Voda jako součást městské infrastruktury v Praze

Vlny veder ukazují jednu ze slabin hustě zastavěného města velmi názorně. Rozpálené nepropustné povrchy akumulují sluneční energii, vegetace trpí nedostatkem vody a po dešti přitom velká část srážek ze střech, komunikací a chodníků rychle odteče do centrální kanalizace. Pro adaptaci města proto nestačí pouze přidávat zeleň. Stejně důležité je obnovovat městský vodní režim a vytvářet podmínky, aby měla vegetace vodu k dispozici právě v době, kdy ji potřebuje. Praha tento princip postupně promítá do plánování a rekonstrukcí veřejného prostoru. Od roku 2017 má Strategii adaptace na klimatickou změnu, dále Klimatický plán do roku 2030 a od roku 2021 také Standardy hospodaření se srážkovými vodami. Ty staví mimo jiné na minimalizaci nepropustných povrchů, odvádění srážkové vody do vegetace, retenci, akumulaci a vsakování. Nejde tedy o jednotlivé „zelené“ projekty, ale o snahu začlenit hospodaření se srážkovou vodou do běžné obnovy města.

Co to znamená v praxi, lze ukázat na třech velmi odlišných realizacích v centru Prahy.

Smetanovo nábřeží: retenční prostor skrytý pod dlažbou

Uliční strom potřebuje pro dlouhodobé fungování nejen dostatečně velkou korunu, ale především odpovídající prokořenitelný prostor. Právě ten bývá v historickém centru v konfliktu s dopravou, konstrukčními vrstvami komunikací a množstvím inženýrských sítí.

Na Smetanově nábřeží bylo při rekonstrukci vysazeno 17 jerlínů japonských. Jejich stanoviště využívá tzv. švédský systém výsadby, tj. použití strukturálního substrátu, jehož hlavní složkou je hrubé kamenivo schopné přenášet zatížení povrchu. Pórovitý prostor mezi kameny vytváří prostor pro vzduch, kořeny a vodu a je vyplněn speciálním substrátem, jehož součástí je biouhel – organická složka dobře vázající vodu.

Význam takového řešení není pouze arboristický. Prokořenitelný prostor lze současně využít pro retenci srážkové vody přivedené z okolních zpevněných ploch. Voda prochází substrátem, část zůstává dostupná vegetaci a následně se odparem vrací do atmosféry. Systém umí současně bezpečně odvést přebytečnou vodu při srážkách přesahujících jeho kapacitu.

Tím se mění role stromu v ulici: není samostatným prvkem umístěným do malé výsadbové jámy, ale součástí většího systému hospodaření s vodou.

Strossmayerovo náměstí: exotické dřeviny jako stromy budoucnosti

Ještě před rokem 2024 byly stromy na Strossmayerově náměstí ve zcela nevyhovujícím stavu. Intenzivně zhutnělá půda neumožňovala stromům prosperovat a plnit ekosystémové služby v lokalitě. Praha 7 proto přistoupila k revitalizaci náměstí odpovídající současným trendům, kdy pracuje s principy modro-zelené infrastruktury. Obnova stromořadí spojuje dva úkoly: vytvoření dostatečného prokořenitelného prostoru a hospodaření se srážkovou vodou pomocí podzemní prokořenitelné rýhy s retenční a vsakovací funkcí o celkovém objemu cca 120 m3. Dešťová voda je zde odváděna z přilehlých chodníků ke stromům.

Pro náměstí bylo vybráno 17 kmenů exotického druhu s názvem břestovec Juliin, který podle zapojeného arboristy Davida Hory dobře snáší sucho, horko i přímé slunce, roste rychle a vizuálně patří k nejatraktivnějším z břestovců. Tento taxon byl také zařazen mezi Klimatické stromy pro Prahu, testovacího projektu hlavního města, jehož cílem je zjišťování odolnosti stromů přímo v ulicích metropole v následujících 15 letech.

Křižíkovy pavilony: akumulace vody přímo ve střešním souvrství

U zelených střech se stejný princip přesouvá z podzemí několik metrů nad terén v rámci Křižíkovým pavilonů na Výstavišti. Z původní betonové džungle o rozloze 6 000 m² byla při rekonstrukci nahrazena přibližně třetina za intenzivní vegetaci a pobytové plochy.

Z vodohospodářského hlediska je zásadní akumulační vrstva nového střešního souvrství. Srážková voda není okamžitě odváděna střešními vpustmi, ale část vody zůstává v konstrukci, odkud ji může využít vegetace. Následně se vrací do atmosféry evapotranspirací, a to až 1000 m3 ročně.

Tento údaj dobře ukazuje, že zelená střecha není pouze estetickým opatřením. Vedle zpomalení a snížení odtoku mění energetickou bilanci povrchu: část dostupné energie se spotřebuje na výpar vody namísto ohřívání suchého povrchu. Význam vegetace je proto největší tehdy, pokud má dostatek vody pro evapotranspiraci.

Nejde o jednu technologii

Smetanovo nábřeží, Strossmayerovo náměstí a Křižíkovy pavilony používají rozdílné konstrukce. Spojuje je však změna základní logiky nakládání se srážkovou vodou. Namísto „odvést co nejrychleji“ nastupuje princip „zadržet, využít, vsáknout nebo odpařit – a teprve přebytek bezpečně odvést“.

Právě tato hierarchie je důležitá i z hlediska adaptační politiky Prahy. Město ve svých Standardech hospodaření se srážkovými vodami požaduje minimalizaci nepropustných povrchů a maximální využití vody v místě dopadu. Klimatický plán navíc počítá s tím, že srážková voda má do budoucna představovat hlavní zdroj vody pro zavlažování veřejné zeleně.

Jednotlivá opatření sama o sobě městský tepelný ostrov nevyřeší. Jejich význam roste s počtem a vzájemným propojením. Je třeba, aby se hospodaření s vodou, kvalitní stanoviště stromů, vegetační střechy a propustné povrchy staly standardní součástí rekonstrukcí ulic a budov, nikoli jen výjimečným doplňkem.

Tyto principy je užitečné ukazovat přímo v terénu. Proto hlavní město Praha uspořádalo již deset exkurzí pro střední školy, kterých se zúčastnilo přes 170 studentů. Ti si kromě výkladu mohli vyzkoušet vsakovací zkoušku nebo pomocí termokamery sledovat rozdíly jednotlivých povrchů. Od září program pokračuje pro další školy.

---

reklama

---