Pes, nejteplejší přítel člověka. Chlupatá plemena vyšlechtili domorodci kvůli srsti

Psi žili v Americe už před deseti tisíci lety. Nevznikli domestikací ze severoamerických vlků, ale z plemen užitkových psů sibiřských. Domestikováni byli již v době, kdy přišli z Eurasie – přes Beringovu úžinu – spolu s prvními lidmi. Ilustrační foto

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Psi žili v Americe už před deseti tisíci lety. Nevznikli domestikací ze severoamerických vlků, ale z plemen užitkových psů sibiřských. Domestikováni byli již v době, kdy přišli z Eurasie – přes Beringovu úžinu – spolu s prvními lidmi. A nejrůznější využití těchto psů dnes archeologové spolehlivě datují pět tisíciletí nazpátek.

K čemu byli psi lidem dobří? Využívali je jako tažnou sílu, ochránce svých sídel, věrné společníky při lovu, živé masité konzervy.

A Pobřežní Sališové – skupina indiánských kmenů žijících v kanadské provincii Britská Kolumbie a amerických státech Washington a Oregon – chovali psy kvůli jejich srsti nebo vlny pro výrobu textilních vláken. Spolu s lamami tak byli jedněmi z mála známých zvířat, která byla v celé Americe záměrně chována pro své rouno.

Tisíciletá regionální praxe však z regionu postupně mizela – i kvůli úpadku kultur domorodců, indiánů – aby se v 19. století stala téměř zapomenutou. A spolu s ní vymizela také ona tradiční plemena dlouhosrstých psů.

Stopy minulosti domorodé kultury

Početný tým odborníků – archeologů, chemiků, evolučních a molekulárních biologů – vedený antropoložkou Audrey T. Linovou, se svými studiemi pokouší tuhle nejasnou část minulosti trochu prosvětlit. Což nic snadného nebylo, vezmeme-li v úvahu, jaké zdroje měli badatelé zpočátku k dispozici.

Shrnout se daly jako jedna velká hromada indiánských pohádek a legend; vzorek jediné chlupaté psí kůže, uložený do depozitů Smithsonianovy sbírky v roce 1859; několik prošívaných dek, které snad měly psí srst nést; několik černobílých fotek, dokumentujících domorodce v tradičních pletených oděvech ze psí vlny. A také ne zrovna kompletní poznámky přírodovědce George Gibbse, který se v rámci expedice před 170 lety pokoušel prozkoumat severozápadní hranice Britské Kolumbie.

V rámci tohoto specifického pole bádání jako první ke slovu přišla analýza stabilních izotopů, obsažených v tkáni muzejní kůže.

Vyčíst se z ní dalo, čím byli „srstnatí“ psi živeni. Ukázalo se, že jejich strava byla výrazně odlišná od toho, čím se jinak stravovali ostatní psi v indiánské vesnici. Psi chovaní na srst byli krmeni převážně rybami a kukuřicí, aby měli srst lesklou a zdravou.

Následovala analýza genetická. Ta se zaměřila na původ psa, respektive na management jeho plemene.

Sekvencováním DNA získaným z kůže a jejím porovnáním se vzorky více než dvou stovek dalších psích plemen – těch moderních i starobylých – se ukázalo, že srstnatý pes měl velmi sofistikovaný čistý rodokmen. Na základě souboru dat o mitochondriálním genomu byl vytvořen tzv. časově kalibrovaný fylogenetický strom, schéma vývoje mateřské linie. Ukázalo se, že nejbližší společný předek se oddělil od jiného starověkého psa z Britské Kolumbie před 1 800 až 4 800 lety.

Což v zásadě odpovídá archeologickým záznamům. Lidsky se to dá popsat tak, že s nápadem na chov dlouhosrstých psů přišli Pobřežní Sališové někdy před 3300 lety, a od té doby se velmi cíleně snažili držet jejich „chov“ stranou ostatních psích plemen.

Pobřežní Sališové tak už před mnoha staletími, možná tisíciletími, dokázali nad očekávání profesionálně izolovat a šlechtit nové dlouhosrsté psí plemeno, a ochránit čistotu jeho rodokmenu. Ilustrační foto

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Naprosto precizní chov

Genom odpovídá precizně vedenému inbreedingu – vnitrodruhovému křížení – který podle odborníků může být výsledkem pouze pečlivého dlouhodobého selektivního řízení chovu.

