Kouzlo smyslů Davida Abrama – Proč se západní civilizace tak odcizila přírodě?

Po statisíce let se lidé cítili součástí přírody a přímo komunikovali se zvířaty, rostlinami a zemí, v níž žili. Dnes nám představa, že by všechno kolem nás mohlo být živé, byť třeba od nás velice odlišným způsobem, připadá bizarní, možná i potrhlá nebo směšná. „Jak se mohla západní civilizace od přírody tak hluboce odcizit?“ ptá se ve své knize Kouzlo smyslů americký filosof David Abram. A nabízí neotřelou odpověď: podílelo se na tom rozšíření písma a následně i snaha o přísně objektivní myšlení.

Hned na začátku dodejme, že Abramova kniha se tématu věnuje na odborně-teoretické úrovni, nicméně jeho styl je svěží a čtivý. Hutné pasáže analyzující postoje fenomenologických filosofů jsou prokládány nádhernými popisy Abramových zážitků v přírodě, takže se čtenáři dostává výmluvných konkrétních příkladů, díky nimž jsou Abramovy teze snadněji pochopitelné. Vhledy, které Abram nabízí, jsou v mnoha případech tak objevné, že je kniha za zásadní dílo považována zcela oprávněně.

Mezi kouzelníky

David Abram se už v dětství naučil trikovému kouzelnictví, během studií se jím živil a nakonec mu otevřelo i cestu za nevšedními zážitky mezi domorodými kouzelníky. Vyrazil za nimi do Indonésie, do Nepálu i dalších zemí, původně ale kvůli tomu, aby poznal jejich léčitelské metody. Doufal, že jeho vlastní kouzelnické umění mu otevře cestu do jejich příbytků a oni se s ním podělí o své poznatky. To se mu opravdu povedlo, ovšem na místě zjistil, že léčitelské dovednosti domorodých kouzelníků jsou spíš vedlejším produktem jejich vztahu k přírodnímu okolí.

Kouzelníci, sídlící na okraji komunity, totiž podle Abrama zprostředkovávají vztah mezi lidským společenstvím a rozsáhlejším společenstvím dalších bytostí, mezi něž patří nejen zvířata nebo rostliny, ale i větry, proměny počasí, lesy, řeky, jezera nebo jeskyně. „Svými neustálými rituály, transy, extázemi a ‚cestami‘ zajišťují, že vztah mezi lidskou společností a širším společenstvím bytostí je vyvážený a reciproční a že si vesnice nikdy nebere z živé země víc, než jí sama vrací – a to nejen materiálně, ale také modlitbami, usmiřováními a chválami,“ píše Abram.

Veškerý svět, v němž domorodé kultury žijí, je tak považován za živý, a to včetně třeba kamenů nebo skal. Abramovi došlo, jak hluboce se vnímání světa domorodými kulturami liší od způsobu, jakým se na svět dívá západní civilizace, a po návratu do rodné Ameriky začal tyto rozdíly studovat detailněji.

Abram například ukazuje, že pro některé domorodé kultury, třeba australské Aborigince nebo Západní Apače, je vyprávění příběhů, často obsahujících morální ponaučení nebo praktické rady pro přežití, spjato s konkrétní viděnou krajinou. Tyto příběhy se nedají vyprávět na jiném místě. Konkrétní místo je tak vlastně jakýmsi lůnem, z něhož se rodí samotný význam jejich řeči. Bez pohybu zcela konkrétní krajinou jejich slovesnost, která udržuje jejich společnou paměť, ztrácí smysl. Proto je taky pro taková etnika jejich násilné „přemístění“ do jiných oblastí strašnou tragédií.

Jedním z důležitých momentů, který vedl k tomu, že se jazyk západní civilizace začal vzdalovat svému bezprostřednímu sepětí s okolní přírodou, byl podle Abrama vynález písma, zejména řecké alfabety. Tím, že příběh zapíšeme, odpoutáme ho od konkrétního místa, k němuž patří. Zatímco dřív bylo pro úplné vyvolání příběhu v mysli nutné procházet konkrétní krajinou, s níž byl příběh spjatý, po zapsání už si příběh můžeme vyvolat pokaždé, kdy si ho přečteme. A přečíst si ho můžeme kdekoli, nejen v oné konkrétní krajině. Psané slovo na nás navíc působí jakoby hypnoticky. Zatímco dřív jsme „četli“ v krajině, ve stopách zvířat nebo ve formacích mraků, najednou jsme fascinováni písmem a tyto ostatní typy informací nás přestávají zajímat. „Sklon našich smyslů k participaci byl jednoduše přenesen z hloubek okolního živého světa na viditelná písmena abecedy,“ píše Abram.

Snad vůbec nejopomíjenější přírodním fenoménem je podle Abrama vzduch. Přitom jsme v něm doslova ponořeni, je všude kolem nás i v nás. Díky němu vlastně nežijeme na Zemi, ale v Zemi. Abram dokládá, že domorodé kultury z nejrůznějších částí Země spojuje jedna zásadní věc, a to chápání vzduchu, větru a dechu jako něčeho neobyčejně posvátného. Na příkladu Navahů ukazuje, že mnohé domorodé kultury dokonce ztotožňují vlastní vědomí, mysl, se vzduchem.

Taková představa se lidem evropského původu nejspíš zdá bizarní, nicméně etymologický rozbor jejich jazyků přináší důkazy, že ani evropskému myšlení není takové ztotožnění úplně cizí. Například starořecké slovo psyché znamenalo nejen „duši“ či „mysl“, ale rovněž „dech“ nebo i „prudký závan větru“. Latinský výraz pro „duši“, anima, znamenal také „vzduch“ a „dech“. Ostatně nemusíme chodit tak daleko, i česká slova „duch“ a „dech“ k sobě mají velice blízko.

Těšit se z bohatství

Pobyt mezi domorodými kulturami Abramovi pomohl uvědomit si, jak hluboce jsme zapuštěni do mimolidského, Abram říká „více než lidského“, světa kolem nás. Cesta, jak překonat odcizení západní civilizace, proto podle něj spočívá v uvědomění si, že můžeme existovat pouze jako tělesné bytosti žijící tady a teď v konkrétním prostoru, nikoli jako věčné duše dlící někde v nebeském prostoru a v zásadě nezávislé na těle. Naše abstrahující mysl se od těla jakoby odřízla a my máme pocit, že se naše vědomí pohybuje v jiném prostoru než naše těla.

To je ale podle Abrama omyl, jsme cele zapuštěni v hmotném světě kolem nás, který je plný života. Měli bychom se proto vrátit k bezprostřednímu vztahu s krajinou, ve které žijeme, s ostatními zvířaty a se zemí. V tom nám, jak říká Abram, může pomoci především oživení orální složky naší kultury. Vyprávěním příběhů, a to hlavně těch, které nejsou nikde napsané, ale jež prožíváme v konkrétní krajině, se totiž obnovuje schopnost našich smyslů silněji vnímat mimolidský svět. A rovněž se tím obnovuje naše schopnost cítit svět jako všeobecně živé místo.

Abramovo Kouzlo smyslů je neobyčejné a skvěle napsané dílo. A ačkoli jde místy o dost intelektuální čtivo, jeho poselství je vlastně poměrně prosté. Vraťme se k plnému smyslovému prožívání našeho nejbližšího okolí. Zkusme si všímat vlastního jazyka a přemýšlejme, jak moc či zda vůbec se váže k místu, kde žijeme. Zkusme si všímat jazyka, kterým spolu komunikují ostatní zvířata nebo kterým zurčí řeka. Zkusme si připustit, že jsme nevydělitelnou součástí světa, v němž žijeme, a že jsme na něm zcela a přímo závislí. Naším posláním není umrtvit svět za účelem jeho hypotetického objektivního prozkoumání, ale uctivě se těšit ze smyslového bohatství, které nám nabízí.

---

reklama

---