https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/pes-nejteplejsi-pritel-cloveka.chlupata-plemena-vyslechtili-domorodci-kvuli-srsti
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Pes, nejteplejší přítel člověka. Chlupatá plemena vyšlechtili domorodci kvůli srsti

26.1.2024 05:04 | PRAHA (Ekolist.cz)
Psi žili v  Americe už před deseti tisíci lety. Nevznikli domestikací ze severoamerických vlků, ale z plemen užitkových psů sibiřských. Domestikováni byli již v době, kdy přišli z Eurasie – přes Beringovu úžinu – spolu s prvními lidmi. Ilustrační foto
Psi žili v Americe už před deseti tisíci lety. Nevznikli domestikací ze severoamerických vlků, ale z plemen užitkových psů sibiřských. Domestikováni byli již v době, kdy přišli z Eurasie – přes Beringovu úžinu – spolu s prvními lidmi. Ilustrační foto
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Nestává se často, aby k bádání nad historií u jednoho stolu zasedli vědecké kapacity molekulární a evoluční biologie, antropologie a archeologie. Zvlášť, když jde o minulost psího plemene, které se do současnosti dochovalo jen v podobě vzorku kůže uložené v muzeu. Jenže za jedním dlouhosrstým psím plemenem stojí silný příběh.
 

Psi žili v Americe už před deseti tisíci lety. Nevznikli domestikací ze severoamerických vlků, ale z plemen užitkových psů sibiřských. Domestikováni byli již v době, kdy přišli z Eurasie – přes Beringovu úžinu – spolu s prvními lidmi. A nejrůznější využití těchto psů dnes archeologové spolehlivě datují pět tisíciletí nazpátek.

K čemu byli psi lidem dobří? Využívali je jako tažnou sílu, ochránce svých sídel, věrné společníky při lovu, živé masité konzervy.

A Pobřežní Sališové – skupina indiánských kmenů žijících v kanadské provincii Britská Kolumbie a amerických státech Washington a Oregon – chovali psy kvůli jejich srsti nebo vlny pro výrobu textilních vláken. Spolu s lamami tak byli jedněmi z mála známých zvířat, která byla v celé Americe záměrně chována pro své rouno.

Tisíciletá regionální praxe však z regionu postupně mizela – i kvůli úpadku kultur domorodců, indiánů – aby se v 19. století stala téměř zapomenutou. A spolu s ní vymizela také ona tradiční plemena dlouhosrstých psů.

Stopy minulosti domorodé kultury

Početný tým odborníků – archeologů, chemiků, evolučních a molekulárních biologů – vedený antropoložkou Audrey T. Linovou, se svými studiemi pokouší tuhle nejasnou část minulosti trochu prosvětlit. Což nic snadného nebylo, vezmeme-li v úvahu, jaké zdroje měli badatelé zpočátku k dispozici.

Shrnout se daly jako jedna velká hromada indiánských pohádek a legend; vzorek jediné chlupaté psí kůže, uložený do depozitů Smithsonianovy sbírky v roce 1859; několik prošívaných dek, které snad měly psí srst nést; několik černobílých fotek, dokumentujících domorodce v tradičních pletených oděvech ze psí vlny. A také ne zrovna kompletní poznámky přírodovědce George Gibbse, který se v rámci expedice před 170 lety pokoušel prozkoumat severozápadní hranice Britské Kolumbie.

V rámci tohoto specifického pole bádání jako první ke slovu přišla analýza stabilních izotopů, obsažených v tkáni muzejní kůže.

Vyčíst se z ní dalo, čím byli „srstnatí“ psi živeni. Ukázalo se, že jejich strava byla výrazně odlišná od toho, čím se jinak stravovali ostatní psi v indiánské vesnici. Psi chovaní na srst byli krmeni převážně rybami a kukuřicí, aby měli srst lesklou a zdravou.

Následovala analýza genetická. Ta se zaměřila na původ psa, respektive na management jeho plemene.

