I u netopýrů je možná identifikace pomocí otisků prstů. Jen je to kresba žilnatiny křídla
Monitoring netopýrů se může opírat nejrůznější přístupy, které jsou prakticky vždy založeny na odchytu a označení jedince. Jak? Třeba barvou, chemikálií, čipem, značkou nebo vysílačem. Byť ono „označování“ nepůsobí zvířeti přímou újmu, v konečném důsledku mu vyloženě neprospívá a vystavuje stresu. Každá další sekunda takové manipulace jej může do budoucna negativně ovlivnit. Jak tedy v rámci odchytu spolehlivě zjistit, že právě v ruce držíme úplně jiného netopýra hnědého, než před chvílí? S pomocí otisků. Nikoliv tedy prstů, ale digitálního záznamu obrazu žilnatiny jeho křídel.
Žilnatina křídel netopýrů obsahuje už na první pohled patrná různě silná vlákna a svazky. Tvořené jsou elastinem a kolagenem a dohromady vytváří velmi flexibilní strukturu, podporující vynikající letové vlastnosti. Pro bioložky Sybill Amelonovou (USDA FS) z Univerzity v Missouri, Sarah Hooperovou a Kathryn Womackovou je na tom ale nejpodstatnější fakt, že tato žilnatina je pokaždé jedinečná. Zatím žádní dva jedinci stejného druhu nedisponují totožnou kresbou, a tak se podle žilnatiny na křídle dá identifikovat konkrétní jedinec.
S jistotou zatím mohou vědkyně operovat u čtyř druhů (netopýr hnědý, netopýr hnědavý, netopýr žlutavý a Myotis septentrionalis), u kterých digitalizovaná „křížovka“ žilnatiny na křídle odpovídala požadavkům na čtyři základní požadavky biologické identifikace jedinců: univerzálnost, rozlišitelnost, stálost výskytu a předpoklad pro efektivní sběr dat. „Pokud by tato metoda byla šířeji aplikována, mohla by velmi snadno nahradit identifikační systémy založené na principu označování jednotlivců,“ dodává Amelonová. Hlavním kladem celé metody pro aplikované využití je především její jednoduchost. „Po krátkém zaškolení dokáže člověk identifikovat na základě digitální fotografie křídla 96 % jedinců.“
Biologové se vždy snaží zařadit do výzkumu takové metody, které minimálně (nebo nejlépe vůbec) postihují sledované živočichy. „V terénním výzkumu je vždy prioritou neohrozit zdraví nebo přežití sledovaných zvířat,“ říká Amelonová. „A nynější situace, umocněná ještě výskytem tzv. syndromu bílého nosu (WNS, white-nose syndrome, nebezpečného plísňového onemocnění hubícího celé kolonie netopýrů) přidala těmto požadavkům na naléhavosti.“ Poznat konkrétní nakažené jedince, případně zjistit, jak dlouho dokáží nemoci efektivně vzdorovat, je totiž podle vědkyň zásadní.
reklama