Je soběstačnost nová dobrovolná skromnost?

Soběstačná permakulturní zahrada.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Marta Kolářová

V posledním desetiletí se u nás více prosazují různé udržitelné, zelené či environmentálně příznivé životní styly. Rozšiřuje se vegetariánství a veganství, trendem je pěstovat si svou zeleninu či sbírat divoké rostliny k jídlu, budují se přírodní zahrady, rozmáhá se přírodní stavitelství, lidé dávají přednost přírodní kosmetice. K tomu se přidávají úplně nové směry jako život bez odpadu nebo udržitelná móda, které přesahují klasické způsoby recyklace. Kdo chce žít s přírodními materiály, staví si dům z obnovitelných zdrojů jako je hlína a sláma, a kdo bere recyklaci vážně, pořídí se kompostovací wc. Přibývá lidí, kteří si upravují domy na energeticky soběstačné tzv. ostrovní systémy. Environmentálně uvědomělý přístup k životu se projevuje i v nových rodičovských stylech nebo domácím léčení. Rozvíjí se komunitou podporované zemědělství, komunitní zahrady či dílny.

Environmentálně příznivý způsob života je už dlouhodobě předmětem výzkumného zájmu Hany Librové a jejich žáků, kteří spojují životní styl šetrný k přírodě s dobrovolnou skromností a zkoumají její generační přenos. V poslední době se ale rozrostla paleta eko životních stylů, lidí orientujících se na udržitelný životní styl značně přibylo a sdružují se v různých zájmových uskupeních a komunitách (permakultura, hnutí bez odpadu, biomatky apod.) a mají i svá mluvčí a média. V tomto textu se pokusím ukázat, že ekologicky příznivý životní styl už není jen záležitostí několika málo dobrovolně skromných jedinců a rodin, které se odstěhovaly na venkov, ale že se šíří v sítích a skupinách a to nejen díky alternativním médiím, které ho propagují, a sociálním sítím na internetu. Představím část sociologického výzkumu udržitelného životního stylu, který provádím v rámci projektu Strategie AV 21 Sociologického ústavu AV ČR (Globální konflikty a lokální souvislosti), a který je založen na analýze alternativních i běžných médií, pozorování a hloubkových rozhovorech s představiteli hnutí životního stylu a lidmi, kteří se snaží žít udržitelně a soběstačně.

Udržitelný životní styl a zelená spotřeba

Přístupů k udržitelnému životnímu stylu je celá řada, pohybují se na škále od zelené spotřeby přes antikonzumní jednání až k soběstačnosti a vlastní produkci.

Udržitelnou spotřebu můžeme chápat jako nahrazení nákupu výrobků a služeb, které nejsou šetrné k přírodě, takovými, které na ni mají menší negativní dopad. Patří sem konzumace biopotravin a lokálního ovoce, zeleniny či nově nákup květin, které nemusely cestovat na dlouhé vzdálenosti. Vedle toho se rozvíjí nakupování potravin, především sezónní zeleniny, ale i jiných produktů, v rámci projektů KPZ (komunitou podporované zemědělství), kdy se domluví skupina lidí a dopředu financuje ekozemědělce, který jim pak v průběhu roku dodává čerstvé potraviny. Udržitelná spotřeba zahrnuje i nákup eko čisticích prostředků a kosmetiky, používání látkových plen a alternativních hygienických produktů pro ženy (látkové vložky, kalíšky). Trh s biopotravinami a dalšími biovýrobky roste, a to nejen ve specializovaných prodejnách a restauracích, které přibývají ve velkých městech a rozšířily se i na maloměsta, ale i v supermarketech. Do udržitelné spotřeby dále patří například přechod na zelenou energii či pořízení solárních panelů, z hlediska dovolené je to třeba pobyt na ekofarmách, ekologicky si můžete zařídit i pohřeb.

Prohlídka soběstačné zahrady.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Marta Kolářová

Problém se spotřebou bioproduktů je ten, že česká společnost je úplně nepřijala a spojuje je s luxusní spotřebou, zejména v souvislosti jejich cen, kterou si mohou dovolit jen lidé s vyššími příjmy. Udržitelná spotřeba tak bývá nálepkována jako „zelený konzum“ a v médiích prezentována spíše negativně. Setkala jsem se i s označením lidí, kteří se snaží o zelenou spotřebu, za „bioburžoazii“.

Další podskupinu udržitelných životních stylů můžeme oproti tomu nazvat „antikonzum“, kam bych volně zařadila dobrovolnou skromnost či jednoduchost, „downshifting“ (zpomalení životního tempa, orientace na jednoduchost a spokojenější životní styl místo materiálních hodnot) a nekonzumní jednání ve formě odmítání určitých neetických výrobků či služeb z důvodů environmentálních (poškozování přírody, zvyšování uhlíkové stopy) či sociálních (dětská práce, vykořisťující zaměstnání). Do takového ekologického životního stylu by jistě patřilo nelétání letadlem, cestování pouze lokálně a pozemními dopravními prostředky, nakupování bez obalu, šetření vodou, snížení konzumace masa nebo přechod na rostlinnou stravu (vegetariánství, veganství), omezení jízdy autem, recyklace, či používání oblečení a věcí z druhé ruky, které se dnes propaguje jako udržitelná móda.

Jako třetí typ přístupu k udržitelnosti vidím snahy o soběstačnost a vlastní výrobu potravin, obydlí či věcí denní potřeby (více níže).

Udržitelný životní styl v praxi

Lidé, kteří se vydali cestou udržitelného životního stylu, se pokoušejí do svého života včlenit různé přístupy a kombinovat různé prvky. Neznamená to, že všichni praktikují všechny složky udržitelného životního stylu ve všech oblastech, ale některým se daří začlenit celou paletu změn směrem k udržitelnosti do své každodennosti. Příkladem je rodina, která propaguje kontaktní rodičovství a k přírodě šetrný životní styl:

(…) dcery nenosily díky bezplenkové komunikační metodě pleny, víc než v kočárku byly v šátku u mámy nebo u táty, nejsou očkované, nechodí pravidelně k lékaři, protože nemoci řeší tahle rodina primárně homeopaticky. (…) nakupují zdravé a lokální potraviny, používají ekologickou drogerii a přírodní kosmetiku. Už několik let nemají televizi ani ledničku. Na Vysočině staví svépomocí slaměný dům a zakládají permakulturní zahradu (Pravý domácí časopis 1/2013, str. 5) Při přechodu na udržitelný životní styl a především udržitelnou spotřebu je nutné neustálé rozhodování, aktivní přístup k informacím ohledně původu a složení potravy, oblečení či energií. V praxi je tak člověk neustále vyzbrojen arzenálem vědomostí: Takový uvědomělý spotřebitel má v hlavě kalkulačku kilometrů, mapu světa, haldu přečtených článků o fair trade, tabulku škodlivých aditiv. (Pravý domácí časopis 3/2017, str. 48)

Někdy jsou ty volby obtížné, neboť jednotlivé hodnoty a identity jedince mohou stát v protikladu, nebo je potřeba dát v určitém případě přednost naplnění jednoho aspektu udržitelného životního stylu před jiným. Dilema ohledně volby při nákupu potravin může například představovat snaha o to, jíst biopotraviny a zároveň redukovat odpad:

Zároveň jsem zažila i značně frustrující okamžiky. To když stojíte před potravinou, kterou vaše děti milují, a vy ji „nemůžete“ koupit, protože je v plastu. (…) Pro mě osobně byly nejhorší volby ve chvíli, kdy kvalitnější potravinu (v mém chápání bio) nebylo možné koupit bez obalu, kdežto tu méně kvalitní ano. Jakou cestou se pak vydat? Podpořit ekologického farmáře, nebo ušetřit plastový obal? (Pravý domácí časopis 2/2017, str. 53).

Biopotraviny také nemusejí být všechny zdravé (například bio bůček nebo alkohol), nebo se dostane do konfliktu snaha o etický přístup ke zvířatům a odmítání živočišných produktů s preferencí lokálních potravin, například vajec od domácích „šťastných“ slepic. Řada potravin, které se považují za zdravé nebo dokonce až za „superfoods“ jako jsou chia semínka, quinoa či kokosový olej jsou dováženými plodinami, které se nepěstují v naší lokalitě, a tudíž jsou z hlediska udržitelnosti problematické. Nakupování potravin i vaření se stává vědou, a snaha o správnou volbu jedince může v každodenním životě unavovat i frustrovat.

