Do deště i za sluníčkem s Naší přírodou 3/19

V tomto čísle tematicky navážeme na „pylové“ články z čísla minulého a přiblížíme si život včel, tentokrát však těch samotářských. Ty spolu s včelou medonosnou i dalšími opylovači jistě nepohrdnou žádnou „živou“ zahradou – a že z ní bude mít radost a užitek spousta živočichů včetně vás, přibližuje další z článků. Zajdeme i do zoo, ovšem nikoliv za lvy či zebrami, ale za živočichy v našich končinách obvyklými, leč pro poučení o jejich životě ne moc dostupnými. Na výlet se vydáme za Bruntálskými sopkami nebo po našich Blanících – věděli jste, že se mezi lidmi tímto jménem říká mnohem více kopcům, než jen tomu se spícími rytíři? Tak šťastnou cestu a pozor kam šlapete – mohla by se tam vyhřívat zmije… tak jako ve fotočlánku.

Obsah čísla 3/19

Není včela jako včela / Alena Říhová
Včelí příběhy / Alena Říhová
Živá zahrada / Denisa Mikešová
Naše příroda v zoo / Hana a Vladimír Motyčkovi
Zajímavá barevná odchylka labutí velkých / Martin Kohoutek
Opeření vystěhovalci: strnad obecný / Tomáš Grim
Když se blecha drží jako blecha / Zdeněk Jagielski
Blaník, kam se podíváš / Jan Vítek
V epicentru bruntalského vulkanického pole / Martin Janoška
Supí vrch – překvapení na okraji Českého středohoří / Jan Moravec
Ptačí budky pro zámecký park v Klášterci nad Ohří
Šokující odhalení ze života stromů / Monika Tošenovská, Monika Vraštilová
Zmije obecná / Oldřich Kořínek

Není včela jako včela

Včely celé dny pilně obletují květy na loukách, v zahradách či sadech a pomáhají vytvářet genia loci těchto míst. V přírodě zaujímají zcela nezastupitelné místo. Jsou totiž nejvýznamnějšími opylovači kvetoucích hmyzosnubných rostlin a navíc nám poskytují cenné produkty. A tak si život bez nich už sotva umíme představit. Jenže jejich řady naší vinou kvapem řídnou a kdoví, jak dlouho tu s námi ještě vydrží.

Živá zahrada

Ještěrka vyhřívající se na vrcholku dutého pařezu, který mi slouží jako květináč, otakárek fenyklový sající nektar z pestrých květů společně s dalšími motýly, velké kobylky nacpávající se housenkami bělásků zelných, ropucha, jež před mýma očima snědla slimáka, jako démanty lesknoucí se střevlíci, slepýši a přes metr dlouhá užovka obojková, ježek, který si našel úkryt v košatých keříčcích levandule přímo před domem nebo pár rehků zahradních, co si pro letošní hnízdní sezónu zvolil místo rehkovníku špačkovník. Dvoumetrový libeček, v jehož stínu někdy odpočívám během zahradničení, vodnice místo brambor či ředkvičky připomínající tvarem i velikostí mrkev. To je naše zahrada, ačkoliv výčet živých tvorů, podivuhodných přírodních dějů a výborných plodin zde zdaleka nekončí.

Blaník, kam se podíváš

Pověst o blanických rytířích nepochybně patří k nejznámějším legendám našich národních dějin. Váže se především ke kopci Blaníku, výrazné dominantě středočeské krajiny poblíž Vlašimi, „přivlastnila“ si ji však také řada dalších míst, a to i za hranicemi naší vlasti. Legendu o blanických rytířích možná nejlépe vystihuje úryvek z knížky, důvěrně známé už z povinné školní četby – Jiráskových Starých pověstí českých: „Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají… V hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, svatováclavské vojsko. Dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.“

---

reklama

---