Jan Hokeš: Proč jsem bránil Šumavu aneb Datlíku tříprstý, opusťte tento prostor!
„…co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný nakonec stav zemi vytvářejí, třeba spočátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ (Josef Váchal – Šumava umírající a romantická)
„Vždyť vy vůbec nevíte, proč tu jste. A kdo vás vlastně platí?“ Tak lze v kostce charakterizovat do slušné mluvy převedené výčitky mnoha rozhořčených „spořádaných občanů“ vůči účastníkům blokády kácení smrčin v oblasti Ptačího potoka na Šumavě. Nejen politický systém jako takový, ale i jeho udivení příslušníci jsou tváří v tvář nenásilnému protestu proti devastaci unikátního ekosystému v rozpacích a prožívají, slovy Jana Kellera, „šok z ekologie“ – dnes bychom řekli spíše z environmentalismu. Pro mnoho z nich je obtížné pochopit, co může někoho vést k tomu, aby ve svém volném čase bez nároku na jakoukoliv materiální odměnu vlastním tělem bránil nezákonně kácené stromy a nechal se vyvádět z lesa policií. Za ostatní mluvit nemohu, a tak se zde pokusím vysvětlit motivaci, která vedla k účasti na blokádě mne osobně.
Nejsem právník ani přírodovědec a nebudu se tedy ohánět mečem ukutým z paragrafů „stočtrnáctky“ a z odborných argumentů, ačkoliv je samozřejmě neopomíjím a považuji je v celém sporu za klíčové. To za mě již udělali mnohem lépe jiní a jen bych zbytečně opakoval totéž. Mé důvody pochopí nejspíše ten, ke komu někdy ve vysokých horách začal náhle promlouvat rozeklaný balvan u cesty, kdo pocítil zvláštní rozechvění při pohledu na hladinu starého lesního rybníka, jejž po desetiletí stráží staré duby, ten, kdo užasl nad podivuhodným mírem vyzařujícím z tlejícího listí za podzimních plískanic či nad semenáčky vyrůstajícími z mrtvého dřeva (jakýpak lesník je tam asi zasadil?).
„Existuje vyšší princip, jenž se dotýká našeho vztahu k borovicím i lidem,“ píše v knize Mainské lesy (The Maine Woods), jejímž překladem se právě zabývám, americký spisovatel a myslitel Henry David Thoreau. Zpráva o ilegálním kácení mi přišla uprostřed práce na tomto textu, v němž autor (téměř před sto šedesáti lety!) obhajuje potřebu divočiny a jejích obyvatel pro lidskou společnost. Ač je sám uvyklý životu v mírné kulturní krajině, právě z divokých nebo málo dotčených lesů čerpá energii a inspiraci. Čtu-li takovéto myšlenky a přitom jsou pouhých několik hodin cesty od mé pohodlné židle násilím proměňovány unikátní podmáčené smrčiny v paseku, nemohu dál sedět u počítače a sledovat vše z povzdálí. To bych si sám před sebou neobhájil, přestože mám spousty výmluv, jako že musím přece pracovat a nemůžu nechat zarůst zahradu plevelem, a přestože poslouchám hlasy, které tvrdí, že „to stejně nemá cenu“.
Vyrazit v této situaci na Šumavu je pro Thoreauova překladatele zkrátka nutnost, ale o ni až tolik nejde. Především věřím, že „přírodu musíme chránit ne proto, abychom z ní měli hmotný užitek, ale proto, že je to naší povinností.“ Zhruba to prohlásil během jedné pražské besedy před čtyřmi lety básník a esejista Gary Snyder a dodal: „To je hluboká ekologie.“ Ve svém inspirativním eseji Divočina (The Wilderness) pak Snyder uvádí, že staří Siouxové mluvili o příslušnících živočišné říše jako o plazících se, stojících, létajících a plavajících lidech a právě takovýto styl uvažování musíme nezbytně zahrnout do svého konání a rozhodování a přemýšlet o moralitě lidského soužití s těmito živočichy. Je třeba uznat, že nejen člověk, ale i ostatní obyvatelé přírody mají svá práva, tedy i vzácný datlík tříprstý či tetřev hlušec žijící u Ptačího potoka. Zdánlivě sice neprotestují, ale k citlivému uchu jejich hlas dolehne. Vím-li, že svou přítomností v jejich přirozeném prostředí mohu alespoň z malé části zabránit jeho ničení, mám pocit, že jednám správně. Až budu jednou dotázán „co jsi udělal s mým datlíkem?“, budu snad moci pokorně sklopit hlavu a říci: „Alespoň jsem se snažil.“ (Profesor Kohák mi, doufám, tuto parafrázi své myšlenky odpustí.)
