Umělý velrybí trus. Vědci testují, zda pomůže schopnosti oceánů pohlcovat oxid uhličitý. Vypadá to slibně

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Jen v průběhu první poloviny 20. století bylo vybito na tři miliony velryb. To číslo bylo silně přes pětadevadesát procent jejich světové populace. Což se zásadním způsobem promítlo i do fungování jednoho z klíčových mechanismů celého ekosystému: transportu živin v podvodních mořských potravních řetězcích.

Velryby, svými tělesnými rozměry zdaleka největší obyvatelé oceánů, totiž (stejně jako my) kadí.

Nemálo druhů velryb hledá potravu v hlubinách, a cestou vzhůru k hladině a nadechnutí, se pro odlehčení vyprazdňují. Tím ale výtečně přispívají k cirkulaci živin, promíchávají mořskou polévku a dochucují ji, mimo jiné, dusíkem, fosforem a třeba železem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Jak upozorňuje David King, chemik z Cambridgeské univerzity, ten učiněný zázrak velrybího vyměšování nastane, když k němu dojde v blízkosti vodní hladiny. Tam, kde sluneční světlo ještě dosáhne k ve vodě rozptýlenému mraku velrybího trusu. Slunce a živiny vedou k výraznému nárůstu fytoplanktonu.

Zázrak velrybího vyměšování

Protože koncentrace živin ve velrybím trusu je třikrát až osmkrát vyšší, než v okolní mořské vodě, hnojí velryby u hladiny skutečně vydatně, a činí tak svrchní vrstvy oceánu produktivnější.

„Přibližně tři až čtyři dny poté se utvoří na povrchu zelená plocha, jež může nabývat rozlohy i několika stovek až tisíců kilometrů čtverečních,“ říká King. V celkové rozloze světových oceánů, kterou si můžeme pracovně zaokrouhlit na 361 milionů kilometrů čtverečních, se dnes takové „zelené kaňky“ mohou zdát nepatrné.

Jenže v kontextu vybitých velryb získávají na významu. Velrybími exkrementy zásobený fytoplankton se totiž dynamicky rozrůstá, a je schopen fotosyntézou do sebe zabudovávat oxid uhličitý z atmosféry.

Momentálně se jeho přínos k pohlcování CO2 dá přepočítat na dvaadvacet milionů tun oxidu uhličitého ročně.

Tyto miliony tun – jsou ekvivalentem provozu 4,5 milionu automobilů se spalovacími motory – pak, po odumření planktonu, klesají na oceánské dno, které poslouží jako jeho dlouhodobé úložiště.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Tady se už ale biologie a bio-geochemické cykly setkávají s naší ne až tak dávnou historií. Průmyslovou revolucí a průmyslovým lovem velryb pro výrobu tuku a maziv. Z ekosystému na sto let „vypadly“ tři miliony živočichů, které svým vytrvalým vyměšováním přispívaly k růstu fytoplanktonu.

„Znamená to v součtu méně velrybích výměšků u hladiny, oslabení koloběhu živin a ve výsledku též nižší schopnost fytoplanktonu vázat uhlík,“ popisuje Heidi Pearsonová, mořská bioložka aljašské Southeast univerzity.

Od takových neradostných zjištění a propočtů už to byl jen kousek k úvaze zastoupit činnost velryb v ekosystému nějak uměle.

Edwina Tannerová z australské nezisková organizace WhaleX Foundation, s níž spolupracuje King i Pearsonová, se to celé rozhodla z teorie přesunout do praxe.

Od roku 2021 experimentuje s pokusy o „hnojení“ oceánů syntetickým velrybím trusem.

Syntetický koktejl exkrementu

První pokus takového druhu se pod jejím vedením odehrál u Tasmánského moře, když uvolnili 302 litrů koktejlu, složeného převážně z dusíku s příměsí fosforu a stopových prvků, jako je oxid křemičitý a železo. Ony tři stovky litrů odpovídají jednomu velrybímu exkrementu objemem, přičemž jeho receptura odpovídá originálu i složení.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Zádrhelem tohoto postupu ovšem bylo, že se látka v mořské vodě rychle rozptýlila, a nedal se nějak solidně doměřit její vliv a koncentrace. Byla to rána naslepo.

Další, už o něco propracovanější pokusy, na sebe ale nenechaly dlouho čekat.

Aplikace syntetického trusu nyní probíhá přes pětici plovoucích bójí, v nichž se pohnojený fytoplankton nejprve namnoží a teprve pak je v následujících čtyřech až sedmi dnech upouštěn ven. Tady už je možné koncentrace a relativní přínos zachycování oxidu uhličitého řasami měřit. A výsledky jsou podle všeho zatím docela slibné.

Velké finále, zatím ještě nekonkrétně v kalendáři zarámované rokem 2025, by pak mělo spočívat v přímém rozptylování umělého velrybího trusu z cisteren na lodích.

Je ale taky klidně možné, že k němu nikdy nedojde. Proč?

Směs toho exkrementálního koktejlu, kterou míchají ve WhaleX Foundation, je syntetická. Umělá. Není to skutečný produkt velrybího zažívacího traktu. A tak je možné jej chápat spíše než jako doplňující přirozený přídavek chybějících živin jako umělé hnojení vody.

Něco, co už naráží na limity právních aspektů.

Nejen na národní úrovni – v oblasti zemědělství, vodního hospodářství a životního prostředí – ale i na úrovni mezinárodní. Přisypávání živin do oceánů je totiž geoinženýring. Který, ať už je praxí s velkým potenciálem, je přinejmenším kontroverzní. Může totiž mít globální dopady. A například tzv. Londýnská úmluva, která upravuje, jaké materiály lze vypouštět do moře, by něco takového v mezinárodních vodách nepovolovala.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Tom Benson / Flickr

Vědci by nejprve museli prokázat, že ten syntetický koktejl nemá „žádný škodlivý účinek“ na mořské ekosystémy. A to se, v globálních měřítcích, dokazuje složitě. K experimentům se syntetickým velrybím trusem dostala WhaleX Foundation povolení v australských teritoriálních vodách, ale jinde se k tomu staví zamítavěji.

„Vyvolává to určité obavy veřejnosti,“ popisuje Tannerová. „Lidé si fytoplankton spojují spíše se škodlivým rozkvětem řas než s něčím, co by mohlo být užitečné pro zdraví oceánů.“

Poprášené pouště oceánů

Syntetický tekutý koktejl velrybího trusu přitom není jedinou variantou. Chemik David King navrhl recepturu, která počítá s rozptýlením substance sopečného prachu, obohacenou o pražené rýžové slupky. Jejich výhodou je, že plavou na hladině, a tak se živiny dostávají do vodního sloupce průběžně. I když je to svou povahou úplně jiný materiál, slibuje výsledky s velrybím trusem téměř totožné.

„Věříme, že pokud dokážeme uměle napodobit funkci velrybích výměšků, můžeme – v průběhu možná čtyřiceti nebo padesáti let – navrátit populace ryb, mořských savců a korýšů v oceánu zpět tam, kde byly před čtyřmi staletími,“ říká King.

I on sní o tom, že by se jednou z variant syntetického velrybího trusu daly hnojit živinami chudé regiony oceánu, zóny bez života, tzv. oceánské pouště. Takových oblastí se na mapách světového oceánu nachází více než tři stovky, a teoreticky přitom mají potenciál ke každoročnímu odstraňování 1,5 miliardy tun oxidu uhličitého z atmosféry ročně.

Ovšem dokud se bude mezinárodní společenství států vůči takové praxi vymezovat – protože jde o látky umělé – nezůstane jiná než ta nejpomalejší cesta. A to postarat se o to, aby se do světových oceánů skutečně navrátily velryby, v počtech, jakými jejich populace oplývaly ještě před průmyslovou revolucí.