Pavel Hubený a Pavla Čížková: Lesy na Ptačím potoce (jedny z mnoha na Šumavě)

Uprostřed území mezi kopci Malá Mokrůvka, Mrtvý vrch a sídly Filipova Huť a Modrava leží jedna z nejdiskutovanějších oblastí Národního parku Šumava v současné době – Ptačí potok. Dostanete se sem buď z Filipovy Huti po žluté turistické značce nebo z Modravy po modré. Velká část lokality se nachází ve II. zóně ochrany přírody národního parku a není zde ani vymezeno území s omezeným vstupem. A přesto sem byl na některá místa vstup zakázán. Proč? Část oblasti byla uzavřená z důvodu těžby a následné asanace kůrovcem (lýkožroutem smrkovým) napadených stromů. Pojďme se tedy společně podívat, o jaký les se jedná…

Situace v dokladech a na starých i nových lesnických mapách

Než se podíváme na informace z map, zahloubáme se do historických popisů. Na konci 18. století patřilo toto území do polesí Filipova Huť, na panství nově odkoupeném Schwarzenberky. Do té doby tu měla právo těžby Filipohuťská sklárna, která vznikla v roce 1785, ale její činnost skončila ještě před koncem 18. století. Pro všechny lesy od Prášil po Kvildu se uvádí, že: „…není možné prováděti tu pravidelnou těžbu, jelikož není možno dříví prodati, neb jinak zužitkovati…“. Mluví se o množství polomů, z jejichž ztrouchnivělých těl vyrůstají nové smrky, které pro špatné zakořenění stávají se brzy obětí vichřic. Roční přírůstek je malý, odvozu dříví zabraňuje nedostatek cest a plavení je spojeno s velkými ztrátami. V lese Modlwald (oblast Ptačího potoka) bylo určeno sklárně k těžbě 1000 sáhů ročně (cca 2300 plnometrů). Plocha revíru by tak byla vytěžena za 10 až 20 let. Takovým tempem ale těžby neběžely. Už v roce 1812 Josef Matz uvádí, že Modlwald, tedy prostor mezi Hanifbachel (potok tekoucí z Tetřeva) a Vogelsteinbachel (Ptačí potok), je porostlý 200-300 let starým smrkem. Vykácené plochy byly zalesněny hlavně síjí k pařezům a jsou v dobrém stavu. V porostu bylo hodně shnilého dřeva.

Podobná situace tu byla i v roce 1860, kdy Vilém Soucha systematizoval místní lesy a připravoval první lesní porostní mapy. I on zde uvádí smrkové lesy… Porostní mapa z roku 1862 zachycuje velmi staré porosty (starší 80 let) v prameništi Ptačího a podél Luzenského potoka (zde je dokonce uváděn i zbytek pralesa), jinak ovšem šlo o mozaiku různě starých smrkových lesů a malých luk a rašelinišť. Mapa z roku 1882 (po velké vichřici v roce 1870 a následné věhlasné kůrovcové kalamitě), pak ukazuje mozaiku holin, mlazin a velmi starých porostů (starších 100 let). Starší části lesa tu tedy rostly ještě před tím, než vznikla Filipohuťská sklárna, byly tedy původní. O necelých sto let později lesní hospodářský plán z roku 1965 zachycuje opět porosty kolem 120 let věku, obklopující větší blok lesa ve stáří cca 40 let (na místě původního stoletého lesa). Podle současné porostní mapy se na Ptačím potoce jedná o mozaiku různě velkých lesních porostních skupin všech věkových kategorií (podobně jako v polovině 19. století), tedy od porostů do 20 let věku po porosty nad 140 let věku. Ano, lesnické mapy jako by říkaly, že ještě před sto lety tu rostly zbytky původních lesů, které jsme v posledním období vykáceli a nahradili je kulturami. Ale je tomu tak skutečně?

Aktuálně zjištěný věk lesa

V letech 2007-2011 byl v širším okolí Ptačího potoka na 434 pařezech po těžbě zjišťován skutečný věk stromů. Věk nejmladšího spočteného stromu je 23, věk nejstaršího 207 let. Průměrný dosažený věk v této oblasti je 109 let, medián všech zjištěných věků je dokonce 112 let (polovina spočtených pařezů byla rovna nebo starší 112 let). Rozdíl mezi věkem nejmladšího a nejstaršího stromu ve skupině (věk stromů na pařezech byl počítán na skupinách pařezů po 10 kusech) se pohybuje od 27 do 157 let, průměrná hodnota tohoto rozdílu je 70 let a medián rozdílu je téměř 65 let. V lese tedy stále ještě žijí (nebo na jaře žily) stromy z původní generace nedotčeného lesa. Nejedná se tedy také o jednorázově vysázené lesy, u nich by byl rozdíl mezi nejmladším a nejstarším sotva 30 let. Pařezy po mladých stromech (do 60 let věku to bylo 10 % všech pařezů) ukazují na to, že v této oblasti kontinuálně dochází k přirozenému zmlazování smrku. Což potvrzuje i skutečnost, že téměř pětina pařezů měla husté jádro (vyrůstaly v zástinu mateřského porostu) a některé dokonce i chůdovité kořeny (vyklíčily na mrtvém dřevě). Od 19. století zde byly prováděny síje a po těžbách bylo i zalesňováno.

