Proč většina těžebních projektů v Grónsku skončila fiaskem? A co dalšího by měl Donald Trump o Grónsku vědět?

Grónsko se tak znovu ocitlo ve středu zájmu světové velmoci. Ale proč vlastně? Kvůli surovinám? Geopolitice? Tající Arktidě? Nebo snad proto, že bývalý realitní magnát v Bílém domě nikdy nepřestal snít o další velké „akvizici“? A hlavně: je opravdu pravda, že by pod americkou správou bylo Grónsku lépe, jak tvrdí Trumpova administrativa?

V tomto článku se pokusíme odpovědět na několik klíčových otázek: Jakou strategickou a ekonomickou hodnotu má Grónsko pro Spojené státy? Proč většina těžebních projektů skončila fiaskem? A jak na americké ambice reagují samotní Gróňané?
Vojenská přítomnost
Vojenská přítomnost Spojených států v Grónsku sahá až do druhé světové války. V dubnu 1940 obsadilo Dánsko nacistické Německo a za obranu odlehlého arktického území se zaručily USA. Tehdy panovalo přesvědčení, že kdo ovládá severní Atlantik, může rozhodnout o výsledku války. Grónsko se proměnilo v klíčový tranzitní bod na cestě do Evropy, ležící ve strategickém prostoru mezi Grónskem, Islandem a Velkou Británií – tzv. GIUK mezera zůstává důležitou námořní spojnicí Atlantského a Severního ledového oceánu. Význam Grónska posilovalo i to, že se na jihu ostrova nacházel jediný známý důl na kryolit – nerost využívaný Spojenci při výrobě hliníku pro letecký průmysl. Obě válčící strany tu zároveň sbíraly meteorologická data zásadní pro vedení operací v severním Atlantiku.Po válce se strategický význam Grónska ještě zvýšil. Arktida se stala nejkratší trasou mezi Moskvou a Washingtonem – a zároveň potenciálním bojištěm jaderného konfliktu. Ostrov měl chránit Severní Ameriku před případným sovětským útokem a zároveň sloužit jako odrazový můstek pro americké bombardéry. Spojené státy si důležitost této pozice dobře uvědomovaly. V roce 1946 nabídly Dánsku za Grónsko 100 milionů dolarů, ale Kodaň nabídku odmítla. O několik let později však umožnila americkou vojenskou přítomnost výměnou za bezpečnostní záruky, a také za silnější hlas v mezinárodní politice. V roce 1949 se Dánsko stalo zakládajícím členem NATO a v roce 1951 obě země podepsaly dohodu, která Američanům umožnila trvalé využívání vojenských základen na grónském území. Američané postupně vybudovali podél pobřeží až patnáct základen, které v době nejvyššího napětí obývalo na deset tisíc vojáků. S postupujícím uvolňováním napětí během studené války začaly Spojené státy většinu těchto zařízení opouštět. Dohoda dnes zůstává v platnosti už jen pro jedinou aktivní základnu: Pituffik Space Base (dříve Thule Air Base), kterou využívá především americká vesmírná a protivzdušná obrana. Stopy dřívější přítomnosti ale v krajině přetrvávají v podobě zrezivělých konstrukcí a stovek opuštěných barelů s palivem.
I přes přínos obraně Západu i celého ostrova, nebyla americká přítomnost v Grónsku nikdy bez kontroverzí. Už samotná výstavba základny Pituffik proběhla bez souhlasu místních obyvatel – komunita Inughuitů byla nuceně přesídlena 140 km dál. V roce 1968 zde navíc havaroval bombardér B-52 nesoucí čtyři jaderné hlavice. K výbuchu naštěstí nedošlo, ale nehoda kontaminovala okolní oblast. Dědictvím studené války zůstává i opuštěná podzemní základna Camp Century – experiment „města pod ledem“, v jehož tunelech měly být uloženy jaderné zbraně.
Přestože Donald Trump i jeho současný bezpečnostní tým opakovaně tvrdí, že Grónsko je zásadní pro americkou bezpečnost, v posledních letech k žádnému viditelnému posílení vojenské přítomnosti nedošlo. V roce 2020 Spojené státy otevřely konzulát v hlavním městě Nuuk a deklarovaly zájem o spolupráci v oblasti turismu, těžby a infrastruktury. Jednání se soustředila především na posílení grónského vlivu při správě základny Pituffik, a v tomto ohledu byla vnímána jako úspěšná. Výraznější navyšování vojenských kapacit ale zůstalo stranou.
