co už víme, nedokážeme efektivně využít, přesto se bádá dál a dál.
Odpovědět

Jan Škrdla

23.8.2018 17:01 Reaguje na Jiří Svoboda
Podle Vaší definice jsem vlastně také černým pasažérem. Sice nemám studnu, ale pokud to jde používám dešťovou vodu chytanou do nádrže. Solární panely taky nemám, ale elektřinu používám hlavně na svícení (+ počítač, vaření v rychlovarné konvici, asi před měsícem jsem poprvé v roce zapnul lednici), takže na mě energetická společnost moc nevydělá.
Navíc pracuji pro obec, takže jsem placený převážně z peněz vybraných na daních.
Nespravedlnost v tom nevidím. Ať sítě dotují ti, co mají nadměrnou spotřebu vody (např. k napouštění bazénu nebo zalévání trávníků) nebo elektřiny.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

12.10.2018 09:38 Reaguje na Jan Škrdla
Industriální společnost rozhýbali lidé jiného typu než jste vy. Dal jsem černého pasažéra naschvál do úvozovek, aby to bylo chápáno obrazně. V rozvinuté společnosti všichni profitujeme z nějaké práce ostatních, aniž bychom právě tam přispěli, a jsme tu tudíž černými pasažéry (někdo více, někdo méně) v nehanlivém smyslu. Mně šlo o to si tento aspekt uvědomit, a brát ho v úvahu při objektivním hodnocení soběstačnosti a skromnosti.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

12.10.2018 09:41 Reaguje na Jan Škrdla
Ale bez těch sítí byste asi moc rád nebyl.
Odpovědět
ig

22.8.2018 12:12
Soběstačnost ve všech podobách je jen takové kuriózní hobby. Realita je spíš taková, že většina soběstačnostních aktivit má nižší efektivitu než totéž dělané s využitím dělby práce, neboli v dnešním světě průmyslově. Soběstačník spotřebuje na dosažení stejného cíle víc zdrojů (například obsadí víc zemědělské půdy) než když se zapojí do standardní ekonomiky, která díky velkovýrobě pracuje s jinak nedosažitelnou účinností. Pokud chce někdo "šetřit svět", nechť raději zvolí strategii skromnosti a asketismu, než kult soběstačnosti :-)

Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

22.8.2018 14:11 Reaguje na
Velmi výstižně řečeno!

Hra na soběstačnost je ale společensky mnohem přívětivější než třeba provozování motokrosu. Každý chce mít záliby a tato rozhodně není až tak špatná. Jen se není až tak moc čím chlubit.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

24.8.2018 11:15 Reaguje na
Neviděl bych to tak černobíle..
On ten kult efektivní velkovýroby má taky svá ale, která spočívají v externalitách. Resp. je třeba si definovat, co je myšleno tou efektivitou. Pokud na to nazírám z pohledu toků energie a hmoty, pak lokální maloprodukce může (a bude) efektivnější, než-li doprava "efektivně" masově chovaných králíků z Číny apod. Ono to je efektivní z pohledu trhu, dotovaného levnou energií a nerovnými podmínkami (levnější pracovní síla apod.), ale když se na to podíváme spíše fyzikálně, tak to nedává smysl, řekl bych.
Nebo ne?
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

24.8.2018 13:48 Reaguje na Petr Dvořák
Tak odstraňme externality jejich řádným zpoplatněním a nechme každého dělat to, co považuje za správné. Samozřejmě, lehce se to říká,...
Odpovědět
ig

30.8.2018 11:24 Reaguje na Jiří Svoboda
To je svatá pravda, bohužel v současném světě nadvlády levice, která se naopak programově snaží externality všeho druhu skrývat do veřejných rozpočtů, je to opravdu obtížné.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

30.8.2018 14:26 Reaguje na
Řekl bych, že jde o obecný trend přisávání podnikatelských aktivit na státní rozpočet vedoucí k devastaci tržního prostředí. To, co je prezentováno jako podpora podnikání či regulace kapitalismu, je ve skutečnosti kopání hrobu kapitalismu za peníze daňových poplatníků
Odpovědět
ig

30.8.2018 11:22 Reaguje na Petr Dvořák
Ani to není úplně jisté. Samotná doprava je v současné době nesmírně efektivně zorganizovaná a je velice levná, v čemž je skryto i to, že doprava jednoho králíka z Číny spotřebuje doslova jen pár kapek nafty. Možná, že když lokální chovatel zajede starou stopětkou na obecní louku natrhat jetel, tak už spotřebuje víc paliva než kontejnerová loď na cestu z Šanghaje do Rotterdamu po vydělení tonáží nákladu.

Ekonomická pravidla se opravdu velmi těžko obejdou, protože je v nich skryto úplně vše, včetně spotřeby energie.
Odpovědět

30.8.2018 22:01 Reaguje na
Připadá mi to jako ta pohádka o neviditelné ruce trhu, která se u nás vyprávěla na začátku 90tých let.

Ani 100 ekonomů mě nepřesvědčí, že převážet věci z jedné strany planety na druhou, kromě případu lokálních přebytků a nedostatků má smysl.
To už rovnou můžete tvrdit, že je výhodnější dovážet sóju a pšenici z tropů než ji pěstovat u nás.
Odpovědět
ig

30.8.2018 23:39 Reaguje na
Moje námitka byla trochu jiná: že zdání může klamat a velkovýroba být ekologičtější než drobná výroba svépomocí. A taky že často je.

Dokonce si dovedu představit, že by mohlo být lepší (mohlo být - zatím není) vozit pšenici z Afriky než ji pěstovat tady. Tam jsou kraje, kde vzejde všechno co nasypete do země, skoro se o to nestaráte a máte dvě úrody do roka. Tady jen pořád jezdíte po poli traktorem, sypete do země chemikálie a modlíte se, aby bylo aspoň něco.

A ta neviditelná ruka trhu není mýtus. To je jen obrazný popis faktu, že lidé, každý sám za sebe, dělají to co se jim zdá být výhodné a na představy idealistů při tom kašlou. A kupodivu se přesto mýlí méně často než ti idealisté :-)
Odpovědět

31.8.2018 22:20 Reaguje na
Mě se ten nápad s vozením pšenice s Afriky zdá šílený a postavený na hlavu. Tento kontinent je přelidněný, úkolem tamního zemědělství by mělo být nasycení hladových krků v regionu. A zvyšovat rozlohu zemědělské půdy na úkor deštných lesů je cestou do pekel.

Co byste udělal se zemědělskou půdou u nás? Zalesnil byste ji, když to není tak moc ekonomicky výhodné? Nebo byste na ni pěstoval biopaliva? Nebo byste ji rovnou zastavěl?

Neviditelná ruka trhu - jako první se mi vybaví kuponová prevítizace (pardon privatizace).
Teď vážně:
Důsledky neviditelné ruky trhu v zemědělství: situaci ovládla velkodružstva, která dělají co je výhodné pro ně - vydolovat z půdy co se dá. Na představy idealistů (protierozní ochrany půdy, péče o krajinu, osevní postupy, zásobení potravinami, aj.) kašlou.
Její důsledky v lesnictví: trh ovládlo několik akciovek, které si dělají také co je pro ně výhodné. Jejich jednání, které také přehlíží představy idealistů (péče o les jako přírodní bohatství), spoluzavinilo současnou kůrovcovou kalamitu.
Odpovědět
ig

31.8.2018 23:27 Reaguje na
Co bych dělal s půdou upřímně nevím. Necítím se být takovým borcem abych si myslel, že o každém z těch čtyř miliónů hektarů správně rozhodnu. To musí po kouskách udělat majitelé té půdy, ne nějaký Brouk Pytlík od stolu šmahem za všechny :-)

Ale abych se nevyhnul odpovědi, řeknu co bych udělal s asi pěti hektary poblíž mého bydliště, které dobře znám. Samozřejmě kdyby mi patřily :-) a kdybych si s nimi mohl dělat co chci, bez ohledu na ZPF a územní plán. Dlouhodobě bych je pronajal jedné německé firmě, automobilovému dodavateli první úrovně, která v okolí hledá místo pro náhradu již nevyhovující továrny plus určité rozšíření výroby. Jen za samotný pronájem plochy nabízejí tolik co si tam současný majitel vydělá zemědělstvím. Takže bych měl stejné peníze a nemusel do té půdy ani kopnout, ba ani na ni vstoupit jak je rok dlouhý. Mimochodem, tímhle se liší průmyslové a zemědělské oblasti: pokud je výhodnější na půdě postavit továrnu, než ji obdělávat, jsme průmyslová země :-)

Ad Afrika: tenhle kontinent by byl schopný uživit celý svět, akorát by to tam museli mít dobře zorganizované. Pralesy by ani kácet nemuseli, to už beztak udělali. A nevím, co je špatného na tom provozovat zemědělství v nejúrodnějších oblastech světa. Naopak tam kde jde dobře průmysl se zase mají vyrábět stroje :-)
Odpovědět
DV

Daniel Višňovský

9.5.2020 22:06 Reaguje na
A je výhodné v ČR pěstovat pšenici, když 99 procent ropy do zemědělských strojů je potřeba dovést z jiného kontinentu?
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

