Znovunabytí smyslů je znovuobjevením země
Na podzim roku 1985 se předměstím Long Islandu, kde jsem tenkrát za svých studentských let žil, prohnala silná vichřice. Po několik následujících dní zůstala většina obyvatel bez elektřiny; elektrické vedení bylo strženo, telefonní linky přerušeny a silnice zataraseny vyvrácenými stromy. Lidé museli chodit pěšky do práce i do všech obchodů, které byly stále otevřené. Začali jsme jeden druhého „osobně“ potkávat na ulici, místo po telefonu. Za nepřítomnosti automobilů a jejich hlučných motorů začaly být rytmy cvrčků i ptačí zpěv jasně slyšitelné. Hejna ptáků se vydávala přezimovat na jih a mnozí z nás objevovali, jak se s novou, dětskou zvědavostí nelíčeně zaposlouchávají do písní, které zaznívaly z dosud stojících stromů a z okolních polí. A v noci bylo nebe hustě poseto hvězdami! Mnohé děti, jejichž oči už nebyly oslepeny září domovních a pouličních lamp, uviděly vůbec poprvé Mléčnou dráhu a nestačily žasnout. Během těch několika dní a nocí se naše město proměnilo ve společenství, vědomé si svého místa ve všezahrnujícím kosmu. Dokonce i naše nosy se začaly, zdá se, probouzet, svěží vůně od oceánu byly jaksi živější a slanější. Zhroucení našich technologií si vynutilo návrat k našim smyslům, a tudíž k přirozené krajině, do níž jsou tyto smysly tak hluboce zapuštěny. Náhle jsme zjistili, že obýváme smyslový svět, který tu na nás – na samém okraji našeho vědomí – po léta čekal, to důvěrně známé území naplněné zpěvem ptáků, slanou vodní tříští a světlem hvězd.
Jakmile se znovu sblížíme se svými dýchajícími těly, pak se i vnímaný svět sám začne posouvat a proměňovat. Když začneme vědomě navštěvovat tu bezeslovnou dimenzi svých smyslových participací, určité fenomény, které dosud setrvačně ovládaly naši pozornost, začínají pro nás ztrácet svou charakteristickou přitažlivost a ustupovat do pozadí, zatímco dosud nepovšimnutá či přehlížená jsoucna začínají vystupovat z periferie do popředí a přitahovat naši pozornost. Bezpočet lidských výtvorů, s nimiž máme běžně co do činění – asfaltové silnice, ohrady, telefonní dráty, budovy, žárovky, kuličková pera, automobily, dopravní značky, plastové kontejnery, noviny, rádia, televizní obrazovky – ty všechny teď začínají projevovat jakýsi obecný styl, a tím ztrácet něco ze své osobitosti; zatímco organické bytosti – vrány, veverky, stromy a divoké trávy kolem našeho domu, bzučící hmyz, koryta potoků, oblaka a déšť – projevují novou vitalitu a každá z nich vábí naše dýchající tělo do jedinečného tance. Dokonce i kameny a skály se zdají promlouvat svými tajuplnými jazyky pohybů a stínů a vybízejí naše tělo i jeho kosti k tiché komunikaci. V kontaktu s přirozenými formami země se naše smysly pomalu nabíjejí energií a probouzejí a znovu a znovu se vzájemně spojují v ustavičně se proměňujících vzorech.
Autor eseje David Abram přijíždí do Prahy představit české vydání své knihy!
Protože i tyto jiné tvary a druhy se tak jako my samy společně vyvíjely s ostatní proměňující se zemí; jejich rytmy a formy jsou vrstvu po vrstvě utvářeny z dřívějších rytmů, a naše smysly jsou jimi vedeny do nevyčerpatelné hloubky, která je ozvukem hlubin našeho vlastního těla. Struktury vznikající na hladině potoka, když se vlní a čeří přes kameny, nebo vzory na kůře jilmu, jsou všechny složeny z opakujících se obrazců, které se však nikdy neopakují přesně stejně, oněmi opakujícími se tvary, na něž se naše smysly dokáží samy vyladit, zatímco postupný tok a metamorfózy těchto tvarů vtahují naše vědomí do nečekaných a nepředvídatelných směrů.
Naproti tomu hromadně vyráběné výtvory naší civilizace, od krabic na mléko až po myčky na nádobí a počítače, vtahují naše smysly do tance, který do nekonečna opakuje sám sebe bez jakékoli obměny. Pro vnímající tělo jsou tyto artefakty, tak jako všechny fenomény, živé a dokonce i působící, avšak jejich život je velice omezen specifickými „funkcemi“, pro něž byly vytvořeny. Jakmile naše těla tyto funkce zvládnou, strojově vyrobené předměty obvykle naše smysly nic dalšího nenaučí; nejsou s to nás ničím překvapit, a tak pokud toužíme po nových podnětech, musíme ustavičně získávat nově vytvořené předměty, nové technologie, nejnovější model toho či onoho.
Samozřejmě že námi zhotovené výtvory si nevyhnutelně uchovávají prvek více než lidské jinakosti. Tato nepoznatelnost, tato jinakost sídlí nejčastěji v materiálech, z nichž je předmět vyroben. Kmen stromu, z něhož je zhotoven telefonní stožár, hlína cihel, z nichž je postaven dům, hladká kovová slitina dveří našeho auta, o něž se opíráme – toto všechno, tak jako naše těla, v sobě stále nese textury a rytmy struktur, které jsme sami nevynalezli, jejichž poklidný dynamismus se bezprostředně ozývá v našich smyslech. Příliš často je však tento dynamismus dušen uvnitř masově vyráběných staveb, oddělených od zbytku země, uvězněn v technologiích, které plundrují živou krajinu. Například ty všudypřítomné přímky a pravé úhly naší kancelářské architektury způsobují chřadnutí našich animálních smyslů, stejně jako podporují abstraktní intelekt; divoká, ze země zrozená povaha materiálů – dřeva, hlíny, kovů a kamenů, které se staly součástí budovy – je snadno zapomenuta za abstraktní a vypočítatelnou formou.
Když se však identifikujeme se svými těly a zakoušíme svět svými zvířecími smysly, pak se nám většina námi zbudovaného prostředí, i spousta produktů, jimiž je zabydleno, začne jevit jako tristně nadbytečná a jednotvárná. (Tím však není pochopitelně řečeno, že tyto výtvory jsou neškodné: mnohé z nich jsou nadmíru hlučné, ba rámusivé, neboť to, co jim schází na pestrosti a nuancích, nahrazují halasnou dotěrností, kterou si podmaňují percepční pole pro sebe.) Kdykoli zaujmeme pozici a postoj lidského zvířete, pak nám připadá, že celý hmotný svět se probouzí a mluví, i když organické, ze země zrozené bytosti promlouvají daleko výmluvněji než ty ostatní. Podobně jako obyvatelé předměstí po ničivé vichřici i my objevujeme, že jsme živí v živoucím poli sil, jež jsou mnohem výrazovější a rozmanitější než je ona striktně vymezená lidská oblast, na níž jsme si tolik navykli.
A tak ono znovunabytí vtělené, smyslové dimenze zkušenosti s sebou přináší zotavení živoucí krajiny, do níž jsme tělesně ponořeni. Když se znovu navracíme k našim smyslům, pozvolna objevujeme, že naše smyslové vjemy jsou toliko částí ohromné sítě vzájemně se pronikajících počitků zakoušených bezpočtem jiných těl – a tudíž podporované nejenom námi, ale i ledovými bystřinami, které se valí po žulových úbočích, sovími křídly a lišejníky, i neviditelným a chladným větrem.
Tato vzájemně propletená síť zkušenosti je samozřejmě tento „žitý svět“, o němž se zmiňuje filozof Edmund Husserl ve svém pozdním díle, který však byl tentokrát odhalen jako hluboce tělesné pole, jako skutečná sféra vůní a chutí i švitořivých rytmů, zahřívaná sluncem a chvějící se semeny. Není to vskutku nic jiného než biosféra – ona matrice pozemského života, do níž jsme sami ponořeni. Není to však ta biosféra, jak ji chápe abstraktní a objektivizující věda, není to složité seskupení planetárních mechanismů, jež domněle mapují a měří naše satelity; spíše jde o biosféru, jak je zakoušena a prožívána zevnitř inteligentním tělem – pozorným lidským zvířetem, jež je plně součástí světa, který zakouší.
reklama
