Jak vybudovat sloní sirotčinec aneb Příběh lásky Daphne Sheldrickové

Kniha Africký příběh lásky od Daphne Sheldrickové trochu klame tělem. Název i přebal by v neznalém čtenáři mohly vyvolat pocit, že jde o prostou červenou knihovnu zasazenou do exotického prostředí. Kniha sice láskou prodchnuta je, ale především láskou ke zvířatům. Daphne Sheldricková je totiž jednou z nejvýznamnějších ochránkyň divoké přírody v Africe a zakladatelkou úspěšného sloního sirotčince. Vzpomínky na život v největším keňském národním parku, na boj o keňskou nezávislost nebo na souznění s nejrůznějšími zvířaty z knihy činí neobyčejně barvité čtení.

Nebylo by ale fér vyzdvihnout pouze vztah Daphne Sheldrickové k divoké přírodě. Ze stránek knihy je jasně patrné, jak moc milovala i svého druhého manžela, Davida Sheldricka, jenž byl prvním správcem východní části Tsava, zřejmě nejznámějšího keňského národního parku. Takže ani ti, kteří k uspokojení z četby milostný příběh nutně potřebují, nepřijdou zkrátka.

Příjezd pionýrů

Daphne Sheldricková pochází z Keni, její předci tam ale přesídlili jen generaci před tím, než se narodila. Knihu tak otevírá pasážemi o příchodu svého rodu do oblasti plání na jihozápadě země. Pokud dnes vzdycháme nad tím, že děti kvůli nákupům v supermarketech ani nevědí, jak se pěstuje mrkev nebo odkud pocházejí vajíčka, pak nad soběstačností, které museli dosáhnout předchůdci Daphne Sheldrickové, by zrak přecházel i našim venkovským babičkám.

K nejbližšímu obchodu to měli šest dní jízdy povozem a začínali se zúrodňováním půdy v naprosté divočině. Když na místo karavana příjížděla, stáda divokých zvířat se rozestupovala, aby mohla karavana projet, a vzápětí se za nimi cesta zase zavřela. Neustále museli hlídat dobytek před šelmami, když jim ale lev sežral jednoho z koní, obrátili se na britskou koloniální správu, aby jim poskytla přece jen méně izolované pozemky. Nakonec si našli místo v centrální Keni a založili tam farmu, kde malá Daphne vyrůstala obklopená zvířaty, a to nejen těmi domestikovanými.

Předci Daphne Sheldrickové zvířata stříleli zcela bez zábran. „Všude pobíhala zvířata v tak neuvěřitelném množství, že pro ty, kdo to nezažili, je těžké si to jen představit. Tehdy nikoho nenapadlo, že by se mohla stáda zmenšit, natož zvířata úplně vyhubit,“ vysvětluje to Sheldricková.

Ona sama se s láskou ke zvířatům nejspíš narodila. O všeljaká mláďata se starala od raného dětství, rovněž s prvním manželem ji spojoval obdiv k přírodě. Když vznikal národní park Tsavo, byl tam její muž přeložena jako strážce a Sheldricková se tak poprvé dostala na místa, jimž zasvětila celý život. A taky tam poznala svou životní lásku.

Proti odstřelům

David Sheldrick, její druhý manžel, byl vášnivým obhájcem divoké přírody a všemožně se v parku snažil potlačit pytláctví. Stejně jako mnoho dalších spávců nebo strážců národních parků býval dříve lovcem, když ale viděl, jak zvířat ubývá, a když poznal, jak jsou třeba sloni inteligentní zvířata, už mu to nepřišlo na mysl. Sheldricková se s ním dostávala i do hodně odlehlých míst parku, za své hlavní poslání však přijala starost o nejrůznější sirotky, často slůňata, ale i třeba malé nosorožce, zebry a antilopy.

V částech knihy popisujících život v Tsavu se objevují i první nezvyklé zážitky se slony. Když se tři sirotci připojí k divokému stádu, čtvrtý, který zůstal stranou, celou noc troubí a řve steskem a ráno odmítá žrát. David Sheldrick druhý den náhodou narazí na skupinu divokých slonů, k nimž se sirotci připojili. Ti ho poznají, odpojí se od skupiny a vrátí se s ním ke svému „opuštěnému“ druhovi. Celou cestu volným bušem přitom sirotci chrání Sheldricka svými těly.

