Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj

Rekonstrukce tripolského města z období 4000 př. n. l.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Kenny Arne Lang Antonsen a Jimmy John Antonsen / Wikimedia Commons

Tripolská (též nazývaná Trypilska či Cucuteni) kultura se totiž mohla pyšnit něčím, co je dnes až úzkostně poptáváno. Nefalšovanou udržitelností a soběstačností. Citlivým a vpravdě neexploativním vztahem k životnímu prostředí, který přitom neomezoval rozvoj a růst.

A toho všeho dosáhla kultura, která ani neznala hrnčířský kruh, v rozmezí 5200-3000 let před naším letopočtem.

Fascinující na tom je, že řešení tehdy vědomě aplikovaná v praxi umožňovala existenci na danou dobu nebývale rozlehlých sídel, jež často čítala až 15-30 000 stálých obyvatel. Tehdy největších svého druhu v Evropě, která mohla směle konkurovat velikostí zasídlení třeba Mezopotámii.

A přesto formálně nebyla městy ve smyslu, jakém je chápeme dnes.

Byla spíše rozvolněnými zemědělskými komunitami.

Kráva jako základ úspěchu

K té neolitické selance je ovšem třeba doplnit, že zásadní úlohu zde měla chovaná hospodářská zvířata. To už nás ale sune k aktuálním výsledkům bádání, na nichž se podíleli odborníci z německého Ústavu prehistorické a protohistorické archeologie v Kielu. Tým Franka Schlütze se tu s pomocí metod izotopového datování podíval na užité strategie, a představil je světu v netušených souvislostech.

Tripolská sídla – jichž existovalo přes patnáct stovek a největší z nich pokrývala plochu okolo 320 hektarů – totiž adaptovala extrémně sofistikovaný způsob produkce potravin v kombinaci s pastevním managementem.

I když tu objem chovaného skotu – koz, ovcí a krav – početně nejspíš až mnohonásobně překonával počet lidských obyvatel, živočišné kalorie tu součástí jídelníčku příliš nebyly. To je mimochodem nečekaný objev, mělo se totiž ta to, že Tripolští, chovající tolik skotu, byli pořádnými masožrouty.

Maximální rozšíření tripolské kultury v rámci celé její existence na mapě s moderním správním členěním.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Thomas Harper / Wikimedia Commons

Podle Schlütze se živočišné produkty ale podílely na pravidelné stravě obyvatel jen asi 8-10 procenty. Usuzují tak na základě archeologických pozůstatků, kosterních nálezů a jejich přesného chemického (izotopového) rozboru.

Byť by to tak mohlo znít, tripolští nebyli vyloženě vegetariány, přestože ječmen, žito, pšenice, hrách a proso tu plošně zabíraly polovinu sídlení plochy.

Robert Hofmann, který je spoluautorem studie, to prezentuje následovně: „Domníváme se, že obyvatelé se preferenčně stravovali rostlinnou potravou, kterou ale v určitých dnech prokládali ryze masitou stravou. Každodenní konzumace masa tu pocházela především z malých zvířat, velká zvířata se nejedla častěji než 4-5 týdnů ročně, pravděpodobně během velkých hostin o svátcích.“

K čemu tedy ty stáda skotu, když ne čistě na maso a živočišné bílkoviny?

Kvůli hnoji.

Hnůj je klíčem k udržitelnosti

Dobytek byl v ohradách a oplocených pastvinách u domů primárně chován proto, aby hnojil zemědělskou půdu.

Zvířata tu jedla hrách a obilí a jejich hnůj podporoval následnou produkci plodin. Porážení zemědělských zvířat by nebylo v takovém systému hospodárné. Hodnota zvířete nebyla v obsažených kaloriích, ale jeho trusu, který představoval životně důležitý zdroj pro zemědělství.

Management, postavený na pastvě a hnojení půdy, umožňoval stabilní nekočovné zasídlení a trvalou produkci potravin. Lidé tripolské kultury nemuseli po pár sezónách táhnout krajem dál, protože si půdu zemědělskou produkcí nevyčerpali. A jejich sídla – utvářená v soustřednými kružnicemi rozvolněné zástavby prokládané polnostmi a pastvinami – mohla přirůstat do skutečně velké rozlohy.

Rekonstrukce Tripolského běžného domu.

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Cristian Chirita / Wikimedia Commons

Identifikovat jednotlivá neolitická sídla je díky tomu relativně snadné, protože ještě dnes nesou stopy po výrazném hnojení, které tu probíhalo po staletí na relativně malých pozemcích, blízko domů a chlévů.

„Celý ten systém byl až neuvěřitelně soběstačný,“ popisuje Schlütz. „Některá sídla byla obydlena osm i deset generací. A to díky tomu, že nadměrně nevyčerpávaly omezené přírodní zdroje.“

Všechno hezké má svůj konec a ani Tripolská kultura není výjimkou.

Po období největšího rozmachu (3600-3100 př. n. l.) postupně zaniká a kolem roku 2500 př. n. l. už je v archeologickém záznamu neznatelnou. Proč? To je stále záhadou, nad níž si dnes odborníci lámou hlavu.

Protože tato kultura nepadla ekonomicky – jako spousta jiných nevyčerpala své zdroje obživy – je za pravděpodobnou příčinu považován politický rozvrat a násilný konec. Hlavní podezřelí jsou v tomto scénáři etnika tzv. Kurganské kultury, která sem dorazila z pontsko-kapsických stepí a Tripolské „vystřídala“.

Pokud by hypotéza o násilném zániku Tripolské kultury platila, přispěla by k ní nejspíš i ona podoba sídel. Rozvolněné areály o rozloze desítek či stovek fotbalových hřišť nebylo možné obehnat hradbami a efektivně je bránit před nájezdníky.

Z příkladu neolitické selanky v ukrajinských stepích plyne inspirace pro současnost a budoucnost. Pokud budete chtít zakládat polo-vegetariánskou komunitu, žijící v souladu s přírodou, nepřetěžující přírodní zdroje a oddávající se zemědělské produkci, budete k tomu potřebovat početně ohromná stáda skotu.

Ne kvůli masu, ale kvůli jejich hnoji.