31.8.2018 08:58 Reaguje na
Ta úvaha má nejméně dvě chyby na kráse. Zaprvé předpoklad, že lokální produkce bude z nějakého důvodu prováděna co nejméně efektivně. Zadruhé opomenutí téměř celého dopravního řetězce, tedy cesty k lodi, od lodi, chlazení masa atd. I tak si loď z číny vezme asi 30 ml nafty na kilogram králíka, co se mi podařilo tak narychlo dohledat a spočítat - to je opravdu pěkné, ale je to víc než pár kapek (btw. je to asi pětina energie obsažené v tom mase).
Odpovědět
ig

31.8.2018 13:30 Reaguje na Petr Dvořák
To se omlouvám, vyjdřil jsem se nepřesně. Napsal jsem "lokální chovatel", ale měl jsem vlastně na mysli drobného chovatele, který má pár kousků zvířectva jen pro svou vlastní potřebu. V jeho případě je nižší efektivita skoro automatická ve všech bodech, od získávání krmiva až třeba po vlastnictví nože na stahování králíků.

S těmi 30 ml máte také pravdu, není to pár kapek ale 600 kapek (počítáno jako pro vodu, pro mazut by to mohlo být trochu jinak). Nicméně myslím, že mou úvahu o spotřebě Škodovky při ježdění pro krmivo to příliš neohrožuje :-)
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

31.8.2018 14:34 Reaguje na
Svět nejsou jen králíci. Zkusme se podívat třeba jen na spojovací materiál: šrouby a vruty. Kolik je v sortimentu druhů a jaké jsou spotřeby po celém světě. Řekl bych, že jeden druh šroubu je rozumné vyrábět jen v několika fabrikách na světě, stojících hned vedle ocelárny a drátovny. Celý sortiment se pak musí poskládat přes obchodníky dejme tomu ze stovky fabrik. Aby dělala jedna šroubárna celý sortiment je nemyslitelné a byla by to ekonomická sebevražda.

Podobných příkadů úspěšné globalizace najdete jistě tisíce a jen díky tomu dostanete např. decimetrový vrut, co vypadá jako ze zlata, za korunu.

Těch 30 ml nafty na 1 kg z Číny je asi 0.5 Kč a další náklady se mohou vyšplhat na desetinásobek. Pokud jsou vruty z Ćíny o 50 Kč/kg levnější, není co řešit. Je už skoro jedno, jestli po Evropě rozvážím vruty z Hamburgu nebo z Třince (z Hamburgu nemusím jet po okreskách).

Kolik produktů lze pokrýt lokálními ekonomikami? 1 promile, nebo dokonce 1 procento?
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

31.8.2018 20:56 Reaguje na Jiří Svoboda
Ale jasně, že není co řešit, ekonomicky. Ale ta cena u šroubů z Číny je daná především cenou práce v Číně, nezájmem o ŽP v Číně, atd., tedy externalizací nákladů.
Nicméně jádro pudla je jinde .. ano, proč stěhovat výrobu třeba mikročipů z Korey nebo Taiwanu do Slušovic? To smysl nedává, protože se jedná o výrobky nejen s obrovskou přidanou hodnotou, ale také s obrovskou vloženou energií, a ten 1-2 nebo třeba 10 MJ/kg za dopravu to nevytrhne.
U králíka to je naopak dost podstatné množství energie. Ten králík by totiž měl být jejím zdrojem, teoreticky..
Odpovědět
ig

31.8.2018 21:41 Reaguje na Petr Dvořák
Abychom nesměšovali dvě věci. Jedna z nich je ta, proč výrobci dělají raději šrouby v Číně než v Česku, druhá - a to je myslím ta o které se zamýšlí původní článek - jestli je lepší dělat šrouby (s nadsázkou) v jedné fabrice pro celý svět a platit za to nutností transportu napříč oceány i kontinenty, nebo mít u každého města vlastní šroubárnu, která bude zásobovat jenom okolní řemeslníky.

Otázka už je zodpovězena, neviditelná ruka trhu rozhodla za nás aniž by to s námi konzultovala, naším úkolem už je jenom pochopit proč :-)
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

1.9.2018 08:26 Reaguje na
Upřímně řečeno, mám stále větší respekt před funkčností a mocností světového obchodu. Myslím, že jediné možné, jak snížit poptávku po přepravě zboží, je zavedení pořádně vysoké celosvětové uhlíkové daně na těžbu fosilních paliv.
Odpovědět
DV

Daniel Višňovský

9.5.2020 22:08 Reaguje na Jiří Svoboda
Také dostanete dvoucentimetrový vrut s vnitřním závitem za 1000 Euro. Jm,enuje se to zubní implantát.
Odpovědět
KP

Karel Padevet

24.8.2018 16:02
Ta seběstačnost je samozřejmě zcela iluzorní záležitost, protože o žádnou soběstačnost ve skutečnosti nejde, jen o "heslo". Opravdová "soběstačnost" by totiž znamenala se zcela odříznout od jakýchkoliv další zdrojů čehokoliv... a to by dnes přežil málokdo, či spíše nikdo. Takže jde jen o takovou módní hru.. kdy "soběstačný" ve chvíli kdy se mu to hodí okamžitě "sáhne" po jiných zdrojích....
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

24.8.2018 19:20 Reaguje na Karel Padevet
Nemyslím, že někdo dnes vážně propaguje absolutní a "dokonalou" soběstačnost, tak jak ji nastiňujete. Jde spíš o lokalizaci ekonomik, o větší soběstačnost větších či menších komunit či oblastí v základních potřebách...
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

25.8.2018 19:25 Reaguje na Petr Dvořák
Ale to lze chápat jako krok či pochod zpět. Dělba práce, specializace a velkovýroba přece posunuly společnost do současného rozvinutého stavu. To, co navrhujete, je však jistě lepší než stavba hladových zdí, natož vyvolávat válečné konflikty, aby byl odbyt na zbraně.

Ať se takové věci zkoušejí, ale ať se též kriticky vyhodnocují.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

26.8.2018 10:05 Reaguje na Jiří Svoboda
Ano, lze to tak chápat. Vývoj nemusí jít stále stejným směrem, to není nikde psáno.
Může to být ale i krok do neznáma, přeci jen jsou jiné podmínky, jiné znalosti..

Velkovýroba, konkrétně v zemědělství, sice posunula společnost někam (uvolnila pracovní síly na jinou výrobu), ale zároveň odtrhla lidi od kontaktu s přírodou a v současnosti má na svědomí zacházení s půdou, které všichni vidíme. Má také za následek, že zatímco se někteří rozplývají nad jeho efektivitou, je ve skutečnosti zemědělství černou dírou na energii a agrochemikálie, přitom opak by měl být a musí být realitou. Efektivita takového zemědělství je tedy iluzorní a založená jen na ekonomických reáliích doby, ne na fyzikálním základě. Nemluvě o udržitelnosti.
Předpokládám, že optimum bude někde na půl cesty k dnešním měřítkům velkovýroby a do jisté míry i té dělby práce, takže těch kroků zpět můžeme udělat spoustu bez obavy, že bychom se zítra octli "na stromech". Naopak současný přístup založený na bezmezné víře v technologie a neomezenou adaptaci nás tam, myslím, dostane rychleji.

Je třeba hledat nové cesty, a pokud je někdo hledá, zdá se mi nefér se mu posmívat, že si zrovna koupil v lékárně paralen nebo zubní kartáček. Nebo dokonce auto (nikoliv v lékárně).
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

27.8.2018 11:45 Reaguje na Petr Dvořák
Možná spousta zajímavých "kompromisů" lze najít v Rakousku - chodím do zaměstnání a doma mám na zahradě 2 kravky, políčko a v kůlně starý traktor, nebo v Německu kde mají rodinné farmy několik desítek hektarů pole, 50-100 krav, pokročilou techniku, snad i cit pro půdu a spolupráci s místní mlékárnou. V obou zemích má takové hospodaření velmi dlouhou tradici. Nevím však, zda se vám takový německý styl zamlouvá.

Mám však obavu, že do toho u nás již nikdo nově nepůjde a takový druh hospodaření je u nás silně na úbytě.

Každopádně zajímavý pokrok vašim směrem by mohl nastat kombinací bio a GMO.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

28.8.2018 10:32 Reaguje na Jiří Svoboda
Možná. To Německo je ale zároveň příkladem ještě více fragmentované a člověku podřízené krajiny, než je ta naše, tak nevím. Z toho pohledu je ta rakouská cesta asi lepší. Čas ukáže.. :)
Odpovědět
DV

Daniel Višňovský

9.5.2020 22:10 Reaguje na Karel Padevet
Většina soběstačníků jsou nudící se a trucující frackové, které z části dotují rodiče, z části stát, a z části to, že jsou černými pasažéry v systému.
Odpovědět
JL

Josef Laža

27.8.2018 10:43
"Elektrárnská společnost na mě neyydělá"
Oponuji
-elektrárenská a vodárenská společnost vydělává tím ,že pracuje s měsíčním paušálem,tj. platíte nejen za skutečnou spotřebu , ale za možnost odběru at ho realizujete či nikoli.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

27.8.2018 11:22 Reaguje na Josef Laža
Pokud se nemýlím, u vody je to jen podle spotřeby.
Odpovědět