Dalších pohnutek k ochraně šumavských smrčin i všech ostatních zbytků divočiny či relativně málo dotčené přírody existuje celá řada. Namísto mnohokrát popsaných ryze praktických či vědeckých důvodů chci vyzdvihnout duchovní hodnotu, kterou pro nás (nebo alespoň pro mě) neporušená příroda má. V jejím nitru se vracím ke své vlastní prosté podstatě. Je mi zdrojem životní síly, duševního klidu i poznání – to vše čerpám ze změti popadaných stromů, z lesních pramenů i bažin, jinými slovy z krajiny, jejíž ráz a přirozený vývoj člověk příliš nezměnil. Té máme velmi málo a měli bychom si jí cenit. Opomenout nelze ani to, že krajina má svou paměť, kterou při necitlivých lidských zásazích ztrácí podobně jako město při neuvážené demolici kulturních památek. Je tedy tragické, když správa národního parku namísto plnění svého poslání, jímž je ochrana cenného území, vyšle na takové místo dřevorubce s motorovými pilami a na nás aktivisty, kteří se rozhodnou tomuto bezpráví nenásilně postavit, povolá policejní zásahovou jednotku.
Několikrát mě někdo požádal, abych se pokusil osvětlit Thoreauovu myšlenku, že „v divokosti spočívá zachování světa“, vyjádřenou v eseji Chůze. Připadalo mi to jako velmi obtížný úkol a raději jsem se do něj příliš nepouštěl. Pokusím se teď alespoň o částečnou a nedokonalou interpretaci této teze. Nevnímám ji jen jako obhajobu divokých, spontánních procesů probíhajících v přírodě (k nimž patří i přirozená obnova lesa), ale i divokosti v nás samých. Na jiném místě v tomtéž eseji Thoreau píše: „Mám radost, že koně a volky musí člověk nejprve zkrotit, než si z nich může udělat otroky, a že i samotným lidem ještě zbyla trocha divokého ovsa, který mohou zasít, než se z nich stanou poslušní členové společnosti.“ Domnívám se, že u Ptačího potoka se nám, účastníkům blokády, podařilo dát jasně najevo, že poslušnými členy společnosti odmítáme být. Budeme-li jimi, nezasejeme-li onu trochu „divokého ovsa“, riskujeme, že se opět podvolíme nějakému diktátu – ať už diktátu jedné politické strany či současnému diktátu trhu a neomezeného ekonomického růstu. Svět by byl sice zřejmě zachován i v takovém případě, avšak v neudržitelné podobě.
Na závěr chci ještě odpovědět na jednu výtku na adresu nás „zelených extrémistů“. Prý si vlastně libujeme v uvazování se ke stromům a považujeme se za hrdiny a mučedníky, kteří „trpí pro přírodu“. I když by se mnou ostatní účastníci blokády jistě souhlasili, budu opět mluvit pouze za sebe. Do hrdiny mám daleko a lesy běžně nenavštěvuji proto, aby mě jimi vláčeli po zuby ozbrojení členové policejního komanda, poté co jsem neuposlechl tolikrát opakovaný rozkaz „jménem zákona opusťte tento prostor“. Pokud mám ale pocit, že se zkrátka musím postavit na odpor nebezpečným praktikám a zvůli státní moci, která na nenásilný protest odpovídá policejním násilím, jsem připraven to udělat, i když tím porušuji zákon a páchám přestupek. Za svůj projev občanské neposlušnosti pak také nesu plnou odpovědnost a o potlesk ani o aureolu mučedníka rozhodně nestojím. Mnohem raději bych usedl někde na březích Ptačího potoka v naprostém klidu, nabral do dlaní jeho vodu, napil se jí a nechal ji blahodárně působit na své tělo i mysl, do níž by se mi nejspíše neodbytně vkrádaly verše zenových mnichů, vnímal bych jemné podněty lesa, představoval si, jak by v tomto prostředí asi zněl hoboj Paula McCandlesse nebo kytara Štěpána Raka a možná bych i přemýšlel, zda by právě tady John Coltrane nenašel to pravé pódium pro přednesení své A Love Supreme. Možná se mi jednou podaří ve zbytcích tamního lesa takto pobýt a snad se mi i poštěstí spatřit datlíka tříprstého – pokud již ovšem také nebyl vykázán či sám nepodlehl rámusu motorových pil a odkorňovačů a neopustil dobrovolně tento prostor.
reklama
