http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/udoli-ctyriceti-medvedu-aneb-jedinecny-dokument-o-divocine-v-tatrach
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Údolí čtyřiceti medvědů aneb Jedinečný dokument o divočině v Tatrách

3.11.2010
Snímek medvěda z filmu Strážca divočiny
Snímek medvěda z filmu Strážca divočiny
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Robert Rajchl, Erik Baláž / Arolla Film
Uprostřed průmyslové Evropy stále ještě existuje oblast, kde rostou limbové pralesy, kde smečky vlků loví zvěř a kde skoro nerušeně žije několik desítek medvědů. Dokonce je to v tak navštěvovaném pohoří, jakým jsou Vysoké Tatry. Kouzlu této „poslední pevnosti“ středoevropské divočiny podlehli tři mladí tvůrci – dva Slováci a jeden Ital. Výsledkem jejich úsilí je dokumentární projekt, jehož součástí je vynikající kniha Posledná pevnosť a rovněž pěkný film Strážca divočiny.
 

Film i kniha vznikly především díky Eriku Balážovi. Odmala žije v Tatrách a Tichou a Koprovou dolinu, o nichž je tady řeč, zná opravdu důvěrně. Za víc než patnáct let od první, dalo by se říct iniciační, cesty tam strávil stovky dní i nocí. Jak sám říká, vystudoval ekologii lesa, nejvíc se ale naučil přímým pozorováním – setkání s medvědy prý přestal počítat, když došel k číslu 300. Když jsem ho potkal poprvé, ještě je počítal, tuším že byl někde kolem 170. Už tenkrát mě udivovalo a vlastně i těšilo, jak jistě se v lese cítil a kolik toho dokázal vyčíst ze stop v terénu. A už tenkrát bylo jasné, jak moc mu na osudu obou dolin záleží. Působil jako dobrovolný strážce Tatranského národného parku a podílel se i na protestech proti těžbě dřeva po vichřici, která Tatry zasáhla na konci roku 2004. Dostal se do ostrých sporů se silnými skupinami, které se snaží v dolinách prosadit nejrůznější nápady na jejich hospodářské nebo lesnické využití. Pochopil, že státní ochrana přírody sama všechno nezmůže – buď se můžou přímo k moci dostat darebáci, kteří si z do té doby veřejně chráněného prostoru budou chtít udělat dojnou krávu, anebo můžou úředníci podléhat nevybíravému tlaku nejrůznějších „investorů“. V takovém případě zbývá jedna možnost – pokusit se o nádheře a mimořádné hodnotě Tiché a Koprové doliny přesvědčit veřejnost.

O osvětu se Erik Baláž snažil neustále, někdy v roce 2006 mu ale došlo, že je potřeba udělat něco pořádného. Spojil se s filmařem Robertem Rajchlem a s italským fotografem Brunem D’Amicis. Tři roky pak trpělivě čekali na dobré záběry, přičemž základním pravidlem bylo pokud možno nerušit sledovaná zvířata. Žádná nalíčená potrava sledovaná z bezpečného úkrytu, žádné inscenované dramatické okamžiky. Jen prostý pobyt v přírodě a pozorné sledování okolního dění. „V Tichej doline oheň nerobievam. Je to pre mňa posvätné miesto a ja ho nemôžem zneuctiť ohňom. Chcem vidieť dolinu takú, aká by byla bez mojej prítomnosti. Oheň by všetko pokazil,“ vyznává se Erik Baláž a tento duch hluboké sounáležitosti s divokou přírodou prostupuje knihou i filmem (pokračování článku pod trailerem).

Posledná pevnosť a Strážca divočiny k sobě mají pochopitelně velmi blízko. Kniha na téměř 250 stranách přináší víc než 130 prvotřídních fotografií Bruna D’Amicis. Líbí se mi, že se na nich autor nesnaží za každou cenu o zvířecí detaily, ale spíš o zachycení zvířat v jejich přirozeném prostředí. Ačkoli je hlavním hrdinou medvěd, věrně jsou představena i další zvířata, třeba jeleni nebo kamzíci, o nádherných snímcích obou dolin ani nemluvě.

Co se děje venku

Samostatnou kapitolou je text. Prolínají se v něm reportážně líčené zážitky s populárně-naučnými pasážemi, vyznání úchvatné přírodě s výzvou k její ochraně. Z textu je znát, jak Erika Baláže poznávání obou dolin naplňuje, jejich budoucnost mu tolik leží na srdci, že některé hlavní myšlenky opakuje. Důležitější ale je, že všemu dominuje jeden princip: celý obsah knihy má svůj základ v pozorování života v Tiché a Koprové dolině. Přiznám se, že mám pro knihy terénních biologů slabost právě z tohoto důvodu – ti dobří dokážou ke zvířatům, která sledují, získat silný vztah a všechny své závěry poměřují tím, co venku opravdu viděli. Erik Baláž tak došel k závěru, že naše představy o medvědech jsou z velké části nepodloženými předsudky. „Snad žiadne iné zviera nie je ľuďmi vnímané tak zkreslene ako medveď. Čím viac sme medvede pozorovali, tým viac sme zisťovali, že realita je na míle vzdialená od obrazu, ktorý nám ponúkajú média. Medvede sa väčšinu času pasli na horskej lúke, jedli trávu, či dokonca kvety, alebo jednoducho spali. Keď sme sa príliš priblížili a medvede nás zacítili, namiesto útoku ušli.“ Proto taky Baláž hájí jejich právo na život a v knize (a na DVD rovněž ve speciálním bonusu) radí, jak se při setkání s medvědy vyhnout konfliktu.

Tichá dolina
Tichá dolina
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Robert Rajchl, Erik Baláž / Arolla Film

Při filmování bylo naopak velmi obtížné se k medvědům dostat tak blízko, aby se dali snímat kamerou a zároveň nebyli vyrušeni. Výsledkem je proto někdy trochu rozostřená kamera. Tvůrci na to ostatně hned na začátku filmu upozorňují a zdůrazňují, že pro ně byl hlavní hodnotou nezkreslený dokument o životě divokých zvířat. To se jim podařilo, ve filmu je množství opravdu nádherných záběrů, čímž myslím nejen pěkné záběry krajiny (i když i pohledů na Kriváň si divák užije dost), ale hlavně ojedinělé pohledy na autentický život divokých zvířat. V paměti zůstává třeba spor dvou medvědic na skalním ostrohu, jeleni poskakující v horském plese nebo dovádějící medvíďata. Připadá mi ale, že filmu chybí silnější jednotící příběh, zdá se být poněkud náhodně sestaveným celkem záběrů, které se povedly. V tomhle smyslu kniha mnohem víc drží pohromadě, dokonce by se dalo s mírnou nadsázkou říct, že film působí jako sice mimořádný, přece jen ale pouhý doprovod knihy. Vzhledem k tomu, v jaké žijeme době, se ale nejspíš stane populárnější film – a vidět samotný film samozřejmě není žádná újma. Pokud však chcete víc porozumět tomu, co autoři v Tiché a Koprové dolině zažili, rozhodně nevynechte knihu. Dokonce ani vlastní název filmu není ve snímku pořádně vysvětlen a jeho plné pochopení umožňuje až kniha ve stejnojmenné kapitole Strážca divočiny. Kromě několika příběhů v ní totiž Erik Baláž shrnuje i krédo celého projektu: „Keď sedím vysoko na hrebeni a pozerám sa na prastaré limbové lesy pod Kriváňom, viem, že patria veľkému samcovi, ktorého som za pätnásť rokov videl len raz. Tento les tu však rastie nerušene už tisíce rokov a rovnako dlho sú jeho neoddeliteľnou súčasťou aj medvede. My ľudia sme len jeho občasnými hosťami. Napriek tomu tento les potrebujeme, a potrebujeme aj to, aby v ňom žil veľký medveď – strážca divočiny. Ak spod Kriváňa zmizne medveď, stratí toto tajomné miesto oveľa viac, ako len kus živej hmoty, ktorá nepredstavuje ani len milióntinu celého lesa. Spolu s medveďom zmizne aj duch divočiny, miesto, kde si ľudia môžu pripomenúť svoje korene. Miesto, ktoré ich celé veky učilo pokore.“

Fascinující obnova

Příklad Tiché a Koprové doliny přitom ukazuje, že divoká příroda se dokáže vrátit i na místa, odkud se jí člověk pokusil vykázat. Před šedesáti lety byly na části dolin velké holoseče a na alpinských loukách se pásly ovce a krávy. Vlci byli na celém území vyhubeni, podle statistik žili v celém Tatranském národním parku jen dva medvědi a pralesní druhy organismů přežívaly na pár posledních místech. Obě doliny si ale příroda postupně brala zpátky, vlci tady od 80. let začali vyvádět štěňata a medvědů tam prý dnes žije kolem čtyř desítek. „Fascinujúce dôkazy o neuveriteľnej sile prírody obnovujúcej samu seba svedčia o tom, že niečo podobné sa môže odohrať kdekoľvek vo svete. Treba jej len nechať dostatok priestoru a času,“ zdůrazňuje Erik Baláž, jinak taky dlouholetý zastánce volného pohybu lidí přírodou. Posledná pevnosť (tedy kniha) a Strážca divočiny (tedy film) se autorům povedli. Přiznám se, že si teď nedokážu vybavit, kdy naposledy (a jestli vůbec) byla jakákoli divoká oblast československé přírody představena na tak vysoké úrovni a zároveň s tak hlubokým respektem.

Strážca divočiny

předchozí    další
Medvědí rodinka
Medvědí rodinka
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Robert Rajchl, Erik Baláž / Arolla Film
Medvědí rodinka
Snímek medvěda z filmu Strážca divočiny
Toto roztomilé medvídě patřilo nervózní medvědici. Autoři je sice nafilmovali, na rozdíl od jiných medvědic s medvíďaty ale znovu už nikdy neviděli ...
Jeleni se chladí v malém horském plese.
Kamzík horský. Jejich populace v Tatrách se rozrůstá.
Kulíšek nejmenší. Tato maličká sova je veliká asi jen jako špaček.
Prales v oblasti Tiché a Koprové doliny
Autoři filmu Strážca divočiny Robert Rajchl (vlevo) a Erik Baláž
Další informace |
Baláž, Erik; D’Amicis, Bruno: Posledná pevnosť. Pätnásť rokov s medveďmi. Nakladatelství Adin 2010, 240 stran.
Strážca divočiny. Film Roberta Rajchla a Erika Baláža. Arolla Film 2010.

Knihu i film je možné objednat na adrese společnosti Arolla Film.

Rozhovor s Erikem Balážem z roku 2007 Není jiná možnost, než to nechat na přírodě.


tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist