Zapomenutá a opuštěná místa v Praze, která si příroda bere zpět. Jak vypadá nová divočina?
Typickým příkladem je třeba bezprostřední okolí železničních tratí, například na trase Praha – Kolín, v oblasti pražské Libně, Vysočan a Žižkova. Čím se nová divočina vyznačuje a jak vznikla? „Je to vlastně člověkem vytvořená krajina, na kterou její tvůrci zapomněli, nevšimli si jí, a která vznikla spíš náhodou a shodou okolností,“ říká Luboš Bartoš, který pro spolek Usnea tento fenomén mapoval.
Jinými slovy, nová divočina je to, co se objeví na místě zarostlého pole, sadu, o který se člověka přestane starat, na okraji zahrádkářské kolonie. „Na jednu stranu souvisí s člověkem a jeho aktivitami, na druhou stranu ale vzniká samovolně. O novou divočinu se nikdo nestará, a když, tak se jí snaží spíše vyhubit,“ říká Bartoš.
Zásadní roli ve vzniku nové divočiny má čas. „Mnoho lidských zásahů působí prvních dvacet let jako ničení přírody, ale po čase splynou s okolím a dokonce se mohou stát ostrovy divočiny v poušti zemědělské krajiny nebo rozpínající se městské zástavby. Ať už jde o lomy, deponie zeminy, staré hřbitovy, opuštěné průmyslové areály, komunikace, železniční tratě anebo dokonce haldy a odkaliště, vyjmenovává Bartoš. „Na těchto místech vzniká něco, co čím dál víc přírodovědců označuje jako novou divočinu.“
Oproti „staré“ divočině, kterou u nás reprezentují malé zbytky pralesních rezervací s klimaxovými společenstvy, která se vyvíjela a existují už stovky nebo tisíce roků, je „nová“ divočina mnohem mladší. Vzniká na zkulturněných stanovištích, která byla předtím po různě dlouhou dobu a v různé míře využívána člověkem. „Charakterizují ji zatím raná, sukcesní stádia vegetace,“ říká Bartoš. „Stará“ divočina je v našich podmínkách vzácná a proto je chráněná. Nová divočina je většinou vnímaná jako nechtěná a nepožívá až na výjimky žádné ochrany. Přesto jí v krajině přibývá.
V případě Prahy a její nové divočiny hraje důležitou roli železniční trať, která tvoří prakticky její kostru. „Pražská nová divočina má převážně liniový charakter, ale tvoří i větší plochy na nádražích a železničních uzlech. Zvláštní postavení mají nákladová nádraží a překladiště, pro které je typický výskyt flóry zavlečené železniční dopravou,“ říká Bartoš. „Železnice svými specifickými podmínkami zahrnuje pestré škály biotopů. Mohou zde nalézt vhodné podmínky i vzácné rostliny s původním výskytem na přírodních teplomilných stanovištích. Železnice má význam jako biokoridor, tvoří přístupovou bránu i do centra města, kde je koncentrace zeleně nejmenší,“ dodává Luboš Bartoš.
Novou divočinu je možné nalézt i jinde než jen podél tratí. Na území hlavního města Prahy se nachází mnoho zelených ploch, o které se prakticky nikdo nestará. „Tyto plochy se obvykle nacházejí na místech, kde je nevyjasněná působnost spravujících subjektů. Většinou se nacházejí podél komunikací, vodních toků, v opuštěných zahrádkářských koloniích, v opuštěných výrobních a průmyslových areálech, na protihlukových valech, nebo i třeba území v okolí některých obchodních center, kdy za parkovištěm nebo zásobovacím prostorem už začíná divočina,“ popisuje Bartoš.
Jaký je přínos nové divočiny? V čem je její pozoruhodnost? „Tyto lokality mají krajinotvorný, ekologický, ale i hygienický a sociální význam. Ve městě a v okolí města jsou protkané živelnou sítí pěších stezek, které jsou využívané při vycházkách do přírody, k procházkám se psy apod. Soustřeďuje se zde množství zvěře, ptactva, hmyzu a organismů, jejichž výskyt je zde mnohem vyšší než v okolní městské nebo naopak ryze zemědělské krajině,“ říká Bartoš. Doplňkový význam je pak v příležitostném sběru plodů jako jsou šípky, trnky, špendlíky, dřínky, plané třešně a získávání nejen palivového dřeva pro sociálně slabé skupiny atd. „Každá zelená plocha ve městě je dobrá,“ dodává Bartoš.
Během jeden a půl roku trvajícího mapování bylo v pražské nové divočině zjištěno 137 druhů cévnatých rostlin, 14 druhů bezobratlých, z toho 3 druhy měkkýšů, 1 druh polokřídlých, 3 druhy rovnokřídlých, 4 druhy motýlů, 2 druhy blanokřídlých a 1 druh brouka, a 3 druhy ptáků. Jde o druhy, které nejsou zvlášť chráněné.
Zajímavé je zjištění 23 invazních druhů cévnatých rostlin. Z nichž je pro další vývoj lokalit nežádoucí přítomnost zejména následujících druhů, které mají v podobných lokalitách tendence k významnému šíření: pajasan žláznatý, ambrozie peřenolistá, topol kanadský, křídlatka japonská, škumpa orobincová a trnovník akát. „Tyto druhy by bylo dobré environmentálně šetrnými způsoby odstranit nebo alespoň odstraňovat,“ míní Bartoš.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
V pískovně Křenek skončila rekultivace jezera po těžbě, žijí v něm obojživelníci
Hvožďanská louka v CHKO Český les je větší. Remíz ji chrání před splachy hnojiv
Vědec objevil u Mochova vzácnou škeblovku, ve středním Polabí je to první nález