V čem se mýlí uznávaný vulkanolog, když radí, jak se připravit na kolaps civilizace?

McGuire předpokládá, že v důsledku pokračující spotřeby fosilních paliv se drasticky zvýší průměrná globální teplota, a v důsledku toho se velká část povrchu planety Země stane neobyvatelná. Nejspíš už v roce 2050, ne-li dřív.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Na stopě katastrofám

Asi není chybou doplnit, že McGuire nezůstal předmětem svého dlouhodobého bádání nezasažen. Léta strávená na „horké půdě“ ne úplně spících sopek Kanárských ostrovů a úbočích Etny, potažmo v národním parku Yellowstone, se silně propsala do jeho přirozenosti. Svou roli sehrálo i to, že jeho výzkum byl velkou měrou financován nadnárodními pojišťovnami. Jeho posláním bylo odhalovat možná nebezpečí přírodních katastrof, a on je skutečně „objevoval“ všude tam, kam byl vyslán.

Nejen v akademických kruzích se mu proto přezdívalo Pan Katastrofa či Posel Zkázy. Této pochmurné reputace neželel, výtečně ji dokázal zužitkovat. Jako autor populárně naučných publikací – Přežití Armageddonu (2005) či Globální katastrofy (2006) – si získal pozornost široké veřejnosti. Též se stal členem britské vládní pracovní skupiny pro přírodní rizika a byl členem vědecké poradní skupiny pro mimořádné události. A protože k jeho osobní výbavě patří i výřečnost a schopnost bystře reagovat, stával se častým hostem diskuzních pořadů.

Dá se říct, že když v roce 2011 udeřilo zemětřesení a tsunami Tóhoku na Japonsko nebo když islandská sopka Eyjafjallajökull prodělala v roce 2016 erupci, bylo nanejvýš nesnadné zapnout kterýkoliv z kanálů britské televize a nenarazit tam na nějakou tu rozpravu s Billem McGuirem. S akademickými kruhy se ale postupně názorově rozcházel, a vítaným přestal být i oněch komisích, radách a poradních sborech, zřizovaných britskou vládou.

Dílem pro fakt, že chyby a nedostatky ostře vnímal všude, tak i pro řadu řekněme nekorektních formulací. Prohlásit o Tokiu, že je městem čekajícím na smrt, je možná vzhledem k netaktickému umístění metropole nad významným geologickým zlomem pravdivé, ale dobrým mezinárodním vztahům to zrovna neprospívá.

Nic to nemění na tom, že v oblasti vulkanologie pořád platí dnes už devětašedesátiletý emeritní profesor William J. McGuire za kapacitu. Tomuto oboru se už ale nevěnuje s takovou vervou, jako dříve. Své nové publikum, čtenáře a pole působnosti, totiž nalezl v tématu katastrofických dopadů klimatických změn. Příspěvky už ale nedodává k Mezivládnímu panelu pro změnu klimatu tak často, jako dřív. Spíš zásobuje blog hnutí Extinction Rebellion. A jeho nové – a stále velmi čtené a dobře prodávané – knihy jsou dnes spíš o tom, jak klimatické změny zesilují rizika přírodních katastrof.

Už není považován za toho vědce, který si neradostnému tématu přírodních katastrof navzdory uchovává svůj badatelský optimismus, ale je brán spíše jako pesimista, neustále dštící nehezkými vizemi rozvrácené budoucnosti. Zkázu světa v důsledku klimatických změn považuje za neodvratnou, konec lidské společnosti předpokládá do roku 2050, prezentuje průvodce po konci světa a v rozhovorech pro média odpočítává čas zbývající civilizaci do záhuby.

Hurá do záhuby

Ten předlouhý medailonek pana profesora se může zdát zbytečný. Pro ilustraci postupné transformace jeho postojů je ale důležitý. Napomáhá nám totiž vymezit oblasti, v nichž je McGuire nespornou a uznávanou kapacitou – pokud jde o vulkány, patří skutečně k nejlepším – od oblastí, v nichž se až příliš často nechává unášet na vlnách postapokalyptické beletrie a sci-fi.