Soběstačnost a domácí tvoření: vzít to do vlastních rukou

Pojem soběstačnost je dnes velmi skloňován, jde o termín, který dává název organizacím (Akademie soběstačnosti), knihám (Encyklopedie soběstačnosti, edici Klíč k soběstačnosti), kurzům a vzdělávacím akcím (Letní škola soběstačnosti), stojí v podnázvu či ve výčtu témat festivalů (Greenfest v Liberci, Allfestival Litoměřice 2016 s tématem soběstačnost, přírodní stavitelství, ekohospodaření) a tak dále. Propagátor soběstačnosti zařazuje začátek zájmu o soběstačnost časově: To bylo hlavně v roce 2012, kdy se očekávalo, že bude konec světa, to byl zájem o taková témata jako zemělodě a přežití.

Základem potravinové soběstačnosti je semenaření.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Marta Kolářová

Soběstačnost se dnes stala populární záležitostí, ale je potřeba rozklíčovat, co se pod tímto pojmem skrývá. Soběstačnost má řadu projevů, přičemž některé se dají zařadit do praxe udržitelného životního stylu, a jiné už méně, i když s ním souvisejí, neboť lidé, kteří se snaží o soběstačnost v eko-bio oblasti, mají také sklon přistupovat soběstačně i k dalším sférám života jako je například rodičovství a vzdělávání (domácí porody, domácí vzdělávání).

Soběstačnost zde znamená převzetí zodpovědnosti za sebe, za své zdraví, za péči o své děti na sebe, svou rodinu, případně komunitu. Soběstačnost v tomto smyslu představuje odklon od veřejných institucí jako je zdravotnictví, porodnictví či školství, ale i zemědělství a průmyslové výroby a přenesení aktivity a zodpovědnosti zpět do domácnosti. Snahy o soběstačnost tak lze vnímat jako širší proces „deinstitucionalizace“, neboli odklonu od a nedůvěru v autority, expertní systémy a státní instituce. Soběstačnost tak můžeme chápat ve smyslu autonomie, to znamená samostatnosti, nezávislosti a odmítání vnucených pravidel společnosti, což někdy vede až k izolacionismu.

Soběstačnost se zdá být ideálem řady lidí, typické výpovědi jsou: „chceme být soběstační“. Se soběstačností se pojí výrazy jako nezávislost, svoboda, samozásobitelství, domácí, vlastní, z vlastních zdrojů. Dále jsem se setkávala se slovy, které se k soběstačnosti váží, ale které bych spojila do kategorie „do-it-yourself“ (DIY, „udělej si sám/a“): sámo dómo, svépomocí, vlastnoručně, homemade, ruční, tvoření či řemesla. Z analýzy vyplývá, že soběstačnost je cílem, ideálem, ke kterému řada lidí směřuje, chce ho dosáhnout. Ve vztahu k tomu je DIY (neboli kutilství, i když ten pojem jako takový se v eko-bio oblasti téměř nepoužívá) spíše metodou, praxí a procesem – dělání, tvoření, kutění – které si ale neklade tak vysoké cíle. V přístupu DIY nejde o to vyrábět si všechny věci denní potřeby a nikdy z toho neslevit. Tvořit doma neznamená nutně být soběstačný. Zatímco DIY představuje například občasné pečení vlastního chleba nebo domácí šití některých bot, tak soběstačnost by znamenala, že v oblasti zásobení se chlebem či botami nepotřebuji nikoho jiného, vyprodukuji si to (vždy) sám/sama.

Já jsem soběstačná v mastičkách, v kosmetice. Ale olej nakupuji, len nebo sezam si nevypěstuji na olej. Ale vím, jak si vyrobit krém nebo balzám na rty. (permakulturní lektorka a bylinářka)

DIY znamená sjednocení výroby a spotřeby v jedné osobě (či rodině), kdy se spotřebitelé aktivně a tvořivě zapojují do přeměny různých produktů.