Jan Škrdla

27.8.2018 21:29 Reaguje na Josef Laža
Pokud to bylo myšleno na mě, tak jsem psal moc nevydělá. Což je pravda, protože vydělá málo.
Jinak u té vody je to většinou podle spotřeby, ale pokud někdo bere vodu převážně ze studny a je připojen ke kanalizaci, tak platí stočné jako paušál (podle počtu osob v domácnosti).
Odpovědět
VH

Vladimír Hošek

27.8.2018 15:24
Vážená paní redaktorko, lidé se vždy chtějí odlišovat a exhibovat, někdo více někdo méně. Za mých mladých let to byly dlouhé vlasy u kluků. Dnes těch forem exhibice je neskonale víc, ale že by to bylo pro společnost užitečné to opravdu ne!
Odpovědět
ad

11.9.2018 17:56 Reaguje na Vladimír Hošek
Nerozumím Vašemu vykřičníku. Proč by to muselo být pro společnost užitečné? Nejde tu hlavně pro užitek rodiny/jednotlivce, který se alespoň částečně dokáže zaopatřit co se týče stravy? Další pozitivum vidím ve snížení negativního vlivu na životní prostředí (pokud člověk to soběstačné hospodaření provádí správně). Samozřejmě může jít o koníček a exhibici, na tom nevidím nic špatného. Děkuji autorce za článek.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

13.9.2018 08:56 Reaguje na
Tak, jak se na to díváte, je zcela správné. Problém je, že se toho chápou "sociální vědci" a vidí v tom řešení pro budoucí udržitelný rozvoj.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

25.9.2018 09:34 Reaguje na Jiří Svoboda
Opravdu to nemůže být součást řešení?
Vidím, že se dlouho mluví o tom, že současné nakládání s přírodou ekosystémy už dlouho neunesou, že klimatický systém je v pohybu pro nás nežádoucím směrem díky nadměrné spotřebě fosilních paliv atd, ale "řešení", o kterých se mluví, mi nedávají naději.
Je to takové .. "jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Nebo jinak, jak to udělat, abychom zachovali spotřební ekonomiku, obrovské plýtvání zdroji, (elektro)automobilismus a králíky z číny a přitom měli dobrý pocit, že to plýtvání děláme strašně efektivně, takže je to vlastně v pořádku. A mezi tím čas běží a v absolutních číslech se nic nemění, nebo aspoň ne k lepšímu..
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

27.9.2018 14:10 Reaguje na Petr Dvořák
Jistě to může být něčeho součást, nevím ale, zda to něco lze nazývat řešením.

To, co zcela oprávněně kritizujete, k tomu též můžete s klidem přidat i ono hnutí za soběstačnost. Myslím, že v diskusi zaznělo dost jasných nepozitivních argumentů.

Je třeba řešit velmi vážné celoplanetární problémy a těžko je vyřešíme tím, že třeba 10 % populace bude na zahrádce okopácat motyčkou česnek pro vlastní potřebu.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

30.9.2018 09:02 Reaguje na Jiří Svoboda
Hmm, jasně. Asi ten termín vnímám trochu rozvolněněji, než Vy, resp. než je probírán v článku, který jsem si ještě jednou prolétl.. Absolutní individuální soběstačnost je iluze (nebo extrémní, a zbytečná, řehole), ale zvyšování míry soběstačnosti nikoliv jednotlivců, ale ve smyslu alespoň částečné de-globalizace a decentralizace (tj. zlepšení alespoň potravinové a energetické soběstačnosti na úrovni států či regionů [a pokud má někdo chuť to praktikovat, tak na ůrovni komunit či jednotlivců] ) je myslím velice žádoucí. Resp. takové uspořádání by bylo robustnější a podle mého potenciálně i efektivnější z "logiky věci" (nesnáším tenhle obrat). Osobně si myslím, že pokud jde o potraviny, vodu a energii, tak ty "soběstačné celky", nebo jak to nazvat, mohou být opravdu poměrně malé. Řekněme na úrovni obcí (řeč je o venkově). Samozřejmě zmiňovaná šroubárna nebo automobilka pro celou střední Evropu asi bude mít jiné nároky, ale snad ani nejzarytější "soběstačníci", jimž se věnuje článek, netouží po soběstačnosti ve výrobě širokého sortimentu rozličně pokovených vrutů - což jim (nám?) jaksi ta diskuse tady podsouvá, takže řada jasných nepozitivních argumentů je místy falešná.

Dovolím si dodat s trochou sarkasmu: když bude mít 10% populace pasivní domy s bílou střechou, tak to těžko vyřeší velmi vážné celoplanetární problémy, ale na škodu to nebude..
Odpovědět
ig

30.9.2018 10:43 Reaguje na Petr Dvořák
Ta soběstačnost ve výrobě šroubků tu nebyla zmíněna na podsunutí názoru, ale jako takový neutrální a snadno formulovatelný příklad s tím, že se všemi ostatními komoditami je to obdobné.

Zřejmě tady ale půjde o formulování toho, čeho chceme dosáhnout. Pokud třeba o minimalizaci vlivu života jednotlivce na životní prostředí, pak nám vyjdou takové nehezké věci, že nejekologičtější výroba slepičích vajec probíhá v klecových chovech, zatímco slepičky na zahrádce zatěžují přírodu (při započtení všech souvislostí) nejvíc.

Pokud bude náš cíl jiný, vyjde to zase jinak.
Odpovědět

Jan Škrdla

30.9.2018 22:48 Reaguje na
Nesouhlasím s vaším tvrzením.
Ten kdo na zahrádce chová slepičky nebo pěstuje zeleninu a má na ni ovocné stromy, rozhodně nezatíží přírodu více než ten, kdo na ni má na krátko střižený anglický trávník, túje a bazén, a vše si koupí v supermarketu.
Odpovědět
ig

30.9.2018 23:17 Reaguje na Jan Škrdla
Tohle jsem neříkal, naopak, v toms Vámi zcela souhlasím. Mluvil jsem jen o těch slípkách, že náklady (finanční i ekologické) se daleko výhodněji rozpočítají na jeden kus, když máte deset tisíc slepic narvaných v klecích, než když jich máte deset a staráte se ně jako o vlastní. Slepici mám jen jako příklad, obecně se to týká (téměř) jakéhokoliv srovnání individuální malovýroby a průmyslové velkovýroby. Tím neříkám, že bych byl proti tomu mít pár slepiček, třeba si je na důchod pořídím, jen nebudu tvrdit, že to dělám abych chránil životní prostředí.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

5.10.2018 15:30 Reaguje na Petr Dvořák
Myslím, že je třeba postupně docílit stavu, aby mělo cca 90% lidí bílou střechu a 90% lidí v chladných pásmech žilo v pasivních domech. Pak se celoplanetární problémy zredujkují možná až o 1/10.

Co vás vede k tvrzení o robustnosti "soběstačných celků"? Já tu robustnost vidím v tom, že když není energie či se neurodí brambory, členové komunity jsou ochotni chroupat mrkev natlačeni do jedné místnosti.
To ale asi po většinové společnosti chtít nemůžete. Pokud ale "soběstačný celek" funguje způsobem, že když se něco nezadaří, nakoupí se v obchodě, pak to povede k vážnému systematickému narušování fungování výroby a obchodu, protože ty jsou zvyklé na soustavnou produkci a dodávky. Je třeba vidět obě starny mince.
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

10.10.2018 12:33 Reaguje na Jiří Svoboda
Trochu mimo téma, jaký máte názor na zelené střechy nebo na červenou střechu zastíněnou korunou stromu?

Tvrzení o robustnosti více decentralizované ekonomiky, ne robustnosti "soběstačných" celků (které spolu mohou obchodovat .. tady jde o to zkrácení dopravních cest, tam, kde je to možné, ne o nějakou mantru soběstačnosti).
Našly by se příklady z nedávné minulosti, kdy například spor mezi Ukrajinou a Ruskou federací o dodávkách plynu způsobil krizi zásobovaní plynem ve značné části EU, nebo kdy jediné zemětřesení způsobilo celosvětový nedostatek operačních pamětí apod.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

11.10.2018 12:24 Reaguje na Petr Dvořák
Na takové střechy mám názor negativní. Strom může na dům spadnout. Zelená střecha je drahá a technicky náročná, ke snižování CO2 emisí nijak nepřispívá (co tam naroste se zase rozloží), při dešti část vody zadrží a postupně odpaří (snižuje se tedy odtok do vsakovacího systému). Střecha (oproti bílé) moc slunečního světla zpět do kosmu neodrazí. Mnou navrhovaná střecha s 60 cm minerální vaty a bílým trapézovým plechem je nejvýhodnější z hlediska pořizovacích nákladů, tepelné izolace a radiace do kosmu. Trvanlivost lakovaného bílého trapézu je též slušná, výměna plechu je velmi jednoduchá.

Myslím, že je vhodné porovnávat transport velkých celků (kontejnerů) na velké vzdálenosti s tím, zajet si 2x týdně 20 km k eko-sedlákovi pro bedýnku čerstvé zeleniny. To druhé je, myslím, ekologicky mnohem horší.

