Mezinárodní dohoda o plastech v oceánech je jako slon v místnosti, tvrdí environmentalista Hudson

Suše britský idiom „slon v místnosti“ obrazně popisuje situaci, při které se například skupina řečníků obává adresně dotknout nějakého zjevného tématu, podstatného aspektu problému, protože jeho řešení je zjevně nad jejich možnosti. Slona v místnosti přitom nikdo přehlédnout nemůže, ale všichni zúčastnění dělají, že jej stále nevidí. A přesně takovým příměrem komentuje Malcolm David Hudson, docent přírodních věd na univerzitě v Southhamptonu, stávající „úspěch“ organizace OSN.

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) v Nairobi překonal svůj dosavadní horizont, a na začátku prosince vyhlásil rezoluci týkající se znečišťování moří, plastových odpadků v oceánech a mikroplastů. Tato událost byla mezinárodním tiskem pozitivně přijata a směle šířena do celého světa. „Všem prostě začalo být jasné, že těch osm milionů tun plastových odpadků, které do oceánů zamíří každý rok, jsou opravdu zřetelný problém,“ říká Hudson. „V ohrožení se kvůli nim ocitlo přibližně 400 milionů lidí, kteří na potravě z moře přímo závisí. Plastové krusty na hladině také odstartovaly vlny vzájemného obviňování mezi národy sousedícími u pobřeží, a samozřejmě, vystavily mořské živočichy riziku otrav spojených s únikem toxinů z plastů.“

„Nikdo nemůže říct, že netuší, jak se na jeho talíř dostaly spolu se slávkami nebo ústřicemi i kousky mikroplastů,“ říká Hudson. V kontextu toho, že moře jsou již decimována globálními klimatickými změnami a přelovením, by se zmíněná rezoluce OSN, první svého druhu, jevila jako přiměřené a dobře načasované řešení. Hudson na něm ale přesto shledává jednu podstatnou závadu.

Dělejte, že ho nevidíte

„Hovoří se v ní o tom, že je zapotřebí přijmout minimálně do roku 2025 vhodná opatření na úrovni členských států. Zmiňuje také, že je nutné nastavit vyšší prioritu a učinit politické kroky, které budou vstupu plastů a mikroplastů do vodního prostředí bránit. To vše je moc hezké. Bohužel už ale vůbec nezmiňuje nějaké konkrétní závazky, které by členské země nějak nutily se na dané rezoluci podílet. Její plnění je dobrovolné. Když vlády států budou chtít, mohou se plnění rezoluce dobrovolně účastnit. Pokud ne, nikdo je nutit nebude.“

A to je podstata řečeného „slona v místnosti“. Všem se v zásadě vyznění rezoluce UNEP líbí, ale pokud se na ní nebude chtít podílet Čína (oficiálně největší světový znečišťovatel moří plasty), nebo Indie a Spojené státy (z pozice největších světových producentů plastů), nemá tento krok prakticky žádnou váhu. Dosavadní dobrovolná účast čtyřicítky zemí, které se ale většinou vyskytují ve vnitrozemí, ke zlepšení stavu oceánů vydatně nepřispěje. „Přitom to umíme mnohem lépe,“ říká Hudson.

S ozónovou vrstvou jsme si poradili

Jako pozitivnější příklad dává omezení poškození ozónové vrstvy. „V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století celý svět čelil zásadní hrozbě, úniku polutantů na bázi CFC do atmosféry. Výsledkem narušení ochranné ozónové vrstvy byl výraznější průnik ultrafialového záření. Přibývalo případů rakoviny kůže, a vědci bili na poplach, předpovídající katastrofické scénáře v horizontu desetiletí.“ Tehdy, stejně jako dnes, se mobilizovali i zástupci průmyslu, kteří lobbovali za pozdržení změn. I tenkrát se hovořilo o tom, že věda nepřináší dostatek průkazných důkazů.

„Přesto se ale svět dokázal spojit dohromady a postavit se za jeden cíl. V roce 1987 byl přijat Montrealský protokol, který freony částečně postavil mimo zákon a silně jejich používání omezil,“ říká Hudson. „Dnes vidíme, že to bylo dobře a koncentrace ozónu v atmosféře se dnes přibližuje stavu z let osmdesátých.“ Jenže ne vše, do čeho lidstvo pustí, dopadne úspěchem. „Naše počínání má dost smíšené výsledky. Obnovení ozónové vrstvy bylo úspěšné, protože jsme měli vůli a pevné, rozhodné vedení. Je to ukázka toho, co dovedeme, když se nám chce. U klimatických změn se o nějakém úspěchu hovořit nedá. Od devadesátých let se dohadujeme a popíráme je, nedokážeme se spojit. A teď s plasty v oceánech je to podobné.“

Hudson svůj proud myšlenek uzavírá poselstvím: „Neměli bychom zapomínat na to, že plasty revolučním způsobem změnili naše životy. Píšu na klávesnici z plastů, na sobě mám oblečení z umělých vláken a mé brýle mají plastové obroučky. Ano, každá změna přináší ekonomické dopady. Ale i když jsou pro nás plasty důležité, mnohem větší význam pro nás a naše životy má zdraví našich oceánů. Stojíme na křižovatce. Je fajn, že jsme se dostali až na ní, ale teď se musíme rozhodnout, co dál.“

Ignorovat „slona v místnosti“ bude podle něho znamenat, že se situace s odpadky v oceánech k lepšímu nezmění.

---

reklama

---