Keňa: Ekonomický tlak mění dobytčí farmy na rezervace pro ohrožená zvířata
"Ol Pejeta bývala tradičně místem, kde se choval skot," říká Richard Vigne, ředitel Ol Pejety. Sedí ve své stroze vybavené kanceláři a vysvětluje, že Ol Pejeta je vlastně součástí širší oblasti, které se říká Laikipia. Jde o vysoko položenou planinu rozkládající se ve srážkovém stínu nejvyšší keňské hory Mount Kenya. Blíž k hoře je úrodná půda, velkou část Laikipie ovšem tvoří polosuchá savana s nepříliš hustě rostoucími akáciemi.
"V této polosuché krajině pásli Masajové svá stáda dávno před příchodem kolonialistů," pokračuje Vigne. Na rovníku, navíc ve výšce 1800 metrů nad mořem, slunce dokáže pořádně pálit, do místnosti s vysoko umístěným oknem ovšem neproniká moc světla a je v ní příjemný chládek. "Kolonialisté získali pozemky Ol Pejety přibližně v době první světové války a drželi je dlouhá desetiletí. Tenkrát tady ale moc volně žijící zvěře nežilo, protože byla považována za konkurenci skotu." Farmáři proto divoká zvířata stříleli.
V 70. a 80. letech minulého století ovšem došlo ke dvěma zásadním změnám. Roku 1977 totiž Keňa uzákonila zákaz lovu volně žijících živočichů. Tím se na farmách výrazně zvýšila konkurence skotu v podobě dalších pasoucích se zvířat, navíc ho začali ve zvýšené míře napadat lvi, hyeny a další predátoři.
Ve stejném období se rovněž výrazně rozmohlo pytláctví, zejména slonů. Podle odhadů se jejich počet v Keni snížil ze 176 000 v roce 1973 na pouhých 20 000 v roce 1989. Pytláci zabíjeli obrovské množství slonů i v severní Keni a jako důsledek této situace se sloni začali v oblasti Laikipia, kterou dřív spíš jen procházeli na svých migračních trasách, usazovat. Cítili se v ní totiž bezpečněji než v neklidné, se Somálskem sousedící severní části země. Za přítomnosti slonů ale bylo prakticky nemožné udržovat ohrazení a ploty farem, takže se celý systém hospodaření musel změnit.
"Místo chovu skotu v obrovských oplocených výbězích, kde se zvířata mohla pást 24 hodin denně, se muselo přejít na pasení pod dohledem pastevců a na noc musela být zvířata zavírána do ohrad z trnitých keřů," popisuje změny Vigne. To zvýšilo náklady o tolik, že se v 80. letech minulého století pouhý chov skotu přestal vyplácet.
Ve stejnou dobu přitom byla keňská populace nosorožců dvourohých (jinak též černých) skoro vyvražděna. Zůstalo jich pouhých 250 kusů, navíc v malých populacích roztroušených po celé zemi. Státní agentura Kenya Wildlife Service se proto rozhodla zkusit je zachránit v malých, ostře hlídaných rezervacích. A právě jednu z nich se majitelé Ol Pejety rozhodli založit na svých pozemcích.
Už se to nevyplatilo
"Tak tohle jsou stopy lva. Z dnešního rána." Stephen, asi pětatřicetiletý strážce Ol Pejety, ukazuje na zřetelné otisky v měkké půdě. Spolu s jeho kolegou Davidem postupujeme terénem a vyhlížíme, zda zahlédneme nějakého nosorožce dvourohého. Už jsme viděli buvola a velkým obloukem se mu vyhnuli, pak jsme minuli stádo zeber, o různých antilopách ani nemluvě. Teď jsme tedy narazili na pár hodin starou stopu lva. Nezdá se ale, že by to strážce nějak vzrušilo. Po okolí se rozhlížejí stále stejně pozorně, on i nosorožec umí být nebezpečný. Zvlášť v hustěji zarostlých partiích postupujeme vyloženě opatrně. Na pláních naopak přidáváme do kroku.
Strážci Ol Pejety takhle po svých vyrážejí každé ráno a postupně kontrolují všechny skupiny nosorožců, které v Ol Pejetě žijí. Od skromných počátků s malou, ostře hlídanou rezervací o 18 nosorožcích dvourohých, se totiž jejich populace v Ol Pejetě rozrostla na vůbec největší skupinu ve východní Africe - dnes čítá kolem stovky jedinců. Majitelé Ol Pejety dokonce museli v roce 2004 rezervaci rozšířit, takže dnes se nosorožci i další divoká zvířata mohou pohybovat po celé oblasti bývalého ranče.
Podobnou proměnou jako Ol Pejeta prošla i rezervace Lewa, která leží pouhých 65 kilometrů severně a s níž Ol Pejeta úzce spolupracuje. "Naše rodina koupila pozemky v roce 1922. Potom přecházely z generace na generaci a letos jsme je prodali keňské neziskové organizaci Lewa Wildlife Conservancy," vysvětluje Ian Craig, současná hlava rodiny. Působí jako strategický poradce Lewy, v začátcích rezervace byl jejím dlouholetým ředitelem.
"Moje generace se rozhodla upustit od chovu skotu, protože už nebyl výdělečný a ničil půdu," popisuje důvody rozhodnutí své rodiny Ian Craig. V 80. letech proto Lewa vyčlenila několik tisíc akrů svých pozemků a vybudovala na nich rezervaci pro nosorožce dvourohé. A protože uspěli, věnovali Craigovi v roce 1995 celý ranč ochraně divokých zvířat. Byli tak zřejmě vůbec první v celé Laikipii.
"Výsledkem byl významný nárůst pracovních příležitostí a vůbec celkových výnosů," dodává Ian Craig. Lewa dnes zabírá asi 200 kilometrů čtverečních a kromě nosorožců dvourohých je známá rovněž největší světovou jednotlivou populací zeber Grévyho.
Jak uživit divočinu?
Ol Pejeta i Lewa, obě provozované jako neziskové organizace, tedy v ochraně nosorožců dvourohých uspěly. (Dalším podobným příkladem může být soukromá rezervace Solio ležící jen pár kilometrů jižně od Ol Pejety.) Ačkoli ani jim se pytláctví nevyhýbá, podařilo se jim nejen obnovit místní populace nosorožců, ale dnes už mohou pomáhat i s jejich návratem do míst, kde byli vyhubeni. Čím to, že se v nich zvířatům daří?
Především při vjezdu do Ol Pejety si návštěvník okamžitě uvědomí, že je v oplocené oblasti. Zahlédnout může i zaměstnance Ol Pejety, kteří vysoký plot obcházejí a kontrolují, zda je v pořádku. Takové místo je poněkud obtížné nazývat úplnou divočinou, jenomže v obydlené oblasti - a malé farmy z některých stran skutečně sahají až k samé hranici Ol Pejety - by jinak bylo prakticky nemožné bránit konfliktům mezi lidmi a divokými zvířaty. Rovněž ochrana zvířat proti pytlákům by byla obtížnější.
Na druhou stranu, když člověk stojí uprostřed Ol Pejety a rozhlíží se po obrovském prostoru kolem, na konec nádherných plání a křovin nedohlédne. Ostatně kromě nosorožců se sem přirozeně rozšířili sloni, lvi, hroši, leopardi, žirafy, buvoli, hyeny, paviáni a nesčetně dalších druhů. Užívají si tady volnosti a v severní části rezervace, na kterou navazuje oblast pastvin, jsou i koridory, kterými se zvířata mohou dostat ven. "Jde o speciální zábrany vytvořené tak, aby zastavily nosorožce, ale všechna ostatní zvířata se jimi mohou pohybovat ven i dovnitř rezervace," vysvětluje ředitel Ol Pejety Richard Vigne. "Ol Pejeta tak zůstává součástí širšího ekosystému Laikipia/Samburu."
Mít na svém pozemku divoká zvířata ovšem nestačí. Způsob, jak na nich vydělávat (a tím i zajišťovat peníze pro jejich ochranu), je pochopitelně turistika. Obě rezervace se proto vrhly na budování infrastruktury pro turisty, zejména ubytování. Lewa byla vůbec prvním rančem v Laikipii, který na svém území postavil kemp pro turisty, dokonce ještě v dobách, kdy byl provozován jako farma na chov skotu. V Ol Pejetě od roku 2004, tedy od roku, kdy se plně zaměřila na divoká zvířata a turistiku, stoupla návštěvnost z 20 000 lidí ročně na dnešních 70 000.
Ovšem sázet pouze na turistiku by mohl být dost riskantní podnik. V případě zhoršené bezpečnostní situace, jaká nastala v Keni například po prezidentských volbách v roce 2007 (při nepokojích, které provázely volby, bylo zabito přibližně 1000 lidí - pozn. aut.), se totiž může velmi snadno stát, že počet turistů rapidně klesne. Díky tomu je dnes možné v Ol Pejetě vidět lvy jen pár set metrů od stáda krav. "Zcela záměrně jsme se rozhodli ponechat si i skot," vysvětluje Vigne a dodává, že rezervace potřebuje záložní zdroj příjmů pro případ, že by turistika selhala. Za ochranu zvířat (tedy například za ochranu proti pytlákům) se totiž musí platit neustále.
“Takže si držíme stádo sedmi tisíc kusů skotu, kromě toho ale máme taky jednu z nejvyšších hustot predátorů a taky největší populaci nosorožců dvourohých ve východní Africe. Ačkoli nás mnoho lidí zrazovalo, dokázali jsme, že je možné mít skot i divoká zvířata dohromady,” říká hrdě Vigne.
Bez sousedů to nejde
K úspěchu obou rezervací však přispěla ještě jedna důležitá věc - managment obou dvou si totiž uvědomil, že není možné chránit přírodu uprostřed zbídačených obyvatel bez toho, že by se jim snažili pomoci. Jak říká Vigne, veškerý zisk Ol Pejety je věnován na ochranu přírody nebo na zlepšení situace komunit, které žijí v blízkosti rezervace.
Nancy Ingutiahová má v hlavní budově Ol Pejety k dispozici stejně strohou kancelář jako Richard Vigne. Jako asistentka komunitních projektů se ovšem mnohem častěji dostane mezi obyčejné lidi, kteří kolem Ol Pejety žijí. Teď ukazuje prstem na mapu na zdi své kanceláře a vypočítává, kde všude Ol Pejeta vybudovala školní třídy, knihovny, zdravotní zařízení, laboratoře, pumpy na vodu nebo nádrže na její zadržování.
”Taky zaměstnáváme dva odborníky, kteří objíždějí komunity na motocyklech a radí jim, jak zlepšit své zemědělské výsledky," pokračuje Nancy Ingutiahová. "A v některých komunitách rovněž pomáháme prostřednictvím malých půjček ženám rozjet svou vlastní činnost, třeba vyrábění šperků.”
Obě rezervace jsou také velmi vstřícné ke školním návštěvám. Zatímco ceny pro mimoafrické návštěvníky mohou být těžko považovány za nízké (v roce 2012 činila cena za vstup do Ol Pejety na jeden den 68 amerických dolarů), obyvatelé východní Afriky platí podstatně méně a školní děti se do Ol Pejety mohou dostat za méně než dva dolary. To sice pro spoustu z nich může stále být dost peněz, nic to ale nemění na tom, že se rezervace snaží školám vycházet vstříc a školní autobusy jsou na jejich prašných cestách běžně k vidění.
Lewa je dokonce ještě exkluzivnější místo než Ol Pejeta a jednodenní návštěvy ani nepodporuje, takže pokud chcete Lewu navštívit, musíte se v ní ubytovat. "Pořádáme ale dny otevřených dveří pro školní děti a ty běžně Lewu navštěvují zcela zadarmo," popisuje Ian Craig z Lewy.
Vstřícnost k sousedům se rezervacím vyplácí. Spousta s nich totiž přímo v rezervacích pracuje, což přispívá k pocitu, že ochranou zvířat pomáhají i svým vlastním výdělkům. Spolupracovníci a informátoři z okolních komunit jsou navíc nezbytní pro získávání informací o chystaných pytláckých akcích.
Příklad pro ostatní
Lewa a Ol Pejeta byly natolik úspěšné, že je některé sousední ranče a komunity následovaly. Ian Craig z Lewy je členem rady organizace, která sdružuje přibližně 20 chráněných území v oblasti Laikipa a severní Keni. Mnohé z nich jsou přitom na komunitní půdě. Organizace se snaží podporovat ochranu přírody, udržitelné využívání jejích zdrojů a samozřejmě i zlepšení podmínek, v nichž obyvatelé těchto chráněných oblastí žijí. Dnes už se rozkládají na víc než 12 000 kilometrech čtverečních v severní Keni, což je pro tradičně nestabilní oblast docela slušný úspěch.
Divoká zvířata totiž v Keni nepatří vlastníkům pozemků, ale pod svou správou je má vláda. Vlastníci pozemků ale mohou na přítomnosti divoké zvěře vydělávat prostřednictvím pozorování zvířat. A přesně to Ol Pejeta a Lewa dělají.
Managment Ol Pejety si dokonce nechal udělat studii, zda by nějaký jiný způsob využití pozemků mohl přinést vyšší výnosy. Ukázalo se ovšem, že provozovat současně jak skot, tak turistiku zaměřenou na pozorování divokých zvířat, je v současné době ten nejvýnosnější způsob využití. "Zaměstnáváním 700 lidí v zemi, kde je obrovské množství chudých lidí a lidí bez práce, vysíláme dost důležitý signál celé politické třídě,” míní Richard Vigne.
Přístup Ol Pejety má ale mnohem širší důsledky. “Na ochranu přírody se spousta lidí divá jako na velmi drahou záležitost, na níž se musí vyhradit obrovská území,” říká Vigne. On sám je přitom přesvědčen, že Ol Pejeta prokázala, že se příroda dá chránit i za přítomnosti dalších lidských aktivit. "To znamená, že si víc lidí může dovolit dělat to samé, co děláme my."
Už se stmívá a je nejvyšší čas rezervaci opustit. Přemýšlím o zvláštním spojení stád krav s divokými zvířaty, když v tom podél cesty prochází několik žiraf, mezi nimi jedno mládě. Zastavujeme a vypínáme motor, to ale žirafy zaujalo a zastavují taky. Otáčejí hlavy a zírají na auto se zvláštní směsicí ostražitosti a zvědavosti. Jedna žirafa nás obchází a kouká z druhé strany, jiná vstupuje na cestu a prohlíží auto z bezprostřední blízkosti několika metrů. Na chvíli jsme obklopeni žirafami. Opravdu příhodné rozloučení s místem, které bylo ještě nedávno hovězí farmou, ale dnes se pyšní divokými zvířaty.
reklama
Vzácní nosorožci ze Dvora Králové – Proč se jim nedaří v Keni rozmnožit?
Jak vybudovat sloní sirotčinec aneb Příběh lásky Daphne Sheldrickové
Kouzlo smyslů Davida Abrama – Proč se západní civilizace tak odcizila přírodě?
Prosinec 2012 na Ekolistu aneb Nejčtenější články nejčtenějšího roku