Behringerův průvodce po klimatických dějinách lidstva

„Nesmíme přenechat interpretaci klimatické změny lidem, kteří nic nevědí o dějinách civilizace,“ říká Wolfgang Behringer v závěru své knihy Kulturní dějiny klimatu. To přesně shrnuje základní myšlenku čtyřsetstránkového průvodce po společných dějinách proměny klimatu na Zemi a vývoje lidské civilizace.

Vegetační pahrbky zvané agúly v egyptské Západní poušti jsou pozůstatky z doby, kdy byla severní Afrika obilnicí římské říše Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Petr Pokorný

Behringerův důraz na historickou perspektivu při diskusích o globální klimatické změně je pochopitelný. Coby profesor dějin raného novověku univerzity v Saarbrückenu se více než 30 let věnuje bádání v různých evropských archivech, především v oblasti čarodějnických procesů a dějin poštovnictví. Behringer si všímá, že jedním z největších problémů současných diskusí o globálním oteplování je nedostatečná obeznámenost s obsahem těchto „archivů lidské společnosti“. Podle jeho názoru by humanitně vzdělaní badatelé, zvláště pak historici, mohli na základě znalosti archivního materiálu významně napomoci s přesnější datací klimatických změn. Pokud je dnes přírodovědci odhadují s přesností na stovky let, archivní materiály mohou dokládat změny s přesností na dny.

Na první pohled možná nepříliš jasný název knihy naznačuje, že se autor hodlá zabývat kulturními reakcemi na změnu klimatu. Jejím smyslem je ukázat, jak lidé reagovali na klimatické zvraty v minulosti a jak se z toho můžeme poučit v současnosti. Behringer výklad dějin klimatu Země pojímá vskutku zodpovědně, začíná přehledem příčin klimatických změn jakými jsou změny v intenzitě slunečního záření, změny ve složení zemské atmosféry či tektonická činnost Země. Podrobně charakterizuje klíčové okamžiky v geologické historii planety; ona velká zalednění, která byla spojená s mohutnými vlnami vymírání živých organismů. Sleduje též vývoj předchůdců dnešních lidí, kteří byli v důsledku dramatické změny klimatu (nástup srážkově vydatnějšího období znamenal pronikání lesa do oblastí afrických savan, na jejichž podmínky byl vázán život člověka vzpřímeného) vystaveni nebývalému evolučnímu tlaku.

Podobný scénář se podle autora v lidských dějinách opakoval hned několikrát. Zatímco ochlazení vyvolávala společenské otřesy, oteplení měla někdy za následek kulturní rozkvět. Všechny velké starověké civilizace „využily“ teplou periodu, jejíž počátky lze datovat někam k roku 10 000 př. n. l. Vlhké a teplé podnebí umožnilo rozvoj zemědělství a nastartovalo tzv. neolitickou revoluci. Fatální závislost celých nově budovaných společenství na optimálních klimatických podmínkách se však projevila např. při prvních nepravidelnostech nilských záplav kolem roku 2150 př. n. l., které přímo vedly k zániku Staré říše, neboť faraoni z pohledu vlastních poddaných ve své funkci garantů úrodnosti země evidentně selhávali.

V Evropě je další teplotní optimum spojeno se vzestupem kultur doby bronzové, přičemž je vhodné připomenout, že jedním z vůbec nejvýznamnějších společenství starší doby bronzové byla únětická kultura s centrem v Čechách. V nástupu doby železné (okolo 800 př. n. l.) můžeme podle autora vysledovat příchod chladnějšího a vlhčího období (v porovnání s předchozí dobou i dnešním stavem). Tento stav v zásadě trval až do 20. století a přerušen byl jen dvěma relativně krátkými teplejšími dobami, a to v antice (římské optimum, asi 1. století až do roku 400 n. l.) a raném středověku (roky 1000 až 1300). Ve vlhčím a chladnějším období se například severní Afrika stala obilnicí římské říše, teplejší optimum zase usnadnilo expanzi římské říše na sever přes celoročně schůdné alpské průsmyky, ovšem zároveň vedlo k růstu moci tamějších národů, které posléze tuto říši zničily.

Dosti podrobně se Behringer zabývá teplým obdobím v raném středověku. V této době totiž bylo podnebí ještě teplejší než v době vrcholné industrializace, a to celosvětově. Stromové patro dosahovalo v Alpách výše než dnes, na horských loukách se mohl pást dobytek a Vikingové osídlili Grónsko. Názorným dokladem nám podle autora mohou být právě vikinské hroby v Grónsku, které se nacházejí v místech, kde byl ve 20. století permafrost. V době pohřbů zde zřejmě muselo vládnout teplejší klima.

Nejpodrobněji a asi i nejlépe je v knize zpracováno období tzv. malé doby ledové (14. až 19. století). To jistě souvisí s autorovým dlouhodobým zájmem o raný novověk, jakož i s prostou skutečností, že pro toto období s výrazným sklonem k ochlazování a větší srážkové aktivitě máme již dostatek písemných, ikonografických a dalších podkladů. V této době například v zimě často zamrzaly velké evropské řeky, na Temži se dokonce konaly proslulé trhy, ledové kry ohrožovaly námořní dopravu v severních mořích (zhoršené klima se přímo podílelo na vymření vikinské populace v Grónsku, které bylo osídleno v předchozím teplejším období), růst alpských ledovců ohrozil či přímo zničil řadu tamějších vesnic. Studená a vlhká léta se spolu s politickou nestabilitou podílela na řadě hladomorů na počátku 14. století. Hladem oslabená populace pak byla podle autora náchylnější k nemocem, což zjevně přispělo v polovině století k rychlému šíření moru v dosud nebývalém rozsahu.

Čtenářsky patrně nejzajímavější částí knihy je popis kulturních následků malé doby ledové. Vinou dlouhodobého nedostatku slunečního záření se šířily psychické choroby a dobovou nemocí se stává „melancholie“. Autor udává prudký nárůst zločinnosti nejen v Evropě, ale i v Číně, zároveň zaznamenává větší uplatňování tvrdších trestů než v minulosti, včetně trestů absolutních. Doba zhoršeného klimatu též vyvolává u majoritní většiny potřebu nalézt v souladu s náboženskou vírou viníky této situace. V dobovém pohledu musela větší nouze či kriminalita pramenit pouze z většího množství lidských hříchů ve srovnání s minulostí. Tyto hříchy se staly příčinou Božího hněvu a bylo třeba je odčinit. Je smutnou zkušeností lidských dějin, že v takových situacích jsou vyhledáváni obětní beránci, zde konkrétně nejprve Židé a poté čarodějnice.

Wolfgang Behringer se důsledně vyhýbá laciným přímým souvislostem mezi změnami klimatu a společenskými jevy, a vždy poukazuje na další spolupůsobící příčiny. V případě čarodějnických procesů však takto opatrný není a hovoří o zjevné souvislosti mezi malou dobou ledovou a pronásledováním čarodějnic. Jeho argumenty podpořené lety archivního studia stojí za promyšlení (přestože právě v českých zemích najdeme jen jediný rozsáhlý příklad čarodějnického procesu za celý raný novověk, a to ve Velkých Losinách). Další vynucené kulturní změny v malé době ledové zahrnují například novou účelnější architekturu, oděvní módu, literární témata, ale též budování silných států a osvícenské hledání řádu za pomoci rozumu.

Závěrečné oddíly věnuje autor nové industriální době, počátkům využívání fosilních paliv a všemu, co je s tím neodmyslitelně spojeno. Podrobně rozebírá objev nejprve fenoménu globálního ochlazování a následně oteplování, stejně jako zprávy IPCC. Informovaný čtenář tyto skutečnosti většinou zná, popřípadě ví, kde se o nich podrobněji – a lépe – poučit. Doslov Rudolfa Brázdila a Oldřicha Kotyzy obohacuje české vydání o tuzemský pohled na dějiny klimatu, přičemž jej doprovází také medailonek autora z pera Petra Kreuze.

V závěru Wolfgang Behringer jednoznačně shrnuje svůj náhled na změny klimatu a jejich politické a vědecké konotace. Svým postojem se dosti blíží českému biologovi a známému provokatérovi Janu Zrzavému, podle kterého se „s ledovci něco děje“, protože klima „prostě nesedí na zadku“. Behringer to takto ostře pochopitelně neříká, ale jeho rétorika je podobně jako ta Zrzavého založena v sociálním darwinismu. Neodmítá existenci globálního oteplování, ale staví se proti apokalyptickým předpovědím a jednoznačně upřednostňuje adaptační strategie lidstva. Čtenáři pochopitelně nemusí s jeho vývody souhlasit, ale otázky, které v celé knize nenápadně klade, nelze jen tak snadno odmítnout. Víme skutečně, jaké klima máme chránit? To chladnější, které jsme měli před sto lety, nebo to teplejší, které tu bylo ještě před tisíci lety? Do Chamonix se na mizející ledovce jezdí dívat lidé z celého světa a místní obyvatelé truchlí nad jejich odtáváním. Ovšem před pouhými čtyřmi sty lety si stěžovali vládě na pravý opak. Tehdy zvětšující se ledovec zničil minimálně dvě vesnice. Je to jen několik set let, kdy se v jižním Skotsku pěstovalo víno a v Grónsku obilí, lidé v té době však ještě neuměli využívat zásob „podzemního lesa“ a jejich podíl na emisích skleníkových plynů byl ve srovnání s dneškem minimální.

Je toho ještě hodně, co o fungování klimatického systému Země nevíme. Údaje z historické minulosti, získané důslednou a poučenou prací s archivním materiálem, nám v procesu poznávání mohou poskytnout řadu neocenitelných informací a zároveň slouží jako velmi jemné síto pro stále nové a nové teorie, které se snaží vysvětlit mnohé dosud nejasné skutečnosti z dějin naší planety.

Behringerův ekocentrický přístup k přírodě, podle kterého některým rostlinám a živočichům teplejší podnebí jednoduše vadí, zatímco jiným naopak prospívá, přičemž z celkového pohledu jsou změny ekosystémů jevem neutrálním, nemusí vyhovovat všem, podobně jako názor, že teplé periody byly pro lidstvo vždy příznivé a že současné globální oteplování není ničím příliš výjimečné. Lze mu vyčíst, že mnohdy mluví do věcí, kterým evidentně nerozumí – a asi ani rozumět nemůže, neboť taková odbornost není dnes již v silách jednotlivce –, ale jeho Kulturní dějiny klimatu jsou napsány velmi poutavě, s maximální snahou o porozumění dané problematice a v klíčové kapitole o malé době ledové čerpají z autorovy nezpochybnitelné erudice. Již jenom z tohoto důvodu je stojí za to číst.

---

reklama

---