Napětí se vystupňovalo už v roce 2019, kdy Trump oznámil záměr Grónsko „koupit“. Slovo, které znělo jako z 19. století, vyvolalo odpor jak v Dánsku, tak na samotném ostrově. Gróňané tehdy připomněli, že nejsou „aktivem k prodeji“ a o své budoucnosti si chtějí rozhodovat sami. Americké investice ale neodmítli. Grónsko si uvědomuje, že bez zahraničního kapitálu bude cesta k ekonomické emancipaci složitá. A i Dánsko vnímalo americký zájem částečně pozitivně, jako protiváhu rostoucím čínským ambicím. Jenže kombinace mocenského tlaku a bombastické rétoriky vedla spíš k ochlazení vztahů. V Kodani se dokonce ozývají hlasy, že by se americký konzulát měl znovu zavřít.

Za obranu Grónska dnes formálně odpovídá Dánsko prostřednictvím Arktického velení (Arktisk Kommando), které sídlí v Nuuku ve stejné budově, kde od roku 2020 působí i americký konzulát. Jenže jeho kapacity jsou omezené: pár fregat, několik hlídkových lodí, minimální letectvo. Severovýchodní oblast, rozlohou větší než Francie, má na starosti dvanáctičlenná elitní námořní jednotka Sirius na psích spřeženích. Dánská vláda sice slibuje posílení – včetně satelitů a dronového průzkumu, ale cesta k robustnější obraně bude ještě dlouhá. Grónsko zatím na vlastní armádu nespěchá a inspiraci hledá třeba u Islandu, který obranu přenechává NATO výměnou za svou strategickou polohu.
Nerostné bohatství a těžba
Donald Trump mluví o Grónsku jako o pokladu, který Spojené státy prostě musí získat. A má jasno proč. Podle něj je ostrov klíčem k nerostnému bohatství, které může zajistit americkou suverenitu v „soutěži s Čínou“. A není sám, kdo v Grónsku vidí surovinový jackpot.Z geologického hlediska má ostrov opravdu co nabídnout – od zlata, uranu, vzácných zemin a železné rudy až po méně známý anortozit, využívaný v keramickém a sklářském průmyslu. Jenže realita vypadá jinak. Na celém území momentálně fungují jen tři aktivní doly. Zlato se znovu těží v Nalunaqu na jihu Grónska, ale v malém měřítku a s velkými náklady. Anortozit se získává ve White Mountain u Kangerlussuaqu, ale kvůli extrémním podmínkám je provoz složitý, jak řekl jeden z provozovatelů, „v mrazu nám hydraulická kapalina tuhne jako máslo“.
Nejpoetičtější kapitolu grónské těžby ale píšou drahokamy. V oblasti Aappaluttoq se pod ledem skrývají rubíny a růžové safíry, tak sytě rudé, že je první norští osadníci považovali za zkamenělou krev. Dnes se prodávají pod značkou „vikingské rubíny“ a patří k nejseverněji těženým drahokamům světa. Zatím ale nejde o projekty, které by měly strategický význam – a další ambicióznější pokusy narážejí na drsnou realitu.
Jedním z nejambicióznějších projektů posledních let bylo ložisko Kvanefjeld na jihu ostrova. Obsahovalo obrovské množství vzácných zemin, o které má v době zelené transformace zájem celý svět – ale také uranu. A právě to byl kámen úrazu. Přestože těžaři tvrdili, že jde především o strategické kovy, ložisko nelze oddělit od radioaktivních složek. Obyvatelé nedalekého městečka Narsaq se postavili proti, vzniklo protestní hnutí „Urani? Naamik“ (Uran? Ne) a projekt nakonec v roce 2021 zastavila nová grónská vláda. Australská firma Energy Transition Minerals dnes žádá kompenzaci ve výši 11,5 miliardy dolarů – téměř desetinásobek ročního rozpočtu Grónska.

Selhání ale potkalo i další projekty. Těžba železné rudy v lokalitě Isua ztroskotala po bankrotu britské společnosti London Mining. Následný čínský investor přišel o licenci kvůli neaktivitě. Dlouhé roky se spekulovalo i o potenciálu grónských ropných ložisek – podle některých odhadů se mělo jednat až o 31 miliard barelů. Do oblasti v minulosti investovaly velké energetické firmy jako Shell nebo ExxonMobil, ale i ty se nakonec stáhly. V roce 2021 grónská vláda oznámila konec udělování nových licencí a oficiálně těžbu ropy a plynu opustila. „Cena za těžbu ropy je příliš vysoká. Nejen ekonomicky, ale i klimaticky,“ uvedla tehdy v prohlášení.
