Thajští makaci znovu a znovu objevují a zas zapomínají používání nástrojů. Podle hojnosti potravy
Informace o tom, že makakové patří mezi velmi učenlivé primáty, těžko někoho překvapí. Snímky makaků, kteří se v zimě vyhřívají v termálních pramenech japonského národního parku Jigokudani jsou široce rozšířené. Stejně jako zprávy o tom, že jejich příbuzní holdují batátům osolených mořskou vodou. Makaci jávští, žijící na ostrovech v okolí Thajského zálivu, jdou ale v civilizačním pokroku ještě o něco dál. Důmyslně využívají kamenných nástrojů, aby si usnadnili přístup k potravě. V jejich případě pak nejčastěji k nejrůznějším mořským korýšům a měkkýšům. Žádný krab nebo škeble už před nimi svůj výživný masitý obsah neschová, když do nich zručně praští správně vybraným kamenem.
„Makaci jsou jedním ze tří druhů primátů, kteří umí v omezené míře nástroje používat,“ říká Lydia Lunczová, doktorka antropologie na Univerzitě v Oxfordu. „Kromě nich s nimi pracuji ještě šimpanzi a také malpy.“ V případě makaků z thajských ostrovů pak schopnost manipulovat s nástroji při sběru a zpracování potravy výrazně zvyšuje jejich šance na přežití. „Dostanou se tak snadněji k potravě, kterou by jinak stěží mohli dobýt.“ Dobrá zpráva pro antropology však není zrovna dobrou zprávou pro mořské korýše a měkkýše na ostrovech Koram a Nom Sao, kde se zmínění zruční makaci vyskytují. Lunczová se původně zajímala jen o původ a výběr kamenných nástrojů, ale poměrně záhy si v terénu všimla i dalších podstatných věcí.
Na pobřeží ostrova Koram, kde dnes žije kolem osmdesáti makaků (oproti devítce kusů na ostrově Nom Sao), se vlastně nacházelo jen velmi málo korýšů a měkkýšů. Jejich druhové spektrum bylo značně omezené a nenacházela se tu ani řada jinak běžných druhů. A jako zajímavost: schránky nalezených tropických plžů plážovek tu byly až čtyřikrát menší. A ústřice? Ty koramské byly až o 70 % menší. Na Nom Sao, který se nachází takříkajíc na dohled, přitom nic takového pozorovatelného nebylo. Nabídka živočichů při mořském pobřeží byla daleko pestřejší a zdejší plážovky i ústřice nabývaly standardních proporcí. Odhalit příčinu tohoto jevu nebylo v zásadě obtížné. Stačilo se jen podívat, jak dobře si každé ráno vedou makaci při cestách za potravou.
„Jeden jediný makak dokáže za den s pomocí nástrojů rozlousknout kolem čtyřiceti různých korýšů,“ říká biolog Nathaniel Dominy, který se práce v terénu rovněž účastnil. „Na populace mořských a pobřežních živočichů tak musí skupiny makaků vyvíjet skutečně silný predační tlak.“ Tuto teorii potvrzuje i pozorované snížení průměrné velikosti schránek a ulit na ostrově Koram. „Systematická predace kořisti vede ke snižování její velikosti,“ dodává Lunczová. „Tohle je myslím víc než dobrý příklad.“ Pro antropology se tak ostrovy v Thajském zálivu staly dokonalou přírodní laboratoří.
„Užívání nástrojů, jako sociálně podmíněné chování, bylo vždy spojováno s pozitivy pro danou populaci,“ popisuje Lunczová. „Otevíralo totiž přístup k novým zdrojům potravy. Jenže vztah mezi znalostí konkrétní technologie a jejím nadužíváním vede k jistým rizikům. V případě makaků pak ke ztrátě této znalosti.“ Jak? Makaci dříve nebo později všechny dostupné korýše a měkkýše na pobřeží vyloví. A pak? Zapomenou, k čemu jim byly kameny dobré. Po čase pak znovu dojde k obnovení populací potravy a k opětovnému „vynálezu“ technologie z doby kamenné. Že to zní fantaskně? Thajští makakové jávští už tento vývoj podstoupili několikrát.
Michael Haslam z Oxfordské univerzity strávil dvě předcházející léta na ostrově Piak Nam Yai, kde také žijí makakové. Ti ale s pomocí kamenů dnes potravu nezpracovávají. Neví totiž jak. Haslam na základě odebraných vzorků kamenů (nesoucích stopy fyzického poškození), které se nacházely v sedimentech rozbitých ulit, zjistil, že to uměli ještě před 65 lety. „Pohybujeme se tedy v určitých cyklech, kdy se znalost, poté co tratí na významu po vylovení kořisti, stane zapomenutou.“ Podložené informace o tom, že makaci používají k rozevírání a rozbíjení schránek měkkýšů a korýšů kameny, lze datovat přibližně 120 let nazpět. Na některých ostrovech tak makaci prodělávají opakovaný cyklus zapomínání a učení, propojený s přetěžením potravních zdrojů.
Kapitola z vývoje člověka
Antropologové mají z makaků na ostrovech v Thajském zálivu radost. Nepřímo totiž potvrzují teorii, která se týká dávného vývoje člověka. Zhruba před 70 000 lety se naši prapředci vydali Afrikou do světa, a dosud nebylo jasné, kudy přesně se ubírali jejich kroky. Proti cestě vnitrozemím stála „teorie“ o cestě podél pobřeží. „Z archeologických nálezů je ale patrné průběžné zmenšování velikosti schránek nejrůznějších korýšů a měkkýšů podél pobřeží,“ říká Dominy. „Vysvětlovali jsme si to klimatickými změnami. Skutečnost ale mohla být i taková, že to byli právě naši prapředci, kteří se vydali podél pobřeží, a postupně vylovili dostupné zdroje potravy.“ A její nedostatek by je tak vlastně směroval na Evropu.reklama
Skokan Grafův při rozmnožování předává genom jen jednoho z rodičů
Vědci vyřešili záhadu hnědých pand, za zbarvení může chybějící sekvence DNA
Věda ukazuje, jak hadi získali evoluční výhodu před konkurencí