Příběh horečky tančících koček

Říkejme ji Ariko.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jim Epler / Flickr

Byl konec dubna 1956, když se v jedné japonské rybářské vesničce objevil lékařský tým. Jeho cíl byl jasný, projít všechny domy a na místě zjistit, co přesně se děje. Netrvalo dlouho a tým našel dalších osm případů záhadné nemoci. Všichni byli okamžitě hospitalizováni.

1. května 1956 ředitel spádové nemocnice prohlásil, že se v oblasti objevila nová, doposud neznámá nemoc napadající centrální nervovou soustavu. Byl tak prvním objevitelem “nemoci”, která si v následujících letech vyžádá minimálně přes 1784 životů a zmrzačí tisíce dalších.

Místní autority na konci května vytvořily speciální komisi s cílem zjistit původ nemoci. Komise se vydá do zasažené oblasti vyslechnout místní. Během výslechů lidé zmiňují veselé historky o bláznivých kočkách a dalších divně se chovajících divokých zvířatech, které se až podezřele často vyskytují v okolí domovů postižených rodin. Z výpovědí začne být patrné, že divně se chovající zvířata se ve vesnici vyskytují přibližně od roku 1950. Místní o takto postižených zvířatech mluví, že trpí “horečkou tančících koček”. Projevuje se křečemi, zblázněním a smrtí. Jenže kočkami to nekončí. Svědkové popisují, jak z oblohy padají mrtvé vrány, že na mořském dně přestala růst mořská tráva i to, že při hladině zátoky se často vyskytují mrtvé ryby.

Horečka tančících koček:

Komise během svého šetření zmapovala rozsah zasažené oblasti, ale nezjistila původ nemoci. Na pomoc v hledání jsou povoláni vědci. Odborná vědecká skupina z Univerzity v Kumamoto vzniká 24. srpna 1956, načež následně začne do zasažené oblasti vysílat pravidelně své členy.

Pacienti jsou převezeni do lepší nemocnice a podrobeni detailnějším vyšetřením. Jsou odhaleny další symptomy.

Nemoc propuká znenadání. Pacienti nejprve přicházejí o cit v rukách a nohách, vlivem čehož nejsou schopni brát do rukou malé předměty či zapínat knoflíky. Nejsou schopni souvislé chůze bez zakopávání, horší se jim zrak, sluch a i hlas. Nemohou polykat. Následují nekončící křeče, ztráta vědomí a smrt.

K říjnu 1956 je známo 40 pacientů a pacientek, z toho 14 z nich zemřelo. Smrtnost se tak pohybuje okolo děsivých 35 %.

Hon na původ nemoci

Vědecký tým pečlivě mapuje všechny případy a hledá vzorce v šíření nemoci. Vědci si všímají, že oběti jsou zpravidla členové rodin pocházejících z jedné malé rybářské osady na pobřeží zálivu Minamata. Po něm nemoc dostane i své jméno.

Hledá se, co postižené rodiny spojuje… Netrvá dlouho a spojovatel je nalezen – jídlo. Základní stravou všech obětí byly vždycky ryby a korýši ze zálivu Minamata. A zbytky jejich jídla jedly i postižené kočky umírající na nápadně podobnou nemoc.

Začalo to do sebe zapadat. Mravenčí práce vědeckého týmu přivádí jeho členy k závěru, že se nejedná o doposud neznámou infekční nemoc, ale o zvláštní formu otravy jídlem. Hlavními podezřelými se stávají ryby a korýši z místního zálivu.

4. října 1956 vědecký tým zveřejňuje zprávu, že za nemocí stojí otrava některým těžkým kovem. Jedna z největších ekologických katastrof v historii lidstva tak začíná vystupovat na světlo a naplno ukazovat zrůdnost politicko-podnikatelského systému v okolí zálivu Minamata.

Ale nepředbíhejme.

Společnost Chisso

Rapidní expanze chemičky způsobí, že se záhy stane významným zaměstnavatelem v zálivu i srdcem místní ekonomiky. A to sebou nese mnohé.

Továrna Chisso.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Bobo12345 / Wikimeda Commons

Představitelé chemičky se brzy dostanou do pozice, že jim politická reprezentace města Minamata půjde na ruku. Ale není se moc co divit. Polovička daňových příjmů města jde z chemičky. Navíc v ní nebo pro její dodavatele pracuje každý čtvrtý obyvatel města.

Nikdo tak moc neřeší, co se v chemičce děje. A je také rok 1908, tedy doba, kdy ekologie nikoho moc netrápila. Nemělo by vás proto překvapit, že odpadní vody z chemičky končí přímo v zálivu Minamata. V místě, kde je přístav Hyakken.

Někdy kolem roku 1932 začíná chemička produkovat acetaldehyd. Bezbarvou těkavou hořlavou kapalinu, která bude pro náš příběh nesmírně důležitá. Kdyby chemička totiž vyráběla něco jiného, nevyprávěli bychom tento příběh.

Chemička k výrobě téhle kapaliny prováděla řadu chemických reakcí, do kterých vstupoval síran rtuťnatý jako katalyzátor. Zatímco do roku 1951 se společně s ním používal jako další katalyzátor oxid manganičitý, od roku se přešlo na látku jinou, na sulfid železitý.

Tahle „drobná změna“ ve výrobním procesu způsobila, že se do odpadních vod začalo od roku 1951 dostávat poměrně nemalé množství methylrtuti. Látky, která je nejenom pro člověka nesmírně nebezpečná. Mezi roky 1951 až 1968 byla tato vysoce toxická látka pravidelně vypouštěna do vod zálivu. A nebylo ji málo. Zatímco v roce 1932 vyrobila chemička 210 tun acetaldehydu, v roce 1951 to bylo 6000 tun a v roce 1960 rekordních 45 245 tun. Záliv byl rtutí doslova zamořen.

Svítá. Rokuro stejně jako tisíckrát před tím směřuje ke svému člunu, aby vyrazil do vod zálivu. Po chvíli cesty hází síť do vln a vytahuje první úlovky ryb. Činnost, kterou zopakuje za den ještě mockrát. Mezitím Katsu při břehu hledá korýše. I jemu se ten den daří. Úlovky sice nejsou tolik bohaté, jako v dobách jejich otců, ale stačí to. Jejich rodiny dnes nebudou mít hlad. Odpoledne se vrací do svých domovů. Mezi dveřmi čeká Yuriko. Přebírá část úlovku a jde ho připravit k večeři. Večer u stolu sedí i veselá Ariko. Je léto roku 1955.

Když 4. listopadu 1956 oznámil vědecký tým, že za potížemi místních je otrava těžkými kovy, podezření padlo okamžitě na společnost Chisso a její chemický závod. Vypouštění odpadních vod do zálivu, ke kterému docházelo po desetiletí, nebylo žádným tajemstvím.

Projevy otravy rtutí

Testy odpadních vod, které chemička nechala obratem udělat, ukázaly, že z ní do zálivu vytéká celý koktejl těžkých kovů – olovo, rtuť, mangan, selen, arzen, thalium, i měď. Zjistit s tehdejšími možnostmi, která látka je za otravu zodpovědná, se ale ukázalo nesmírně těžké a zdlouhavé.

Měsíce roku 1957 utíkaly jeden za druhým bez toho, aniž by se japonským vědcům podařilo jednoznačně určit zdroj otravy. Vyrojila se řada teorií obviňující mangan. Ten se totiž nejvíc objevoval v tělech odchytnutých ryb. Následovalo thalium, selen či kombinace několika prvků… Nic z toho ale nedokázalo všechny symptomy otravy a její průběh vysvětlit. Japonští vědci začali tápat.

V březnu 1958 navštívil lokalitu britský neurolog Douglas McAlpine, který své kolegy upozornil, že podobný průběh otravy může způsobit rtuť v organické formě. Další vyšetřování se tak zaměřilo na tuto doposud nezkoumanou substanci. Trvalo ale 11 měsíců, než bylo rozšíření rtuti v zálivu Minamata prozkoumáno.

Výsledky vědeckou obec šokovaly. Ať se vědci podívali kamkoliv, všechno bylo výrazně kontaminováno rtutí – ryby, korýši, mušle, ale i kaly usazené na mořském dně. Rtuť ale nebyla po zálivu rozprostřena rovnoměrně.

Největší koncentrace byly zjištěny v blízkosti výpusti odpadních vod závodu Chisso – na jednu tunu kalu připadly 2 kg rtuti. Silně zamořený byl i přístav Hyakken. Rtuti bylo v kalech tolik, že by se ji vyplatilo z nich těžit. Což se ostatně později i stalo – společnost Chisso rtuť skrze prostředníka těžit skutečně začala.

Nebylo tak pochyb o tom, že zdrojem smrtícího znečištění je chemický závod.

Vědci následně odebrali vzorky vlasů – pacientům i obyvatelům města Minamata. Zatímco maximální množství rtuti ve vlasech lidí z města bylo 191 částic na milion (ppm), u pacientů to bylo až 705 ppm. Ve vašich vlasech je přitom rtuti jen asi 4 ppm.

Původ nemoci byl jasně prokázán – byla jí rtuť z blízké chemičky.

Společnost Chisso se začala dostávat pod tlak veřejnosti. A uvědomila si, že je předmětem vyšetřování. Rozhodla se proto přestat odpadní vody do blízkosti přístavu Hyakken, hlavního cíle vyšetřovatelů, vypouštět.

Jenže, chemička běžela dál. Produkce odpadních vod se nijak nezměnila. Jen se změnilo místo, kam se odpadní voda začala vypouštět. Namísto na jih tak trubky odváděly smrtící jedy na severovýchod. Do řeky Minamata…

Záhy na to se na hladině ústí řeky začaly objevovat mrtvé ryby. A bohužel u ryb neskončilo. Po přesměrování vyústění odpadních vod se začaly plnit i nemocnice. Na pobřeží moře Shiranui se začaly objevovat nové případy otravy methylrtutí. Snaha zamést stopy vedla k rozptýlení jedu po mnohem větší oblasti a k jejímu zamoření.

V červenci 1959 se rozhodl Hajime Hosokawa, ředitel firemní nemocnice v chemičce, provést vlastní experimenty stran otravy. Zdravým kočkám začal podávat potravu, do které byla vstřikována odpadní voda odcházející do řeky. Děsivé výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po 78 dnech začal testovací subjekt číslo 400 vykazovat shodné symptomy s lidskými pacienty.

Pokusy na zdravých kočkách

Výsledky pitvy nepřekvapily. Ukázaly jasnou otravu methylrtutí. Představitelé společnosti Chisso nařídili doktorovi Hosokawovi okamžitě skončit s pokusy. A znepokojivé výsledky nepředat vědeckému týmu…

Společnost Chisso ve spolupráci s předními japonskými institucemi mající zájem na tom, aby chemička zůstala otevřena, následně rozjely stejnou akci jako tabákové či ropné společnosti. Začaly financovat výzkum “alternativních” teorií ve snaze podrýt závěr, že za nemoc může rtuť. A čas běžel…

Do zálivu proudila každým dnem další a další rtuť. Kontaminace prostředí tak pokračovala a život v moři i nadále umíral. Tlak na rybářské komunity, pro které bylo moře po staletí obživou, narůstal. A zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

Provoz chemičky měl dopad na záliv Minamata již od svého otevření v roce 1908. Množství ryb dlouhodobě klesalo. Čím méně ryb v kdysi bohatých vodách bylo, tím nespokojenější místní rybářské komunity byly. Jejich živobytí bylo na rybolovu závislé po generace. Rybáři se tak proti chemičce dlouhodobě bouřili.

V roce 1926 a později i v roce 1946 dosáhly rybářské komunity toho, že jim chemička musela vyplácet odškodné za poškozování jejich způsobu obživy. Částky, které byly vypláceny, byly ale naprosto nedostatečné. Napětí rostlo.

Výskyt nemoci a její propojení se rtutí v mořských plodech vedlo k propadu poptávky. Tím to ale neskončilo. Místní samospráva totiž vyhlásila i částečný zákaz prodeje ryb ulovených v zálivu… Jenže nevyhlásila zákaz úplný. Rybářům proto nikdo nemusel vyplácet kompenzace.

Netrvalo dlouho a místní rybáři se začali bouřit. 6. a 12. srpna se rozvášněný dav pokusil násilně proniknout do chemičky. Starosta města nechal vytvořit komisi, která měla spor mezi znesvářenými stranami urovnat… Jenže komise byla složena tak, že měla blízko k chemičce…

Znesvářené strany nakonec došly k dohodě. Chemička vyplatí rybářům kompenzace a zaplatí projekt na návrat života do zátoky. Dohodnutá částka ale na to nemohla stačit. Byla nízká, takže vůbec neodrážela rozsah katastrofy.

Rozhodnutí chemičky vypouštět odpadní vody nově na severovýchod do řeky Minamata způsobilo, že nebyly zasaženy rybářské komunity jen v okolí zálivu Minamata, ale po obrovské ploše mořského pobřeží. A i tito rybáři se začali dožadovat svého krajíce…

17. října 1958 dav přibližně 1500 rybářů zamířil k chemičce dosáhnout svého. Když jednání nikam nevedla, vyrazila rybářská delegace do Tokia hledat podporu. 2. listopadu se do chemičky vydali někteří poslanci japonského parlamentu. Doprovázeni byli rozzuřenými rybáři.

Protesty

Následně se povedlo rybářům do chemičky násilně proniknout. Následovala nepřehledná mela, během které bylo zraněno množství lidí a způsobeny značné materiální škody na vybavení chemičky. Odhaduje se, že opravy stály okolo 100 000 tehdejších amerických dolarů. Výbuch násilí, které bylo výrazně zobrazováno v japonském tisku, poprvé přitáhl k situaci v zálivu pozornost celého Japonska.

Pod tlakem veřejnosti vznikla další komise, která se snažila spor mezi rybáři a chemičkou urovnat. Výsledkem bylo, že chemička vyplatila další peníze. Jenže všechny tyto platby se týkali rybářů. Otrávení lidé měli smůlu. Ty nikdo kompenzovat nechtěl. I oni se snažili organizovat, ale s mnohem menším úspěchem.

Navíc došlo k jejich ostrakizaci – ostatní lidé se na ně dívali skrze prsty a oni se tak dostali na okraj společnosti. Mezi ostatními lidmi začal převládat názor, že ekonomický přínos chemičky pro chod města a zachování pracovních míst je důležitější, než pár lidí na okraji společnosti.

Nemocní a jejich rodiny se proto uchýlili k protestu. Od listopadu 1959 začali v sedě blokovat brány chemičky. Do věci se po žádosti nemocných vložil guvernér oblasti. A věci se daly do pohybu. Nemocní se stali součástí vyjednávání chemičky s rybáři.

Po několika týdnech jednání dosáhli za své zničené zdraví či smrt blízkého finančních kompenzací. Pacienti uznaní komisí ministerstva zdravotnictví měli nárok na následující:
* dospělý nemocný člověk dostal 917 tehdejších USD/rok
* nemocné dítě 275 USD/rok
* rodina zesnulého jednorázovou platbu 2935 USD

21. října 1959 nařídilo japonské Ministerstvo obchodu a průmyslu společnosti Chisso, aby přestalo vypouštět odpadní vody do řeky Minamato a začalo je vypouštět zpět k přístavu Hyakken. Navíc chemičce nařídilo okamžitou instalaci specializovaného zařízení na čištění odpadních vod.

Čistící zařízení bylo slavnostně spuštěno 19. prosince 1959 a mnoho lidí v zálivu si oddechlo, že problém se znečištěním bude konečně vyřešen a jejich životy se začnou vracet k normálu. Šeredně, strašně šeredně se pletli.

Ředitel chemičky sice na slavnostním ceremoniálu vypil veřejně na důkaz nezávadnosti sklenici vody vyčištěnou speciálním zařízením. Jenže speciální zařízení byl podvrh. Představitelé chemičky zcela jasně věděli, že instalované čistící zařízení nedokáže jedovatou rtuť z odpadní vody odstranit.

Za mnoho let, až se bude kauza probírat u soudu, zazní: „Čistící nádrž byla instalována jako sociální řešení, k odstraňování rtuti v organické formě nijak nepřispívala“.

Nicméně vyšetřovací komise a i veřejnost začali žít s vědomím, že katastrofa je konečně zažehnána. Vody zálivu dál plnila plíživá smrt. Následkem klamu nebyl nikdo připraven na to, co mělo přijít. O následujícím desetiletí se tak bude mluvit jako o „deseti letech ticha“.

Na přelomu let 1960 a 1961 se rozbíhá na popud vlád z prefektur Kumamoto a Kagošima výzkum. Lidem na pobřeží Širanuiského moře je odebíráno pár vlasů. Cílem je zjistit, nakolik jsou místní komunity otravou rtutí zasaženy.

Výsledky potvrzují, že rozsah znečistění je obrovský. Stovky lidí mají ve svých vlasech koncentraci rtuti více jak 50 ppm. Dost na to, aby došlo k poškození nervů. Na ostrově Goshonoura je objevena žena, jejíž vlasy ukazují hodnotu 920 ppm.

Nemůže být pochyb, že znečištění trvá. Přesto se obě místní vlády rozhodnou nedělat vůbec nic. Výsledky průzkumu nejsou zveřejněny.

S výsledky nejsou seznámeny ani zkoumané osoby. A to ani tehdy, když o ně vládu výslovně požádají. Později se ukáže, že mnoho z nich zemře v následujících deseti letech z „neznámých příčin“.

Začátkem 60. let 20. století si místní lékaři začnou všímat, že v oblasti zálivu výrazně narůstá počet případů dětské mozkové obrny i dalších dětských poruch. Řada odborníků si v roce 1961 uvědomí, že tady dochází k omylu. Symptomy otravy rtutí jsou totiž s obrnou velmi podobné.

Jenže málokdo, včetně matek nemocných dětí, se zdráhá uvěřit, že za otravou je rtuť. Odpadní voda je přeci již nezávadná a navíc čerstvé matky nevykazovaly známky otravy a jejich narozené děti přece nikdy kontaminované ryby a korýše nejedly!

Situaci neulehčovalo ani tehdejší přesvědčení, že placenta je skvělý filtr, který plod chrání před nebezpečnými toxiny a látkami kolujícími v krvi matky. Tohle skutečně pro většinu nebezpečných látek platí. Výjimkou je ale rtuť v organické podobě…

Později vědci zjistí, že placenta dělá se rtutí přesný opak. Odstraňuje ji z krve matky a koncentruje ji ve vyvíjejícím se plodu. Bude ale trvat několik let výzkumu, než pitva dvou malých dítek prokáže, že zemřely na doposud neznámou formu Minamatské choroby.

Na sklonku roku 1962 se sejde zvláštní komise a uzná obě mrtvé děti a dalších 16 nemocných dětí jako nové oběti otravy. Tím dětem či pozůstalým přiřkne vyplacení odškodného od společnosti Chisso na základě dohody z roku 1959.

Druhé ohnisko

Podzim 1964 byl nádherný. Brzký příchod mrazů zbarvil listí stromů do nádherné palety barev. Pár milenců na břehu řeky Agano pozoruje jeho odrazy na vodní hladině. Usedají na břeh a tehdy spatří jen pár metrů od sebe divně se chovající kočku.

Řeka Agano se nachází přibližně 1000 kilometrů daleko od zátoky Minamata.

Mezi podzimem 1964 a jarem 1965 místní žijící okolo řeky Agano uvidí šílet a následně zemřít spoustu koček.. A podobně jako v zátoce Minamata to u koček nezůstane. Krátce po nich začnou stonat lidé…

Místní nemocnice se začnou plnit pacienty, kteří mají potíže s chůzí, mluvením a křeče. 12. června 1965 místní samospráva seznamuje veřejnost s tím, že v oblasti řeky Agano se vyskytlo další ohnisko Minamatské choroby.

Nedlouho před tím, než v okolí řeky začaly umírat kočky (a později i lidé…), chemička vlastněná společností Showa Denko změnila technologický postup v jednom výrobním kroku… podobně jako chemička v zálivu Minamata začala používat sloučeninu rtuti jako katalyzátor…

Řeka Agamo.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | 王 勇 / Flickr

Na místo záhy dorazili vědci z Univerzity v Kumamoto, kteří byli tahouny v pátrání po příčinách otravy v zálivu. I s jejich pomoci vznikla v září 1966 zpráva, která propojila úmrtí s chemičkou vlastněnou firmou Showa Denko. Oproti zálivu neměly oběti od řeky přímou vazbu na chemičku i od ní žily dost daleko.

Chemička u řeky neměla na jejich život takový ekonomický vliv, jako chemička v zálivu. Nemocní měli mnohem větší podporu mezi místními, což vyústilo v březnu 1968 k podání žaloby na chemičku.

Otáčející se vítr

Bylo to právě tohle druhé ohnisko „nemoci“, které změnilo osud obětí v zálivu Minamata. Nálada v Japonsku se začala zvolna měnit. Veřejnost začala po druhém ohnisku mít k pacientům ze zálivu mnohem větší sympatie a začala tlačit na úřady, aby se něco podobného už nikdy nestalo.

A pak přišel TEN den. Chemický závod v zálivu Minamata přestal v polovině roku 1968 produkovat acetaldehyd… Látku, kvůli jejíž výrobě to všechno začalo a kvůli které se do vod zálivu dostávala toxická rtuť. 26. září 1968 pak našla odvahu i japonská vláda.

Vydala oficiální materiál, který jasně ukazoval prstem na chemický závod, methylrtuť i společnost Chisso. Materiál měl spoustu faktických chyb, ale pro oběti představoval úlevu. Už nikdo nemohl pochybovat, kdo za otravou stojí.

Rozhodnutí japonské vlády oficiálně propojit „nemoc“ se společností Chisso vlilo sílu obětem. Následkem toho se rozpoutalo nové kolo právní bitvy, ve kterém se oběti rozhodli bojovat za adekvátní odškodné. Soudní spory trvaly roky. Během nich vyšla najevo děsivá pravda o celé katastrofě.

Představenstvo firmy Chisso o celé tragédii vědělo a neudělalo nic, aby ji zabránilo. Jak u soudu vypoví bývalý manager chemičky, společnost se rozhodla dát přednost zisku před bezpečností. A se rtutí proto neudělala nic.

U soudu vypovídá i doktor Hosokawa, známý pro své experimenty s kočkami, krmenými stravou s odpadní vodou. Výpověď, kterou pronáší z nemocničního lůžka, se stane jednou z hlavních zbraní obžaloby. Hosokawa umírá tři měsíce po skončení soudu na rakovinu.

Soud rozhodne 20. března 1973. Oběti slaví jasné vítězství. Společnost Chisso je uznána vinou. Soud vyřkne, že společnost neudělala nic ve snaze zamezit znečištění vod zálivu. Dohoda mezi chemičkou a pacienty z roku 1959, v rámci které dostávaly oběti „drobné“, je zrušena. Nově každá z přeživších obětí dostane jednorázovou platbu mezi 59 000 až 66 000 tehdejších USD. Pozůstalí po obětech pak obdrží 66 000 tehdejších USD. Jedná se o nejvyšší částku, kterou kdy japonský soud obětem přiřkne.

V letech co přijdou bude probíhat boj některých postižených domoci se kompenzací. Budou narážet na neochotu zdravotnických komisí uznat jejich nárok. Někteří pacienti totiž nebudou mít všechny symptomy, což je bude v očích komisí vyřazovat.

Pomník obětem otravy rtutí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | quirkyjazz / Flickr

Ve snaze zamezit další šíření kontaminace rtutí do okolních vod je v zátoce Minamata v roce 1977 instalována síť, zabraňující pronikání ryb a dalších organismů do zálivu.

Smutný osud zátoky se stane hnacím momentem pro vznik ekologických hnutí napříč Japonskem. Japonská vláda je donucena začít brát při hospodářském růstu ohled na ochranu přírody. V roce 1970 se odehraje legislativní smršť – během jediného zasedání parlamentu je přijato 14 zákonů na ochranu přírody. Balík zákonů obsahuje i zákon zabraňující vypouštění toxických látek do vod. Je zaveden princip „znečišťovatelé platí“.

Ekologická katastrofa v zálivu Minamata promění japonskou společnost. Boj lidí za svá práva proti mocné chemičce povede k větší demokratizaci Země vycházejícího slunce.

1. září 1997, dvacet let po instalaci, je ochranná síť oddělující život v zálivu od okolních moří odstraněna. Koncentrace rtuti spadly a ryby ze zálivu se již považují za bezpečné.

15. října 2004 rozhodne japonský nejvyšší soud, že národní vláda byla svou nečinností po roce 1960 zodpovědná za tragédii v zátoce Minamata.

Přečtěte si také |

Co všechno víme o erupci nové sopky Fagradalsfjall?

Ariko, pacientka číslo jedna, umírá ve věku osmi let. Její mladší sestra otravu přežije, celý život ale bude bojovat s následky přítomnosti rtuti ve svém těle.

Slovo závěrem: Některé scény a osoby jsem si v rámci dramatizace vymyslel (rybáře vyrážející na moře, milence na břehu řeky...). Drobná dramatizace neměla nikde vliv na dějovou rovinu. Příběh pětileté holčičky a její sestry je pravdivý. Jen se ve skutečnosti jmenovaly jinak.

Text vychází z twitterového vlákna zveřejněném na profilu Petra Brože a ve ve velkém čerpá z anglického článku o této události. Děkuji tak wikipedistům, že to tak skvěle připravili.

Příběh okolí zátoky Minamata je aktuální i po dlouhých desetiletích.

#SpravedlnostProBečvu, #BečvaNevyšumí