Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?

Chcete zachránit planetu Zemi, bojovat proti klimatickým změnám? Té chvályhodné touze se po letošním podzimu, kterým se doma i v zahraničí vine řetězec přírodních katastrof, dá lidsky rozumět. Jen pozor, ať prostředky, kterými chcete pomáhat světu k lepší budoucnosti, nezneužijí teroristé. O velkých environmentálních hnutích, která se svými nejrůznějšími kampaněmi znelíbily korporacím, vládám států a nakonec i občanům zemí, které původně chtěla zachraňovat, se v posledních letech psalo mnoho.

Cíleně k sobě přitahovala pozornost aktivitami, které často budily kontroverze až pobouření. Dílem proto, že porozumět tomu, jak takové akce ve skutečnosti měly nebo mají v čemkoliv pomáhat, je pro někoho, kdo se neorientuje například ve světě klimatického aktivismu, poměrně nesnadné.

Názor na taková hnutí si pak nepoučený laik utváří na základě informací, které k němu připlují z různých zdrojů. Propojují se v něm ataky na umělecká díla v galeriích a záběry skupinek přilepených k asfaltu vozovek blokujících průjezd sanitky; zprávy o tom, že aktivisty ke stávkám motivují city jako hněv, nikoliv argumenty. A ve výsledku pak náhodný pozorovatel jako zadostiučinění vnímá, že se například rakouští klimatičtí aktivisté zřekli aktivit a protestů, protože své zdroje už vyčerpali na pokuty, soudní výlohy a právníky.

Navíc je nelehké udržet nekolísavou míru sympatií s čelními představiteli takových ekohnutí, kteří ještě předevčírem bojovala stávkami za klima, a nyní otevřeně projevují antisemitské postoje. Typickým příkladem takového překročení je ikona klimatického aktivismu Greta Thunbergová.

Z patnáctileté dívenky a organizátorky prvních Skolstrejk för klimatet, jimiž inspirovala mládež po celém světě a vysloužila si nominaci na Nobelovu cenu, už zkrátka vyrostla. Našla si nové přátele i trochu jiné téma k řešení. Které, snad právě kvůli těm zameškaným hodinám pátečního dějepisu, sice interpretuje pořád stejně emotivně a hluboce v souladu se svým vnitřním cítěním, ovšem už bez té dříve univerzální podpory veřejnosti, odborníků z univerzit, celebrit a státníků světového formátu.

Protože klimatická spravedlnost a intifáda se jeví být jako dvě naprosto vzdálené oblasti.

Člověk, který to vnímá z odstupu, by si skoro přál návrat těch „starých dobrých časů“, kdy ekologičtí aktivisté nanejvýš tak v rámci hurá pětiletek sadili miliardy či biliony stromů. Jenže zrovna ta intifáda – ozbrojená povstání Palestinců na izraelském území – extremistická a teroristická hnutí, klimatický aktivismus, bezbřehý genocidní antisemitismus a výsadba zelených stromků, k sobě nyní patří.

O tuhle nepravděpodobnou kombinaci se postarala libanonská neziskovka Green Without Borders (GWB).

Stromy pro lepší budoucnost

Přesněji řečeno, GWB se o ni stará už deset let, od doby, kdy byla založena. Ale teprve loni, v roce 2023, se dočkala svého oficiálního zařazení mezi teroristické organizace. Proč?

Protože od října 1997 je za teroristickou organizaci oficiálně považováno i hnutí Hizballáh. Kromě Izraele a USA jasno v tom, že hnutí Hizballáh – plným názvem Strana Alláhova - Islámský odpor v Libanonu – je skrznaskrz teroristické a materiálně podporované Íránem, má i šedesátka dalších zemí. Včetně států EU, členů Ligy arabských států a Rady pro spolupráci v Zálivu.

Protože už jen ten první bod politického programu Hizballáhu – zničení státu Izrael jakýmikoliv prostředky – se nedá považovat za smířlivé a neteroristické.

A jak že to souvisí s onou Green Without Borders?

To je právě to. Ona je totiž environmentální neziskovkou jen navenek. Ve skutečnosti je jen další kamufláží teroristického hnutí Hizballáh, které se v tomhle případě skrývá tvář za ušlechtilou a ekologickou fasádou.

Green Without Borders vznikla 20. června 2013, jako (libanonská) národní organizace pro ochranu a rozvoj lesů, životního prostředí a přírodních zdrojů. Působí na základě povolení libanonského ministerstva vnitra a zabývá se otázkami životního prostředí s akcentem na lesnictví. Mezi její hlavní vykazované činnosti patřila výsadba stromů, úklid, zakládání veřejných parků, provozování lesních školek. A též vyhledávání a hašení lesních požárů.

Od svého založení činovníci této organizace prořezali asi 140 hektarů lesních porostů, vybudovali nejméně osm rozhleden pro vyhledávání a hašení lesních požárů, pomohli uhasit stovky malých i velkých požárů. Zřídili i tucty lesnických školek. Kolem exponovaných míst – silnic a cest – vysadili na 160 000 stromků. V roce 2018 se zapojili do akce na výsadbu 1,2 milionu stromů v Libanonu. Uspořádali také třiačtyřicet různých kurzů a seminářů pro veřejnost, a všech jejích aktivit se za deset let zúčastnilo na 8500 dobrovolníků.

To vše nejen s výraznou podporou libanonské vlády, ale například i s finanční podporou fondů Evropské unie, která tu na projekty ochrany životního prostředí štědře přispívá. Respektive přispívala.

Stín pro hnutí odporu

Už od roku 2013 se totiž množily náznaky, že to s tou ochranou životního prostředí, kterou organizace Green Without Borders vykazovala, nebude až tak jednoduché a přímočaré. Kritika libanonských ekoaktivistů plynula především z izraelské strany, a spočívala v obviněních, že ty četné lesnické školky, pěstitelská zařízení, karantény pro stromky, protipožárními rozhledny a sklady výsadbového materiálu jsou ve skutečnosti základnami a pozorovatelnami hnutí Hizballáh, vznikající přímo na tzv. Modré linii.

Co je to Modrá linie?

Je to hranice, která vlastně není hranicí. Je to spíš nárazníkové pásmo, území nikoho, které se v délce 120 kilometrů vine mezi severem Izraele a jihem Libanonu. Tuto Modrou linii v mapách vykreslila v roce 2006 Rada bezpečnosti OSN (rezolucí č. 1701 – krátce v češtině rozepsáno zde), a byla považována za klíč k zajištění míru a bezpečnosti v regionu. Proto nad ní také bděly jednotky mise OSN UNIFIL, které měly předcházet tomu, aby v regionu došlo, třeba skrze nedorozumění, k nějaké nové eskalaci.

Háček byl v tom, že libanonská neziskovka Green Without Borders se – v posledních letech téměř výhradně – soustředila na projekty zalesňování v oblasti této Modré linie. Dalo se tomu rozumět, krajina je tu odlesněná, rozpálená a zbídačená. Stromy jsou tu zapotřebí.

Izraelské zdroje ale opakovaně předkládaly důkazy o tom, že ona příkladná „lesnická aktivita“ je ve skutečnosti budováním technické a materiální infrastruktury Hizballáhu, který se odtud – v rozporu s rezolucí OSN – vlastně nikdy nestáhl.

Zkrátka, že celá GWB je jen jakousi zelenou fasádou hnutí Hizballáh.

Nešlo přitom jen o řekněme zdokumentovaný překryv části členské základny GWB s členy mezinárodně rozpoznaného teroristického hnutí; rozkrytí struktury financování GWB – na sazení stromků v Libanonu se finančně podílely peníze íránských revolučních gard – nebo to, s jakou pro nás nezvyklou dikcí se vyznačovaly ony zalesňovací kampaně.

Vznikaly totiž celé Háje mučedníků k oslavě sebevražedných atentátníků, sadilo se s hesly, že nové stromy mají „poskytnout lepší stín pro práci hnutí odporu“.

Izraeli víc vadilo, že ona pěstitelská zázemí slouží jako sklady zbraní; že ony rozsáhlé oplocené školky se stromky slouží coby prostory výcviku teroristů; že se z rozhleden na libanonské straně nesledují jen požáry, ale také zaměřují cíle na izraelské straně. A že se z pozemků GWB kopou tunely, vedoucí za Modrou linii.

Těch zdokumentovaných incidentů na Modré linii bylo nahlášeno v roce 2018 kolem patnácti stovek.

Včetně tedy šesti tunelů, z nichž dva Rada bezpečnosti prohlásila za přímé a jednostranné porušení rezoluce OSN. Ten největší měl mimochodem délku přes pět kilometrů – začínal 1,5 kilometru v hloubi libanonské Modré linie a byl v rostlé skále vrtán – v hloubce osmdesáti metrů pod povrchem – moderní technikou pět let.

Takhle lepší budoucnost nevypadá

Dalo by se čekat, že k něčemu takovému v prostoru té podivné hranice-nehranice – onoho nárazníkového pásma Modré linie – by k takové zásadní stavitelské činnosti docházet vůbec nemělo, natož, aby zůstala tak dlouho nepovšimnutá. Zvlášť když nad celou oblastí nepřetržitě bděly mezinárodní sbory mise UNIFIL. Jenže jednotkám mise UNIFIL nebyly nikdy tato místa zpřístupněna, nemohly je navštívit ani zkontrolovat.

Proč? Protože šlo o soukromé pozemky. O pěstitelská a lesnická zařízení, které provozovala libanonská neziskovka Green Without Borders. Pozemky, ze kterých tu a tam létaly na Izrael rakety Hizballáhu. Což bylo oficiálně potvrzeno už v roce 2019.

GWB si i přes tato závažná obvinění udržovala velmi vysoký profil a popularitu zahraničních ekoaktivistů, protože byla jednou z nejvýraznějších a nejvýznamnějších environmentálních neziskovek, které na území Libanonu působily. Výsadbou stromů bojovala proti klimatickým změnám a zvyšovala klimatickou odolnost tamních sídel.

GWB byla, alespoň tím úzce vymezeným evropským pohledem ekologického aktivisty, vnímána jako jedna z mála organizací, která na Středním východě „něco užitečného pro planetu“ dělá.

Ta selektivní slepota světa vůči počínání GWB začala částečně pomíjet poté, co jí Spojené státy americké 16. srpna 2023 zahrnuly na sankční seznam. S vysvětlením, že tahle organizace skutečně je pobočkou militantní skupiny Hizballáh, jen působící pod rouškou ekologického aktivismu.

Toto rozhodnutí vyvolalo v USA mezi ekologickými a klimatickými aktivisty vlnu nesouhlasu (a rovněž vlnu solidarity se středovýchodními aktivisty). Věc byla prezentována tak, že z nějakých zavrženíhodných imperiálních a neokolonizačních pohnutek se Státy pokouší zbavit Libanon, jinak silně postihovaný klimatickou změnou, prostředků k nápravě situace.

Ta bouřlivá debata ale zůstala nedopovězená.

Zanikla v nářku a křiku 1 139 lidí, zabitých ráno 7. října 2023, při útoku hnutí Hamás. Útoku, který raketami vypálenými z jihu Libanonu – z pozemků v Modré linii patřících GWB – podpořilo i hnutí Hizballáh. Abychom teď, o více než rok později po těch tragických událostech mohli vidět – po obsazení části jižních příhraničních regionů Libanonu izraelskou armádou – jak vlastně organizace Green Without Borders „pomáhala přírodě“. Těch odpališť raket, skladů zbraní a munice, bunkrů a krytů, zatím bylo v rezervacích GWB odhaleno kolem pěti stovek, a to číslo nejspíš nebude definitivní.

I když se to ještě před pár lety nezdálo být uvěřitelné spojení, mezinárodní boj proti terorismu a mezinárodní boj proti klimatické změně spolu velmi úzce souvisí. Bohužel se také ukázalo, že zrovna ne malé prostředky na boj proti klimatu – dost možná plynoucí i z našich kapes – tu moc dobře posloužily k podpoře terorismu a zabíjení nevinných. Propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem v tomto případě existuje.

---

reklama

---