Tomu rámcově odpovídá i popis cestovatele a přírodovědce Gibbse. Ten zmiňuje, že psi „chovaní na srst“ byli větší než moderní plemena psů Eskymáků, měli stočený ocas, špičaté uši a špičatý obličej podobný liščímu. A místo štěkání vyli. Doplňuje též, že domorodci chovali několik druhů (plemen) psů. Velké a masité psy vesnické, ke štvanicím využívané rychlé psy lovecké a pak ty o něco menší, psy na srst. Ti byli od ostatních drženi odděleně, aby se zabránilo křížení.

Informace o odděleném chovu srstnatých psů má sice náboj hříčky, ale v kontextu moderního výzkumu ji potvrzují další zjištění. Třeba to, že archeologové z týmu Audery Linové skutečně nacházeli „podezřelé“ množství kostí těchto psů na izolovaných říčních nebo pobřežních ostrovech. Tam, kam se za nimi běžně žádný jiný pes nedostal.

Pobřežní Sališové tak už před mnoha staletími, možná tisíciletími, dokázali nad očekávání profesionálně izolovat a šlechtit nové dlouhosrsté psí plemeno, a ochránit čistotu jeho rodokmenu.

Jak dokládají vzorky z přesně datovaných archeologických nalezišť, dařilo se jim to vlastně až do roku 1858. Tehdy totiž na severu propukla zlatá horečka, a do domorodých teritorií zamířilo přes třicet tisíc kopáčů. Ti se do zasněžených regionů dostávali i s „moderními“ psy evropského původu. A začalo docházet ke křížení.

Muzejní exponáty v podobě pletených a vyšívaných indiánských dek z té doby dokládají cosi jako pokles kvality. Rukodělné produkty datované k polovině 19. století už totiž nejsou výhradně z psí srsti, ale jsou v poměru 1:1 míšené se srstí koz. Naznačovat by to mohlo nedostatek psí srsti. Ale to je spíše spekulativní závěr.

Zánik? Rovnoprávnost uvnitř kmene i kapitalismus

Neméně spekulativní pak je i zdůvodnění, proč vlastně domorodý chov dlouhosrstých plemen zanikl.

Potomci někdejších Pobřežních Sališů dnes naznačují, že chov byl – jako součást kmenových tradic – potírán vládními úřady. A že byl tedy nařízením zakázán, aby došlo k vymýcení zvyklostí původních obyvatel.

Američtí historikové naopak soudí, že praxe chovu doplatila na svou náročnost a nákladnost. Dostupnost mnohem lacinějších přikrývek, průmyslově vyráběných například v Hudson's Bay Company, znamenala, že zanikla přirozená potřeba vyrábět vlastní přikrývky. Strojově tkané deky zkrátka odstavily nutnost chovu speciálních psů.

I současní antropologové a etnografové k tomu mají co říct. Upozorňují například na to, že chov dlouhosrstých psů byl u Pobřežních Sališů výsadou vysoce postavených žen – které i množstvím dek z psí srsti měřily své společenské postavení. Ovšem celospolečenské změny, přicházející zvenčí, tuto výlučnost v rámci etnika narušily. Postavení indiánů se uvnitř kmene zrovnoprávnilo.

Praxe prý vymizela dílem proto, že si teplou deku už mohla pořídit každá žena, a ne jen ty, pro něž byl zajišťován chov dlouhosrstých psů na izolovaných ostrovech.

Dlouhosrsté psí plemeno, odborníky vedené v záznamech jen jako mutton, nicméně z domorodé historie vymizelo. Jeho stopa se ztratila, a až nyní, díky výzkumům týmů Audrey T. Linové, se trochu připomněla.

Ochránci tradic, potomci Pobřežních Sališů, teď zvažují, zda s pomocí aktuálních vědeckých zjištění znovu s chovem již neexistujícího plemene nezačít. Přeci jen, je to cenný odkaz minulosti. A všem připomíná dobu, kdy byl tím nejteplejším přítelem člověka.