Ptáci zanedbávají péči o svá mláďata: kvůli hluku je neslyší
Ptáčata v hnízdě zcela závisí na svých rodičích: to od nich získávají potravu a oni je chrání. Základním prvkem, který mladým ptákům zajišťuje přežití, je vokální komunikace mezi rodiči a potomky. Mladí díky vzájemné komunikaci s pečujícími rodiči odpozorují a jsou schopni určit, zda je někde v blízkosti přítomen predátor, a je tedy lepší mlčet a stát se co nejméně nápadným, nebo zda rodič přilétá s potravou, a tudíž je výhodné být naopak co nejhlasitější, a ve srovnání s ostatními sourozenci co nejvýrazněji žadonit o krmení.
Výzkumníci z Univerzity v Halifaxu vypozorovali narušení tohoto zaběhlého komunikačního mechanismu. To pak způsobuje podvýživu či ohrožení mláďat. Zranitelná a hladová ptáčata přitom mají na svědomí jejich rodiče jen nepřímo: pravděpodobně by rádi zajistili mladým dost potravy, ale jednoduše neslyší jejich žadonění, a pokud jde o varovný signál, ten zase neslyší sama ptáčata. Problémem je tu přílišné zvukové pozadí, tedy hluk z dopravy, staveb a dalších lidských aktivit.
Během testování hypotézy o odolnosti ptačích populací vůči akustickému stresu vědci testovali na umělém hlukovém pozadí nahrané ptačí signály a intenzitu reakce mláďat. Ta musí pokaždé velmi dynamicky zareagovat: buď co největší nenápadností, nebo naopak co nejintenzivnějším žadoněním. Ukázalo se ale, že hlukové pozadí stíralo kvalitu předávaného signálu do té míry, že mláďata nebyla schopná vyprosit si dostatek potravy, a v některých případech se zase nebezpečně exponovala vůči predátorům.
Tyto závěry představili i na 168. setkání Americké akustické společnosti (ASA), které proběhlo na konci října v Indianapolis. „Obecně se považuje za negativní, když lidé fyzicky narušují prostředí ptáků: kácí hnízdní stromy, nebo ničí dostupné zdroje potravy,“ zaznělo během prezentace. „Jenže prosperitu ptačích populací narušuje i blízkost lidí, zejména zdroje hluku. Není to tedy jen otázka přímé destrukce, ale i vzájemného sousedství.“
Problém antropomorfického hlukového pozadí se navíc pravděpodobně bude přenášet i do dalších generací: potomci odchovaní v hluku mohou totiž na žadonění vlastních potomků reagovat s mnohem menší intenzitou, než kdysi jejich vlastní, nedoslýchaví rodiče. Na univerzitě v Halifaxu se nyní soustředí na to, jak se hnízdící ptáci vyrovnávají se zdroji „přírodního“ hluku – například vodopádů, deště či větru, aby mohli predikovat další dopady intenzivního zvukového pozadí.
reklama