Kde je v novém postapokalyptickém uspořádání světa místo pro přichystané střadatele semínek vybavené solárními panely a bojlerem? Spočívá v nevděčné roli těch prvních obětí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

S tou druhou oblastí úzce souvisí i jeho nedávný a hojně citovaný článek z deníku iNews. Pod všeříkajícím titulkem „Jsem klimatolog a myslím si, že společnost se do roku 2050 zhroutí. Jak se na to připravuji?“ pak případným čtenářům nabízí vlastně jen velmi málo. Jakési plytké klouzání po povrchu jinak závažného tématu, k němuž ale z hlediska své skutečné odbornosti má jen málo co říct.

Není totiž antropologem, archeologem, historikem, demografem. Není ani ekonomem, energetikem, agronomem, architektem nebo krajinářem. Přesto se k těmto okruhům vyjadřuje se stejnou mírou jistoty, jako kdyby hovořil o „svých“ sopkách.

V krátkosti, McGuire předpokládá, že v důsledku pokračující spotřeby fosilních paliv se drasticky zvýší průměrná globální teplota, a v důsledku toho se velká část povrchu planety Země stane neobyvatelná. Nejspíš už v roce 2050, ne-li dřív.

Pozastavuje nad tím, že v důsledku toho navýšení dojde k propadu zemědělské produkce i více než o 30 procent, zatímco počet lidí poptávajících potraviny se navýší o 50 procent. Taková situace podle něj vyvolá „masové nepokoje a kompletní rozklad pořádku a společnosti, jak ji známe. Protože hladoví lidé se budou zoufale snažit získat jídlo.“

Z globální sféry si pak mezi řečí odskakuje do Velké Británie – která je ke své škodě ze 46 procent závislá na dovozu potravin – aby pak velmi lokálně upozornil na to, jaké že to má štěstí. Bydlí totiž na venkově, ve starém domě se silnými zdmi. Domě, jímž úpalné horko nepronikne, a disponuje i pozemkem pro obhospodařování. Má kotel na ohřev vody, pod kterým může zatápět dřevem. Má solární panely. A také sbírá důsledně semínka, aby bylo jednou co sadit. Jen kdyby si mohl udělat lepší systém sběru dešťové vody…

Dodává, že po pádu společnosti se svět začne utápět v bezpráví a vše se změní na Divoký západ, kde bude vládnout právo silnějšího. Vyzdvihuje důležitost kooperace mezi komunitami. Protože ve světě, který takto vykresluje, nebude nikdo prý schopen přežít sám za sebe. A to je v podstatě vše, co klimatolog, jež zná datum konce lidské společnosti, k tématu dodává.

Náhodný čtenář z takového popisu věcí příštích znejistí. Tohle že jsou slova na slovo vzatého odborníka? Mám si tedy začít chystat útočiště na izolovaném venkově, než to rupne? McGuire totiž nenabízí jiná řešení.

Konec civilizace vypadá jinak

Nemusíte být velcí znalci hollywoodské produkce, abyste poznali, že se v popisu zrcadlí střípky hned několika posta-apo filmů. A pak jakoby si McGuire zakryl oči – anebo zaspal nudou – a otevřel je až před happy-endem a závěrečnými titulky. Až tam, kde svět z temnoty klimatického středověku znovu zachraňuje kooperace lidských komunit, které jsou na zkázu světa přichystány bojlerem, solárními panely a nastřádanými semínky.

S něčím takovým nemůžu jako ekolog, ani jako fanoušek post-apokalyptického žánru, vůbec souhlasit. Vize předestřená profesorem McGuirem totiž nemá žádnou logiku.

Konkrétněji? Pokud bychom opravdu vymalovali buducnost černými pastelkami a měl se naplnit ten scénář všeobecného hladomoru, rozvratu ustálených lidských společenství – a nastal by ten Divoký západ připomínající sestřih ze Šíleného Maxe – nebude náš současný problém s přelidněním planety Země trvat dlouho. Zásadní válečné střety i regionální ozbrojené konflikty o poslední zbytky dostupných zdrojů a zbývající obyvatelná místa souše by totiž lidskou populaci velmi rychle, efektivně a nesmiřitelně zredukovaly.

Nemusíte být velcí znalci hollywoodské produkce, abyste poznali, že se v popisu zrcadlí střípky hned několika posta-apo filmů.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Stejně tak by se s pádem ekonomik a zánikem států pojil i konec moderní zdravotnické péče. Ono se na to rádo zapomíná, ale stávající lidskou populaci do značné míry vlastně uměle udržují při životě všechny ty tetanovky, očkování proti neštovicím, spalničkám, obrně a žloutenkám. To až jimi jsme překonali přirozenou kapacitu a únosnost prostředí. A osud nevyrovnaný špičkou jehly injekční stříkačky s vakcínou by přesunul rovnováhu někam k roku 1800, kdy planetu Zemi neobývala víc než miliarda lidí.

Po tom všeobecném rozvratu a válkách by jich nejspíš bylo ale mnohem méně, a byli by nejspíš silně nenaladění k jakékoliv formě kooperace s vnějším světem, mimo svůj klan, rod či kmen. McGuire se rozchází s realitou, když tvrdí, že největším problémem by pro jeho Anglii byl nedostatek dovozových potravin. Mýlí se. Strávníků by totiž zůstal jen skromný houf, a půdy k obdělávání by naopak byl nadbytek. Stejně jako po pandemii Černé smrti a morových epizodách ve středověku.

Kde je vlastně v takovém novém uspořádání světa místo pro ty přichystané střadatele semínek, vybavené solárními panely a bojlerem? Spočívá v nevděčné roli těch prvních obětí. Za nimi totiž ty hladovějící hordy vyrazí jako za prvními.

Průměrné sci-fi, podprůměrná věda

Podstatné a McGuirem snad nezáměrně opomíjené je i to, že po tom nepřikrášleném kolapsu lidské civilizace vlastně dojde k naplnění snů apokalypticky naladěných klimatických aktivistů.

Víc než devadesát procent povrchu planety Země si pak totiž vezme nazpět příroda. Zdevastovaná a žalostně poničená, ale taky nezměrně regenerující. A to je přeci žádané, ne? Také tu nebudou žádné zdroje emisí a znečištění, jak je známe dnes. I to je chtěné, ne? Ustanoví se nové ekosystémy a v nich nová rovnováha. A nejspíš bude trvat staletí – možná tisíciletí – než se z hloučků přeživších po téhle globální katastrofě vytvoří nová lidská civilizace. Která v tom novém světě, jež bude fungovat bez nás, bude nacházet fragmenty výdobytků naší doby. Na troskách zkažené minulosti vytvoří nový ráj.

Když trochu nahlédnete na příčiny a průběh zániků menších lidských civilizací a společenství v důsledku klimatických změn – ať už severoamerické Pueblany, Khmerské impérium v Kambodži, Vikingy z Grónska anebo Rapa Nui z Velikonočního ostrova – uvidíte, že ani jim by nepomohla k přežití důsledná změkčující příprava na blížící se katastrofu.

Rady profesora McGuireho se s touto skutečností míjí. Na jedné straně přitom všechny děsí a vytváří atmosféru zoufalství z neodvratného konce, na druhé se aktivně připravuje, aby snad o nic nepřišel. A bude pak stejně nerudný, jako všichni ti vyznavači chiliastických vizí zániku civilizace, kdyby se dle věroučného výkladu v daném termínu konec nedostavil.

Profesor McGuire nepřichází s žádným solidním návodem. Prodává jen strach z katastrofy. A za to je svými věrnými stavěn na piedestal.

Přečtěte si také |

Jde to. V Plzni našli způsob, jak mít v rybníku místo sinic průzračnou vodu

William J. „Bill“ McGuire z University College London je kapacitou světové vulkanologie. Ale když přijde na jeho vize klimatických katastrof, je stejně nebezpečný a ničivý, jako sopka. Buduje totiž atmosféru strachu a zmaru, spoluvytváří a podporuje nové klimatické náboženství. Které ve své apokalyptické zaslepenosti už neusiluje o hledání a uplatňování řešení. Ani se už nesnaží zabránit katastrofě, a místo záchrany planety se fascinovaně soustředí jen na samotný zánik.

Je smutné vidět odborníka takového formátu, když místo dobré vědy začne nabízet nepříliš povedené apokalyptické sci-fi. Trochu teď připomíná to své příslovečné Tokio. Čeká na smrt a odpočítává dny do velkého finále.