Problémem zůstávají i podmínky samotné. Většina ložisek se nachází v nehostinných oblastech bez silnic, přístavů a spolehlivého přístupu k energii. Zima je dlouhá, temná a extrémně studená – teploty padají hluboko pod bod mrazu a těžební zařízení přestávají fungovat. Zároveň ale Grónsko patří k regionům, které se oteplují nejrychleji na světě. Tající permafrost rozrušuje půdu, podkopává základy a ničí stavby – nově vybudovaná infrastruktura tak může být během pár let zcela nepoužitelná.
Přesto zájem o grónské suroviny neutichá, a to nejen ze strany států, ale i některých z nejbohatších lidí planety. Do těžebních projektů v Grónsku investovali přes firmy jako KoBold Metals technologičtí miliardáři typu Jeffa Bezose, Sama Altmana nebo Marca Andreessena. Finanční podíl v těžební společnosti Critical Metals, která plánuje zahájit provoz v roce 2026, drží i nový americký ministr obchodu Howard Lutnick – dlouholetý spojenec Donalda Trumpa. Právě tato firma v minulosti lobbovala za to, aby její projekt částečně financovala americká vláda. Grónsko je totiž jedním z mála známých míst na světě, kde se vyskytuje 31 z 34 surovin označovaných Evropskou unií za kritické. A byť je těžba v arktických podmínkách mimořádně náročná, někteří investoři – včetně těch z Trumpova okruhu – zjevně sázejí na to, že v budoucnosti se tato sázka může vyplatit. Geopoliticky i komerčně.
Zatímco zahraniční investoři hledí na Grónsko jako na nový surovinový Klondike, domácí pohled je opatrnější. Místní si uvědomují, že těžba může být klíčem k ekonomickému osamostatnění, ale zároveň vnímají, že s ní přichází riziko zásahu do křehkého prostředí, které je pro obyvatele nejen zdrojem obživy, ale i součástí identity.
Gróňané tak těžbu neodmítají plošně. Rozlišují mezi projekty a pečlivě sledují, co je v sázce. Největší politický odpor vzbudil plánovaný důl v Kvanefjeldu, kde se vzácné zeminy mísí s uranem. Právě obavy z radioaktivního prachu stály za vznikem protestního hnutí „Urani? Naamik“, a v roce 2021 i za volebním vítězstvím strany Inuit Ataqatigiit, která se stavěla proti těžbě a po volbách splnila slib projekt zastavit. Pro část veřejnosti byl projekt symbolem toho, že ekonomická nezávislost nesmí být vykoupena ekologickým zničením.
Emoce vyvolal i nedávný dokument dánské televize „Grónské bílé zlato“, který odhalil, že Dánsko v minulosti vydělalo stovky miliard na vývozu kryolitu, zatímco Grónsko zůstalo stranou. Když byl film stažen z vysílání právě v době opětovného amerického zájmu, mnozí to vnímali jako další připomenutí nerovného vztahu. V očích mnoha Gróňanů zůstává Dánsko spíš manažerem jejich nerostného bohatství než skutečným partnerem.
Grónsko tak čelí dilematické otázce: může suroviny, které se pod jeho ledem skrývají, skutečně těžit tak, aby samo rozhodovalo o své budoucnosti? Nebo zůstane i nadále objektem geopolitických ambicí ostatních?
Tání ledu a nové obchodní trasy
Zatímco těžba surovin v grónských podmínkách nepřinesla kýžený průlom, tání arktického ledu otevírá nové otázky o budoucí roli ostrova. Grónsko se mění – a to doslova. Ledovec zde ustupuje 27. rok v řadě a ročně mizí do oceánu přibližně 269 miliard tun ledu. Zmenšující se ledový příkrov odhaluje nová pobřeží, a tím i dříve nedostupné oblasti. Od roku 2000 přibylo přes 1600 km² nového grónského pobřeží.Současně se mění i mapa Arktidy. Jak mořský led ustupuje, rýsují se možné námořní trasy, které by v budoucnu mohly spojovat Evropu, Asii a Severní Ameriku zcela novým způsobem – včetně tzv. transpolární cesty vedoucí přímo přes Severní pól. Grónsko se přitom nachází v blízkosti této budoucí arktické tepny. Pokud se tyto trasy stanou skutečně splavné, může ostrov získat novou roli – jako navigační uzel, bezpečnostní stanoviště nebo logistický bod na prahu polární obchodní dálnice.
