Jan Hokeš: Šumava - Brezinova prázdninová demagogie
Díky blokádě na Trojmezné v roce 1999 prý vznikla škoda ve výši šestnácti milionů korun. Komu tato škoda vznikla, se z článku nedozvíme. Dalším důsledkem tehdejší úspěšné blokády je podle Breziny to, že „dnes je Trojmezná kompletně suchá“. Ano, stromové patro vlivem působení lýkožrouta v této lokalitě skutečně odumřelo, nicméně pod ním dochází k samovolné obnově lesa, který se navíc stává útočištěm chráněných živočišných druhů. Za zmínku také stojí, že zde byla zřízena naučná stezka, na níž mohou návštěvníci vidět, jak se obnovuje horský prales. Velmi zasvěceně o dané problematice pojednává kniha kolektivu vědců pod vedením Hany Šantrůčkové a Jaroslava Vrby Co vyprávějí šumavské smrčiny, na jejímž vydání v roce 2010 se podílela i Správa NP a CHKO Šumava (!). Ve světle informací z této publikace je i laikovi jasné, že povyk kolem „uschlé“ Šumavy je jen nemístnou hysterií. Stráského krok pak Brezina nazývá „chirurgicky čistým řezem“, který není žádným komerčním rabováním dřeva. Zajímavé je, že Správa NP sama přiznala, že část dřeva z pokácených stromů bude z místa odvezena a prodána. Zde zřejmě Stráského skalpel poněkud „ujel“.
Ivanu Brezinovi vadí, že Český helsinský výbor (ČHV) vydal prohlášení kritizující nepřiměřené zásahy policistů, přičemž jeho předsedkyně Anna Šabatová podepsala Šumavskou výzvu. ČHV se tak prý stává nedůvěryhodnou organizací. Stejně tak ale pod tuto výzvu připojil svůj podpis například Zdeněk Vermouzek, předseda České společnosti ornitologické (ČSO), která taktéž blokádu podpořila a iniciovala zasílání dopisu premiéru Nečasovi s žádostí, aby se zasadil o okamžité zastavení kácení. Stává se tedy tímto nedůvěryhodnou i ČSO? Nikoliv, jde spíše o to, že respektované vědecké instituci došla trpělivost, když Správa NP, kromě jiného, ignorovala její odborná doporučení. Nesmyslné kácení v cenné přírodní lokalitě kolem Ptačího potoka bylo činem, jenž ČSO přiměl k tomu, aby poprvé ve své téměř pětaosmdesátileté historii vystoupila z neutrality. To samotné je výmluvným důkazem závažnosti, s níž odborníci vnímají jednání současného vedení Správy NP. Pro úplnost ještě dodejme, že proti těžbě dřeva na zmíněném území se postavilo i několik dalších vědeckých institucí a přírodovědných fakult.
Další nehorázností v Brezinově článku, již by snad bylo lépe nekomentovat, jsou údajné platby nám aktivistům za účast na blokádě. Jedná se o naprostý nesmysl a velice laciné tvrzení. Pro někoho je zřejmě opravdu obtížné uvěřit tomu, že se stovky lidí vypraví z „pouhého“ vlastního přesvědčení bránit nelegálnímu kácení, aniž by za to pobírali finanční odměnu. Kdo blokádu nezažil, těžko pochopí, ale každodenní fyzické i psychické vypětí, trpělivé snášení ponižování a urážek ze strany některých policistů, dřevorubců a místních lidí (ve všech jmenovaných skupinách se ale našli i příznivci blokády) a v neposlední řadě riskování vlastního zdraví se dá jen těžko vyvážit nějakou finanční částkou. Za sebe mohu říci, že pokud by mi někdo nabízel za účast na takovéto akci peníze, okamžitě bych od ní dal ruce pryč. Výkřiky typu „kdo je platí?“ patří k velmi ubohým a vypovídají o nedostatku věcných argumentů. Autor na to jde navíc šikovně. Své prohlášení formuluje slovy „podle řady tvrzení...“ Kdo se skrývá za onou anonymní „řadou“? Neměl by novinář pro své výroky uvádět důvěryhodné zdroje? V tzv. „pánském časopise“ možná takováto mizerná úroveň žurnalistiky postačuje, ovšem v textu pro seriózní periodikum je více než zarážející.
Podobným příkladem Brezinovy práce se zdroji je věta, že „publicista Adam Bartoš popisoval“, jak jedna aktivistka spustila křik teprve v přítomnosti televizních kamer. Zřejmě je zde naráženo na článek nazvaný „Reportáž z okupované Šumavy: Pozor na ekoteroristy“ ze serveru jihoceskenovinky.cz. Jeho autor Adam Bartoš však zmiňovaný incident vůbec nepopisuje. Pouze uvádí, že se o něm od kohosi dozvěděl. Považuje-li Brezina svědectví blokádníků, kteří se stali oběťmi policejního násilí, za „neuvěřitelná“, má na to plné právo. Neměl by však sám používat informace z třetí ruky. Navíc zmíněný Bartošův článek je ukázkou ještě horší septikové žurnalistiky, než je ta Brezinova. Jako příklad stačí snad uvést už jen to, že o aktivistech se vyjadřuje jako o „ekoteroristech“, „kostrounech“ apod., přičemž informace čerpá od modravského starosty, jemuž hned na úvod oznámil, že na místo nepřijel „tleskat aktivistům“.
Neúplné informace se vyskytují v odstavci Brezinova článku, kde je zmiňována nenásilná „blokáda blokády“ jakožto několika místními lidmi „vtipně“ využitá metoda odporu. Proti tomu nic nenamítám, jen bych doplnil, že nenásilná byla pouze jednoho rána, kdy nám aktivistům jela v patách policejní zásahová jednotka. V jednom z předchozích dnů postávali ghándíovští odpůrci blokády u cesty do lesa vtipně s kuklami přes hlavy a rozdivočelými psy na řetězech a jednoho z blokádníků honili po lese. Neméně vtipně nenásilné bylo jistě také vypuštění brzdové kapaliny z automobilu jednoho z účastníků blokády a další podobné činy místní „občanské společnosti“. Že ale mnoho místních blokádu slovně či materiálně, skrytě i otevřeně podporovalo, si už autor bohužel nezjistil.
Dokola omílaným a nesmyslným argumentem proti blokádě je tvrzení, že její účastníci nevěděli, proč na Šumavu vůbec přijeli. Kromě laiků, k nimž patřím i já, bránila kácení také spousta přírodovědců či studentů lesnictví, biologie, ekologie lesa, ornitologie, entomologie apod. Žvást o „vůdci Bláhovi, který všechno ví“, převzatý Brezinou opět z Bartošova výplodu, je s největší pravděpodobností pustým výmyslem. Co se mě osobně týče, za zhruba osm dní strávených na blokádě jsem Jaromíra Bláhu vůbec neviděl, natož abych se na něho takovýmto trapným způsobem odvolával. Tristní byla spíše neznalost některých zastánců kácení, s nimiž jsme diskutovali a kteří se při zaslechnutí termínu „podmáčená smrčina“ rozesmáli s tím, že nic takového přece neexistuje.
„Kdo by měl rozhodovat o budoucí podobě Šumavy? Lidé, kteří tu žijí, nebo najatí statisté …?“ ptá se naprosto demagogicky Brezina. Hlas místních obyvatel je samozřejmě v debatě o budoucnosti národního parku důležitým faktorem, ale stejně tak v ní není možné opomenout environmentální organizace a už vůbec ne vědeckou obec, která především by měla mít hlavní slovo ohledně zásahů do hodnotných přírodních lokalit. Je zvláštní, jak často se volá po tom, aby o důležitých věcech rozhodovali odborníci, ale v tomto případě je názor předních expertů na danou oblast okázale ignorován.
Konečně bych rád reagoval na „poučení“, které by si prý měl z blokády vzít ministr životního prostředí. Jeho úřad by zřejmě podle Breziny napříště neměl poskytovat žádné granty Hnutí Duha, jež k protestní akci dalo impuls. Pomineme-li nesmyslnost představy, že Duha za peníze od MŽP organizovala blokádu, jde o návrh, jehož realizace by naši společnost vracela před rok 1989 – stát by podporoval pouze ty organizace, jež by všem jeho rozhodnutím v lepším případě nečinně přihlížely, v horším poslušně přitakávaly. Zde je Brezinův úhel pohledu zcela v souladu s jednáním Správy NP Šumava, která pod vedením Jana Stráského ostentativně porušuje zákony a s občany, kteří na nezákonnost jejího jednání upozorňují, komunikuje prostřednictvím velkolepých policejních manévrů. Touto očividnou demonstrací úřednické zvůle a hrubé síly jsme už totiž krok zpět do časů před listopadem 1989 učinili.
reklama