Neustálým stykem se zvířaty si tak Sheldrickovi prohlubovali znalosti o jejich životě a přirozeně docházeli k závěrům, k nimž se oficiální věda dopracovala až mnohem později. Jejich účastné pozorování zvlášť kontrastovalo s přístupem jednoho z vědců, Richarda Lawse, který měl za úkol prozkoumat vliv sloní populace na vegetaci v parku Tsavo. Začal požadovat odstřel tří set slonů a získal pro to dobrozdání od správy všech parků, takže s „vědeckým“ plánem museli souhlasit i Sheldrickovi. Považovali to ale za obrovskou zradu na slonech. Dlouhé roky bojovali proti pytlákům a získávali důvěru slonů, kteří se začínali v parku cítit bezpečně. A najednou museli kývnout na jejich vybíjení.

Když však vědec Laws přišel s požadavkem na odstřelení dalších skoro tří tisíc slonů, už se centrální správa parků přiklonila k Sheldrickovi a vědci požadující rozsáhlé vybíjení zvířat museli z parku odejít. Sheldrickovi přitom čelili kritice, že velké množství slonů ničí vegetaci v parku. Jak se ale později ukázalo, prosvětlená krajina přitahovala mnohem víc živočišných druhů, čímž se park Tsavo stával mnohem přitažlivější pro turisty.

Šťastný život ale netrval věčně. David Sheldrick zemřel v 57 letech a Sheldricková se rázem ocitla v krajně nepříjemné situaci. Zcela bez příjmu musela ve svých 43 letech opustit milované Tsavo a začínat prakticky od nuly. Správa keňských národních parků jí však velkoryse poskytla místo na kraji Nairobského národního parku, kde se Sheldrickové s pomocí přátel podařilo postavit si domek. „V té době bych byla ochotná žít kdekoli a v čemkoli, pokud bych měla v dosahu přírodu, protože všechno ostatní bylo nepodstatné,“ píše o tom v knize.

Na počest Davida

Velký smutek se jí podařilo zažehnat soustředěním na pomoc zvířatům. Jak sama říká, v nejtěžších chvílích myslela na slony, jejichž zvyky a chování v té době už výborně znala. „Cítila jsem se zahanbeně, protože jsem věděla, jak stoicky se vyrovnávají se ztrátou svých milovaných, což se jim stává téměř denně, jak hluboce dokážou prožívat smutek, ale zároveň to dělají s odvahou a nikdy nezapomínají na životní potřeby. Jejich příklad mi dodával sílu, kterou jsem potřebovala, abych mohla otočit list.“

Přátelé Daphne Sheldrickové vyhlásili sbírku na památku Davida Sheldricka s cílem získat prostředky na ochranu přírody. Sheldricková vedla výbor, který vyhledával potřebné projekty. A podobně jako sirotkům pomáhala v Tsavu, začala jim pomáhat i u Nairobi. Poblíž ředitelství správy keňských parků byl malý sirotčinec se dvěma slůňaty a ředitel správy ji požádal, zda by mohla pomoci s jejich odchovem. Neodmítla, ačkoli to pro ni znamenalo celý rok každou noc v tříhodinových intervalech dojíždět na vzdálenost 24 kilometrů, aby dohlédla na krmení. Zároveň si ale uvědomila, že pokud mají sirotci přežít, bude je muset zapojit do divoké skupiny.

S tím ji musela pomoci její stará přítelkyně, slonice Eleanor. Do života Shledrickové vstoupila ještě za života jejího manžela Davida v roce 1962, kdy ji viděli na zemědělské výstavě v Nairobi. Eleanor tam vzbuzovala nadšení, díky čemuž byla později umístěna do sirotčince Nairobského národního parku. Malý prostor ale obrovskému zvířeti těžko mohl stačit. Sheldrickovým se podařilo Eleanor přemístit do Tsava a zapojit ji mezi své sirotky. Jak se ukázalo, Eleanor byla velice mírná a nelíbily se jí potyčky mezi zvířaty. Když se do sebe pustili dva malí nosorožci, vecpala se mezi ně a chobotem je rozehnala. Hrozně ráda se starala o menší slony a později vyrostla ve vůdčí samici, která měla velké pochopení pro sirotky a naučila se je zapojovat do divokých stád. „Spojuje nás pouto přátelství a důvěry, které přetrvalo i po jejím návratu do divoké přírody,“ píše o Eleanor Sheldricková.

První dva sloní sirotky z Nairobi se však zachránit nepodařilo. Samička se neprobrala z narkózy a samečkovi tehdejší ředitel Tsava nechtěně smrtelně ublížil, když mu dával klistýr. Zanedlouho se však objevil další sirotek, o kterého bylo potřeba se postarat. Sheldricková tentokrát ale trvala na tom, aby se o něj mohla starat bez únavného dojíždění doma, takže slůně ze začátku spalo s její dcerou v ložnici.