Kolik z přeživších stromů patří výsadbám a kolik přirozené obnově, nelze však dnes zodpovědně říci. Dá se předpokládat, že situace ohledně množství přirozené obnovy v minulosti mohla být podobná současnému stavu. Orientačně tedy můžeme vyjít z dat získaných Biomonitoringem v letech 2009-2010. Zjištěné počty jedinců zmlazení jsou tak vysoké, že nemůže (a ani dříve zřejmě nemohlo) jít jen o umělou výsadbu.

Stav lesa vyplývající z Biomonitoringu

V širším okolí Ptačího potoka bylo v letech 2009-2010 vytyčeno 15 biomonitoračních ploch. Účelem měření na těchto plochách je zjišťování stavu a vývoje lesa v území převážně ponechaném samovolnému vývoji. Průměrně se na těchto plochách vyskytuje 8545 ks zmlazení na hektar, medián počtu zmlazení je 9460 ks na hektar. Minimální zjištěný počet jedinců zmlazení byl 1540 ks na hektar a maximální zjištěný počet jedinců 13 440 ks na hektar. Za posledních deset let tu bylo uměle podsazeno 170 kusů na hektar… Takže přirozená obnova evidentně vítězí. V druhovém složení, stejně jako před dvěmi sty lety, velmi výrazně dominuje smrk ztepilý s 98,0 %. Z dalších dřevin byl zaznamenán jeřáb ptačí, vrba jíva a ojediněle i jedle bělokorá, topol osika, břízy a ostatní vrby. Průměrný počet živých stromů ve stromovém patře přitom dosahuje 460 ks na hektar. Množství jedinců obnovy je proto k vytvoření nového stromového patra na všech šetřených plochách opravdu dostatečné. Není nutné žádné další stromy sázet.

Válka uvnitř národního parku

V červenci a srpnu tohoto roku se lesy v povodí Ptačího potoka, bývalého Modlwaldu, staly nejslavnější za celou svoji historii. Od roku 2008 jsou součástí území, ve kterém se nekácely kůrovcové stromy ani se neodkorňovaly nastojato. Neměly zde být tedy prováděny žádné těžební zásahy proti kůrovci, které by mohly poškodit předměty ochrany národního parku, soustavy Natura 2000. Pravomoc v rozhodování byla v rukách Správy NP. Po určitém čase, kdy se v celém prostoru postupně zvedala početnost smrků napadených kůrovcem (což byl očekávatelný efekt bezzásahovosti) se začalo diskutovat o tom, zda v tomto lese začít zasahovat, či nikoli. V roce 2011 došlo ale k zásadnímu a až archetypálnímu střetu této nerozhodnosti. Do věci se vložila část veřejnosti a nakonec i politici. Protože otázka zněla: kácet kůrovcem napadené smrky, nebo nekácet a nechat volnou ruku přírodě. Tedy řídit a kontrolovat přírodní děje, nebo je nechat působit v jejich čistotě…

Co je ve hře?

Za prvé: není to les hospodářský (i když jím do určité míry, po jednu generaci smrků byl), ale les zvláštního určení: roste totiž uvnitř národního parku. Není ani v jeho ochranném pásmu, ani na hranici s jinými vlastníky, ani v kontaktu s obecními majetky, a dokonce ani v kontaktu se sídly (od nejblíže položené Modravy a Filipovy Huti je Ptačí potok vzdušnou čarou cca 4 km).

Za druhé: je to les, který má všechny základní charakteristiky přirozeného lesa, věkovou a strukturální různorodost a odpovídající druhovou skladbu. Sám se přirozeně obnovuje.

Za třetí: je to les uvnitř moře jiného, velmi podobného lesa. Nejen také smrkového, nejen také věkově a strukturálně rozmanitého, ale také podobně kůrovcem „žraného“. Hustota kůrovcem napadených smrků je totiž podobná na jih, západ, sever i východ od problematického území. Kácení na Ptačím potoce je zásahem v území, kde se rozmnožují milióny kůrovců. Většinu z nich necháváme bez ovlivnění, jsou totiž v jádru bezzásahového území nebo v I. zóně národního parku. A v místech zaklíněných do této masy, na Ptačím potoce, zabíjíme pouhé tisíce, přičemž ostatní necháme vylétnout a obsadit další smrky.

Za čtvrté: máme tu faktický problém, lýkožrout smrkový je chráněn jako volně žijící živočich. Smrk ztepilý je chráněn jako planě rostoucí rostlina. Koho tedy budeme chránit víc? Tady, uvnitř národního parku? Věčné lidské dilema!

Ochrana přírody jako mediální hvězda

Archetypální konflikt pochopitelně využila média. Kdekdo se stal znalcem Šumavy, kdekdo věděl, jak se to má udělat, kdekdo věděl, že aktivisty někdo platí, přestože nikdo nevěděl, kdo, proč a čím…

Válka o archetypálních problémech se přitom nedá vyhrát. Jediné, co se stane, je, že každý ukáže svou pravou tvář. Stát obecně z toho nevyšel nejlépe. Aplikoval proti představitelům jednoho názorového proudu svoji hlavní mocenskou sílu, policii.

Správa národního parku ukázala na odiv svoji rozpolcenost a neschopnost. Chránit přírodu dokáže jen tehdy, když nehrozí „kalamita“. Nemá tedy jasný cíl, nemá dlouhodobou strategii ani koncepci. Rozhoduje se podle okamžité situace, jednou klimatické, jindy politické… Správa NP svým rozhodnutím kácet v této oblasti ztratila nejen na poli ochrany přírody. I její mediální obraz touto kauzou velmi utrpěl, viz například fotografie aktivistů s rukama zkroucenýma za zády nebo popis týrání jednoho z aktivistů příslušníky policie a strážci národního parku, který v rozhovoru s Bohuslavem Binkou zveřejnil týdeník Respekt (Respekt 33/2011). Při čtení těchto zpráv se člověk zdráhá uvěřit, že takové události by se mohly dít ve středoevropském národním parku na začátku 21. století…

Nelze pochopit, proč je zrovna nyní tento konflikt tak zásadní. Vždyť lesy na Modlwaldu žily a umíraly tisíce let. Vždy byl na jedné straně smrk a na druhé vichřice nebo kůrovec. Člověk byl až na období posledních 200 let druhem „mimo hru“.

K čemu je národní park?

Zásahy proti lýkožroutu smrkovému v oblasti Ptačího potoka jednoznačně narušují nastartovaný samovolný vývoj v částech lesních ekosystémů, které k tomu byly v národním parku před několika lety vymezeny. Oprávněnost těchto zásahů či míra jejich efektivity je diskutabilní především z toho důvodu, že dotčené porosty jsou doslova vklíněny do území, které je v současné době deklarováno jako část NP, kde se proti kůrovci nezasahuje. Zároveň jsou obklopeny velmi cennými lesními ekosystémy zařazenými do I. zóny ochrany přírody, kde nelze proti lýkožroutu smrkovému zasahovat bez rizika poškození předmětů ochrany. Kácíme a odkorňujeme tak stromy hluboko v moři jiných, stejně napadených stromů, které však neasanujeme. Nemůžeme tedy účinně regulovat skutečnou početnost lýkožroutů. Jaký má takové počínání smysl?

Jak už bylo řečeno výše, lesy v zájmové oblasti se přirozeně zmlazují. Jejich ponechání samovolnému vývoji v žádném případě nezpůsobí zánik lesa. Pouze odumře velká část současných úrovňových stromů a udělá místo generaci nové, která už nyní čeká v podrostu. Bohužel, když se kácí les, létají třísky a při asanaci kůrovcem napadených stromů jsou někdy káceni i jedinci rostoucí v podrostu, kteří s největší pravděpodobností kůrovcem napadení nebyli (nejmladší zjištěný strom byl starý 23 let a průměr na pařezu měl 4 cm). Motorová pila a výsadby zde nejsou cestou vedoucí k přirozeným lesům. Případné výsadby buku, jedle či javoru jsou odpustkem za násilí na přírodě a nesmyslným aktem z hlediska dosavadního, po staletí smrkového, vývoje. Bránit budoucí kůrovcové kalamitě druhovou přeměnou lesa, který je přirozeně smrkový a přirozeně se mění kůrovcovými kalamitami, je směšné. Pokud nenajdeme odvahu lesy ponechat sobě samým, nikdy nebudeme mít přirozené lesy. Mohlo by se nám stát, že zjistíme, že jsme les vylepšovali a pomáhali mu tak dlouho, že už nebude co chránit…

---

reklama

---