Jak vypadal ekologický kolaps Velikonočního ostrova? Nijak. Nestal se

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Snadné to není. A byť patří ke správnému geografickému bontonu alespoň rámcově vědět, kde že leží Polynésie a kde Mikronésie, nikdo soudný po vás nemůže chtít, abyste zpaměti vyjmenovali třebas jen menší díl z těch třiceti tisíc ostrovů, které ve zmíněném oceánu leží.

Navíc se při podobných pokusech zpravidla vyjeví jedna velká nespravedlnost.

Lidé klidně zapomenou, že existuje nějaký Palawan, Nová Guinea nebo Sachalin (o roztomile pojmenovaných ostrůvcích, jako třeba Fongafele u atolu Funufati, nemluvě), ale prakticky nikdy neopomenou zmínit Velikonoční ostrov.

Je to už takový stereotyp, že na něj se nezapomíná. Přestože je sám o sobě extrémně odlehlý, izolovaný, historicky nevýznamný a rozlohou pramalý, z těch třiceti tisíc ostrovů je nejproslavenější.

Zamračené kamenné sochy moai, velikostí odpovídající až třípatrovým domům, usazené na pobřeží. Je k nim navázaných tolik záhad a nezodpovězených otázek, že o nich bylo dosud sepsáno pomalu víc knih, než kolik je ostrovů v Tichém oceánu.

Ovšem co je dobré pro cestovní ruch a byznys knižních vydavatelství, nemusí být dobré pro solidní vědu. Kvůli té ohromné vlně zájmu se kolem Velikonočního ostrova – Rapa Nui – vytvořila bublina poslepovaná z polopravd, mýtů a do omrzení tradovaných faktů, která k místní historii přimyslela i věci docela neskutečné.

Což je také jeden z důvodů, proč si tak rádi Velikonoční ostrov berou do úst všichni ti, kdo si budoucnost naší planety malují nejčernějšími barvami.

Ten nesmírně proslavený kousek souše totiž chápou jako dokonalý příklad kolapsu izolované civilizace.

Mají za to, že tu v ne až tak dávné minulosti došlo k populačnímu boomu, v jehož průběhu se místní obyvatelé chovali krajně nešetrně ke svým omezeným přírodním zdrojům. A které přečerpali do té míry, že se pak jejich společnost naprosto zhroutila. Energii věnovali do rozmařilého budování kolosálních soch, vykáceli si všechny lesy, vylovili si ryby v blízkých vodách, přišli o zemědělskou půdu a vodu…

Zkrátka si podřezali větev, na které seděli. Mezi tím, co se kdysi odehrálo na ostrově, a tím, co se dnes děje na celé planetě, pak vidí zřetelnou souvislost.

Háček je v tom, že ta apokalyptická ostrovní alegorie kulhá na všechny čtyři nohy.

Protože celá roste z teorie odvozené z teorie, odvozené z další teorie.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Příliš mnoho nesprávných teorií

To si pochopitelně zaslouží krátké vysvětlení.

Když na neděli velikonoční v roce 1722 u ostrova poprvé zakotvil Evropan, nizozemský kapitán Jacob Roggeveen, poznačil si do lodního deníku, že počet domorodých obyvatel je kolem dvou až tří tisícovek. Zmínil se i o sochách moai. Ale blíže už je nezkoumal, myslel si, že jsou z hlíny, a navíc měl mnohem praktičtější starosti.

Po něm se tu vystřídala ještě hezká řádka odborníků a odbornic. Ti už si sochy prohlédli pozorněji a byli naprosto ohromeni.

Moai – hotových a stojících jich napočítali 1043 – jim přišly jako enormně náročný budovatelský počin. To tesání, opracovávání kamene, přesouvání hotové sochy na místo, její zvedání a vsunutí do jámy, usazování kloboučku pukao – to všechno dohromady vypadalo jako extrémní množství fyzické práce.

Když se řekne, že průměrná výška jedné sochy činí čtyři metry a váží 14 tun, tak to tak úplně nevyzní. Ale na místo se dostaly i exempláře desetimetrové a sedmdesátitunové.

Otázka: „Proč by někdo něco takového dělal?“ se tu ale velmi neakademicky mísila s druhou otázkou: „Jak to vůbec bylo možné technicky provést?“.

Což dost přispělo k chaotickým odpovědím i budoucím zmatkům.

Přečtěte si také |

Vinařství budoucnosti se může inspirovat u starých Římanů

Protože archeologové jednu z těch dvou otázek měli už předem za zodpovězenou. Svou výzkumnou práci si ulehčili tím, že místo hledání vlastního řešení otázky „Jak?“ sáhli po jiné osvědčené historické předloze.

Kde ji našli? Nebylo to nic nepředvídatelného. Se šoupáním opravdu velkých šutrů už měli své zkušenosti stavitelé pyramid v Egyptě, a tak novodobí učenci předpokládali, že to i na Velikonočním ostrově dělali „nějak“ podobně. Proto na Velikonoční ostrov naroubovali ona měřítka pracovní síly z království na Nilu.

Předpokládali, že by se na výrobě, transportu a osazení jedné jediné moai – kdyby se to dělalo „po faraónsku“ – muselo podílet přibližně 1800 párů lidských rukou. A roznásobeno tím ohromným množstvím již osazených soch?

Buď tu ty dvě až tři tisícovky obyvatel, které viděl kapitán Roggeveen, žily ze vzduchu a nedělali nic jiného, než že od rána do večera stavěli moai. Anebo tu muselo dříve, staletí před připlutím první evropské lodi, fungovat mnohem početnější domorodé společenství.

Civilizace, která si mohla dovolit rozmělnit svou pracovní sílu na tisíce stavitelů soch a další tisíce zemědělců a rybářů, kteří je živili.

I ty nejskromnější odhady pak počítaly s tím, že někdy v 16. století žilo na Rapa Nui 12 000-16 000 lidí.

Což vzhledem k těm 163 kilometrům čtverečním rozlohy neúživné plochy ostrova, nedostatku obnovitelných zdrojů a dost nehospodárnému stavitelskému počínání vypadalo jako dokonalý recept na moc pěknou populační a civilizační katastrofu. Která proběhla nejspíš před tím, než u ostrova zakotvil nizozemský kapitán.

Ta teorie o ekologické katastrofě vyvolané přelidněním a přečerpáním přírodních zdrojů se totiž odvíjí od teorie, že pro stavbu moai bylo třeba enormní nasazení pracovní síly, pokud tu tedy – opět teoreticky – stavitelé moai postupovali stejně jako pradávní stavitelé pyramid.

Nu, a všechny tyhle teorie se v posledních letech sesypaly.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Méně bičů a otroků. A méně stavitelů moai

Začalo to v Egyptě, kde archeologové podávali a podávají stále výraznější penzum dokladů o tom, že s užitím několika chytrých procesních mechanismů (například poléváním písku vodou před lyžinami, na nichž je složen kámen) bylo to přesouvání stavebních kvádrů o hmotnosti 2,5 tun o dost méně pracné, než se napoprvé zdálo. A že k takové manipulaci s jedním takovým „šutrem“ nebylo zapotřebí více jak 12-20 párů lidských rukou.

Domnělé starověké tábory pro desetitisíce otroků, nahnaných na stavbu pro věčnou slávu faraóna, se zmenšily na sídliště pro vyšší stovky stavebních dělníků. Na stavbě jedné takové „průměrné“ pyramidy se nemuselo koordinovaně podílet více než 1200 lidí.

Měřítka starověké pracovní síly se tedy výrazně smrskla, a dopadlo to brzy i na Velikonoční ostrov.

Jak ukázaly praktické experimenty, pohyb – tedy spíše pošoupávání – jedné soch moai z místa na místo, obstaralo přibližně čtyřicet lidí. Ne osmnáct stovek, jak bylo smýšleno prve.

Dřina to samozřejmě byla pořád veliká, stále k ní musely být alokovány zdroje – vyrobená lana a třeba potraviny pro hladové stavitele – ale tyhle metody výroby a transportu už nepředpokládaly vázanou zbytnou existenci mnohatisícové populace, stavějící depresivně zasmušilé sochy.

Moai zvládly v průběhu staletí vytvořit ty dvě až tři tisícovky stálých obyvatel, aniž by si k nim bylo třeba přimýšlet populační boom, přetížení nosné kapacity prostředí a následný civilizační kolaps, vyvolaný přečerpáním přírodních zdrojů.

Zahrady víc lidí neuživí

O tom, že na Velikonočním ostrovem před připlutím Evropanů nikdy nežilo více než 3-4 000 obyvatel, vypovídá i aktuální výzkum Carla Lipa, profesora antropologie a proděkana pro výzkum univerzity v newyorském Binghamtonu.

Ten se, z různých úhlů pohledu, zaobírá Velikonočním ostrovem a mýty kolem něj posledních čtyřiadvacet let. Proto je také se svým posledním badatelským příspěvkem víc než spokojený.

S pomocí moderních technologií totiž demonstruje, jaká byla celková produkční kapacita hospodářsky obdělávaných ploch na celém Rapa Nui. I když rozpoznat „pole“ na Velikonočním ostrově úplně snadné není.

Domorodí obyvatelé totiž nepracovali s klasickými záhonky, ale využívali tu jakýchsi chytře improvizovaných kamenných skalek.

Přečtěte si také |

Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj

Přesněji řečeno, do odhalené půdy se zasazenými plodinami kladli mulč z nalámaného kameniva. Tím snižovali odpar z půdy a zlepšovali její vododržnost, snižovali míru eroze a chránili pěstované plodiny.

Tyto skalní zahrady (v originále rock garden) nejsou v terénu úplně dobře patrné, i proto, že vypadají téměř totožně, jako všechna půda na ostrově.

Podrobnější analýza pak spočívala v užití leteckých snímků a klimatických dat ze satelitů, proložených například archeologickými záznamy o nálezech artefaktů ze sopečného skla, které se používaly pro vyhrabávání a krájení pěstovaných batátů nebo opracování hlíz taro.

To, jestli jsou nějaké kameny rozpukané erozí, a jiné byly rozbity při zapravování do skalních zahrádek, není pro lidské oko snadné rozlišit. Ale je to o dost snazší, když se k tomu využijí snímky ve vysokém rozlišení, snímané ve spektru krátkovlnného infračerveného záření o vlnových délkách v rozmezí 900 nm až 2 500 nm.

„Krátkovlnné infračervené záření je citlivé zejména na rozdíly ve vlhkosti, což je základní atribut produktivních zemědělských polí,“ zmiňuje Lipo. „Tím se podařilo odlišit místa, které jako zahrádky jen vypadaly, ale byly to jen přirozené skalní výchozy nebo náhodné roztroušené kameny a balvany.“

Přečtěte si také |

Pes, nejteplejší přítel člověka. Chlupatá plemena vyšlechtili domorodci kvůli srsti

Domnělá a dosud jen divoce teoretizovaná rozloha zemědělsky obdělávaných ploch na Velikonočních ostrově se smrskla na průměr 0,76 kilometru čtverečního.

Což i při těch nejoptimističtějších podmínkách nemohlo poskytnout více potravy, než kolik by stačilo k nasycení tří tisícovek lidí. Víc jich tu ani nežilo.

Pořád je to příběh. Ale hodný následování

„V odborné i populární literatuře však zůstává zakotvena představa, že na ostrově žilo mnohem větší množství lidí. A přetrvávání této představy má důsledky i mimo oblast archeologie Rapa Nui,“ říká Lipo.

„Navzdory archeologickým důkazům o opaku se například nezřídka stává, že ekologové používají Velikonoční ostrov jako případovou studii takzvané malthusiánské demografie, v níž že populace dosáhla vrcholu, který na okamžik převýšil zdroje ostrova a vyvolal ekologickou katastrofu. K tomu na Velikonočním ostrově ale nedošlo,“ konstatuje Carl Lipo.

A dodává, že ten zažitý narativ o kolapsu civilizace z malého ostrova je už skutečně třeba jednou pro vždy přehodnotit.

Velikonoční ostrov má skutečně k současnosti mnoho co říct, ale určitě není žádnou apokalyptickou alegorií.

Jeho obyvatelé před příchodem Evropanů nezaznamenali populační kolaps, ale naopak tu uspěli díky své vynalézavosti. Nepřetěžovali zdroje, naopak se adaptovali jejich omezené dostupnosti.

Nalezli své vlastní metody, jak se přizpůsobit podmínkám ostrova, a jak v nehostinných podmínkách úspěšně provozovat po staletí udržitelné zemědělství, aby se uživili.

Přečtěte si také |

V čem se mýlí uznávaný vulkanolog, když radí, jak se připravit na kolaps civilizace?

Historie Velikonočního ostrova zkrátka není příběhem varovným a katastrofickým, ale veskrze inspirativním.