Jiří Svoboda: Rio+20, lehce předvídatelný propadák

Navyšování oxidu uhličitého v atmosféře spalováním fosilních paliv systematicky přispívá k oteplování Země. Earth Summit v Riu před dvaceti lety vedl ke shodě zástupců účastnických států v tom, že globální změna klimatu je vážný celosvětový problém, který je třeba urychleně řešit. O dvacet let později však muselo být na summitu Rio+20 konstatováno, že se závazky z důvodu obrovských nákladů plnit nedaří a naděje na skutečně účinné řešení problému je mizivá. Musíme však uznat, že problém navyšování množství skleníkových plynů v globální atmosféře je zcela bezprecedentní a lidstvo zatím nemá s řešením tak komplexního problému zkušenosti. Je to však omluva?

V souvislosti s problematikou emisí skleníkových plynů je třeba zmínit studii, kterou pro ČR vypracovala a v roce 2008 vydala poradenská firma McKinsey & Company http://www.mckinsey.cz/images/documents/McKinsey_pro_bono_CO2.pdf. V ní jsou vyčísleny potenciály a měrné náklady jednotlivých opatření na snížení emisí oxidu uhličitého. Ukazuje se, že více než 30 % úspor emisí oxidu uhličitého lze docílit rentabilně a dokonce vytvořit zisk. Pokud bychom využívali doporučení studie, mohli jsme prakticky beznákladově splnit veškeré naše mezinárodní závazky ohledně emisí skleníkových plynů a řada subjektů na tom mohla i přiměřeně vydělat. Navíc od vydání studie došlo k poměrně razantnímu navýšení cen fosilních paliv a k vývoji dalších účinných technologií, což situaci ještě zlepšuje. Podobně je tomu zřejmě i v jiných rozvinutých zemích.

Jenže nestalo se, co stát se mělo. Vlivné skupiny si v řadě zemí vylobovaly přemrštěnou podporu určitých opatření ve prospěch snižování emisí skleníkových plynů, ať už těch rentabilních, které vlastně žádnou podporu nepotřebovaly, nebo těch velmi neefektivních. To způsobilo řadu negativních dopadů. Předně se ziskuchtivé „eko“-subjekty vrhly na lukrativnější podporovaná opatření a na ta nedotovaná rentabilní se „pozapomnělo“. „Eko“-subjekty si také obratně dokázaly zavázat mnohé politiky a úředníky státní správy, aby se postarali, že přehnaná podpora z veřejných zdrojů hned tak nevyschne. Vlastní úkol snižovat emise skleníkových plynů se stal podružným, dnes slouží hlavně jen jako zástěrka pro další a další vytahování peněz z kapes občanů. V takovém prostředí fosilní lobby vůbec nestrádá. Přemrštěně odporovaná opatření umrtvují část rentabilně využitelného potenciálu úspor a diskvalifikují obnovitelné zdroje. Je jen otázkou času, kdy budou fosilní paliva znovu oslavována. Tentokráte jako zachránce nedostatečně zúsporněné energetiky rozhozené drahými a nespolehlivými obnovitelnými zdroji. Naštěstí se v ČR nepovedlo lobby fosilních a obnovitelných zdrojů zlikvidovat zatím nejschopnějšího hráče na poli ochrany klimatu – jadernou energetiku. To se o řadě jiných států říci nedá.

Na summitu Rio+20 žádali zastánci ochrany klimatu astronomické dotace do rozvoje „zelené“ ekonomiky, ale představitelé zúčastněných států to v době krize nemohli slíbit. Zastánci ochrany klimatu proto razantně žádali aspoň stop dotacím fosilních zdrojů. To byl bezesporu koncepční a správný požadavek, ale copak lze něco takového prosadit v zemích, kde fosilní lobby je významným subjektem v určování politiky? Paradoxně jsme se dočkali horší výchozí situace pro summit Rio+20 než byla před dvaceti lety v Riu. Tehdy se vkládala naděje do systémového přístupu založeného na zdanění fosilního uhlíku, kterým by byla plošně podpořena všechna nízkouhlíková opatření při zachování konkurenčního prostředí mezi nimi. Místo toho vznikl systém emisních povolenek s velmi vágními pravidly jejich přidělování a dodnes tento systém nebyl odmítnut jako nefunkční a prokorupční. Řada států navíc zavedla přemrštěnou podporu vybraných neefektivních opatření, kterou budou muset občané po desetiletí splácet. Tím došlo k rozvratu konkurenčního prostředí mezi jednotlivými opatřeními. „Making money“ zvítězilo nad potřebou vážný problém řešit, ale lidé již nechtějí vyhazovat biliony z okna. „Eko“-byznys se začíná topit ve své hamižnosti, nikdo to však nechce přiznat.

Zřejmě proto žádný z účastníků summitu Rio+20 neřekl: „Boj proti klimatickým změnám není až tak otázkou peněz, protože existuje obrovský potenciál rentabilních opatření a na jejich zavedení žádné velké peníze nejsou potřeba. Rentabilních opatření se sama prosadí, pokud přestanou být dotována fosilní paliva a neefektivní nízkouhlíková opatření. A pokud chceme využívání efektivních nízkouhlíkových opatření přece jen urychlit (vždyť jsme již promrhali 20 let), zdaňme fosilní uhlík, snižme adekvátně jinou daňovou zátěž a nasměrujme tak globální ekonomiku do nízkouhlíkového koridoru“.

Rio+20 jasně ukázalo, jak se dá velmi vážný problém lidstva zneužít a současně neřešit. Možná se ještě dočkáme summitu Rio+40. Myslím, že nebude složité před jeho zahájením zase předpovědět jeho výsledek.

---

reklama

---