Panenky

Chvěje se v ruce, snad je mu zima,
v mlhách se zrodilo na kraji cest,
chycená duše v dlani mé dřímá,
řasy má zavřeny slzami hvězd,
z osiřelé a vyprahlé země
žíznivou krásou volalo ke mně:

Žebráku! Dítě! Počkej zde chvíli,
nevidíš, či si už nevzpomínáš,
což ti to hvězdy nevyzradily?
Jeden byl v ráji tvůj domov i náš!
Vezmi nás s sebou, budem tě vésti,
o lásku žebrat, o slzy štěstí!

Nesu vám květy dětské a teskné,
bolestí úhorů vůně štká z nich,
v kalichu krásy duše se leskne,
ráje stud vylil se v panenský sníh,
naděje divná, krásná a skrytá
jak hvězda Boží z dlaní mi svítá.

Panenky bílé, překrásné kvítí,
zářící na zemi pro Boží čest,
z očí vám ráje vzpomínka svítí,
kam vás mám uložit, kam vás mám nést,
kde vás mám vymáchat v nejčistší rose,
panenky bílé, panenky bosé?