Sekvencováním DNA získaným z kůže a jejím porovnáním se vzorky více než dvou stovek dalších psích plemen – těch moderních i starobylých – se ukázalo, že srstnatý pes měl velmi sofistikovaný čistý rodokmen. Na základě souboru dat o mitochondriálním genomu byl vytvořen tzv. časově kalibrovaný fylogenetický strom, schéma vývoje mateřské linie. Ukázalo se, že nejbližší společný předek se oddělil od jiného starověkého psa z Britské Kolumbie před 1 800 až 4 800 lety.

Což v zásadě odpovídá archeologickým záznamům. Lidsky se to dá popsat tak, že s nápadem na chov dlouhosrstých psů přišli Pobřežní Sališové někdy před 3300 lety, a od té doby se velmi cíleně snažili držet jejich „chov“ stranou ostatních psích plemen.

Pobřežní Sališové tak už před mnoha staletími, možná tisíciletími, dokázali nad očekávání profesionálně izolovat a šlechtit nové dlouhosrsté psí plemeno, a ochránit čistotu jeho rodokmenu. Ilustrační foto
Pobřežní Sališové tak už před mnoha staletími, možná tisíciletími, dokázali nad očekávání profesionálně izolovat a šlechtit nové dlouhosrsté psí plemeno, a ochránit čistotu jeho rodokmenu. Ilustrační foto
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Naprosto precizní chov

Genom odpovídá precizně vedenému inbreedingu – vnitrodruhovému křížení – který podle odborníků může být výsledkem pouze pečlivého dlouhodobého selektivního řízení chovu.

Tomu rámcově odpovídá i popis cestovatele a přírodovědce Gibbse. Ten zmiňuje, že psi „chovaní na srst“ byli větší než moderní plemena psů Eskymáků, měli stočený ocas, špičaté uši a špičatý obličej podobný liščímu. A místo štěkání vyli. Doplňuje též, že domorodci chovali několik druhů (plemen) psů. Velké a masité psy vesnické, ke štvanicím využívané rychlé psy lovecké a pak ty o něco menší, psy na srst. Ti byli od ostatních drženi odděleně, aby se zabránilo křížení.

Informace o odděleném chovu srstnatých psů má sice náboj hříčky, ale v kontextu moderního výzkumu ji potvrzují další zjištění. Třeba to, že archeologové z týmu Audery Linové skutečně nacházeli „podezřelé“ množství kostí těchto psů na izolovaných říčních nebo pobřežních ostrovech. Tam, kam se za nimi běžně žádný jiný pes nedostal.

Pobřežní Sališové tak už před mnoha staletími, možná tisíciletími, dokázali nad očekávání profesionálně izolovat a šlechtit nové dlouhosrsté psí plemeno, a ochránit čistotu jeho rodokmenu.

Jak dokládají vzorky z přesně datovaných archeologických nalezišť, dařilo se jim to vlastně až do roku 1858. Tehdy totiž na severu propukla zlatá horečka, a do domorodých teritorií zamířilo přes třicet tisíc kopáčů. Ti se do zasněžených regionů dostávali i s „moderními“ psy evropského původu. A začalo docházet ke křížení.

Muzejní exponáty v podobě pletených a vyšívaných indiánských dek z té doby dokládají cosi jako pokles kvality. Rukodělné produkty datované k polovině 19. století už totiž nejsou výhradně z psí srsti, ale jsou v poměru 1:1 míšené se srstí koz. Naznačovat by to mohlo nedostatek psí srsti. Ale to je spíše spekulativní závěr.

Zánik? Rovnoprávnost uvnitř kmene i kapitalismus

Neméně spekulativní pak je i zdůvodnění, proč vlastně domorodý chov dlouhosrstých plemen zanikl.

Potomci někdejších Pobřežních Sališů dnes naznačují, že chov byl – jako součást kmenových tradic – potírán vládními úřady. A že byl tedy nařízením zakázán, aby došlo k vymýcení zvyklostí původních obyvatel.

Američtí historikové naopak soudí, že praxe chovu doplatila na svou náročnost a nákladnost. Dostupnost mnohem lacinějších přikrývek, průmyslově vyráběných například v Hudson's Bay Company, znamenala, že zanikla přirozená potřeba vyrábět vlastní přikrývky. Strojově tkané deky zkrátka odstavily nutnost chovu speciálních psů.

I současní antropologové a etnografové k tomu mají co říct. Upozorňují například na to, že chov dlouhosrstých psů byl u Pobřežních Sališů výsadou vysoce postavených žen – které i množstvím dek z psí srsti měřily své společenské postavení. Ovšem celospolečenské změny, přicházející zvenčí, tuto výlučnost v rámci etnika narušily. Postavení indiánů se uvnitř kmene zrovnoprávnilo.

Praxe prý vymizela dílem proto, že si teplou deku už mohla pořídit každá žena, a ne jen ty, pro něž byl zajišťován chov dlouhosrstých psů na izolovaných ostrovech.

Dlouhosrsté psí plemeno, odborníky vedené v záznamech jen jako mutton, nicméně z domorodé historie vymizelo. Jeho stopa se ztratila, a až nyní, díky výzkumům týmů Audrey T. Linové, se trochu připomněla.

Ochránci tradic, potomci Pobřežních Sališů, teď zvažují, zda s pomocí aktuálních vědeckých zjištění znovu s chovem již neexistujícího plemene nezačít. Přeci jen, je to cenný odkaz minulosti. A všem připomíná dobu, kdy byl tím nejteplejším přítelem člověka.


reklama

 
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (3)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

MZ

Miloš Zahradník

26.1.2024 12:03
Dobry clanek.
Tema psu je z hlediska genetiky, antropologie, ... ale take ekologie nekonecnekrat zajimavejsi, poucnejsi - a dulezitejsi nez modni a propagovane tema vlku!
Odpovědět
MZ

Miloš Zahradník

27.1.2024 14:13
Stejne je to zajimave, ze tema vlka zajima mistni ctenare "ekology" pravidelne daleko vic, nez mnohem dulezitejsi, at jiz vedecky (z hlediska rozvoje genetiky) humanitne spolecensky (pritel cloveka) nebo hospodarsky (pouziti psu vycvicenych pro mnoho cloveku uzitecnych cinnnosti tema "pes". Asi proto, ze zajimat se o dle nich psy neni "ekologie" (s vyjimkou zamozrejme drakonickych predpisu napr. co se volneho pobihani psu v rezervacich tyce - kdybychom ale toho psa prevlekli za vlka, tak by se tihle "ekologove" pro zmenu rozplyvali blahem nad tim, jak ten vlk dela to, k cemu ho Pambu stvoril - treba lovit ve smecce ty nejvzacnejsi a nejcennejsi predstaviletel mistni chranene fauny :) Ono totiz biotopy psa netreba "chranit" a nehrozi jim od cloveka vyhubeni. Podivne zdeformovany je tenhle svet "ekologu" a prislusne "vedy". Ktera chce hlavne chranit, oplocovat resp. tabulemi a predpisy rozkazovat lidem, co se kde smi a hlavne nesmi delat a pritom ji vlastne skoro vubec nezajima to hlavni - tedy trochu sireji pojaty (a presahujici do jinych ved - zde do zoologie) predmet jejiho poznani.
Odpovědět
KM

Karla Majerová

31.1.2024 15:18
Fascinující čtení o historii chlupatých plemen psů a jejich úloze v lidských společenstvích. Nikdy mě nenapadlo, jak důležitou roli hrála srst psů v životech domorodců a jak se plemena vyvíjela podle potřeb lidí. Po právě mě tato historická perspektiva nutí více ocenit různorodost a jedinečnost našich čtyřnohých kamarádů. My máme doma kokršpaněla, který rád nosí oblečky pro psy: https://www.psinakup.cz/oblecky-pro-psy/, nevím proč, ale asi je to také něco s historií :D
Odpovědět
 
reklama


Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist