Umělý velrybí trus. Vědci testují, zda pomůže schopnosti oceánů pohlcovat oxid uhličitý. Vypadá to slibně

Syntetický velrybí trus, to nezní, nevypadá ani nevoní vábně. Pro ekosystém oceánů by ale přídavky této podivné substance mohly změnit mnoho k lepšímu. Hnojením by se totiž podpořil růst fytoplanktonu, a s ním i jeho schopnost vázat atmosférický uhlík. Přes umělé velrybí výměšky se dá bojovat s klimatickou změnou. Ještě než se ve velkém začalo s těžbou ropy, byli velcí kytovci ve světových oceánech tím prvořadým zdrojem maziv pro těžké mechanické stroje. Bez větší nadsázky se dá říct, že velrybí tuk poháněl průmyslovou revoluci. I to, že ropa zachránila velryby. Než k tomu ale došlo, byly velryby loveny ve velkých počtech.

Jen v průběhu první poloviny 20. století bylo vybito na tři miliony velryb. To číslo bylo silně přes pětadevadesát procent jejich světové populace. Což se zásadním způsobem promítlo i do fungování jednoho z klíčových mechanismů celého ekosystému: transportu živin v podvodních mořských potravních řetězcích.

Velryby, svými tělesnými rozměry zdaleka největší obyvatelé oceánů, totiž (stejně jako my) kadí.

Nemálo druhů velryb hledá potravu v hlubinách, a cestou vzhůru k hladině a nadechnutí, se pro odlehčení vyprazdňují. Tím ale výtečně přispívají k cirkulaci živin, promíchávají mořskou polévku a dochucují ji, mimo jiné, dusíkem, fosforem a třeba železem.

Jak upozorňuje David King, chemik z Cambridgeské univerzity, ten učiněný zázrak velrybího vyměšování nastane, když k němu dojde v blízkosti vodní hladiny. Tam, kde sluneční světlo ještě dosáhne k ve vodě rozptýlenému mraku velrybího trusu. Slunce a živiny vedou k výraznému nárůstu fytoplanktonu.

Zázrak velrybího vyměšování

Protože koncentrace živin ve velrybím trusu je třikrát až osmkrát vyšší, než v okolní mořské vodě, hnojí velryby u hladiny skutečně vydatně, a činí tak svrchní vrstvy oceánu produktivnější.

„Přibližně tři až čtyři dny poté se utvoří na povrchu zelená plocha, jež může nabývat rozlohy i několika stovek až tisíců kilometrů čtverečních,“ říká King. V celkové rozloze světových oceánů, kterou si můžeme pracovně zaokrouhlit na 361 milionů kilometrů čtverečních, se dnes takové „zelené kaňky“ mohou zdát nepatrné.

Jenže v kontextu vybitých velryb získávají na významu. Velrybími exkrementy zásobený fytoplankton se totiž dynamicky rozrůstá, a je schopen fotosyntézou do sebe zabudovávat oxid uhličitý z atmosféry.

Momentálně se jeho přínos k pohlcování CO2 dá přepočítat na dvaadvacet milionů tun oxidu uhličitého ročně.

Tyto miliony tun – jsou ekvivalentem provozu 4,5 milionu automobilů se spalovacími motory – pak, po odumření planktonu, klesají na oceánské dno, které poslouží jako jeho dlouhodobé úložiště.

Tady se už ale biologie a bio-geochemické cykly setkávají s naší ne až tak dávnou historií. Průmyslovou revolucí a průmyslovým lovem velryb pro výrobu tuku a maziv. Z ekosystému na sto let „vypadly“ tři miliony živočichů, které svým vytrvalým vyměšováním přispívaly k růstu fytoplanktonu.

„Znamená to v součtu méně velrybích výměšků u hladiny, oslabení koloběhu živin a ve výsledku též nižší schopnost fytoplanktonu vázat uhlík,“ popisuje Heidi Pearsonová, mořská bioložka aljašské Southeast univerzity.

Od takových neradostných zjištění a propočtů už to byl jen kousek k úvaze zastoupit činnost velryb v ekosystému nějak uměle.

Edwina Tannerová z australské nezisková organizace WhaleX Foundation, s níž spolupracuje King i Pearsonová, se to celé rozhodla z teorie přesunout do praxe.

