: Rekultivace aneb Jak zlikvidovat biologickou rozmanitost

Zhruba před třemi lety vyšel v Ekolistu článek Jana Stejskala Rekultivace aneb Jak vyhodit miliardy. V rozsáhlém textu je velmi přesně popsáno, jakým způsobem se u nás obvykle rekultivují těžební prostory a proč je to z pohledu ochrany přírody špatně. Protentokrát snad postačí stručně shrnout základní fakta. Těžební prostory nabízejí přímo ideální možnosti pro ochranu ohrožených i běžnějších organismů. Především organismů vázaných na živinami chudá stanoviště, která nám z dnešní přehnojené krajiny setrvale mizejí. Pro řadu druhů se již jedná o stanoviště preferovaná, pro některé jde už dokonce o poslední šanci pro přežití na našem území.

Namísto využití obrovského potenciálu těžbou narušených území pro ochranu přírody však v praxi většinou dochází k likvidaci biologické rozmanitosti, vymizení prakticky všech ohrožených druhů a vytvoření uniformních stanovišť, např. borových monokultur. To všechno se děje za ohromné finanční podpory těžebních firem i státu. Technicky pojaté rekultivace totiž vycházejí z rekultivačních plánů a ty byly často sepisovány před desítkami let. Jejich změna není rozhodně jednoduchou záležitostí a naráží v praxi na řadu těžkostí. A ani rekultivační plány schvalované dnes bohužel často nereflektují stav vědeckého poznání v oblasti ekologické obnovy těžebních míst. Jedním z hlavních problémů je rigidní přístup k ochraně zemědělského půdního fondu, jenž velmi často znemožňuje prosazení jakýchkoli změn ve prospěch ochrany přírody a ohrožených druhů především. Důležitou roli ovšem hrají také zaběhnuté stereotypy některých úředníků, rekultivační loby ze severních Čech nebo legislativa nepřipravená na progresivní pojetí obnovy po těžbě.

Když jsme před několika lety začínali s prosazováním tzv. ekologické obnovy do rekultivační praxe, domnívali jsme se, že nejlepší možný způsob spočívá v jejím zavedení do legislativy jako rovnoprávného postupu vedle lesnické, zemědělské nebo hydrické rekultivace. Už tehdy jsme měli po ruce řadu českých i zahraničních vědeckých studií, které potvrzovaly letitou zkušenost terénních přírodovědců. Vycházelo z nich prakticky bez výjimky, že nerekultivované těžebny jsou biologicky bohatší a hostí ohrožené druhy, zatímco z lesnicky i zemědělsky rekultivovaných ploch se rozmanitost vytrácí a ohrožené druhy mizejí úplně. Dodnes se v tomto ohledu nic nezměnilo, leda snad narostl počet oněch potvrzujících studií.

Za poslední tři roky se podařilo dát dohromady silnou neformální koalici, která se o zrovnoprávnění ekologické obnovy s ostatními rekultivačními postupy zasazuje. Patří do ní vědci, nevládní organizace, přírodovědci z muzeí, mnoho úředníků státní správy ochrany přírody, těžební i rekultivační firmy. V už zmiňovaném článku na Ekolistu se zástupci ministerstev dušovali, jak budou ekologickou obnovu podporovat, což dává logiku. Pokud nějaké opatření udržuje biologickou rozmanitost v krajině, chrání řadu ohrožených druhů a přitom zároveň ušetří peníze, vypadá to z politického hlediska na volební trhák. Ale pouze na první pohled. V rekultivacích, zvláště těch velkoplošných na severu Čech, se točí velké peníze. Heslo „Miliardy na pomoc severu!“ zní před volbami lépe než „Ušetříme miliardy za rekultivace.“ Právě do regionů nejvíce postižených těžbou by přitom zrovnoprávnění ekologické obnovy mohlo přitáhnout vysoce kvalifikované odborníky, kteří najdou práci v navrhování a monitoringu „ekologických rekultivací“.

Na papíře se však přesto něco děje. Vznikla meziresortní komise, jejímž hlavním úkolem je prosazování ekologické obnovy. Ta nachází oporu také v jednom z bodů Státního programu ochrany přírody ČR, který doslova zní: „Při rekultivacích území dotčených těžbou nerostných surovin začleňovat přírodě blízké prvky a plochy pro vývoj samovolnou sukcesí, vytvořit metodické podklady pro tyto účely“. Vytvoření podkladů si vytkl za cíl projekt, který nedávno dokončil tým pod vedením Tomáše Gremlici z Ústavu pro ekopolitiku (více o projektu v článku Nejcennější příroda může být podle studie ve starých lomech). V současné době probíhá připomínkování oné metodiky.

A leccos se děje i v reálu. Nesměle, pomalu a obtížně, ale přece vznikají v mnoha regionech zajímavé projekty, které prvky ekologické obnovy zavádějí do praxe. Pískovny, vápencové či kaolínové lomy, těžená rašeliniště či odkaliště se (ne)rekultivují v souladu s vědeckými poznatky, praktickou zkušeností přírodovědců i prostým selským rozumem. Vždyť který ze starých hospodářů by si nepoklepal na čelo, kdyby viděl, jak do pískovny obklopené borovým lesem vjíždějí bagry, likvidují mladý borový nálet a na jeho místo se vzápětí vysazují borovičky. Těžební unie vypisuje čas od času soutěž Zelený most, v níž soutěží projekty přírodě blízkých rekultivací.

V ideálním případě by stát tyto projekty alespoň legislativně podpořil, případně je nechal na pokoji. Bohužel jsme stále svědky zcela opačného postupu, kdy se někteří úředníci rozhodnou diktovat absurdní podmínky, na které musí těžební firmy kývnout, aby dostaly ta správná razítka. A když už si osvícený těžař vyběhá potřebná povolení k ekologické obnově, je nakonec za svou dobrotu po zásluze potrestán, protože za vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu zaplatí víc peněz, než kdyby poslušně odkýval nějakou tuctovou rekultivaci technického typu.

V ostrém kontrastu s praktickým (ne)využíváním jejích výsledků se v České republice konstituovala překvapivě silná vědecká škola ekologie obnovy (restoration ecology). Tento mladý vědní obor poskytuje teoretické zázemí ekologické obnově a jedním z jeho hlavních zaměření jsou u nás právě těžební prostory a průmyslové deponie. I díky dobrým výsledkům českých vědců na mezinárodním poli se letos v Českých Budějovicích uskuteční prestižní konference ECER 2012 (The 8th European Conference on Ecological Restoration) s podtitulem Přírodě blízká obnova (Near-natural Restoration). I k této mezinárodně uznávané akci je však zatím přístup českých úřadů poněkud vlažný.

Na závěr si dovolíme položit několik otázek, na které by bylo vhodné v blízké době hledat odpovědi. Měla by mít ochrana zemědělského půdního fondu absolutní přednost před ochranou čehokoli jiného, ačkoli kvalita zemědělské půdy po rekultivaci nemůže dosáhnout původních hodnot? Jsou pozemky spravované firmou Lesy ČR jen továrnou na dřevo (a peníze), nebo bychom po této státní organizaci mohli žádat v rámci rekultivací i strpění samovolného vývoje lesních porostů a vysazování listnáčů namísto nekonečných borových lánů? Jak motivovat těžební firmy k využívání ekologické obnovy, když je pro ně (paradoxně) složitější a dražší? A konečně: Jak chce ministerstvo životního prostředí naplnit zmíněný úkol ze státního programu ochrany přírody, když jeho naplňování systematicky torpédují někteří úředníci téhož resortu?

---

reklama

---