Ty vaše dva příklady jsou velmi nešikovné. Vy byste chtěl, aby si plyn doloval každý kraj na svém území sám a v každém kraji byl podnik na výrobu operačních pamětí? A to jen proto, aby se předešlo nějaké velmi zřídkavé události?
Odpovědět
PD

Petr Dvořák

12.10.2018 08:19 Reaguje na Jiří Svoboda
Chápu výhody lehké konstrukce s plechem, jen se ptám. Co mě zaráží je, že považujete zadržení vody střechou za negativní aspekt, proč? Podle mě je to jednoznačně pozitivní. Ostatním výtkám rozumím.

S tím "ekosedlákem".. pokud hovoříme o lokální produkci, tak nehovoříme o dojíždění 20km, ale o tom, že zajedu s tou bedýnkou na kole na druhý konec vesnice. Pokud hovoříme o větších městech, tak tam je samozřejmě potřeba jiný systém zásobování. Otázka je, jak velká nákupní střediska jsou optimální z hlediska celkových nákladů, nikoliv jen nákladů jejich provozovatele. Větší množství menších prodejen v dochozí vzdálenosti se mi zdá (intuitivně) lepší (dotýkám se příspěvku pana Škrdly níže).

A nakonec, nechtěl bych, aby si každý kraj doloval plyn a vyráběl operační paměti, šlo o ilustraci křehkosti takto centralizovaných výrob.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

12.10.2018 09:27 Reaguje na Petr Dvořák
Zelená střecha zadrží vodu řekněme 14 dní, než se odpaří, a pak je její funkce minimalizována. Naopak oproti bílé střeše působí hůře, neboť absorbuje více světla a více ohřívá okolí. Obyčejná střecha svedená do vsaku naplní spodní vody z nichž mohou stromy trvale sát a odpařovat vlhkost a navíc poskytovat trvalý stín.

S těmi ekosedláky je samozřejmě pravda někde uprostřed. Na pana Škrdlu jsem již reagoval.

K centralizovaným výrobám: myslím, že ta křehkost je hodně malá daň za obrovskou efektivitu. Nastane-li přírodní katastrofa nebo politický konflikt, vámi zmiňované důsledky jsou přecejen druhořadé.
Odpovědět
DV

Daniel Višňovský

9.5.2020 22:15 Reaguje na Petr Dvořák
A zamýšlel jstese také nad tím, že ta zelenina v té velkoprodejně nevzniká, a musí se tam vozit? A u čeho budou vyšší přepravní náklady - zásobovat jednu prodejnu, nebo dvacet?
Odpovědět
Katka Pazderů

Katka Pazderů

1.10.2018 06:00
Pěkný článek, díky. Velmi dobře má dobrovolnou skromnost rozpracovanou paní prof. Librová ve svých knihách.

A soběstačnost? Bydlím na vesnici, mám pole se zeleninou, mockrát více, než dokážeme sníst, takže jí dodáváme ještě 59 rodinám. Studnu. Slepice a králíky. Vlastní sad. Peču si chleba, dělám jogurty a sýry (z mléka od souseda většího sedláka), včelařím.
Tak proč nevyužívat vlastní zdroje? Je to práce, to ano, i docela těžká, většina lidí by ji dělat nechtěla. Možná jako koníček, ale stále? To už není moderní. Moderní je chodit do supermarketu. A poskakovat po planetě jako šílenci sem a tam.
Ať se vám všem krásně daří.
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

11.10.2018 17:09 Reaguje na Katka Pazderů
To, co děláte, je jistě obdivuhodné, ale není přijatelným řešením pro 99,9 % populace. Je třeba hledat řešení dobré (přijatelné) pro aspoň 90 % populace.

Supermarket, kam si jednou za týden zajedete nakoupit 95 % toho, co potřebujete, myslím, není pro městského člověka špatné řešení. Rozhodně lepší než třikrát týdně objíždět různé obchůdky. Do supermarketu se vše navozí "ve velkém" tedy také relativně ekologicky.

Prosím, zkuste uvažovat i o takových aspektech. Pro mnohé jste jistě vzorem, ale nedosažitelným a nerealizovatelným
Odpovědět

Jan Škrdla

11.10.2018 23:52 Reaguje na Jiří Svoboda
To, co píšete není zas přijatelné pro mě. Ne že bych nikdy nenakupoval v supermarketu, ale...
1. uvážil jste kolik procent toho, co se do supermarketu doveze se vyhodí?
2. proč by se musely 3x týdne objíždět různé obchůdky? Pokud by byly v dochůzné vzdálenosti, mohlo by se jít na nákup pěšky nebo na kole. Na rozdíl od hypermarketu, kde jede většina lidí z druhého konce města autem.


Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

12.10.2018 09:11 Reaguje na Jan Škrdla
To ukazujete, jen co se vám hodí.

1. Kolik se procentuálně vyhodí v malých obchůdcích? Čím větší systém a stabilita zákazníků, tím lépe se to dá naplánovat. Supermarket též může mít smlouvy se zpracovateli, kterí si zboží levněji odeberou před dobou vypršení trvanlivosti, to se u obchůdků nevyplatí.

2. Síť super a hypermarketů je poměrně hustá, takže co uvádíte je extrém. V sídlištích lze většinou do supermarketu dojít pěšky či dojet na kole, lze nakoupit i cestou z práce. Jde o svobodnou volbu a myslím, že super-hyper-marketová má v městech navrch.

Argumentoval jsem takto, protože tuto volbu nelze z ekologického hlediska šmahem odsuzovat, hlavně podkud nechci vidět negativa u jiných variant.
Odpovědět

Jan Škrdla

14.10.2018 19:42 Reaguje na Jiří Svoboda
První větou jste mě trochu pobavil. Ukažte mi někoho, kdo tvrdí to, co se mu nehodí. Sám píšete to co se vám hodí.

K bodu 1 - super a hypermarkety mají oproti malým hráčům navrch, je otázkou do jaké míry je to etické a jestli toho nezneužívají ve svůj prospěch.

K bodu 2 - velikost obchodu by měla odpovídat spádové oblasti, na vesnici to bude samoobsluha a na větším sídlišti to klidně může být supermarket.
Odpovědět
ig

14.10.2018 23:05 Reaguje na Jan Škrdla
Proč by to nebylo etické? Když supermarket díky své velikosti sníží jednotkové náklady na dopravu zboží, zároveň tím sníží zatížení životního prostředí a to je přece něco, co je dokonale etické.
Odpovědět

Jan Škrdla

15.10.2018 21:38 Reaguje na
Asi jste ne zcela pochopil mou poznámku k bodu č. 1 - obával jsem se totiž že velké řetězce mohou využít svého postavení k tomu, aby šikanovaly drobné i středně velké dodavatele.
K dopravě zboží - i kdyby se snížily náklady na dopravu zboží, tak to celé pokazí fakt, že velká část zákazníků pojede na nákup autem. Toto množství vzrůstá s velikostí supermarketu.
Odpovědět
ig

15.10.2018 22:17 Reaguje na Jan Škrdla
Pochopil jsem ji a podíval se na ni z jiné strany. Mohou šikanovat malé obchody, ale důsledkem té šikany a likvidace malých obchodů bude celkově ekonomičtější (=méně emisí) doprava zboží do obchodů. Jestli se to vykompenzuje dojížděním zákazníků nebo nikoliv bohužel neumím vyčíslit.

Realita je samozřejmě jiná, obchody různých velikostí existují současně, tak to beru jen jako takové intelektuální cvičení :-)
Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

15.10.2018 14:49 Reaguje na Jan Škrdla
"První větou jste mě trochu pobavil. Ukažte mi někoho, kdo tvrdí to, co se mu nehodí. Sám píšete to co se vám hodí."

V tom vam davam za pravdu, dela to kazdy. Jen ten argument s tim vyhazovanim byl hodne zavadejici.

Spatne je, kdyz uz sam clanek je jednostanne zamereny a neobjektivni (nepodava o tematu uceleny obraz). Pak to musi diskuse vyvazit.

Odpovědět

Jan Škrdla

15.10.2018 22:01 Reaguje na Jiří Svoboda
Článek je možná jednostranně zaměřený, ale díky tomu, že se věnuje úzké skupině lidí.

Fakt je, že šetrný životní styl svět nespasí, ale zároveň mu neuškodí, spíš mu pomůže. Mě osobně je sympatický, ale nikomu jej nevnucuji.
Je potřeba si uvědomit, že se bavíme o nejvýše 10% lidí, kteří jsou ochotni přistoupit k dobrovolné skromnosti, z dejme tomu 10-20% obyvatel planety. Zbytek světa žije skromně, protože prakticky nemá jinou možnost.

Odpovědět
JS

Jiří Svoboda

16.10.2018 18:08 Reaguje na Jan Škrdla
Byt se clanek zabyva uzkou skupinou lidi, nemusi byt jejich cinnost jednostranne hodnocena. O to je v takovem pripade jednodussi unest pozitiva a negativa jejich cinnosti. Hlavne z duvodu, ze autorka je vedkyne a objektivita by mela byt samozrejmosti.
Odpovědět
DV

Daniel Višňovský

9.5.2020 22:17
Vážení soběstační ekoteroristé, dám Vám jeden příklad za všechny, který Vás přesvědčí o tom, že decentgralizace je ekonomicky i ekologicky náročnější. Co je ekologičtější: Centralizovaná integrovaná hromadná doprava, nebo decentralizovaná individuálnbí doprava, kdy má každý několik dopravních prostředků pro každé prstředí? Lod - auto, letadlo.
Odpovědět
 
reklama


Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist