O díře v ledu, která v něm být neměla

Turista stojí vedle mohutného moulinu na ledovci Snowbird. Přestože ledovec Snowbird lze v polovině léta obecně přejít bez technického vybavení, mouliny a povrchová voda představují pro nepozorné cestovatele vážné nebezpečí. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Paxson Woelber / Wikimedia Commons

Mouliny byste na ledovcích nenašli všude.

Aby vznikly, potřebují zpravidla rozsáhlé zaledněné oblasti, které jsou relativně hladké.

A taky potřebují oslabený led - často tak vznikají v místech, kde jsou ledovcové trhliny.

Proč nás mají zajímat?

Protože jelikož nám ledovce kvůli změně klimatu ve velkém tají, vzniká na jejich povrchu značné množství kapalné vody.

Vody, která po ledovcích teče... a to tak dlouho, než vytvoří (či potká) moulin.

Jakmile je v něm, z povrchové vody se stává voda podpovrchová.

Mouliny tak označují oblasti, kde se voda dostává z povrchu do nitra ledovce.

A jelikož dokáže voda ledovec tavit, netrvá zpravidla dlouho, aby se dostala až na kontakt ledovce a skalního podloží, které leží desítky, či třeba stovky metrů pod ledovým příkrovem.

Ptáte se proč?

Protože jakmile dokážete dostat vodu na kontakt ledovce a skalního podloží, tenhle systém jste namazali.

A jak správně tušíte, tak kdo maže, ten jede.

Je jedno, jestli jste to vy na lyžích... nebo ledovec na skále.

Co byste tak neměli chtít je, aby mouliny ve velkém vznikaly v nekonečné ledovcové krajině.

Čím víc jich totiž bude, tím snazší má voda cestu na spodek ledovce a tím víc namazaný bude.

A tady se dostáváme k textu profesora glaciologie Aluna Hubbarda.

Poutavě v něm popisuje, jak na jeden vznikající moulin narazil.

Nebylo by na tom nic divného - za 35 let, co se glaciologii věnuje - jich viděl nespočet.

Problematické je, že na něj narazil v místě, kde dle našich znalostí mouliny vznikat nemají.

"Uprostřed" grónského ledovcového příkrovu.

To, že se v Grónsku nachází obrovský kontinentální ledovec, tím vás nepřekvapím. To všichni víte.

A všichni (doufám) taky víte, že nám kvůli změně klimatu taje.

Jak rychle?

Měření naznačují, že od roku 1900 tání grónského ledovce přispělo k růstu hladiny světového oceánu 10 centimetry.

Nemusí se to zdát moc... jenže ten proces se zrychluje.

Dnes tak odhadujeme, že ročně přidá tání v Grónsku 1 mm do růstu hladiny moří.

A když sečteme všechno...

Úbytek ledu v Grónsku v důsledku tání ledovců přispěl od roku 1900 k celosvětovému zvýšení hladiny moře o téměř 10 cm. Graf ukazuje vzestup hladiny moří ze všech zdrojů do roku 2018.

Zdroj | NASA’s Goddard Space Flight Center/PO.DAAC

Přitom se odhaduje, že kdyby roztály všechen led v Antarktidě a Grónsku, hladina oceánu by stoupla globálně o 65 metrů.

Naštěstí se chlácholíme tím, že tohle se jen tak nestane a že led na pevnině bude ještě "dlouho".

Abyste pochopili, co by nárůst mořské hladiny o 65 metrů znamenal, klikněte na tenhle odkaz a zahrajte si na bohy.

Ale klidně se nebojte tam dát jiné číslo. Metr, dva, deset... nemusíte být hnedka "alarmisty" a předpokládat kompletní kolaps ledovců.

A teď se už můžeme vrátit zas k moulinům.

Schéma moulinu.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Gregory Lloyd (after NASA) / Wikimedia Commons

Moulin, který Alun v Grónsku pozoroval, byl totiž příliš daleko od polí ledovcových trhlin i od obrovských jezer, které každoročně (a stále častěji) na ledovcových pláních vznikají.

Jeho vznik tak nebylo snadné vysvětlit.

A tak bylo potřeba přijít s novým, ale značně depresivním vysvětlením, co se uvnitř ledovců děje.

Alun se s kolegou pustili do studia mikroskopických trhlin, které si dokáže kapalná voda v ledovci otevírat. Jsou přitom tak titěrné, že je nejsme schopni vidět ze satelitů.

Mikrotrhliny a jejich skutečný rozsah tak uniká naší pozornosti.

Přitom se zdá, že tyhle titěrné trhlinky dokáží být docela dlouhé.

Dokáží ledovec rozpraskat až do hloubky stovek metrů.

A tím jeho celistvost narušit.

Jinými slovy, ledovec už není tolik soudržný.

Navíc voda, která začne v mikrotrhlinách nakonec zamrzat, uvolní latentní teplo.

Stane se tak to, že se vnitřek ledovce začne zahřívat.

Zní to šíleně... jenže vítejte do světa fázových přechodů.

Ledovec se tak dále oslabuje a to tak, že najednou vznik moulinu není nereálný.

A víte co je taky velká "sranda"?

Že teplejší led teče lépe, než když je studený.

Což znamená, že se neskutečné masy ledovce se dokáží dostat do moře rychleji, než dříve.

A to samozřejmě je skvělá zpráva pro ty z vás, co se těší, že Česko bude mít moře o kousek blíž.

Pro ostatní, co si uvědomují, že stovky milionů lidí žijí v potenciálně zasažených oblastech, to taková skvělá zpráva není.

Lidé mají totiž nožičky.

A pokud jim moře sebere domeček, seberou se a půjdou hledat štěstí jinam.

Vy i já bychom taky šli...

S tím, jak roste globální teplota kvůli spalování fosilních paliv lidstvem, nachází se na kontinentálních ledovcích stále více kapalné vody.

A tahle voda je tam mnohem déle... už to není třeba jen pár týdnů, ale dlouhé měsíce.

Ano, mikrotrhlinky se klepou radostí.

A zatímco mikrotrhlinky si otevírají cestu skrz vnitřek ledovce a fázovými změnami ohřívají ledovcovou masu, naše současná generace numerických modelů, které se snaží vývoj růstu hladiny moří modelovat a předpovídat, zatím o mikrotrhlinkách nic neví...

Co to znamená?

Že výsledky, které nám dávají, jsou dost možná až moc optimistické...

Kolaps grónského a antarktického ledovcového příkrovu tak může přijít mnohem dříve, než jsme si doposud mysleli.

Neuvěřitelné, co všechno se člověk dozví, když najde jeden moulin někde, kde nemá být...

A tím jsme na konci.

Dejte si původní článek. Je napsán mnohem lépe, než já tady dokážu do pár vět shrnout.

A současně se omlouvám, spojením kontinentální ledovce myslím vždy ty, co jsou v Grónsku a Antarktidě. Vím, že jim mám správně říkat jinak.