Od roku 2021 experimentuje s pokusy o „hnojení“ oceánů syntetickým velrybím trusem.

Syntetický koktejl exkrementu

První pokus takového druhu se pod jejím vedením odehrál u Tasmánského moře, když uvolnili 302 litrů koktejlu, složeného převážně z dusíku s příměsí fosforu a stopových prvků, jako je oxid křemičitý a železo. Ony tři stovky litrů odpovídají jednomu velrybímu exkrementu objemem, přičemž jeho receptura odpovídá originálu i složení.

Zádrhelem tohoto postupu ovšem bylo, že se látka v mořské vodě rychle rozptýlila, a nedal se nějak solidně doměřit její vliv a koncentrace. Byla to rána naslepo.

Další, už o něco propracovanější pokusy, na sebe ale nenechaly dlouho čekat.

Aplikace syntetického trusu nyní probíhá přes pětici plovoucích bójí, v nichž se pohnojený fytoplankton nejprve namnoží a teprve pak je v následujících čtyřech až sedmi dnech upouštěn ven. Tady už je možné koncentrace a relativní přínos zachycování oxidu uhličitého řasami měřit. A výsledky jsou podle všeho zatím docela slibné.

Velké finále, zatím ještě nekonkrétně v kalendáři zarámované rokem 2025, by pak mělo spočívat v přímém rozptylování umělého velrybího trusu z cisteren na lodích.

Je ale taky klidně možné, že k němu nikdy nedojde. Proč?

Směs toho exkrementálního koktejlu, kterou míchají ve WhaleX Foundation, je syntetická. Umělá. Není to skutečný produkt velrybího zažívacího traktu. A tak je možné jej chápat spíše než jako doplňující přirozený přídavek chybějících živin jako umělé hnojení vody.

Něco, co už naráží na limity právních aspektů.

Nejen na národní úrovni – v oblasti zemědělství, vodního hospodářství a životního prostředí – ale i na úrovni mezinárodní. Přisypávání živin do oceánů je totiž geoinženýring. Který, ať už je praxí s velkým potenciálem, je přinejmenším kontroverzní. Může totiž mít globální dopady. A například tzv. Londýnská úmluva, která upravuje, jaké materiály lze vypouštět do moře, by něco takového v mezinárodních vodách nepovolovala.

Vědci by nejprve museli prokázat, že ten syntetický koktejl nemá „žádný škodlivý účinek“ na mořské ekosystémy. A to se, v globálních měřítcích, dokazuje složitě. K experimentům se syntetickým velrybím trusem dostala WhaleX Foundation povolení v australských teritoriálních vodách, ale jinde se k tomu staví zamítavěji.

„Vyvolává to určité obavy veřejnosti,“ popisuje Tannerová. „Lidé si fytoplankton spojují spíše se škodlivým rozkvětem řas než s něčím, co by mohlo být užitečné pro zdraví oceánů.“

Poprášené pouště oceánů

Syntetický tekutý koktejl velrybího trusu přitom není jedinou variantou. Chemik David King navrhl recepturu, která počítá s rozptýlením substance sopečného prachu, obohacenou o pražené rýžové slupky. Jejich výhodou je, že plavou na hladině, a tak se živiny dostávají do vodního sloupce průběžně. I když je to svou povahou úplně jiný materiál, slibuje výsledky s velrybím trusem téměř totožné.

„Věříme, že pokud dokážeme uměle napodobit funkci velrybích výměšků, můžeme – v průběhu možná čtyřiceti nebo padesáti let – navrátit populace ryb, mořských savců a korýšů v oceánu zpět tam, kde byly před čtyřmi staletími,“ říká King.

I on sní o tom, že by se jednou z variant syntetického velrybího trusu daly hnojit živinami chudé regiony oceánu, zóny bez života, tzv. oceánské pouště. Takových oblastí se na mapách světového oceánu nachází více než tři stovky, a teoreticky přitom mají potenciál ke každoročnímu odstraňování 1,5 miliardy tun oxidu uhličitého z atmosféry ročně.

Ovšem dokud se bude mezinárodní společenství států vůči takové praxi vymezovat – protože jde o látky umělé – nezůstane jiná než ta nejpomalejší cesta. A to postarat se o to, aby se do světových oceánů skutečně navrátily velryby, v počtech, jakými jejich populace oplývaly ještě před průmyslovou revolucí.

---

reklama

---