http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/ema-wiesnerova-proc-eu-jeste-nema-funkcni-projekt-ccs
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Ema Wiesnerová: Proč EU ještě nemá funkční projekt CCS?

10.3.2016
Společnost Vattenfall začala v roce 2006 budovat bezemisní tepelnou elektrárnu na lignit. Měl to být první funkční systém Carbon Capture and Storage v Evropě. V roce 2014 ale Vattenfall projekt CCS z finančních důvodů zastavil.
Společnost Vattenfall začala v roce 2006 budovat bezemisní tepelnou elektrárnu na lignit. Měl to být první funkční systém Carbon Capture and Storage v Evropě. V roce 2014 ale Vattenfall projekt CCS z finančních důvodů zastavil.
Součástí boje proti globální klimatické změně je především snižování emisí skleníkových plynů, mezi nimi i oxidu uhličitého (CO2). Možností, jak snížit objem tohoto plynu vypouštěný do ovzduší je řada a jednou z nich je i technologie zachycování a ukládání CO2 neboli CCS (Carbon Capture & Storage). Před deseti lety byla Evropa na špici ve vývoji CCS a Evropská komise uvažovala o této technologii jako o jedné z prioritních možností, jak dostát závazku snížit do roku 2050 emise CO2 o 80 až 95 procent proti úrovni z roku 1990. V současnosti však v zemích Evropské unie nefunguje ani jeden z 12 pilotních projektů CCS, jejichž výstavba byla oznámena Evropskou radou v roce 2007.
 
 

Posílení spolupráce mezi vědeckou komunitu, zástupci firem a Evropskou komisí měla za úkol především tzv. platforma Zero Emissions Platform, která vznikla v roce 2005, s primárním cílem připravit podmínky pro fungování CCS projektů.

Technologie CCS představuje na úrovni EU velmi zajímavý příklad i v tom, že regulace u ní bezesporu předchází technologický vývoj.  Konkrétním příkladem je například směrnice o geologickém ukládání oxidu uhličitého (2009/31/ES) představená v roce 2009 jako součást tzv. energeticko-klimatického balíku. Tato směrnice nejenom, že upravuje samotný proces ukládání a jeho podmínky s ohledem na ochranu životního prostředí, ale věnuje se i finanční zodpovědnost a přecházení zodpovědnosti za monitoring a samotné úložiště CO2.



Směrnice počítá s tím, po určité době od uzavření úložiště, přejde zodpovědnost za něj na stát. Kvůli tomu zavádí povinnost finanční záruky, kterou musí společnost budující úložiště složit ještě před začátkem stavby. Záruka je určená především na nutný monitoring úložiště. Právě finanční záruka představuje jednu z brzd, kvůli níž se soukromé firmy do vývoje CCS technologie příliš nehrnou. Financování technologie CCS pak představuje seriózní problém bránící dalšímu rozvoji technologie na unijním území.

Schéma zobrazující geologické ukládání oxidu uhličitého z uhelné elektrárny do podzemních úložišť.
Schéma zobrazující geologické ukládání oxidu uhličitého z uhelné elektrárny do podzemních úložišť.
Foto | Tonderai / Wikimedia Commons

Primárním nástrojem podpory rozvoje CCS měl být z pohledu Evropské komise především mechanismus NER300. Ve zjednodušené podobě měl zaručovat transfer zdrojů získaných z obchodování s emisními povolenkami (prostřednictvím EU ETS) na inovativní projekty z oblasti obnovitelných zdrojů energie a zahrnuta měla být právě i podpora CCS. Odhadovalo se, že dostačující počet finančních prostředku by tento systém financování mohl získat v případě, že by se cena obchodované povolenky pohybovala okolo 30 euro. Kolaps systému EU ETS až na současnou cenu okolo 5,8 eura za povolenku však celý mechanismus výrazně podfinancoval.

Kritice se nevyhnul ani samotný proces schvalování žádostí v rámci výzev NER300. Jako problematická se ukázala především byrokratická náročnost a následně i velké časové prodlevy ze strany hodnotitelů projektů. Další komplikací pro širší prosazení této technologie je její nízká podpora ze strany politiků a environmentálních organizací. Hnutí zabývající se ochranou životního prostředí preferují především obnovitelné zdroje energie a CCS vnímají spíše jako úlitbu klasickým energetickým firmám, které díky ní mohou pokračovat ve spalování fosilních paliv. Navíc CCS a obnovitelné zdroje bojují na úrovni EU o stejný zdroj peněz. Politici se zase při debatě o CCS nemohou odkázat na žádný úspěšný projekt.

Třetím zásadním problémem, který rozvoj a budování CCS komplikuje, je pak i lokální opozice. Ta se silně projevila například v případě plánované výstavby pilotního projektu CCS Schwarze Pumpe v Německu, kde nesouhlas místních lidí zastavil projekt, který byl před výstavbou. V odmítnutí veřejnosti se projevilo jednak to, že lidé obecně nejsou přesvědčení o potřebě podobně velkých infrastrukturních projektů a roli v tom sehrála také nedobrá pověst investora, energetické firmy Vattenfall.

Přestože nyní v zemích Evropské unie nefunguje jediný projekt, neznamená to, že jsou investice do této oblasti nulové. Řada projektů je v přípravné fázi, řeší se posuzování vlivu na životní prostředí a další věci. Momentálně nejblíž spuštění je demonstrační projekt ROAD v Rotterdamu, který by mohl být spuštěn v roce 2017.

Technologie CCS společnosti Shell Scotford, Fort Saskatchewan, Alberta
Technologie CCS společnosti Shell Scotford, Fort Saskatchewan, Alberta

Technologie CCS by se měla i přes uvedené komplikace stále rozvíjet. Pokud se totiž chceme do roku 2050 dostat na výrazně nižší úroveň emisí skleníkových plynů, je třeba mít víc nástrojů než jen přechod na zelenou energii. Změny v energetice by měly podle odhadů přinést snížení emisí asi o 34 procent, což není dostačující. V případě technologie CCS se pak mluví o možné poklesu vypouštěných skleníkových plynů asi o 14 procent. Navíc jde o technologii, která může najít velké uplatnění v oblastech mimo energetiku. CCS patří mezi perspektivní technologie v těžkém průmyslu, cementárnách a dalších oblastech.

V EU proto probíhá diskuze ohledně reformy a posílení podpory této technologie. Mluví se například o vytvoření jakéhosi akčního plánu unie i jednotlivých zemí, které by zahrnovaly konkrétní plány na rozvoj CCS kapacit nebo o změně fungování systému obchodování s emisními povolenkami. Objevily se také návrhy na zvýšení povinnosti průmyslových a energetických firem podílet se na zachycování uhlíku.

Text vznikl využitím materiálů z projektu Zachycování a ukládání CO2 – sdílení znalostí a zkušeností spolufinancovaného z Norských fondů NF-CZ08-OV-1-004-2015.

foto - Wiesnerová EmaEma Wiesnerová
Autorka pracuje jako redaktorka na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
tisknout poslat
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist