S hledáním savců v pralesích pomáhají vědcům nečekaní spojenci. Masožravé a mrchožravé mušky
Jak zjistit, jací savci vlastně žijí v tropickém pralese? Těžko. Někteří z nich se totiž projevují jen během noci, jiní žijí ve větvích stromů nebo poletují vzduchem, případně mohou být tak malí a rychlí, že je v husté džungli snadno přehlédnete. Zoologové dosud spoléhali hlavně na dva rozdílné metodologické přístupy. Tím prvním byla fyzická přítomnost pozorovatele, který prošel daným transektem pralesa a zaznamenával každý výskyt živočicha. Druhou variantou pak byla instalace nejrůznějších fotopastí. Oba přístupy ale měly své mezery. Snímkovací zařízení nemohou být instalována všude a pozorovatel sám zvířata plaší. Výsledek tedy zdaleka nemusí odrážet skutečnost.
Lidé z STRI ale přišli s nápadem. Ten těží z dosavadního úspěchu „genetických čárových kódů“, tedy analýz DNA využívaných v praktické ochraně přírody. Rychlá analýza DNA totiž může podle předem nastavené předlohy odhalit třeba to, k jakému druhu skutečně přináleží ryba prodávaná na tržišti. Stačí k tomu vlastně jen referenční databáze, se kterou porovnáte vzorek nalezený v terénu. Tento průlomový přístup by sám tropickým badatelům moc nepomohl, neřeší totiž, jak se k DNA nejrůznějších obyvatel pralesa dostat. O to se už ale postarají mrchožravé mouchy.
V tropických pralesích panamského ostrova Barro Colorado jsou na první pohled neviditelné, ale přesto všudypřítomné. Stačí jen drobná otevřená rána na těle, odložený trus nebo zdechlina zvířete, a už jsou na místě. V tomto nevábném biologickém materiálu totiž nachází potravu a místo pro kladení vajíček. A právě toho se rozhodli badatelé Torrey Rodgers a Karen Kapheimová využít. Nejprve dli dohromady referenční databázi DNA 108 místních savců (z nichž 74 připadalo na netopýry), a pak jen nalákali masožravé mušky na uleželou vepřovou kotletu. Během krátké chvíle tak nachytali tisícovku mrchožravých mušek, ze kterých v laboratoři izolovali jimi zkrmené tkáně.
Výsledkem rozboru a metakódování DNA byla identifikace dvaceti druhů savců (například opice, masožravé šelmy, lenochodi, mravenečníci, hlodavci, netopýři), do kterých si mušky v panamském pralese před svým odchycením kously. Tento výsledek pak mohli porovnat s efektivitou fotopastí: ty zaznamenaly jen 17 druhů, a zkušený pozorovatel v terénu jich odhalil jen 13.
„Ta metoda není dokonalá, má své mezery,“ připouští Kapheimová a Rodgers. „Například neodhalila tři druhy, které se podařilo objevit tradičními metodami. Mušky jsou lepší v detekování druhů, které často produkují měkký trus, například primátů. Pro malé hlodavce s pevným trusem se příliš nehodí. V jiných regionech by ale mohl být přínos této metody ještě výraznější.“
reklama
Skokan Grafův při rozmnožování předává genom jen jednoho z rodičů
Vědci vyřešili záhadu hnědých pand, za zbarvení může chybějící sekvence DNA
Věda ukazuje, jak hadi získali evoluční výhodu před konkurencí