Péče o tohoto sirotka „představovala zlomový bod, kdy jsme si začaly naprosto jasně uvědomovat, že pokud máme pomáhat s odchovem slonů v mém domku v národním parku Nairobi, budeme potřebovat pro slůňata lepší ubytování, dodávky mléka a vycvičené ošetřovatele,“ píše Sheldricková. Začalo tak období, které Sheldrickovou a nadaci založenou k uctění památky Davida Shledricka proslavilo po celém světě.

Mimo lidské chápání

Odchovná stanice se postupně rozšířila na zařízení, které zaměstnává víc než padesát oddaných ošetřovatelů slonů. Všichni jsou muži, protože sloni jsou na ošetřovatelích závislí až deset let, než se začlení do přírody. „Zjistili jsme, že ženy nejsou schopné se práci oddat na tak dlouhou dobu, protože mají povinnosti ke svým dětem,“ vysvětluje Sheldricková.

Protože sloni nezapomínají, je důležité, aby se k nim ošetřovatelé chovali s láskou. Žádný z nich nemá ani proutek, ovládají svěřence pouhým hlasem, kýváním nebo prstem. V případě nutnosti mohou slůně šťouchnout prstem. Svým svěřencům se ošetřovatelé věnují 24 hodin denně. Sirotci prožili při ztrátě rodičů velké trauma, a aby se dali do kupy, potřebují pochopení a neustálou blízkost. Ošetřovatelé spí na dřevěné palandě v dosahu sloního chobotu mláděte. Každou noc jsou u jiného mláděte, aby se mezi některými z nich nevytvořil příliš hluboký vztah.

Jakmile je mládě psychicky vyrovnané a zdravé, což obvykle představuje několik let v odchovné stanici v Nairobi, přesune se do jednoho z center pro návrat do přírody, která má nadace v národním parku Tsavo. Fascinující je, že sloni v Tsavu o příjezdu sirotků z Nairobi obvykle nějak vědí a čekají na ně. „Jak o příjezdu mohou vědět, je mimo lidské chápání, ale stává se to příliš často, aby to mohla být náhoda,“ popisuje Sheldricková. „Mobilní signál je v severní části Tsava velice špatný, občas ani ošetřovatelé nevědí, že noví sloni jsou na cestě, ale prozradí jim to bývalí sirotci, kteří se nečekaně objeví a čekají u stájí na nové přírůstky.“

Následně se sloni radostně vítají a ti starší společně s ošetřovateli pomáhají nově příchozím s uvykáním na život v buši. „Nakonec se každý slon, který prošel naší odchovnou stanicí, vrátí k normálnímu životu v komunitě volně žijících slonů v národním parku Tsavo,“ uvádí Sheldricková. Neznamená to však, že by přežili všichni sloni, kteří se do péče sirotčince dostanou. Kritické jsou zejména první roky, kdy je úmrtnost často velmi zbědovaných slůňat nejvyšší.

Nadace David Sheldrick Wildlife Trust přitom kromě vracení sirotků do divoké přírody rovněž financuje výchovu k ochraně přírody, protipytlácké hlídky, hlídky na odstraňování ok a provozuje i pojízdné veterinární jednotky pro zraněná zvířata. Za svou neúnavnou činnost se Daphne Sheldrickové dostalo titulu Dame od britské královny a sirotčinec se stal velmi populární. Pomohly tomu především televizní pořady BBC a 3D film Born to Be Wild (v ČR jako Návrat do divočiny), ale i možnost sirotčinec navštívit, kterou využívají nejen tisíce zahraničních turistů, ale i keňské školy.

Daphne Sheldricková prožila neobyčejný život plný pomoci zvířatům i keňské společnosti. Ve své autobiografii se jí ho podařilo podat velice čtivě. Kniha kromě hlavní dějové linky přináší spoustu drobných postřehů a příběhů, třeba jak se na konci 50. let vzdal jeden z legendárních pytláků slonů. Sám došel na policejní stanici a požádal o převezení k Sheldrickovi, protože se zhrozil nad rozsahem komerčního pytláctví a nechtěl se na decimování populací divokých zvířat dál podílet.

Kniha je však zajímavá i tím, jakým soucitem a bezpodmínečnou láskou je prodchnuta. Potěší proto jak nadšence, kteří se zajímají o africkou přírodu a o vývoj ochrany přírody ve východní Africe, tak čtenáře, kteří mají prostě rádi dobré příběhy plné výjimečných událostí a vřelých citů.

---

reklama

---