Když bychom srovnali typy a množství věcí (či služeb), které lidé vytvářejí sami doma z hlediska soběstačnosti a DIY, tak paleta DIY praktik je širší. Zdá se, že by to mělo být obráceně: když chci být soběstačný, musím toho vyprodukovat více k naplnění potřeb mých i mé rodiny. Ale když odpadne imperativ povinnosti v rámci chápání soběstačnosti, tak pod hlavičkou DIY kreativita tryská více. Objevuje se tu tak i tvorba věcí ne nutně potřebných, ale milých a dekoračních nebo dárků. Na druhou stranu se DIY aktivita projevuje hodně v oblastech nezbytných potřeb jako je bydlení či potrava. V rámci DIY se uplatňuje také moment zkoušení a experimentování. Mnohem větší důraz se zde klade na emocionální stránku – mít radost z vyrobeného, tvořit s láskou nebo i z duchovních pohnutek. Doma vytvořené věci mají „duši“, vznikají výrobky „s jedinečným příběhem“, starým předmětům dá recyklace a opravy „nový život“. Takové vlastní výrobky či služby mají mnohem silnější energii, jsou originální a setkávají se s větší oblibou, i když nejsou až tak perfektní a dokonalé jako koupené.

V eko-bio kultuře si proto získávají popularitu různé recepty a návody na tvoření, například knihy jako „Děláme si to doma sami“ se sbírkou originálních nápadů na výrobu domácí kosmetiky a čistících přípravků, nebo „Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku“ s radami, jak vytvořit permakultulní zahradu. Ne všechno domácí tvoření ale spadá do oblasti udržitelného života. Například domácí vaření piva či výroba tzv. bosobot jako takové nejsou nutně ekologické, i když alespoň částečně omezí závislost na masové výrobě v nadnárodních firmách a třeba neetickou výrobu bot v robotárnách třetího světa.

Rozšíření udržitelnosti o soběstačnost a DIY

Když propojíme snahy o udržitelnost se soběstačnou a DIY praxí, dostáváme se do oblastí samozásobitelství potravinami (často v permakulturní formě), stavění svépomocí a energetické soběstačnosti v rámci přírodního stavitelství, a domácí výroby kosmetiky, čisticích prostředků a léčebných přípravků, které mohou i nemusejí souviset se snahami o bezodpadovost (zero waste).

Samozásobitelství čili produkce vlastních potravin, pěstování zeleniny, ovoce, brambor a dalších plodin dnes opět získává na popularitě. Nejde ale jen o pěstování a spotřebu potravin, kromě přímé spotřeby znamená i zásobení se „na zimu“, na uskladnění, s čímž jde nutně ruku v ruce umění zpracování potravin v různých formách jako je sušení, zavařování nebo kvašení; kromě pěstování vlastních produktů z vlastní zahrady zahrnuje i sběr v přírodě (například bylin); kromě pěstování a konzumace plodů představuje i semenaření, to znamená selekci a uchování semen na příští sezonu. S tím souvisí potřeba umět různé zemědělské práce (pěstování rostlin nebo třeba i chov a dojení zvířat, včelaření), ale i řemesla (pečení chleba, výrobu sýrů, tkaní či plstění).

Samozásobitelství v praxi popisuje na základě vlastní zkušenosti permakulturní lektorka a farmářka: Zeleninu pěstujeme to, co stihnu vysít a vysadit. Klasicky se snažím vždycky rajčata, papriky, okurky, cukety, červenou řepu, mrkev, cibuli, daří se tady dobře česneku. Zkoušeli jsme krmnou řepu pro zvířata, ale dostaly se tam ovce a všechno to sežraly, takže jsme neměli nic. Zkoušela jsem černý kořen, polníček, bylinky, i léčivky, abych měla na léčení. Třeba diviznu a slézy. Nesnažím se úplně všechno, protože to by se člověk úplně zbláznil, ale ty základní věci, brambory pěstujeme. Ty základní potraviny, které si můžete uskladnit na zimu.

Řada lidí, kteří chtějí praktikovat samozásobitelství, se tak stěhuje z měst na venkov, do vesnice či na samotu. Zahradničení se dnes nese v duchu tvorby „přírodních“, „permakulturních“ či „rodových“ zahrad, které respektují přírodní procesy, cykly a soužití jednotlivých druhů rostlin a živočichů. Místo chlorovaných bazénů si lidé pořizují přírodní jezírka, obracejí se k sázení starých odrůd stromů (například oskeruší či mišpulí), na zahradách se opět objevují kompostéry, v domácnostech pak vermikompostéry využívající žížaly v uzavřeném prostoru.

Soběstačnost se projevuje také v oblasti stavění domu svépomocí. „Eko-bio“ lidé často staví své „přírodní“ „organické“ domy či jurty sami, „vlastníma rukama“ či s dopomocí alternativních odborníků. Stejně tak se angažují i ve vlastní úpravě interiéru, vyrábí si nábytek, aplikují hliněné omítky, staví si vlastní kamna. Řada lidí dnes dává přednost stavění z přírodních obnovitelných materiálů a staví domky ze slámy s hliněnými omítkami zateplené ovčí vlnou či konopnou izolací. Někteří žijí celoročně v maringotkách, jurtách, v „ostrovních systémech“ – domech odpojených od všech sítí s vlastními solárními panely, či dokonce pod zemí v zemělodích z recyklovaných materiálů. Někteří recyklují vodu i odpady, pořizují si kompostovací záchody, perou v dešťové vodě nebo čistí vodu v kořenové čističce. O soběstačnost usilují často v oblasti získávání energie a zdrojů, tady soběstačnost vystupuje spíše ve smyslu nezávislosti na velkých dodavatelích energie. Tento přístup k životu ovlivnila mezinárodní hnutí jako permakultura či hnutí rodových statků inspirované romány Anastázie od Vladimira Megreho, které inspiruje k pořízení si rodového statku, minimálně s hektarovým pozemkem, postavení přírodního domu, pěstování vlastních potravin a soběstačnému životu.

Tvoření se rozvíjí i v oblasti výroby domácí drogerie a kosmetiky, často za použití tradičních čisticích prostředků (jako je ocet, soda, sůl), případně se vymýšlí nové postupy, jak dosáhnout kýženého výsledku s použitím jen obyčejných věcí (například tzv. metoda „no poo“ představuje mytí hlavy žitnou moukou nebo jen čistou vodou). Soběstačnost se projevuje i v domácím léčení stravou, bylinami, bez prášků a návštěv lékařů. Lidé využívají přírodní prostředky, jako jsou byliny a koření, které se doma zpracovávají na čaje, masti, oleje a podobně.

Semenaření. Bez toho se na soběstačné zahradě neobejdete.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Marta Kolářová

Motivace k soběstačnosti a DIY

Proč vlastně lidé chtějí být soběstační? Co je k tomu vede? Významný důvodem je touha po nezávislosti: nemuset nakupovat produkty od jiných, především od velkých firem, korporací a řetězců, které ovládají globální trh a vytvářejí závislost. Motivem k soběstačnosti je často touha po svobodě, například v případě bydlení po svobodě od dluhů a placení hypotéky. Silně se tu projevuje i touha po autonomii a individualismus – dělat si věci po svém. Dokázat si, že „to dokážu“, dokázat si postavit dům, dokázat se uživit ze země, na které žiji.

V rozhovorech také zaznělo, že snaha o soběstačnost souvisí i s obavami o budoucnost a odcizením: Jednak se lidi opravdu bojí nějaké katastrofy nebo zhoršování podmínek a opravdu se chtějí naučit nějaké věci, díky kterým by se jim líp žilo v nějakých těžších podmínkách. A jednak si myslím, že už lidi mají dost toho odcizení, že používáš věci, o kterých vůbec nevíš, jak se dělají, a někdo ti je prodává a pořád za všechno jenom platíš, vlastně abys měla tu svoji úzkou specializaci. Tak to už lidi přestává bavit. Chtějí se věci učit pro tu radost. (permakulturní lektorka a publicistka)

Ekologické motivy jsou také důležité, ale souvisejí spíše s hodnotami obratu k přírodě, touze po kontaktu s přírodními materiály a odvrácení se od „chemie“. V pozadí těchto motivů stojí zdraví, zejména zdraví dětí. Kromě sledování dopadu věcí, s kterými se denně setkáváme, na naše tělo a mysl, je tu zároveň patrná snaha mít pod kontrolou proces výroby. U některých souvisí snaha si zpracovávat doma například potraviny či kosmetiku z důvodu odmítání nákupu zboží v obalech a plýtvání obalovými materiály.

Motivem k soběstačnosti může být i návrat k rodinné tradici, ačkoli jsou slyšet stesky nad tím, že prarodiče (i třeba díky kolektivizaci) potřebné know-how dál nepředali a dnes se musí znovu pracně objevovat.

Vedle všech těchto důvodů je významná i motivace emocionální. Z toho, co si vyrobím, mám zkrátka dobrý pocit. Vedle toho hraje i roli mít vazbu na něco vlastního a projev originality a osobitosti v daném výrobku. Na výsledek své práce může být člověk hrdý, navíc se v procesu tvorby naučí trpělivosti a zručnosti. Pro některé lidi je tvoření základní životní potřebou, jiní ho vítají jako formu odpočinku a relaxace od svého zaměstnání nebo vyplnění volného času. Řada jedinců chápe DIY praxi jako seberealizaci a mnoho z nich pociťuje radost z tvoření.

Chybou by ale bylo opomíjet ekonomické důvody, jednak z toho důvodu, že některé přírodní materiály například ke stavbě jako je sláma a hlína jsou levnější než klasické a dají se získat lokálně. Vyrobit nebo postavit věci sám/sama tak vyjde levněji. Na druhou stranu jsou jiné eko-bio produkty mnohem dražší než konvenční, a proto je ekonomický motiv pro vlastní vytváření významný, a to obecně pro střední a nižší vrstvy, ale i pro určité segmenty společnosti, například matky samoživitelky, které si drahé eko-bio produkty nemohou dovolit, tak si je vyrábějí ze základních surovin.

Cílem je tak spojit ekologický a ekonomický motiv, vyrobit si něco „za pár korun a bez chemie“. To je případ řady výrobků domácí kosmetiky a péče o domácnost (tablety do myčky „za pusu“). Výroba domácí kosmetiky skýtá možnost kontrolovat proces výroby i původ jednotlivých složek, vynechání nezdravých komponent, které se jinak vyskytují v konzervovaných průmyslově vyráběných produktech. K výrobě domácí kosmetiky je potřeba jen obyčejné nádobí z běžné kuchyně, takže lze vyrábět bez složitého vybavení. Hlavním motivem je tu kromě dopadu na přírodu efekt na zdraví.

Od zavařenin k „zavřeninám“: odlišnosti eko a socialistického kutilství

Samozásobitelství či stavba domu svépomocí u nás není nic nového pod sluncem, naopak tu má dlouhou, socialismem posílenou tradici. Nicméně eko-kutilství se od toho předrevolučního v řadě věcí liší. Nejvýraznější rozdíl spočívá v dnešním obratu k přírodě. Zatímco v období normalizace vládla obliba umělých materiálů, eko-kutilové jednoznačně dávají přednost přírodnímu a přirozenému před „chemií“, ať už v jídle, oblečení, domově, kosmetice či léčivých přípravcích. Preferuje se to, co je „pravé“ „domácí“ oproti průmyslově vyráběnému. Zatímco pro socialismus byly typické zavařeniny konzervující potraviny i čas, tak oproti tomu se dnes experimentuje se „zavřeninami“ obsahující živé plody. Návrat k tradici neznamená návrat do normalizačního období, ale spíš do mytických časů našich babiček a prababiček, které ještě neztratily kontakt s přírodou, žily převážně na venkově, uměly tradiční řemesla a zvládaly hospodařit. Na druhou stranu je potřeba zmínit, že řada dnešních eko-kreativců přiznává, že se inspirovala i svými rodiči – socialistickými kutily: tátou „všeumělem“, který doma věci spravoval, případně postavil svépomocí dům, mámou, která zavařovala a šila či pletla oblečení na děti.

Kutilství normalizační éry bylo spojeno s dočasným (víkendovým, dovolenkovým) únikem na venkov, na chaty a chalupy. Dnes se váže na reálný a trvalý (nebo alespoň dlouhodobý) přesun na venkov, do vesnic, či ještě lépe dále – na samoty, louky, bývalá pole, kde se na hektarových pozemcích na zelené louce zakládají „rodové statky“ (výjimečně také ekokomunity). Romantizované jsou především představy o obratu k tradičním činnostem spojeným se životem na venkově (kosení, včelařství, pečení chleba, pěstování zeleniny), ale eko kutilství se nevyhýbá se ani městu (podomácká výroba bot, či mletí zrna). Model dočasného úniku z města ale nezanikl zejména pro lidi, kteří kombinují výhody života ve městě i na venkově.

Za normalizace šlo především o únik do soukromí, což často přetrvává, někdy i ve formě „ostrovního systému“, ne však z důvodu odporu k režimu, ale z touhy po nezávislosti na institucích a korporacích. Úspěšnými se ovšem stávají ti, kteří se dokáží sdružit ať už s podobně smýšlejícími či v místní komunitě. Zejména ve městech zakládají komunitní zahrady, komunitní centra, společenství okolo alternativních škol a školek – společně pěstují zeleninu, organizují různé kurzy, společně tvoří.

Nově eko kutilství ovlivňuje samozřejmě internet a sociální média, ale i nárůst role alternativních expertů, kteří se lektorováním v oblasti soběstačnosti a výukou řemesel začali živit. K získávání znalostí, návodů a zkušeností a pro komunikaci mezi eko kutily se využívají nejmodernější technologie. Vypadá to, jako by počítače a chytré telefony už byly tak běžnou součástí našeho života, že už se vnímají jako neviditelné. Eko-bio lidé se neobrací k přírodě a tradici tak, že by se jich zbavili. To udělá možná jen pár „radikálů“.

Svépomocí postavený slaměný domek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Marta Kolářová

Závěr

K udržitelnému, zelenému či k přírodě šetrnému životnímu stylu vede řada cest. Vzhledem k tomu, že je obtížné obsáhnout všechny oblasti života a spotřeby, jednotliví lidé se, ačkoli se snaží kombinovat více prvků, zaměří spíše na některé. Udržitelný životní styl už dnes nelze chápat jen jako zelenou spotřebu a nákup bio výrobků nebo naopak omezování svých potřeb a život v dobrovolné skromnosti, neboť součástí životního stylu ohleduplného k přírodě je i tvoření a vyrábění vlastních produktů. Snahy o soběstačnost a DIY aktivity tak výrazně rozšiřují možnosti udržitelného životního stylu a zároveň představují propojení spotřeby i produkce v jedné osobě (rodině, komunitě). Kdo mluví o „bioburžoazii“ zaměřené na luxusní a okázalou spotřebu bio výrobků, opomíjí velkou sféru rukodělné a řemeslné práce, která rozšiřuje sféru eko spotřeby na udržitelnou výrobu-spotřebu, a která se zase vrací zpět do domácností a komunit. DIY praxe je jednak strategií střední třídy a méně majetných, kteří si nemohou dovolit nakupovat pouze bio výrobky, jak se svým vlastním každodenním životem a spotřebou s ním spojenou angažovat v oblasti udržitelnosti a nepoškozování přírody, ale soběstačnost zároveň propagují některé celebrity a třeba i lékaři. DIY aktivity představují také renesanci tradičního českého kutilství, i když v jiném, „eko-bio“ hávu, přičemž jsou zároveň ovlivněné zahraničními hnutími jako je permakultura, hnutí rodových statků, hnutí zero waste, či hnutí potravinové suverenity.

A kam zmizela dobrovolná skromnost? Určitě se nevytratila, naopak pomáhá soběstačnosti, protože když máme nižší potřeby, tak je snadněji svou vlastní aktivitou naplníme. Ke změně došlo v tom, že dobrovolná skromnost je jako pojem v dnešní eko-bio oblasti spíše neviditelná, protože výše zmíněná mezinárodní hnutí se snaží přilákat lidi na jiné ideály a mluví raději o soběstačnosti, svobodě, zdraví, hojnosti, či radosti. Domnívám se dokonce, že pokud se udržitelný životní styl rámuje jako zdravý životní styl, má větší šanci na úspěch. Když je dobrovolná jednoduchost nedílnou součástí nějakého udržitelného životního stylu, jako je třeba život bez odpadu, tak je přejmenována na minimalismus.

Soběstačnost jako přístup k životu odráží širší procesy pozdně moderní společnosti, pro které je typický rozmach individualismu a přebírání zodpovědnosti za svůj život a zdraví na sebe. Může být i reakcí na ekonomickou krizi, ale především představuje nedůvěru ve veřejné instituce různého druhu a oblast velkého byznysu. Snaha o soběstačnost především zosobňuje touhu po tom být tvůrcem svého života a získat nad ním moc (v sociologii bychom pro to použili těžko přeložitelné termíny agency a empowerment) a pomáhá naplnit potřeby kreativity. Vzít věci do vlastních rukou považuji za důležitý výraz, který zrcadlí to, že ruce (a nejen hlava) jsou prostředek ke změně. Nestačí si souvislosti našeho života na planetě pouze uvědomovat, ale důležité je začít něco dělat. Mohla by DIY praxe a soběstačnost, pokud by se uplatňovala do důsledků, představovat obejití (zeleného) konzumu vůbec? O překážkách a limitech na cestě k soběstačnosti ale až příště.