Návrat do divočiny: rodinný film o zvířecích sirotcích má dnes premiéru

V pražském kině IMAX má dnes premiéru film Návrat do divočiny přibližující práci dvou neobyčejných dam s podobným posláním. Zatímco Daphne M. Sheldricková pomáhá sloním sirotkům v Keni, Biruté Mary Galdikasová zase těm orangutaním na Borneu. Jejich společným cílem pak je naučit sirotky žít v jejich přirozeněm prostředí a vrátit je do divoké přírody.

Film má sice jakousi dějovou kostru, jeho hlavní předností jsou ovšem působivé záběry. Kino IMAX používá technologii promítání, která navozuje dojem, že se díváte na třírozměrný obraz (film musíte sledovat ve speciálních brýlích). Od prvních vteřin, kdy malý sloní chobot pátrá, co je za jeho dřevěnou ubikací, jste tak skutečně vtahováni do míst, kde se záběry natáčely. Divák má dojem, jako by skoro stál v Keni kousek od dovádějící partičky slůňat, a orangutani se na větvích houpou tak blízko, že by se jich snad dalo dotknout (některé děti se o to v kině dokonce pokoušely).

Základní linkou snímku je představení práce obou dam. Daphne M. Sheldricková se narodila v Keni, od mala vyrůstala se zvířaty a později se vdala za biologa Davida Sheldricka, jednoho z tvůrců dnes slavného národního parku Tsavo. Po jeho smrti založila na jeho počest nadaci, která se mimo jiné stará o sloní sirotky a působí právě v oblasti národního parku Tsavo. „Sloni mi pomohli po manželově smrti, tak se teď snažím já pomáhat jim,“ říká Daphne Sheldricková ve filmu.

Trochu starosvětsky působící žena se mezi zaprašenými slony a africkými ošetřovateli pohybuje v bílých nebo modrých šatech, z jejích slov je však cítit velká láska ke zvířatům. Té se ovšem musí dostávat i jednotlivým opatrovatelům – sloní mláďata by ve svém stádu nikdy nezůstala sama, a tak je opatrovatelé neopouštějí ani v noci. Péče o slůňata přitom obnáší nejen krmení (paní Sheldrickové prý trvalo skoro třicet let, než se dopátrala ideálního složení mléka pro své svěřence), ale i třeba natírání uší opalovacím krémem.

Organizace, kterou založila Biruté Mary Galdikasová, se jmenuje Orangutan Foundation International a věnuje se ochraně divokých orangutanů a jejich přirozeného prostředí. Paní Galdikasová přijela do Indonésie původně orangutany jako bioložka studovat, nakonec jim ale věnovala celý život a na Borneu založila i svou rodinu (její syn ve filmu rovněž vystupuje).

Jednou z jejích činností je i „dětský domov“ pro opuštěná orangutaní mláďata, který se nachází v národním parku Tanjung Puting. Film je založen na pohledech na roztomilá zvířata a právě z lidoopího sirotčince pochází nemalá část vděčných záběrů – ať už jde o třeba o mytí malých svěřenců nebo jejich nekonečné hrátky na všeljakých prolézačkách.

Film je vůbec plný atraktivních záběrů a vyhýbá se zobrazování krutostí. Nejdramatičtější moment snímku nastává ve chvíli, kdy se opatrovníci snaží automobily rozehnat stádo sloních samců, mezi nimiž je jedno mládě. To by bez cizí pomoci zahynulo (samci ho nemají jak nakrmit), proto se ho ochranáři snaží oddělit od skupiny. To se jim po chvilce podaří a následně je slůně letadlem přepraveno do sloní školky, kde bude nakrmeno a postupně se bude učit návratu do divočiny.

Pokud jste milovníky nádherných obrazů zvířat, bude se vám film jistě líbit. Pokud čekáte, že se hlouběji vzděláte, pak film mnoho nenabízí – samozřejmě necháme-li stranou upozornění na úsilí dvou dam, které dokázaly vybudovat fungující organizace pomáhající ohroženým zvířecím sirotkům. Jinak jde v dobrém slova smyslu o rodinný film – děti nic nevystraší, roztomilých záběrů je ve filmu spousta a na dojemné chvíle, kdy jsou orangutani vypouštěni zpět do přírody nebo kdy přicházejí starší sloni uvítat malé sloní sirotky, taky dojde. Předchozí věta by ale neměla vyznít uštěpačně. Film zřetelně ukazuje, že to některá zvířata (nebo dokonce celé druhy) v životě vůbec nemají lehké, navíc filmy promítané technologií IMAX se snaží zaujmout především obrazovým zpracováním. A to se Návratu do divočiny nepochybně daří.

---

reklama

---