Lertxun-marrak – čáry vyryté do topolu. Pozoruhodná lesní galerie připomíná příchod Basků do Států

Rytí do kůry stromů, ať už srdíček anebo různých geometrických obrazců, u nás považujeme spíš za projev nedůmyslného vandalství než nějaké umění. Ve Státech ale hledí na podobné nepřístojnosti jinak. Rytiny na kmenech stromů tu totiž dokumentují historii jedné zapomenuté přistěhovalecké vlny. Když se řekne Lertxun-marrak – ono se to správně čte leršun-marag – trochu to připomíná nějakou temnou kletbu z kouzelnických knih Harryho Pottera. Žádné zaříkadlo to ale není, jen stará dobrá baskičtina. A přesto tohle slovní spojení od západních Pyrenejí až k pobřeží Biskajského zálivu, kde se baskicky mluví, běžně nezaslechneme. Zdomácnělo totiž na jiném kontinentě, ve Spojených státech amerických. Kde popisuje historické arborglyfy.

Čmáranice vyryté do kůry stromů.

Těch informací bylo na jeden odstavec možná mnoho, takže to klubko začneme rozmotávat postupně.

Ve třicátých letech 19. století propukla v americké Georgii zlatá horečka. Ta posedla tisíce po zbohatnutí toužících nešťastníků, čímž zcela zastínila předchozí zlatou horečku severokarolínskou, které se účastnily nanejvýš vyšší stovky zlatokopů. A tu zlatou horečku v Georgii pak zakončil plynulý přechod k ještě masivnější zlaté horečce. Kalifornské. Započaté v Colomě v roce 1848. Kvůli ní k východnímu pobřeží Severní Ameriky zamířilo na 300 000 lidí.

Věřili, že zlaté valouny kdesi v Sacramento Valley čekají jen na ně. O kopáčských zlatých horečkách v Americe i novopečených milionářích se psalo po celém světě dobře dvacet let, tak se ty zlaté novinky časem dostaly až do španělského Baskicka, do provincií Araba, Bizkaia a Gipuzkoa. A Pyrenejí.

K mladým Baskům, kteří také snili o lepším životě, kterého ale v rodné zemi dosáhnout nemohli. A protože jejich jedinou perspektivou do dalších let byla jen setrvalá ekonomická bída, politický útlak a nově zaváděná povinná vojenská služba, rozhodli se houfně hledat štěstí za oceánem.

Vyrazili do Ameriky, hnáni zlatým snem.

Jenže dorazili trochu pozdě.

Ovčáci ze Starého světa

Kalifornská, tak jako ty předchozí zlaté horečky, už mezitím vyšuměla do ztracena. A vlnu baskických imigrantů nikdo s otevřenou náručí nevítal.

Většina z nich neuměla ani slovo anglicky, prakticky všichni pocházeli z agrárního prostředí, z nižší společenské vrstvy, s velmi nízkým stupněm dosaženého vzdělání.

Jistým paradoxem bylo i to, že Baskové prchali do Ameriky, aby se vyhnuli armádě. A přišli přímo doprostřed Americké občanské války. To jejich frustraci z cesty do Nového světa jen prohloubilo.

Tou jedinou prací, kterou tu v neklidných dobách našli – a která až nápadně připomínala práci, kterou měli jistou i doma – bylo pastevectví. V průběhu 60. let 19. století se tak ve Státech stali Baskové synonymem pro pasáčky. Ne honáky dobytka, kovboje z westernů. Ale obyčejné ovčáky.

Musí se nechat, že v téhle profesi vynikali. Dělali ji totiž tak, jak byli z domova zvyklí. Jaro a léto strávili s ovcemi na zelených pastvinách ve vysokých horách, na podzim zaháněli stáda do údolí, aby zimu trávili pod střechou.

Nejspíš i kvůli tomu byla baskická migrace do Severní Ameriky, čítající jinak desetitisíce mladíků, prakticky neviditelná, nepostřehnutelná. Protože tři čtvrtiny roku byli nepřetržitě mimo civilizační centra. V liduprázdných končinách, zcela o samotě. Jen se svými sny o lepším životě – zlatě a bohatství, které tu nenašli – 7500 kilometrů od domova. V zemi, ve které se hovořilo jazykem, kterému neměli čas porozumět.

Proto by se mohlo zdát, že se jejich přítomnost do americké historie nikterak nepromítla.

Ale opak je pravdou. Svůj kulturní otisk tu baskičtí pasáci zanechali. Jen na nezvyklých místech a nezvyklou formou.

Galerie obrazů v lesích

Při zastavení na poutích po horách s ovcemi totiž vyřezávali do kůry živých stromů – topolů a osik – nejrůznější vyobrazení, nápisy a symboly. Jimi v místě projektovali buď svou přítomnost, existenci – anebo jimi jinak vyjadřovali své představy, přání a tužby.

Těm malůvkám a vpiskům se říká Lertxun-marrak. V baskičtině je překlad toho slovního spojení skutečně doslovný, znamená „čáry vyryté do topolu“.

Se štěstím na ně dnes narazíte prakticky kdekoliv na úbočích Sierra Nevada, Ruby Mountains anebo zvlněného pásma Sawtooth Mountains. Tedy když se budete opravdu dobře dívat, a naučíte se je v rozpraskané kůře starých stromů rozpoznávat.

Snadné to není, protože na ně už dobře 170 let působí vlivy okolního prostředí a přirozeně je deformoval i růst stromů. Přesto tyto arborglyfy – tak se odborně říká rytinám a řezbám do živých stromů – ohromují.

Za nápis Gora Euskadi, volající po sjednocení a nezávislosti Baskicka, by se ovčák ve Španělsku 19. století nejspíš podíval za katr. Ve státech ho ale do kůry stromu svobodně vyřezat mohl. Častěji spíš než na taková provolání narazíte na podpisy a letopočty, které udávají jejich jména, místa narození a rodné vísky. Obvyklá jsou i vyobrazení svatých, křížů a další náboženská symbolika. Nebo obrázky lodí připomínají cestu přes oceán, která jim štěstí nepřinesla. Nechybí ani vyobrazení domů, rodiny nebo krásných žen.

Zkrátka je to celá paleta emocí, podchycená neobvyklou formou.

Některé Lertxun-marrak jsou velmi neumělé, jiné naopak až umělecké. Někdy jsou krátkými nápisy, jiné spíše nahloučenými znaky anebo obrázky. Patrný z nich je stesk po rodné zemi, po domově, ženách a lásce, práci. Vyjadřují názory svých tvůrců na náboženství, politiku, všední starosti i radosti. Jsou pestré, autentické.

A všechny jsou, už ze svého historicko-grafického principu nesmírně cenné.

Vzkaz pro příští generace

Právě proto, že mladí Baskové jakoby navenek v historii Severní Ameriky nikdy nefigurovali a zdálo by se, že jejich první přistěhovalecké generace tu po sobě nezanechaly žádnou kulturní stopu. Zanechaly. Velmi osobní autentické deníky a celé galerie obrazů, dokumentujících jejich život existují.

Jsou ovšem roztroušené v lesích.

Kde je také dnes nejrůznější kulturní antropologové hledají. V terénu, často s nápovědou starých map – v místech, kde se dají tušit dávné ovčácké stezky – zkoumají příhodné kmeny letitých stromů.

Hledají, jestli se jejich kůra náhodou nestala uměleckým plátnem baskického přírodního umělce.

A pospíchají, protože závodí s časem. Stojí proti nim neúprosný fakt stáří stromů, jejich postupná přirozená degradace. A také intenzivnější požáry, pastva, kácení stromů.

O arborglyfech, které po sobě zanechali Baskové, se přitom ví relativně nedlouho.

Poprvé na ně upozornili před padesáti lety Jean a Phillip Earlovi, pocházející z Rena. Žádní slovutní akademikové, ale obyčejní nadšenci. Povšimli si jich v okolních lesích a začali je, pro zábavu „sbírat“. Obtahovali kresby na papír voskovkami, aniž by si byli vědomi, že tím vlastně uchovávají kus baskické přistěhovalecké historie. Pořídili asi tři stovky takových skic, čímž položili základ novodobému katalogu Lertxun-marrak.

Dnes už si výzkumníci počínají sofistikovaněji, využívají metody fotogrammetrie a trojrozměrného snímkování. S nimi je možné „číst“ i pokroucené vzkazy na popraskaných kmenech.

Ve Státech funguje i ucelená badatelská společnost Arborglyph Collaborative, která snaží zadokumentovat co největší množství arborglyfů před tím, než definitivně z přírodního záznamu zmizí.

The Arborglyph Collaborative | Promotional Video from University Libraries on Vimeo.

V současnosti vedou v patrnosti více než 25 000 takových kreseb. A kromě toho, že je fotí a GPS souřadnicemi v terénu zaměřují – potažmo zakládají do databáze – občas umí informovat vzdálené potomky, v USA už dávno naturalizované Basky, kde že se jejich pra-pra (a možná ještě jednou pra) dědeček podepsal na strom.

---

reklama

---