Jak se Arktida otevírá, roste i zájem států, které s ní dosud měly jen málo společného. Jedním z nejambicióznějších z nich je Čína, a právě její přítomnost dává grónskému příběhu další geopolitickou vrstvu.
Čína
Není vyloučeno, že Trumpovo naléhání na přiblížení Grónska k USA má i další motiv než suroviny, například snahu zabránit tomu, aby si v Arktidě upevnil pozici jiný velký hráč: Čína.Peking se už delší dobu hlásí k roli „blízkoarktického státu“ a od roku 2018 zahrnuje Arktidu do své globální infrastrukturní iniciativy Pás a stezka. Její arktickou odnoží se stala Polární hedvábná stezka – plán zahrnující námořní trasy, vědecký výzkum, satelitní technologie i těžební projekty. Jejím klíčovým pilířem je Severní mořská cesta podél ruského pobřeží, kterou čínské firmy v minulosti aktivně využívaly.
Od vypuknutí války na Ukrajině však čínské aktivity v regionu výrazně zpomalily. V roce 2022 tudy neproplula jediná čínská loď, a plány na výstavbu čínského jaderného ledoborce byly tiše odloženy. Výraznější vojenská a technologická spolupráce s Ruskem sice pokračuje, ale původní dynamika projektu se vytratila.
Přesto není radno čínské ambice podceňovat. Peking stále investuje do vývoje technologií potřebných pro polární dopravu a těžbu a deklaruje zájem spolupracovat se státy napříč Arktidou – nejen s Ruskem. Odborníci často připomínají čínské přísloví o tom, že „řeku je třeba přecházet po kamenech“ – tedy krok za krokem, podle okolností.
Grónsko je však pro čínské plány specifické. Přímá investiční aktivita Pekingu je dnes omezená, čínská společnost Shenghe Resources si však stále drží podíl ve firmě Energy Transition Minerals, která vlastní ložisko Kvanefjeld. Výraznější nové investice zatím nepřišly a obavy z čínského vlivu v minulosti vedly například k odmítnutí nabídky na výstavbu tří grónských letišť. Obchodní vztahy ale přetrvávají, zejména v oblasti rybolovu, a Grónsko má od roku 2020 v Pekingu vlastní zastoupení.
Závěr
Donald Trump říká, že Grónsko je klíčem k americké bezpečnosti. Jiní v něm vidí nový surovinový Klondike. A podle čínské propagandy by mohlo být zlatým hřebem Polární hedvábné stezky. Jenže realita je zatím výrazně méně velkolepá.Těžba je drahá, pomalá a komplikovaná a infrastruktura v některých částech mizí rychleji, než se stihne postavit. Klíčové námořní trasy jsou zatím spíš mapou budoucnosti než skutečností. A pokud měl Trump pocit, že se k ostrovu může jednoduše „přihlásit“, Gróňané mu dali jasnou odpověď: Grónsko není na prodej. Když letos na ostrov dorazila americká delegace, v ulicích Nuuku propukly jedny z největších protestů v historii. Sešlo se až tisíc demonstrantů.
To ale neznamená, že by Grónsko chtělo zůstat na okraji dění. Vztah k Dánsku zůstává složitý, ale nová vláda deklaruje, že o své budoucnosti si ostrov rozhodne sám. Pokud někdy k nezávislosti dojde, bude to výsledkem referenda grónských obyvatel a následného rozhodnutí jejich parlamentu a nikoli diktátem zahraničních velmocí. Konečné slovo by měl i dánský parlament, který by měl rozhodnutí Grónska respektovat.
reklama
Online diskuse
Všechny komentáře (8)
Pavel Hanzl
12.5.2025 07:52Honza Honza
12.5.2025 09:02 Reaguje na Pavel HanzlOd diktátora se odpojit nemůžete: pomohu ti, dostaneš ode mě peníze, ale v případě, že budeš chtít ode mě odejít, nůž do břicha. Proto taky se SSSR rozpadl, nikdo se s Ruskem slučovat nechce.
Zároveň je ale EU nejednotná, neschopná se na něčem domluvit, ale i to se dá překonávat: přesvědčováním, hledáním spojenců, frakcí.
A USA? Její strategii vidíme ve střední a jižní Americe: banánové zanedbané státy, mafiánské režimy, sklon k socializmu: je to proto, že se Amaričani starají především o to, aby si nevypěstovali konkurenci a měli levné suroviny z chudých států. Tuto strategii jsme měli převzít směrem k Rusku a Číně, nikdy ne ale k sobě navzájem, jak Trump předvádí.