Vinařství budoucnosti se může inspirovat u starých Římanů

Staří Římané se konzumace vína rozhodně nezříkali, patřila neodlučně k jejich všedním životům. Dospělý muž – ať už otrok nebo patricij – denně ustál kolem dvou sextárií vína. Tedy přibližně jeden litr. Samozřejmě že kvalita moku pro otroky se od toho pro patricije silně lišila. Tehdejší víno navíc často chutí připomínalo spíše slabý ocet, a pilo se silně ředěné vodou. I tak ale hrubý průměr spotřeby na každého obyvatele impéria – včetně žen a dětí, jež si neodříkaly též – činil ročně 250 litrů vína.

Těmi čísly byl Dimitri Van Limbergen, archeolog univerzity v Ghentu a výzkumník Belgického historického institutu, pochopitelně ohromen. Mnohem víc ho ale zajímala praktická stránka věci.

To, jak se tehdejší vinaři vyrovnávali s podnebím tzv. Římského klimatického optima. Obdobím přibližně mezi rokem 200 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Minimálně v Itálii totiž tehdy bylo klima o dost vlhčí a o dost teplejší, než jaké tu panovalo po celé nedávné 20. století.

Nebyla to jen akademická zvědavost, ale hledání inspirace pro budoucnost. Vhled do starořímské předindustriální praxe totiž může pomáhat i dnes, a nejen vinařům. Přizpůsobit zemědělské hospodaření oteplující se planetě je totiž zapotřebí.

Van Limbergen upozorňuje na to, že ono starořímské vinaření, které dominovalo krajině, vypadalo o dost jinak, než to současné.

Jeho středobodem bylo tzv. arbustum. Metoda, při níž se jednotlivé hlavy révy vinné neupínají k vedení mezi sloupky, ale k lanoví napnutému mezi rostlými stromy. Vinice Římanů měly svým vzhledem blíže k současným okrasnými liánami obrostlým pergolám.

Vítejte na římské vinici

Řada stromů byla oporou celé vinice, která z ní vyrůstala do výšky. A ne zrovna do malé výšky. Réva byla cíleně tažena do délky/výšky 15-20 metrů. Podle situace. Sběr hroznů tedy nebyl nijak snadný, a neobešel se bez úzkých vysokých žebříků. Jednotlivé rostliny révy tak byly poměrně daleko od sebe.

Byl tu ještě jeden zásadní rozdíl. Dnešní vinice si spojujeme s výslunnými svahy, ale ty římské byly až na výjimky vysazované v nížinách. Často podél řek a v blízkosti lidských sídel, na půdě, která byla zamokřená.

Něco takového by dnešní vinaři nejspíš na první dobrou nezkousli. Už proto, že vlhká půda je ideální pro rozvoj plísní a chorob, které devastují úrodu hroznů i samotné rostliny. Římané se s tím ale dokázali poprat.

To jejich arbustum se totiž upínalo k dřevinám jako například topoly, lísky, vrby, jasany. Rychle rostoucím druhům, které z půdy ve velkém odsávají a listy transpirují vodu. Fungovaly jako přírodní pumpy, které redukovaly půdní vlhkost. Jejich kořeny umožňovaly, aby réva zůstala zdravá a dobře fungovala i ve vlhkém prostředí, po celá staletí.

Vinařství v režimu arbustum přinášelo ještě několik benefitů. Protože byly rostlinky révy taženy hodně do výšky, kde to víc foukalo, přestávala být plíseň listů problém. Réva se upínala za sluncem, a tak hrozny ve výškách dozrávaly dříve. A snad i do větší cukernatosti. Vysoké popínavé rostliny révy měly také hlubší a vyvinutější kořeny, díky čemuž byly odolnější vůči hnilobě způsobené parazity.

Pod římskou vinicí nebylo vlhko a šero, a navíc tu byl dostatek prostoru. Který byl chytře zužitkován k pěstování dalších druhů hospodářských plodin, jež se držely více při zemi.

Úroda na jednotku plochy tak byla násobně vyšší – a pestřejší – než by se od vinice očekávalo. S přesným vyčíslením té sekundární úrody pod vinicemi je to v historických zdrojích slabší. Ale ví se aspoň tolik, že co se navíc vypěstovalo pod arbustum stačilo k tomu, aby to uživilo všechny, co se na produkci vína podíleli.

Možná pomaleji, ale lépe

Zákryt stromů přitom omezoval zanášení semen plevelů z okolí. A škůdců prý bylo také mnohem méně. Pátrající mlsní špačci tehdy byli buď méně chytřejší, anebo opravdu nedokázali v té spleti zeleně hrozny k ozobávání najít. Prakticky věcí neznámou byly neduhy mrazíků.

Arbustum též vnášelo bujnou vegetaci až k lidským obydlím, s nimiž se v krajině prolínalo. A zemědělské hospodaření „v zákrytu“ stromů, nabízející pestrou směs plodin, bylo vlastně perfektní ukázkou agrolesnictví.

Asi nepřekvapí, že Dimitri Van Limbergen vidí v této historické metodě velký potenciál pro budoucnost. Neopírá se přitom jen o nadšení, ale praktické experimenty. Jeden takový realizovali na jihofrancouzské farmě a vinařství v Restinclières.

Tam přišli na to, že na současnost adaptovaný model arbustum vytváří ideální mikroklima pro růst révy vinné. Včetně ochrany před mrazy, přilákání opylovačů, vydatné úrody.

Určitým neduhem bylo, že v onom zákrytu stromů Francouzům dozrávaly hrozny o něco později. Později, nikoliv však v menším výnosu, množství.

„To, že hrozny dozrávají o několik týdnů později ale v Restinclières jako chybu nevnímají,“ shrnuje Van Limbergen. „Je to požehnáním pro vinaře, kteří se stále častěji potýkají s hrozny, které dozrávají příliš rychle, mají příliš mnoho cukrů a v důsledku vyšších ročních teplot dávají méně kvalitní vína s příliš velkým obsahem alkoholu.“

Odpověď na to, jak pěstovat víno v budoucnosti, se tak opravdu možná skrývá v minulosti.

---

reklama

---